Pomocně povodňový pátek

Jak jste si možná všimli, Českou republiku v posledních dnech sužují povodně. Píše se o nás i v BBC a ve zprávách jsme se mohli před reklamou na Windows 8 dozvědět celý život obětí zasažených povodní.
Tulení hodná duše si řekla, že by ráda nějak pomohla. Co si budem vyprávět, povodně nejsou nic příjemného a dokážou člověku zkazit víkend. Tak jsem si v perné době přijímacích zkoušek na vysoké školy vyčlenila povodňový pátek! Kamarádka zjistila, že na pomoc do pražské zoo je přísnější výběrové řízení než na leckteré VŠ a našla skromný inzerát zahradnictví v Podolí.
Tuto skutečnost jsem oznámila pár svým dalším bližním, kteří se lekli, říkali mi, že si něco udělám, že chytím strašlivé nemoci, mezi kterými se vyskytovalo i pár pohlavních, a že jsem blázen. Matka přihodila historku jejího kamaráda, který šel jednou pomáhat při povodních, a pak byl 3 týdny s nemocí doma. Já jsem se však nedala odlákat a těšila jsem se na další zajímavý zážitek, který bude spjat i s dobrým pocitem z dobrého skutku a manuální činnosti, kterých v poslední době moc není.
Již večer jsem přemýšlela, co si vzít na sebe, co s sebou a jak to tam asi bude vypadat. Ráno jsem zjistila, že si nemusím jet pro rukavice k tetě, protože je máme doma, ale za to nemám holinky. Ustřihla jsem si nohavice sociálních jeanů a doufala, že bude teplo, aby mi v kraťasech nebyla zima. Dala jsem si kafe, kus bábovky, vzala si na sebe vybledlé tílko s dírami, dlouhé ponožky s liškami a bílé zářivé tenisky za 60 korun, které jsem si koupila na to, abych je zničila na táboře. Do tašky jsem si vzala pití, jogurt a piškoty, MP3, test na VŠE, tužku, ještě jedny tenisky, mobil, peněženku a další legrace. Ještě jednou jsem prohledala byt kvůli holinkám a pak jsem vyběhla z domu na metro.
Přečetla jsem si ještě jednou email, který mi kamarádka přeposlala. Měly jsme si vzít holinky a rukavice, a prý budeme k něčemu, i když jsme malé a ne moc silné. Představovala jsem si, že budeme vyndavat plavoucí věci z metr vysokého bahna. Tak jim aspoň budu třeba dělat kafe nebo tak…
Jízda metrem utekla neskutečně rychle, protože se v pěti zastávkách nezastavovalo. Než jsem stačila říct Do Prahy! Do Podolí! Po lékárny! Doprdele to je mi smutno, vystupovala jsem na neznámém místě na zastávce Nádraží Braník. Tam jsem čekala s kamarádčinou kamarádkou na kamarádku, která měla klasické zpoždění. Gigantické zahradnictví bylo vidět již ze zastávky. Prohlížely jsme si skleníky, domečky, kytky a polonahé muže s košťaty. Voda již vidět nebyla, slunce svítilo a kamarádka přijela. Sestoupily jsme dolů a zeptaly se slečen hrabajících se v kytkách, co máme dělat. Ty nás poslaly za pánem s dlouhými vlasy, tmavší pletí a zábavnou češtinou. Později jsme zjistily, že je z Indonésie, kde potkal svou českou ženu a přestěhoval se do Čech.
Daly jsme si věci do domečku, vzaly si rukavice, zjistily jsme, že je tam pití a jídlo, draply jsme nabízená košťata a započaly naši práci, která spočívala ve vymítání zabláceného skleníku. Každá měla svůj trojúhelník obdélník, který si pěkně zametla. S mokrým blátem byla mnohem menší zábava než s již suchým, kterého tam moc nebylo. Mokré se lepilo na koště nebo se nechtělo odlepit z podložky, kterou jsme vymetaly. U práce jsme si povídaly, a tak pěkně ubíhala. Po chvíli už jsem byla zpocená jako prase a přála si být muž, abych si mohla sundat tričko.
Tu přišel starší pán a řekl, že je polévka a že ji máme sníst. Stydlivě jsme řekly, že nemáme hlad a že jsme přišly před chvílí.
Bramboračka se podávala v plastových miskách a mám pocit, že to byla ta nejlepší bramboračka, kterou jsem kdy jedla. Snědla jsem i hrášek!
S námi tam bylo ještě celkem hodně lidí, z nichž nejvíce jich bylo z Moravy ze skautského oddílu. My jsme říkali, že je hezké, že přijeli tak daleko, že pomáhají a že jsou skauti a oni říkali, že je hezké, že takhle přijdeme pomáhat, ačkoli jsme normální neskautští smrtelníci. Zahradnictví bylo plné že a přídavných jmen rodu mužského končících na é. Dále nás obklopovala dobrá nálada, úsměvy a děkování, jako to na většině dobrovolných akcí chodí. Strašně často tam chodili ti, co tam pracují, a říkali nám, že je kuře nebo další jídlo či pití, nebo se ptali, jak nám to jde.
O pauze jsem zjistila, že si Indonésan o povodních nevymýšlel. Má taška byla zespodu úplně promočená, protože jsem si ji položila na neuvěřitelně mokrý koberec. Voda prý dosahovala v našem skleníku metr. A minulý rok skleník nebyl vidět vůbec, při čemž mi odhad říká, že třeba 3 metry nebo i víc mohl být vysoký. A to se nacházel ještě dost daleko od řeky. Protipovodňové zábrany byly vedle řeky umístěny, ale nestačily a voda přetekla.
Manuální práce byl výtečný relax. Namohly jsme si ruce, bolely nás prsty, dlaně, boky a hlavně záda. Všechny tři jsme si udělaly puchýř na pravém palci, který jsme si hned strhly, a každá z nás měla drobné mozolky. Já si opálila kus zad tak, že bude možné ještě dlouho rozpoznat začátek trička a umístění ramínek podprsenky. Mé bílé tenisky konečně už nesvítily bělobou a já si nepřipadala jako kretén. Děvčata si stěžovala na zapařené nohy a strachovala se, co se stane, až nohy vyndají. Byly mi pomluveny zahradnické rukavice, které prý vypadají jako na běžky, píchala jsem koštětem do mrtvé žáby zaprasila jsem si nehty, zablátila boty a zaprášila vlasy.
Po třech hodinách jsme se prošly po zahradnictví a začaly toho mít trošku dost. Zametly jsme poslední kus, došly si na toaletu a rozhodly se, že skočíme někam na lahváče.
Rozloučily jsme se s Indonésanem a Moravou, lehly si na sedačky v tramvaji a jely na Karlovo náměstí do Billy, kde jsme koupily pár plechovek piv jako správní manuální pracovníci. Pro
davačka chtěla vidět mou občanku…
Všechny parky byly obehnány páskami, za které se nesmí chodit kvůli možnosti padnutí podmáčeného stromu. Na Karláku bylo v parku však mnoho lidí a tak jsme se k nim připojily.
Člověk by neřekl, kolik zajímavých událostí se může v takovém parku odehrát! Začalo to dětským hřištěm, kde nás zaujal starší pán silnější postavy houpající se na pákové houpačce, následovalo dítě v obleku spidermana plazící se po již zmiňované houpačce a ukončila to holčička běhající dokola s opravdovým kočárkem. Kousek za hřištěm byl památník. U památníku slečna s krátkými kraťasy nebo sukní, která na první ohled připomínala pravěkou ženu. Na druhý pohled vypadala, že něco hledá. Na třetí pohled byla patrně pod vlivem nějakých divných látek… V jednom kuse byla ohnutá dolů a něco dělala na zemi. Čas od času zaběhla do křoví, kde trhala větve a mávala s nimi. Pak zase vyšla k památníku, ohýbala se a házela vlasy.
Při tom jsme započaly mnoho zajímavých témat, mezi kterými se objevilo i aktuální téma špíny a opálení. Na táboře se mi vždy stávalo, že jsem ze sebe loupala takové špinavé kousky… špíny. Myslela jsem, že je to špína, ale je zvláštní, že to mám vždy jen v létě na táboře. Tak je tedy možné, že by to byly nějaké ty opálené kousky kůže. Což je ale také zvláštní, protože pak po těch oloupaných místech nezbyde nic neopáleného… Jaké jsou vaše poznatky?
Kromě starších spoluobčanů, kteří si mluvili pro sebe a házeli kusy pečiva do křoví, začali v parku běhat také pracovně oblečení lidé se zelenými vozy. Za chvilku byl slyšet zvuk motorové pily. A za větší chvilku spadl obrovský kus stromu na zem. Ale obrovský.
Najednou jsme viděly policejní auto jedoucí k nám. Schovaly jsme plechovky a periferním viděním pozorovaly auto. Kousek za námi se zastavilo, policista vyběhl a šel se kouknout před památník pana Purkyněho. Pak se zase vrátil a auto odjelo.
Za chvilku se ale zase objevilo. Tentokrát u památníku se slečnou. Byly tam kvůli ní. Chvíli s ní mluvili, pak přišli záchranáři, zase chvíli mluvili a pak už naše močové měchýře nevydržely a my musely opustit park. Bůh ví, co to bylo za slečnu. A kde je jí teď konec…
Pokud se teď nudíte, jděte pomáhat! Vidíte, jak je to povznášející!

6 komentářů: „Pomocně povodňový pátek

  1. Jo, trefuje se to fakt blbě – místo abychom seděli doma a nekomplikovali už tak komplikovanou dopravu stejnak musíme pojíždět po školách s několika hodinovým zpožděním a sledovat z dopravních prostředků tu spoušť. Letošní načasování povodní se fakt nevyvedlo… Natož nějaké povodně sami o sobě. Z vlaku jsem viděla vážně apokalyptické výjevy.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.