Po povodních nechoďte ven…

Dva dny před přijímacími zkouškami jsem si vzpomněla, že bych si měla jít úředně ověřit své maturitní vysvědčení. Venku bylo po dlouhé době hezky a já měla chuť vzít si novou sukni. Sukně moc pěkná, která se hodí spíš na nějaké formálnější věci. Ale měla jsem na ni chuť a tak jsem si ji vzala. K tomu červené tílko, šálu, černé balerínky a sluneční brýle s černými skly. Brýle jsem si nasadila a zjistila jsem, že má mé oblečení úspěch, protože mě míjející muži si mě prohlíželi od hlavy až k patě v domnění, že jsem slepá a nevidím je.
Za nedlouho jsem se vrátila z pošty. Vypočítala jsem pár příkladů, vzala si angličtinu, zmrzlinu a vyšla zase ven. Jakože se budu učit venku a projdu se. Šla jsem do parku a ve stoje jsem si opakovala slovíčka, porotože jsem si nemohla sednout, protože by se mohlo stát, že by mi nekvalitní lavička sukni zničila. Když jsem prošla pár polí, vesnic a prokoukla pár rybníku, zjistila jsem, že cílový park je uzavřen a spadla u něj zídka. Tak jsem se rozhodla obejít jeden jiný rybník.

Cestou jsem narazila na drobné překážky v podobě bláta a bahna na neasfaltové cestě. Naštěstí jsem to prošla opatrně a zašpinila jsem si jen podrážky balerínek. S hlavou vztyčenou, úsměvem a sluchátky jsem přešla po lávce a dostala se k rybníku, kde mě čekala větší kaluž, kterou jsem ale nakonec úspěšně obešla. Poté jsem si řekla, že bych si chtěla zatancovat své předtančení. Ale nesmí mě u toho nikdo vidět. Zahnula jsem tedy na cestičku, kterou už jsem znala.
Po nějaké době jsem přišla k místu, kde jsem si myslela, že bude plácek na drobné poskakování. Ten byl však plný vysoké trávy. Mohla jsem se vrátit. Ale říkala jsem si, že budu pokračovat dál. Aspoň zjistím, jak se tudy dá dostat domů. Nebo někam jinak, odkud se potom dostanu domů.
Jednu kaluž jsem nevychytala, takže jsem si po stranách umazala ty balerínky. V další kaluži jsem si je trošku ošplouchla, ale nemělo to velký účinek. Po nějaké době jsem si ohrnula sukni, aby se její delší část nemohla zašpinit.
Cesta vedla podél říčky, která byla teď asi tak 3x větší. Cesta se stávala pořád méně cestou. A čas od času mě vyděsila zvířata žijící v kalužích, která se mě lekla. Kaluže se někdy už nedali překročit. Přeskočit. Ani obejít. Tak jsem si hledala nejsušší místa. A našlapovala jsem velmi opatrně. Což ale vůbec nepomohlo, takže za chvíli jsem měla celé boty a celé nohy zablácené. Pořád jsem ale věřila, že to někdy přestane a šla jsem statečně dál.
Po pár minutách jsem však narazila na kaluž velikosti průměrného rybníka. Vzdala jsem to, otočila se a šla zpátky. Přemýšlela jsem o nějaké jiné únikové cestě. Z jedné strany byla řeka… ale na druhou by se možná dalo dostat! Byl tam takový les na kopci, kde jsem jednou už byla… Dá se přelézt a dojít na zastávku… Nebo dojít domů. Ale dělí mě od něj vysoká tráva… Tráva mi dosahovala k pasu, ale rozhodla jsem se tím prolézt. Jenže tráva se pořád zvětšovala a množství vody pod ní také. Když jsem byla v půlce, musela jsem se vrátit zase na první cestu, protože to se prostě nedalo. Začala jsem toho míst dost, takže jsem zrychlila krok. Došla jsem na původní cestu a bahno nebahno kráčela jsem zpátky. Jako prase. Měla jsem v plánu ošplouchnout se u jedné lávky.
Jenže když jsem k ní došla, zjistila jsem, že voda tady nebyla tak vysoko a že na ni dosáhnu jen špičkami u chodidel. Co teď? Sundala jsem si boty, ještě víc pozvedla sukni, sedla si na lávku, rukama se zapřela, odsedla si a pomalu se sunula dolů. Namočila jsem si celá chodidla. Co teď? Jak dosáhnout toho, abych si umyla celé nohy? Sesunula jsem se ještě jednou.
Dámy a pánové, v této chvíli už jsem věděla, že to bude na článek. A úplně jsem si říkala, že by se hodilo, aby mě kousnulo nějaké zvíře nebo abych tam spadla. S úlevou se ale nestalo nic takového!
Jak jsem se sesunula, máchala jsem nohama sem a tam, čímž jsem si cákáním namočila i zbytek nohou. Po několikáté už jsem vypadala jakž takž čistě. Pak jsem zkontrolovala sukni. Ta byla vzadu špinavá parádně, takže po chvíle uvažování jsem sundala šálu z krku a dala si ji kolem pasu. Pak jsem vyšla směr domov, což byla cesta třeba na dalších 20 minut.
Připadala jsem si jako kretén, ale doufala jsem, že nikdo nic nepozná… Nebo že aspoň nepotkám někoho známého.
Když jsem se blížila k domu, viděla jsem, jak ke vchodu jde nějaký kluk. Pak se zastavil a vypadal jakože na mě čeká. Znám se s jedním sousedem mého věku. A vzhledem k tomu, že nevidím na dálku a zásadně nepoznávám obličeje, vypočítala jsem, že to asi bude on. Tak jsem se z dálky usmála, sundala si sluchátko a prošla kolem něj, protože jsem na poslední chvíli zjistila, že to on není. Pak jsem šla do schránky, při čemž on mezí tím vešel do domu a volal výtah. Já pak musela zase projít kolem něj a vyběhnout do sedmého patra.
Doma jsem pak s obavou zkoumala své tělo, které celé pálilo. Přemýšlela jsem, jestli nemám alergii. Ale nakonec jsem zjistila, že to jsou drobné ranky od říznutí listy.
Za 2 hodiny a 30 minut procházky jsem se poučila, že whip up znamená popohnat bičem, že nemáte po povodních prozkoumávat trasy, které neznáte, že nemáte po povodních vůbec nikam chodit a že si na to už vůbec nemáte brát dlouhou pěknou sukni.

6 komentářů: „Po povodních nechoďte ven…

  1. Já bych taky rád jen zablácené šaty a boty … Místo toho 1,2m ve sklepě, kontejner bordelu na skládku. Jo a chodit zpocená v trávě je pro někoho fakt průser, třebas já mám virážku hned.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.