Tuleň zadržen v Berlíně aneb když vám na Gay Pride sahá policistka na zadek 3/3

Omlouvám se všem za dlouhou dobu čekání na třetí díl vyprávění o mé zkušenosti na Berlin Pride. Krásné čtení!

Než jsme se stihly dostat pryč, byli u nás policisté a chtěli vidět ten papír, že tu můžeme prodávat. Ukázaly jsme jim ho. Oni ho dlouze studovali a potom řekli, že máme jít za nimi.

Šly jsme tedy za nimi. Žádný velký stres. Asi si to prostě jen potřebují ověřit. Pohoda, klídek, všímání toho, co se děje, abych to měla pěkně na článek.

Dlouho jsme tedy stály asi u pěti policistů. V celku hezcí lidé. Muselo jim být v těch uniformách strašné vedro. S námi se moc nebavili, jen telefonovali vysílačkou s jinými policisty v jejich ošklivé řeči, kde rozumím jen pár základních a pár sprostých slov.

Po pár minutách už jsme začaly být i malinko nervózní. Pak řekli, že potřebují jít ještě za někým. Jakože asi důležitým a my máme jít za nimi. Tak jsme šly. Dvě drobné slečny v reflexních vestách s HIV, před kterými šel jeden policista a za nimi šla policistka, která nás popoháněla, ať chodíme rychleji. Všichni se na nás otáčeli a dívali se divně.

Šli jsme dlouho. Prošli jsme haldou lidí, haldou odpadků a haldou lahví. Procházeli jsme kolem partičky, jež silně zaváněla marihuanou. Čekala jsem, co se bude dít. Patrička lidí znervózněla, když kolem nich procházel náš konvoj a snažili se hodit to, co drželi v rukách, za sebe. Policista byl trochu naštvaný. Vzal jim to, domluvil jim, že už to nesmí dělat a pokračovali jsme dál. To už jsme viděli 2 policejní auta, tak se předpokládalo, že jdeme tam. A šli jsme.

Došli jsme a všimli si, že za autama sedí lidi, ze kterých se ozval zvláštní smích a česká věta „Vy jste se jim schovávali, co? Jste poslední!“. Seděla tam celá naše česká HIV skupinka. Prý že povolení nebylo dostatečné a prodáváme načerno. A že nás prohledají a že jim musíme dát náramky a naše peníze. Chvíli jsem dělala, že nerozumím otázce a vzpomněla si na naše vietnamské spoluobčany a jejich „Nerozumim šesky“, ale pak jsem jim to dala. Oni si to prohlídli, vrátili a řekli mi, ať se nehýbu. Kamarádku si vzala policistka s modrými gumovými rukavicemi, a když viděla kamarádčin vyděšený pohled, promnula si ruce, jako kdyby se připravovala strčit ji celou ruku do řitního otvoru, projet až ke krku a vyndat vše, co tam kdy bylo. Kamarádka zmizela za autem a já si povídala s ostatními zadrženými Čechy. Prý je tedy chytli všechny už dávno, byli suroví a nevysvětlili jim, co se děje, všichni mají žízeň a neví, co bude. Kamarádka se vrátila a nevypadala nijak pohoršeně.

Pak prý, že jim máme dát všechny vydělané peníze a náramky a že nám prohledají věci. Pár spoluzadržených začalo propadat panice. Jeden hemzal kecy, že si policisté nemůžou dovolit nás zadržet a pak přihodil, že ta naše agentura je určitě hnusná, zlá, zákeřná, se základem ve Švýcarsku a chce nás všechny zabít. Jiná slečna volala strýčkovi, který bydlel v Německu. Určitě tomu moc pomohl. Jiní nepřerušovaně nadávali na německé policisty a Němce obecně. Pak se smáli jejich angličtině atd. Nuda.

Já jsem začala přepočítávat mé peníze, abych je oddělila od mých osobních peněz a dýšek. Tu najednou na mě ukázal jeden policista, abych věděla, že mě sleduje. Udělal takové to gesto dvěma prsty ukazujících na svoje a pak moje oči. Tak jsem pokrčila rameny a hrabala se v penězích dál. Najednou se ozval ale i výkřik a najednou byl nade mnou stín. Asi 3x jsem mu vysvětlila, že to jsou moje peníze a že je mám smíchané s těmi vydělanými. Vysvětlovala jsem, že se ví, kolik jsem jich prodala, protože jsem měla nějaký počet náramků na začátku a teď nakonci mám taky nějaký. Takže ten zbytek, který nemám se vynásobí dvěma a mám konečnou sumu, kterou jim dám. A ani o euro víc. Člověk se tu snaží a pak by z toho ani nic neměl! Nakonec to jakože pochopil, já si přepočítala svých 2x 99 náramků a separovala jsem své aura od jejich eur.

Do toho tam přišel gay převečený za vílu.

Na začátku se utvořil hlouček lidí, kde to vypadalo, že se něco děje. Vyběhla jsem tam. Hlásili se jména a vydávali občanky. Ten, který dostal občanku, si musel vzít všechny své věci, zašel do policejního transitu a byl prohledán. Pozorovala jsem první, kteří vcházeli zezadu do auta a pak jim byl uzavřen záclonkami výhled ven. Tedy i můj výhled dovnitř. Naštěstí ale za chvíli volali i mé jméno a já přiběhla do auta.

Na stranách byly poličky a tam různé věci jako vesty atd. Policisté měli na sobě opasek, kde měli pár druhů nožů, asi nějaký sprej, nůž, zbraň, vysílačku a hromadu dalších věcí, které jsem neidentifikovala. Vedle mě byl obušek. Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že je měkčí. Jak jsem na něj nenápadně sahala, začala jsem si přát, ať mě tím nikdy nemlátí. Vedle mě byl bordel a další věci. A na vedlejším sedadle slečna, která taky nevypadala extra vystresovaně.

Spočítaly peníze, rozpočítávaly je na druhy mincí a bankovek (kolik čeho), myslím, že to spočítaly špatně (nebo jsem to spočítala špatně já), sepsaly nějaké papíry, jejichž kopie nebyla skoro vůbec vidět. Policistka, co měla na starosti druhou slečnu měla strašně dlouhé řasy a připomínala mi jednu kamarádku z Norska, takže jsem ji pozorovala, jestli to náhodou není ona. Asi nebyla…

Chtěla jsem poznamenat té slečně, že jsem si nepředstavovala, že mi tu bude policistka sahat na zadek, ale najednou se policistka rozkřikla, že nesmíme mluvit. Tak jsem musela mlčet. Aspoň jsem se usmívala na kolem-procházející a čas od času na ně i zamávala.

Moje taška skrývala 500 náramků, prázdnou flašku, mobil, peněženku, jelení lůj atd… Vše v pořádku. Ale pak najednou slečna policistka s moc pěkným make-upem a s copánky vytáhla zkumavku na moč. A v ní 3 prášky. „Co to je?“, a já ukazovala, že je to na hlavu. Tak po chvíli řekla, že teda fajn. Pak řekla, že se mám postavit, že na mě bude sahat. Tak mě tak zběžně projela, koukla se mi do kapes, já se jí omluvila za posmrkaný kapesník, ona řekla, že je to v pořádku. Drogy ve spodních prádle ani v řitním otvoru nehledala. Uf.

Pak řekla, že ještě musím počkat. Koukla jsem z okna a zjistila jsem, že je najednou skoro uklizeno. Ani ne před hodinou tady probíhal šílený dav lidí vyhazujících odpadky všude, kam se podívají, a teď už skoro uklizeno. Jezdili tam čistící vozy a krásně to jelo. Rozdíl oproti Čechám.

Slečna policistka mi řekla, že neumí anglicky a použila u toho několik citoslovců. Zasmály jsme se, já pochopila, že přijede překladatel a že mám odejít.

Vyšla jsem ven se svými třemi švestkami, které mi zbyly. Zeptala jsem se, jestli nemají někde nějaké pití. A potom, jestli tam není nějaký supermarket nebo něco. Prý že až moc daleko. Byli jsme totiž v nějakém super obřím parku… Já si říkala, že je divný, že tam jsou samé stromy. Má kamarádka ještě nebyla prohlédnuta a odbavena. Chtěla jsem s ní pokecat, ale zakázali nám to. Pak říkali, že nám dovolí jen „short talk“. Tak mi pak napsala zprávu, abych jí poslala, co se děje.

S jednou slečnou jsme vyšly hledat stánek s pitím. Všechny ale vypadaly zavřeně. Tak jsme si aspoň došly do keře na záchod. Slečna říkala, že umí trochu německy a že je naštvaná, protože má židovské příjmení a prý jí za to nadávali. Těžko posoudit s mým příjmením a mou znalostí němčiny. Moje policistky se zdály sympatické.

Ještě říkala, že český Gay Pride není tak velký a tak odvázaný. A zůstane zabordelený ještě 3 dny po akci.

Vrátila jsem se s nepořízenou zpět k ostatním. To už má kamarádka byla odbavena. Říkala, že se na ni koukali divně, když jí prohlíželi peněženku a našli tam šupinu. Nechápali, proč má s sebou kus mrtvé ryby.

Každému dělali něco jiného, byli strašně nejednotní a nebyli si jistí, co mají dělat.

Odbavení se mohli jít projít a hledat pití, neodbavení museli počkat na jejich jméno. Paní překladatelka říkala, že se nemůžou dovolat tomu organizátorovi v ČR, ale že se dovolali někomu jinému. Že se nemáme bát, že nás odbaví a přijedeme domů. A že naše vydělané peníze dostaneme. Takže jediný problém vlastně byl, že se dostaneme později domů.

Ale všichni nadávali. A nadávali pořád a nadávali nahlas a nadávali sprostě. Při čemž neměli nejmenší zkurvenej důvod nadávat, doprdele, protože si nakradli asi 30x více, než by si vydělali, kdyby zadrženi nebyli. To se omlouvám za ty výrazy, ale když už kradu, tak pak nenadávám. A když už kradu, tak se tím nechlubím. To si, prosím, pamatujte, děkuji.

Ukrutná bolest nohou nás nezkolila úplně a tak jsme se vydaly k tomu monumentu, který jsme chtěly vidět nejvíce. Cestou jsme viděly velkého kluka, jak sedí na obrubníku a brečí. Je zvláštní to vidět. K monumentu jsme se nedostaly, protože tam ještě party pokračovala a bylo tam hodně lidí, takže jsme radši zabočily do vedlejší ulice, kde se nakonci tyčila nějaká pěkná budovička s vlajkou. Procházíme a najednou žena ve skupince lidí před námi začala ukrutně kašlat. Pak jich kašlalo víc, pak začaly kašlat i ty v mé skupince a když jsem si zakašlala i já, začalo mi to být divné. Po chvilce to ale přestalo. Vedle nás stálo policejní auto, tak to byl asi nějaký zbytek pepřáku. Nic příjemného, řeknu vám!

Koupily jsme si pití, viděly mega obří stolní fotbálek, oběhly si velký kruhový objezd, sedly si na zídku, snědly jogurt a kolem dvanácté se zavolalo, že už se tedy jede.

Přijeli jsme o hodinu později, poté jsme čekali na organizátora, abychom podepsali papíry a dali nám peníze. Na pána bylo slovně útočeno. Měla jsem chuť ukopat těm idiotům hlavy mou unavenou nohou. Mm, jako slušná dívka už nebudu opakovat to hrubé výrazivo, co jsem použila výše a tuto chvíli přeskočím.

Matka slíbila, že mě vezme do práce, kde přespím a pak mě doveze domů. Myslela jsem totiž, že přijedu před spuštěním metra, takže bych se nedostala domů. Jak jsme ale čekali na pána, metro začalo jezdit. Matka už ale stála před busem a čekala. Nakonec jsem byla propuštěna, matka mě odvezla do práce, ukázala mi pár pacientů, zkonstatovala, že jsem špinavá a že smrdím a uložila mě ke spánku. Za hodinu mě budila, že jedeme domů. Přešla jsem do auta, usnula jsem, ale nevypadalo to, že bych se někdy měla dostat domů, protože před námi se stala bouračka, matka s kolegyní vyběhly ven, pak zjistily, že by nebyly potřebné a objížděly jsme místo asi desetikilometrovou objížďkou. Potom ještě ke kolegyni domů, vylézt z auta, neusnout ve výtahu a usnout v posteli. Kdybych jela metrem, mohla bych spát už měsíc. Ale nevadí.

Za pár týdnů nám přišel dopis celý v němčině. A mail od té agentury, že se omlouvají a že celou věc dají k soudu.

Pokud to povolí i příští rok, jedu zas!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.