Catorze horas viajando

Probudila jsem se ve 3:30, doklidila jsem, vzala jsem si zapomenutou nabíječku a štrádovala jsem si to na sedadle spolujezdce na letiště Václava Havla. Tam jsem si stoupla na check in do řady na bussiness clase, ze které jsem poté rychle vyšla a čekala jsem na ve své economy clase. Paní mi dala letenku, usmívala se a řekla, že se o kufr na přestupu nemusím starat. Když jsem jí ho dávala, zjistila jsem, že je celý černý a že nepoznám, jestli je můj. To mám blbý.
Dala jsem si bagetu v Subwaye, protože Billa byla zavřená, prošla kontrolou, podlezla zaterasy, vyndala si ntb, klíče, mobil, peněženku a letenky, dala je do košíčku vedle batohu, prošla jsem rámem, kde jsem nepípala. Za to ale můj batoh pípal. Nevěřili byste, že už letím asi po sté. Sice jsem s sebou měla prázdnou flaškou, protože vím, že plnou by mi nevzali. Ale vůbec mi nevadilo, že si s sebou beru i antiperspirant, který mi vyhodili již jednou v Paříži a že si s sebou beru se samozřejmostí i nůžky, které nám vyhodili už tolikrát. Idiot, kretén a nepoučitelný blbec.

Smutná jsem prošla na svůj gate, obdivovala jsem jazyky kolem sebe a čistotu letiště.

Přišlo volání. Nejdřív bussiness, pak economy. Dali nám sušenku, nemluvili česky, ale německy. Byla jsem zmatená, protože jsem myslela, že na tomto výletu angličtinu potřebovat nebudu. Nu což. Sedadlo jsem si vybírala sama a vybrala jsem si ho úplně vzadu. Což nebyl tak dobrý nápad, protože bych si bývala ráda dala sedátko dozadu. Ale než jsem se stačila rozmyslet, jestli si nechci přesednout, když skoro celé letadlo bylo prázdné, kapitán Německy oznamoval, že už jsme v Mnichově. Let na 45 minut je fakt divný…
Bála jsem se, že nebudu umět přestoupit. Měla jsem na to jen hodinu a 20 minut. Nevěděla jsem, jestli mám odejít jakoby z těch hal a pak zase přijít. Nebo jestli mě to nějak navede. Nebo tak… Ale naštěstí jsem vyšla z tubusu, koukla jsem se na odjezdovou tabuli a tam už byla můj Madrid, můj čas a gate 16. Musela jsem jít celkem dlouho, ale nakonec jsem ho našla. Stejně jsem se ale chtěla zeptat Letušek odtamtud, jestli mám udělat ještě něco, nebo stačí, že jsem se checkla už v Praze. Musela jsem se ale zeptat anglicky. Tak jsem si přepravila celý svůj příběh a říkala jsem si ho v hlavě. A potom jsem přišla k paní, civěla jsem na ni a snažila se ze sebe něco dostat. Nakonec jsem vypadala jako kretén, co anglicky neumí, ale za to jsem se dozvěděla, že toto zcheknutí stačí. Šla jsem se projít po letišti.

Nedošla jsem daleko, protože tam byl stojánek s novinami a automat na kafe od Lufthansy. Tímto jsem zažala mít ráda Lufthansu!

Tam dál byla místnost, která měla na sobě velblouda, nápisy o kouření a vevnitř byli lidi, kteří kouřili! Vnitřní kuřárna.

Zkoušela jsem přelouskat anglický článek o Iráku s horkou čokoládou v ruce, a když jsem to vzdala, už nás volali. Všude zněla španělština a já se moc těšila.
Další letadlo bylo o trošku větší. Začalo být i trochu tepleji a já už si nepotřebovala přikrýt nohy šálou. Než jsme stačili vzlétnout, stačila jsem usnout. Tento let měl trvat něco pod 4 hodiny, myslím. Já se probudila hned jak začali rozdávat v předních řadách jídlo. Pozorovala jsem letušky, ptala se sama sebe, jestli jsem dostatečně vysoká a jestli bych se dokázala pořád takhle usmívat. Moc bych to chtěla zkusit.
Jídlo bylo parádní! Vanička s kuřecím, sýrovou kaší a bramborami. K tomu houska, máslo a sušenka, kterou mám pořád u sebe. A orange jus. No a ty příbory! Je vidět, jak se ta technika posouvá! To už nebyly ty příbory, které jsme dostávali na rodinných dovolených s Fisherem, které se hned rozpadly. Ne, ne. Příbory z tvrdého plastu, které mi snad přišly i lepší než normální!

Před jídlem jsem řekla vedle „provecho“. Ne, že bych věděla, že pán mluví španělsky… ale vzhledem k tomu, že měl černé nagelované vlasy, snědou pleť a celou dobu nevydal ani hlásku, což znamená, že patrně neuměl jiný jazyk, vypadalo to dost věrohodně. A taky že jsem měla pravdu. Ještě k tomu byl z Peru a ve Španělsku jen chvíli žil.

Po chvíli už jsem si nechtěla povídat, tak jsem řekla, že se ještě prospím. Když jsem se probudila, nic jsem neslyšela. Snažila jsem se používat sestry sharkstyle (otevírat pusu co nejvíce to jde), ale bylo mi trapně, tak jsem si vzala žvýkačku a snažila se zívat. To už se země pod námi proměnila. Česká neupravená zelená políčka ani německá upravená zelenožlutá pole nebylo vidět. Zahlédla jsem hory, která se tyčily nad mraky, a žlutá pole, na kterých byla pravidelná zelená kolečka, které bych typovala na stromy.
V Madridu jsem si došla na toaletu. V Praze byly toalety takové normální. V celku čisté, toaletní papír, pytlíčky na vložky… V Mnichově byla mimo to i desinfekce na prkýnko a záchod sám o sobě vypadal krásně vymydleně a voněl. V Madridu byl takový spíš špinavý a nacházel se tam jen toaletní papír.
Dále jsem se dostala na metro. Když jedete z letiště, tak si musíte koupit normální lístek (2E) a k tomu musíte zaplatit ještě 3E.
Metro má 12 linek. Takže abych našla to, kam se dostat, bylo trošku těžší, ale dalo se to. Já musela 3x přestupovat. Jeden pán říkal, že nemá peníze. A že chce, abyste mu nějaké dali. Druhý prodával sušenky. A říkal „To víte. Je krize, tak se musí dělat všechno, aby měl z čeho žít.“
Přijela jsem na nádraží. Moc pěkné! Velké! A vypadající jako letiště! Dokonce tam byl i check in! Zeptala jsem se tam, jestli mi ty věci nechají. Smáli se a řekli, že ano. Pak mě upozornili, že k tomu batohu do rengenovacího jezdícího boxu nemám dávat pytlíček popcornu. Nerozuměla jsem dobře a myslela jsem, že mi ho chtějí vzít. Nechtěli.
Dál to fungovalo jako na letišti. Byla tam odjezdová tabule s hromadou odjezdů, kde jsem našla i ten můj do Valencie. Šla jsem si zase na gate, kde byl před dveřmi pán, který se koukl na můj lístek, řekl „ano, vagon č
íslo 8“. Divila jsem se, že je to na vagony. Našla jsem teda svůj vagón. Klimatizace, čisto, krása. Prostě jako letadlo! Dokonce pak rozdávali i sluchátka a byla tam televize!!

Někam jsem si sedla. K okénku a kufr jsem si hodila nahoru. Pak přišel nějaký pán a sedal si vedle mě. Ještě tak jako divně koukal. „Jéééje!“, vykřikla jsem, „ono je to očíslované?“. Ano a seděla jsem špatně. Pán říkal, že je mu to jedno, že to bude jen problém toho, kdo sedí na mém místě. Radši jsem se zvedla a našla jsem si své předurčené místo. Bez okénka. Na mé předešlé místo si sedla černoška, která se mnou jela i v letadle. Ne, že bych si všímala všech černochů, ale tato slečna měla křiklavé růžové šaty, které byly dost upnuté a dost krátké, takže nejednou jsem omylem zahlédla část jejího zadku.

Neodolala jsem a musela jsem si vyndat ntb a koukal na Přátelé. Poté jsem usnula a klasicky mi zalehli uši. Kolem byly Portugalci a Angličané. Dál kolem byla suchá tráva, kterou jsem zahlédla již z letadla.

Za 2 hodiny jsem byla tam. Autem to trvá 3 hodiny. Podle toho ale taky vypadala cena vlaku…

Vystoupila jsem s kufrem a baťůžkem a hledala jsem svou novou rodinu…

Jsem totiž ve Španělsku jako au-pair.

5 komentářů: „Catorze horas viajando

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.