Drby jsem měla vždy ráda a často jsem si jimi zpříjemňovala chvilky s přáteli. Smáli jsme se, povídali si kdo s kým proč kdy a jak, říkali jsme si, kdo je divně oblečen, kdo má jak co velkého nebo malého a kdo kdy jak zvedá ruku. V této době bujného pomlouvání jsem ale i navštěvovala skupinu lidí, se kterými jsem se tolik neznala, ale trávila jsem s nimi celkem hodně času. Byli hodní, každý byl jiný a každý něčím zvláštní. Ale brala jsem je takové, jací jsou. Trochu podivní, ale moc fajn.Od pomlouvací skupiny jsem se na 4 měsíce odloučila a úplně jsem asi pomlouvat zapomněla. Když jsem slyšela drby, brala jsem to prostě jen jako takové klasické věci, které se stávají tak nějak všem. Takže mi projely ušima, já si je neutrálně přiřadila k ostatním vlastnostem zmiňovaných osob a šla si v klidu lehnout.
Jenže za nějakou dobu přišla vyděšená kamarádka, kterou znám z té skupiny lidí (kde se nemluví o ostatních špatně), že slyšela nějaké ošklivé pomluvy, které mi bohužel potom i řekla. Když jsem je slyšela poprvé, nemohla jsem uvěřit, že si někdo něco takového myslí a nechápala jsem, proč někdo soudí lidi, které vlastně ani moc nezná. Nešlo mi do hlavy, proč je komu vyčítaná jaká vlastnost, protože je to prostě jeho přirozenost. Takový on je. A co s tím? Prostě… tak.
Bohužel jsem o každém nařknutí pak začala přemýšlet. Už jsem v klidu nespala. Začala jsem zjišťovat, že to vlastně může být pravda, to co oni tak hrubě pomlouvali. V hlavě mi to začalo šrotovat, dělala jsem divné soudy a přestala jsem se těšit, až je znovu uvidím. A pak to přišlo. Já je viděla a najednou jsem si všímala všeho, co bylo zmiňované, dávala jsem si to do vykonstruovaných souvislostí, do jakých to dávali ti, kteří je pomlouvali, všechno mě to začalo děsit, nevěděla jsem, jak se chovat a připadala jsem si strašně.
Chvilku jsem tam s nimi byla a cítila se blbě. Potom jsem s nimi byla dýl a zjistila jsem, že už jsem trochu zapomněla na ty pomluvy a že už je zase beru v rámci mezí prostě takové, jací jsou.
Protože… když pomlouváte jiné, když je nerespektujete, když o nich mluvíte hnusně bez toho, abyste je znali, trochu to poznamená vás a vaše chování k nim. Musíte se k nim chovat trošku hůř, protože jinak se cítíte (aspoň lidé se svědomím) jako pokrytecké svině. A hlavně to poznamená i vaše uvažování o sobě samých, protože se cítíte, jako že jste nad těmi osobami, proto to tak musí vypadat za každou cenu (i když nejste) a musíte si to neustále dokazovat, čemuž se věnujete místo toho, abyste rozvíjeli to, v čem byste mohli být opravdu dobří sami o sobě. A to můžu mluvit o snaze být lépe oblečen než ona osoba, být lepší na hodině angličtiny nebo mít větší svaly.
Když respektujete lidi takové, jací jsou, můžete tak lépe respektovat i sebe a najednou zjistíte, o kolik je svět lepší. A o kolik jste lepší vy.
Taky si někdy nenechám ujít chvilky, kdy můžu zkritizovat s kamarádkou, co má kdo na sobě 😀 Ale tak jsem holka, oblečení mě trochu zajímá. 😀 A tohle ani neberu jako pomlouvání, to je spíš takové letmé komentování outfitů kolem. 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
[1]: Chápu, že tady můžu působit jako hloupá pokrytecká husička, ale v podstatě se mi stalo to samé, co autorce. Najednou jsem si začala všímat věcí, které bych norámlně nepovažovala za zvláštní. A co víc, ty věci mi začaly vadit (proto vyděšená, protože ony lidi, kterých se to týkalo, mám neskutečně ráda)
To se mi líbíTo se mi líbí
Tohle už jde tak dva a půl roku jen tak kolem mě… a překvapivě žiju! Neumřela jsem z nedostatku pomlouvání 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Z jistého důvodu jsem nikdy neměla ráda pomluvy a já sama se jim vždy obloukem vyhýbám. A jsem ráda, že můžu říct, co se týče pomluv o ostatních mám svědomí čisté – prostě mi to smrdí.
To se mi líbíTo se mi líbí