Viaje a Valencia asegura que nunca es tarde pa’nada!

Vzhledem k tomu, že na Čechy přišlo zimní období a Tuleňovi došlo, že některé články už nikdy nedopíše, mám pro vás nedopsaný článek z mého au-pair pobytu ve Španělsku z výletu do Valencie, který – ač neukončený – stojí za to! Doufám, že Vám zlepší náladu a přivede vás do teplejších myšlenek.
psáno kolem 21. sprna 2013
Spolužačka z gymplu teď pracuje v Madridu jako au-pair, tak jsme si daly sraz ve Valencii. Jako že koukneme po památkách, po městě a uvidíme se navzájem.
Zeptala jsem se tedy rodiny, jestli můžu odjet. Pro mě to bylo super, protože jsem věděla, že je to jen hodina cesty. Jenže hodina cesty je to jen autem a rodina se netvářila, že by mě tam chtěla hodit. Skočila jsem tedy na stránku Blablacar.es, což je stránka, kde lidé nabízejí odvoz z města do města. Jenže ve čtvrtek byl státní svátek, takže si všichni udělali dlouhý víkend a v sobotu tam byla jen jedna nabídka a to v 5 hodin ráno. Takže jsem hledala autobus.
Ten jsem našla. Jel skoro 3 hodiny a stál 12 euro. K tomu jsem se potřebovala dostat nějak na zastávku, která se nachází na druhé straně města. A rodina by mě tam nehodila, protože den před tím měli nějakou megaparty a měli na plánu se probudit ve 2 odpoledne.
Našla jsem si tedy i autobus od domu. Od domu znamená 35 minut chůze po úzké silnici bez chodníku. Autobus neměl napsáno přes co, kam, kdy a jak jede. Kriste. Takže jsme museli volat. Tam to nikdo nezvedal. Tak jsme se modlili. Také jsme nevěděli, odkud jede ten druhý. Takže se muselo zase volat. Super. Výtečně. Miluju Španělsko!

V sobotu 17. 8. jsem se probudila ještě před budíkem v 8:35. V domě úplný klid. Udělala jsem si snídani, přihodila jsem hrušku a mrkev, dobalila jsem si věci, vzala si balerínky, které jsem považovala za nejpohodlnější z mých bot, a vyšla na cestu.

Od otce jsem vyžebrala sluchátka, abych se nezbláznila stresem, že jsem ztracená, že to nestíhám nebo že umřu vedrem. Pomohlo to. Cesta uběhla krásně rychle a ještě jsem si ji užívala.
Na zastávce jsem čekala více než půl hodiny. Když konečně přijel, sedla jsem si do druhé řady, upozornila jsem řidiče, že jsem kretén a žádala jsem ho, jestli by mě nemohl upozornit, až budeme na té mé zastávce. Po cestě jsem se ještě 3x zeptala, jestli už to náhodou není ta moje. Nebyla. Jména zastávek samozřejmě nejsou… Hromada lidí se ptá řidiče a takhle se získávají informace. Čas od času tam dokonce není ani zastávka…
V půlce nastoupila paní a stěžovala si, že autobus minule přijel o půl hodiny později. Řidič řekl, že to se prostě někdy stává. Že autobus je stroj a někdy se prostě rozbije a pak to nejede, no.
Na jedné zastávce řidič zastavil, řekl, že za 5 minut přijde a odešel. Za 5 minut tedy přišel a na další zastávce mě pán vyhodil.
Hledala jsem něco, co by říkalo „Valencie“, ale nic tam nebylo. Jediné, co jsem viděla, bylo něco „BUS“. Tak jsem doufala, že to bude do Valencie. Mělo to stejné časy, jako jsem viděla na internetu, takže to vypadalo nadějně. Měla jsem přes hodinu čas, tak jsem se šla projít.
Po dlouhé době jsem došla do supermarketu. Už jsem byla v nějakých s rodinou a nebylo to tak super, jak jsem si to pamatovávala… Teď jsem ale zjistila, že to bylo proto, že jsem tam byla s tou rodinou. Jak jsem tam teď vešla sama, úplně to na mě dýchlo a já jsem si mohla užívat krásy supermarketu, který se jmenuje Consum. Koupila jsem si konečně antiperspirant a 2 piva.
Cestou na zastávku jsem se malinko ztratila a bylo už strašlivé vedro. Na zastávce už čekalo celkem hodně lidí. Zaplula jsem tam do nějakého pseudostínu a čekala jsem. V tom přijelo auto a v něm ta paní, co uklízí v tom sousedním domě, o které jsem mluvila. S ní vystoupily také dvě šestnáctileté děti, které jely také do Valencie. Neřekly jí ale ani ahoj nebo něco. Vystoupily a táhly pryč.
Já jsem si s ní trochu povídala a pak jsem upadla do mlčení a čekání.
Jedenáct hodin padesát minut přijel autobus. Všichni se tam nahrnuli, jenže pak se zjistilo, že tento jede v jiném směru.
Čekali jsme tam 30 minut, než dojel ten správný. Moje žena na uklízení si tam našla jinou slečnu na uklízení, se kterou se bavila. Také to nebyla Španělka a vyprávěla o tom, jak si řekla o zvýšení platu a jak je na rodinu drsná, když se k ní chová špatně.
Ke mně se tam přiblížila mladá paní, která taky pracovala jako uklízecí paní. Řekla jsem jí, že jsem z Česka, a ona se zeptala, jestli je to také v Latinské Americe.
Konečně přijel další autobus. Ten už jel do Valencie. Přede mnou ve frontě byli nějací Francouzi a měli problémy s kufry. Já jsem po nekonečné době ve frontě zaplatila 12 euro a hledala jsem místo na sezení. Někdo spal, někdo se tvářil ošklivě a pak jsem viděla známou tvář, tak jsem si sedla vedle. Známou tváří myslím jednoho z Francouzů.
Konečně jsem seděla. A jak jsem seděla, tak jsem se začala litovat. Tak strašně mě štvalo, že musím za celou tuhle debilní cestu dát 13,5 euro, což je 340 korun. A že jsem mohla být s kamarádkou už od včera, ale musela jsem zůstat doma, abych hlídala dítě. A pak jsem tam mohla být už milion hodin, protože cesta je tak krátká, ale má cesta se prodloužila asi na 8 hodin, při čemž kamarádka už tam byla od 11 a teď má ten debilní autobus ještě zpoždění!

S „Cssssssss“ jsem si otevřela plechovku a pila.

Za chvíli jsem se dala s Francouzem do řeči. Mluvil velmi dobře španělsky a měl – překvapivě – francouzský přízvuk. Jmenoval se Paul, byl z Paříže, studoval chemii a byl tu v Jávee nejdřív s rodinou a pak s kamarády a teď se vracel do Valencie na letiště chytit letadlo do Paříže. Propařili celý týden, co tu byli, takže teď všichni jeho kamarádi spali. My jsme si vydrželi povídat celé 3 hodiny a – i když jsem si připravovala 3 hodinky o samotě s Harrym Pottere – úplně mi to nevadilo.
Nabídla jsem mu muffiny, u kterých mě opravil, že to nejsou muffiny, ale Magdaleny, a už jsme si to frčeli Valencií na autobusové nádraží. Koukala jsem natěšeně z okna a umírněně jsem plácala rukama do stehen a byla jsem upozorněna, že vypadám jako malá holčička.
Když jsme dojeli, rozloučila jsem se, vyběhla jsem z autobusu a proběhla celé nádraží, abych našla kamarádku, která na mě měla čekat někde tam.
Vidím špatně na dálku, takže jsem si nebyla jistá, jestli je to ona nebo ne… Ale měla stejné oblečení, tak jsem šla s úsměvem k ní. Měla jsem hroznou radost!
Zašly jsme na záchod a pak už mě směrovala k našemu noclehu. Šly jsme podél řeky, kde nebyla voda, ale park, hřišťata atd. Zvláštní, ale moc hezké! Otec mi pak říkal, že tam byla řeka, ale jednou byla strašlivě obrovská povodeň, a aby se to neopakovalo, odklonili řeku jinam.
Bylo to zvláštní. Byla jsem ve Valencii, povídala jsem si česky a povídala jsem si s jednou z mých nejlepších kamarádek z Čech. Za chvíli jsme zabrousily na téma „naše děti“ a jako třicetileté ženy jsme si povídaly o tom, jak nás ty děti zlobí, co umí, co neumí, co zajímavého řekly atd.
Od nádraží to bylo celkem dost daleko a my neměly mapu. Naštěstí ale všude na zastávkách mapy byly, takže jsme se neztratily.
Já jsem 2 týdny vůbec nechodila. Natož rychle. Takže už jsem byla udýchaná a polomrtvá v půlce cesty. Kamarádka mě nechtěla nést, takže jsem to musela tedy dojít. Našly jsme ulici a zavolaly jsme klukovi, který nám nabídl ubytování. Psala jsem o tom už minulý rok ve Francii; jedná se o couchsurfing – lidé z toho města nabídnou ubytování zadarmo a vy spíte na gauči nebo kdekoli. Skvělá věc pro pár dnů!
Tento kluk říkal, ať mu zavoláme před šestou, protože potom bude pracovat a to až do dvou do rána. Volaly jsme mu asi 30x. A nic. Tak už jsme se začaly strachovat a přemýšlet, jestli je nelegální spát na pláži.
Kamarádka nakonec vytáhle jeho přesnou adresu, kterou jsme našly a zazvonily tam. Kluk se ozval, zabzučel a pustil nás do baráku. Našly jsme číslo bytu, zazvonily, dveře se otevřely a tam ten kluk a nějaká jeho kamarádka.
Byt byl hezký. Měl terasu s výhledem na domy a na 2 boxující pány, 2 pokoje na spaní, kuchyň, koupelnu, obývák, ve kterém jsme měly spát my na rozkládacím gauči. Za pár chvil jsme zjistily, že byt je sice pěkný, ale šíleně špinavý, což bylo zjevné hlavně po návštěvě koupelny. To víte… moje španělská rodina je posedlá úklidem, takže mě to hrozně překvapilo…
Hodily jsme si tam věci, dostaly jsme klíče a šly na pláž. Už bylo po šesté a slunce schované za mraky. Pláž byla mnohem větší než ta v Jávee. Trvalo nám tedy celkem dlouho, než jsme se přes písek dostaly k moři.
Pak byla otázka toho, jestli si můžeme nechat věci na pláži a jít se umýt. Já už to takhle udělala několikrát, takže jsme si to hodily na ručník, řekli lidem vedle, jestli se na to můžou čas od času kouknout, a vběhly jsme do vln. Kamarádka nebyla u moře dlouho, tak se jí to líbilo. Pak zjistila, že se jí to tolik nelíbí a že už nemá ráda moře. K tomu ji znervózňovalo mé vyprávění o medúzách. Pak nás nějaká paní upozornila na to, že viděla vedle něco divného. Tak jsme se daly na úprk z vody.
Cestou ven jsme viděly obrovský hrad z písku, u kterého byl pán a vedle něho šátek na peníze. Většinou nemám ráda tyto aktivity, ale Španělsko je v krizi, hrad byl pěkný a já potřebovala fotku… Takže jsem mu tam hodila 30 centů a mám fotku s hradem.
Cestou jsme koupily Sangrii, kterou jsem si já vyžádala, protože jsem ji ještě neměla, a takové sladké srandy na snídani příští den.
Vrátily jsme se s věcmi do bytu. Tam nebyl ten kluk, ale byly tam nějaké 2 holky. My byly překvapené a nevěděly, co se děje. Slečny vypadaly podobně. Nakonec jsme zjistily, že jsou to nějaké kamarádky ze severu Španělska, které sem přijely na pár dnů.
Nechaly jsme si tam věci, převlékly a osprchovaly se a vyrazily koukat po Valencii. Mé nohy už toho měly dost, ale co se dá dělat.
Povídaly jsme si na lavičce před obchodem s tele-pizzou a pily Sangríu. Vypily jsme ji třeba do půlky a už se nemohlo víc. Vypravily jsme se k obchodnímu centru. Jeden se jmenoval Corte inglés, což mi připadá, že bude nějaká klasická věc španělská, protože ve Valencii byly 2 a mám pocit, že jsem viděla i něco podobného v Barceloně. Tam jsme ale nenašli McDonald’s, který jsme měly v plánu. Ne že bychom byly prasata milující jídlo v tomto fast foodu, ale měla jsem nějakou slevičku k menu. A chtěly jsme se hodně a levně najíst, protože jsme následující den předpokládaly hlad. Bylo to tak velké, že jsme to ani nedojedly. Takže jsme vzaly to, co se dalo, do tašky a vracely se unavené domů. Měly jsme v plánu jít si pomalu lehnout.
Přišly jsme ale ke dveřím, odkud se ozývala dost hlasitá hudba. Váhaly jsme jestli vejít nebo se jít ještě někam projít… Nakonec jsme si otevřely (dostaly jsme vlastní klíče). V bytě byly ty holky a 3 kluci, které jsme neznaly. Byla cítit vodnice, hudba hrála nahlas a na terase alkohol. Rozhodly jsme se, že se půjdeme ještě někam projít a pak spát.
Přišli ale pánové a překecali nás, ať tam s nimi zůstaneme. Byl nám nabídnut alkohol a vodnice. A ta vodnice byla ta nejlepší, co jsem kdy měla!
Ten, co vodnici udělal, pracoval na diskotéce, kde „profesionálně“ dělal shishy. Vysvětloval mi, že se to dělá i z ovoce. Místo toho keramického, do kterého se dá tabák, se dá čerstvé jablko. Ten kus ovoce. Rozřízne se napůl, udělá se do něj díra, vnitřek se trochu vydlabe, dolů na tu díru se dá síťka, aby nepadal tabák dovnitř, do jablka se potom dá jakýkoli tabák (vždy to míchal s trochou máty) a pak klasicky nahoru alobal a uhlíky. Geniální. Opravdu jsem neměla nikdy žádnou lepší! Jednou to udělal místo jablka s grepem.
Tento kluk šel asi ve 12 pracovat a pozval nás, že můžeme jít. My jako unavené dívky jsme řekly, že radši ne. Potom se ale začalo mluvit o vstupu a alkoholu zadarmo. Takže jsme se ztopořily a souhlasily.
Oni na tu diskotéku jeli autem. Řídil ten, co pracoval na diskotéce. A měl v sobě několik rumů s kolou. Tak jsem řekla, že půjdeme pěšky (doufám, že jsi na mě pyšná, mami). Jeden z těch kluků nás doprovodil. Studoval 3 roky v USA a měl americký přízvuk. Když jsme mu něco nerozuměli, zvedl obočí, hlas a s přehnaným anglickým přízvukem nám to zopakoval.
Asi po 10 minutách jsme přišli do toho baru. Tam skoro nikdo. Ten španěloameričan tam znal skoro všechny, takže se tam pořád s někým zdravil. Našli jsme pak všechny ostatní z bytu.
Já jsem dostala mojito. Bylo to nejlepší mojito, co jsem kdy měla. Bylo s příchutí jahod. A mohla jsem si vybrat ještě i další příchutě. Kamarádka měla gin a tonic s plátky okurky.
Vysvětlím vám rozdíl kultur… Jsou tu Češi, kteří zajdou jednou za čas na nějakou party. Všechno je naplánované, počítá se s tím, že to bude velké. Když to není podle očekávání, všichni jsou naštvaní, mají naštvané xichty a ve 3 jdou domů. Pak je tu jih. Začne beforeparty u někoho doma v 10. Tam pijí, povídají si, nic vyhroceného. Ve 12 nebo později se přemístí na party někam do klubu. Tam si tancují, pijí, povídají, dobrá nálada, pohoda. A v šest ráno jdou možná domů.
No… nebudu to nijak natahovat. Konzumace alkoholu se zvrhla do Otesánkova rčení „jed‘ jsem-sněd‘ jsem“: Měly jsme asi 8 panáků takové té sladké vodky, byl tam i Jagermaster, mojito, gin-toniky a pak i další věci, které jsme i odmítaly nebo nenápadně nechávaly ležet na vedlejších stolech. K tomu ještě v hojném počtu vodní dýmky. Ahoj mami. Tancovali jsme, bavili jsme se, dělali jsme blbosti atd. Já jsem viděla 2 slečny s drogama na záchodě. A vyhlídla jsem si jednu krásnou obrovskou skleničku, kterou jsem chtěla vzít domů, ale nakonec jsem měla svých starostí dost a zapomněla jsem ji tam. Kdybychom to všechno platily, tak bychom se rozhodně nedoplatily. Báječná party!
Mezi čtvrtou a pátou jsme se vrátili domů, kam nás zavedl pán domu. Cestou se zmínil o tom, že zná českého spisovatele. A že od něj četl nějakou knížku, která se dost podobala Hrabalovému dílu Obsluhoval jsem anglického krále. Dokonce řekl, že viděl i film, ale když jsem mu řekly jméno „Hrabal“, tak se tvářil, že to v životě neslyšel. Následující den si ale kamarádka všimla, že má Hrabala doma a že je umístěn hned vedle Seiferta.
Přišli jsme domů. Nám se rozložil gauč a já jsem okamžitě usnula. Obrovské vedro a hromada komárů a hluk z dalších přicházejících způsobil to, že jsem nemohla moc spát. K tomu jsem pořád nevěděla, jak pojedu domů a nemohla jsem se připojit na wifi, takže jsem z toho byla trochu vynervovaná.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem snědla zbytek z McDonald’s, kamarádka nemohla jídlo ani vidět a kolem poledne jsme byly odvezeny do centra města. Dělaly jsme, že chodíme po památkách, ale nedá se říci, že bychom toho viděly hodně…
Ve Valencii se jezdí Formule 1 a my viděly to místo, kde se dají pryč takové desky a vznikne mega široká silnice. Také jsme viděly kruhový objezd (mají jich tu hodně a jsou gigantické), kde se může jezdit v obou směrech. Známé akvárium a moc hezký kousek moderního umění, které je právě to akvárium a k tomu ještě další muzea techniky atd. Je to gigantické, kolem je voda. Muselo to stát strašlivě moc peněz. A i údržba patrně nebude úplně levná. Ale asi se jim to vyplatí. Musím říct, že historické centrum bylo pěkné, ale tahle věc mě určitě omámila víc. Takže se jim to asi vyplatí…
Zašly jsme i do nákupního centra, kde jsme navštívily Zaru. Já jsem ve Španělsku ještě po nákupech nebyla, takže jsem byla jako v říši divů. Ještě k tomu v období slev. Ze Zary jsem byla unešená a koupila jsem si tam hned 2 věci za minimální cenu. Bájo!
Šílená bolest nohou, hlad, ale nechuť k jídlu, únava z nevypsání a hrozivé vedro nás dotáhlo domů, kde jsme koukaly do zdi. Potom si kamarádka vzala věci a šli jsme na MHD.

6 komentářů: „Viaje a Valencia asegura que nunca es tarde pa’nada!

  1. to jsem ráda, že nejem jediná, kdo v článcích o au-pairování taky popisuje půl článku dopravu. 😀 Ono jak je člověk sám, tak některý věci řeší daleko víc a autobus se tak může stát zážitkem na celý týden. Já byla ve Finsku. Když jsem jela na výlet, šlapala jsem na nádraží asi 6 km pěšky s těžkým báglem na zádech, protože jsem nechtěla dávat tři eura za městský bus. 😀

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.