Miluju svou práci. Miluje však práce mě?

Abych se přes rok nenudila, našla jsem si práci. Dělám servírku v hotelové restauraci v Praze. Práce mě baví zatím ze všech prací, co jsem kdy měla, nejvíce. Líbí se mi, že můžu s lidmi mluvit a že se musím usmívat a že se oni většinou usmívají na mě. Baví mě, když si ve volných chvílích můžu pokecat s kolegyněmi, užívám si markování jídla, otevírání lahví s pitím a připravování margarit a mojit. Bohužel ta práce vždycky nejde tak, jak bych si představovala. Nebo jak by si představoval můj zaměstnavatel.
  • Úplně na své první směně jsem rozbila svícen. Na druhé pár skleniček. Pár směn poté jsem shodila plný tác prázdných skleniček na sedícího hosta, z nichž se o něj 2 rozbily a dopadly částečně na něj a částečně na zem. Za 24 hodin jsem akci opakovala u stolu s hosty z Asie. K oživení situace jsem nesla tác se skleničkami a plnými skleněnými lahvemi s vodou. Za 24 hodin už jsem jen vylila podobnou flašku ruským hostům na stůl a do jídla. Teď už z toho mám trauma, takže jakýkoli transfer tekutin či skla nechávám na kolegyních.
  • Ustavičně zapomínám podávat pečivo k polívkám a salátům. Stejně tak nemají moji hosté většinou ke steaku steakový nůž.
  • Když si u mě někdo objednává jídlo, píšu si to na papírek – jinak bych to zapomněla. Hosté mi to ukazují s jídelním lístku a já si píšu stručné poznámky o umístění jídla v lístku, protože většinou nevidím, na co přesně ukazují, takže mé poznámky vypadají jako „Čes 2 – 1x“. Potom dojdu k počítači, kliknu na stůl (poslední dobou se trefím i do správného čísla) a hodinu se snažím opisovat z papírku objednávky, protože z úplně jasných poznámek, které jsem viděla u stolu při objednávání, se stala obstojná abstraktní kresba. Když už konečně vyluštím, co by co mohlo znamenat, kouknu se do svého jídelního lístku a zjistím, že jako druhé v české sekci jídelního lístku je řízek. Po hodině hledání řízku v počítači mi dojde, že nevím, jestli to chtěli s hranolkami nebo bramborami, takže se jdu zeptat. Takhle se jdu zeptat asi ještě 3x a nakonec to napíšu blbě.
  • Ze začátku jsem se bála oslovovat lidi. Když jsem se jich chtěla jít zeptat, jestli po vypití Kofoly si dají ještě jednu, hodinu jsem se na to připravovala a pak jsem jako duch přišla ke stolu, rychle jsem se zeptala, jestli ještě něco nechtějí, a čekajíc negativní odpověď jsem se už na konci otázky vzdalovala. Teď už je to lepší. Už mě znervózňují jen lidi, kteří vypadají moc povýšeně, ti, kteří se ocumlávají, ti, kteří se často smějí, ti, kteří čumí divně a ti, kteří jsou sexy. V posledním případě jsem nervózní tak, že většinou posílám ke stolu kolegyni.
  • Když jsem nervózní, moje řečové schopnosti se nachází na úrovni sedmiletého dítěte. Mám problém mluvit i česky, natož pak jinými jazyky. Už jsem to ale vymyslela a používám zvuky a řeč těla.
  • Často mluvím na všechny anglicky. I když to jsou Češi.
  • Také se mi stává, že z anglického přízvuku cítím, že je to člověk mluvící francouzsky nebo španělsky, takže se pak úplně zmatu a místo odpovědi na jeho otázku na něj notnou dobu vyděšeně hledím a pak vydám ten výše zmiňovaný zvuk.
  • Také vyděšeně, dlouho a bez použití mimických svalů koukám na baru na hosty, kteří si u mě v jednu ráno objednávají pití. Ne, že bych to dělala proto, abych je odradila od koupě alkoholu. Prostě už jsem unavená a musím si v hlavě srovnat, co pro znamená „Tři Jacky, tři zlatý tequily a neperlivou vodu“.
  • Čas od času si spletu stoly a nutím pití jiným lidem. Naposledy jsem pánovi vnutila řízek. Skoro jsem ho přesvědčila! S oblibou stejným způsobem měním účty.
  • Protože mám většinou večerní směny, naučila jsem se říkat dobrý večer. Na své první snídaňové směně byli hosti velmi překvapeni a ptali se na časové pásmo.
  • Když se mě hosté na něco zeptají, většinou se musím zeptat kolegyně. Někdy mě to ale nebaví a tak si něco vymyslím a usmívám se.
  • Usmívám se také, když nesu těžké talíře s jídlem a už cítím, jak se mi klepe ruka, a vypočítávám pravděpodobnost pádu pokrmu.
  • Matka se mě jednou ptala, jestli taky, když nosím talíře, mám palec v omáčce. Pár dnů poté jsem s dobrou náladou nesla pánovi talíř s pepřovou omáčkou vedle palce a místo toho, abych řekla „prosím“ a usmála se, vyprskla jsem smíchy a odběhla za bar.
Někdy se společně zasmějeme, někdy se směju jen já a někdy se už ani já nesměju. V každém případě jsem ale velmi spokojená a povětšinou jsou spokojení i hosté. Těžko říct proč.
Pokud to čte někdo z mých zaměstnavatelů, slibuji, že se polepším. Nebo spíš přísahám, že všechny události jsou vymyšlené a jakákoli podobnost se skutečností je čistě náhodná…

8 komentářů: „Miluju svou práci. Miluje však práce mě?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.