Plus mínus jedno sluchátko

Psáno 3. 4. 2014
Právě sedím na zastávce metra Kobylisy. Vedle sebe mám plechovku s ochuceným pivem a v uchu sluchátko.
Musím mít sluchátko jen jedno, protože mi to druhé před pár týdny přestalo fungovat.
Ze začátku mě to opravdu iritovalo, ale vzhledem k úmrtí mé nejmilovanější MP3, bych měla smutku až moc, takže jsem se uklidnila a od té doby používám sluchátko jen jedno. Najednou jsem zjistila, že to má dokonce i své výhody!
V kteroukoli denní dobu v dopravním prostředku mě vidíte s MP3 v uších a nějakou hračkou (učení, sudoku, knížka, Rubikova kostka, šití, odlakovač…) Jsem tak mimo, že bych přehlédla nejen vlastní matku, ale i 30 basketbalistů souložících s ovcemi.
Od té doby, co mám jen jedno sluchátko, jsem sice z části zabořená do svých hraček, z části poslouchám i hudbu, ale často si i všimnu toho, co se děje kolem mě! To je dočista nový pocit!
Slyším hlášení o poruše autobusu, takže už nezůstávám v busu jako poslední a netvářím se divně. Slyším, když mi zvoní mobil. Slyším jet auto, troubit tramvaj nebo houkat sanitku…
Mimo to se i častěji dostávám, co zajímavých situací. Teď jsem třeba pomohla sympatickému ztracenému Španělskému páru, kde pán nesl 3 kufry a paní psaníčko, kteří mi řekli, že mám zvučnou španělštinu a malinko ještě mexický akcent.
Před pár dny jsem zase zaslechla v autobuse divné brblání. Potom, co jsem slyšela „Dál od té plošiny!“, došlo mi, že to mluví řidička. Za chvíli sebou autobus trhl, ozvalo se zatroubení doprovázené hřmotným „KRETÉN BLBÝ!“. Já jsem seděla hned za kabinou a byla jsem unavená, tak jsem si udělala pohodlí a opřela si kolena o kabinu řidičky. Bohužel to nebylo udělané přesně pro mé tělo, takže mi nohy dost klouzaly. Když to už bylo asi po desáté, autobusem se rozlehlo „Přestaňte mi kopat do té kabiny!“. Tak si teď říkám, kolik stížností jsem asi tak za život přeslechla… Možná v očích ostatních vypadám jako neukázněný spratek.
Kromě toho si často pokecám v noci, když se střízlivá vracím z práce, s ožralými lidmi, kteří se se mnou vsází, jestli tu Rubikovu kostku složím, nebo ne.
Někdy je to i fajn, protože si s větší pravděpodobností všimnu podezřelých věcí. Jako lidí v parku nebo hádek, které by mohly vést k těžšímu konfliktu. Nebo lidí bez bot.
Kromě zpěvu ptáků, klasické hudby na Můstku a živé hry na piana na ulici, které jsem nepostřehla už roky, mám šanci pozorovat ty jedince, se kterými se normálně nesetkám. Zrovna dneska jsem pozorovala patrně romskou rodinu s dítětem. To je prostě úplně jiná výchova než u nás. Díky tomu mi došlo, že etnické rozdíly, časté konflikty a nenávist mezi nimi nejsou způsobené tím, že by si prostě řekli, že se nemají rádi, ale je to těmi obrovskými rozdíly, tradicemi, zvyky, kulturou chování, které se o sebe mlátí a nemůžou být spolu. A teď když si představím, že by v tom byla zapletená i víra v odlišné bohy… Bůh chraň!
Další zajímavý objev jsou výroky bezdomovců. Samozřejmě jsou nejlepší ty, které vynesou, když jsou sami. To se člověk někdy snad ani nezasměje, jen udiví.
Ke všem kladům jsem našla i pár mínusů. Třeba když jedete v autobusu z konečné na konečnou a vedle vás se baví velmi nahlas lidi a vás to zrovna nezajímá. Nebo slyšení hlasité hudby ostatních lidí z propouštěcích sluchátek nebo z mobilu (?!?!?). A před tím neutečete nikam!
Další ne-úplně-pozitivní věc je poslouchání nějakých cizojazyčných rádií. Tomu rozumíte z půlky, i když to slyšíte normálně. A když jen do jednoho ucha za burácení motoru, nemáte šanci!
A nakonec je tu problém vychutnání si hudby. Když máte nějakou písničku, kterou milujete a chtěli byste si ji žít se vším všudy. A nemůžete.
Jak tu tak čekám na tom nástupišti, tak jsem si všimla, že tu delší dobu než já (teď 40 minut) čeká kluk. Chodí tam a zpátky, vypadá nervózně a nemá hračky. Tak jsem si sundala i to jedno sluchátko, navázala jsem oční kontakt, on ústy naznačil pozdrav, jako bychom už se znali.
„Nechceš půjčit telefon nebo něco?“, ptám se v domnění, že čeká a nemůže si ověřit, jestli ta osoba žije. Prý že ne. Že má. A že to bude ta poslední možnost a že děkuje. Nezávidím mu to. Pak si sedl a vzal si do ruky mobil. Tak jen doufám, že to dopadne dobře. Možná to ještě uvidím!
Jak tu sedím, projela kolem mě koloběžka. Teď slyším z rozhlasu „Nejezdi na té koloběžce!!!“.
Život je… skvělý!
Za minulu tu budu čekat přesně hodinu. Je čas se zvednout. Vypadám divně…

6 komentářů: „Plus mínus jedno sluchátko

  1. U mě teda mínusy převažují na plusy, sice asi ne co do množství, ale určitě co do kvality (nebo nekvality). Já prostě nesnáším, když místo úžasný písničky poslouchám dvě slepice, které mluví o nějakých blbostech, mluví o nich nahlas a mluví o nich přímo u mé hlavy, přestože v tom autobusu je asi dvacet dalších hlav, u kterých by to mohly probírat.

    To se mi líbí

  2. Já nechodím se sluchátky v uších, jednak proto, že mi tam zkrátka nedrží (a s těmi velkými bych si připadala jako blbka) a pak taky kvůli tomu, že vždycky potřebuju dávat pozor na cestu – jelikož jsem schopná ztratit se i tam, kde to znám.

    To se mi líbí

  3. Úplně nesnáším, když mi přestane fungovat jedno sluchátko! A jakmile se mi to stane, tak jdu pro nové, ale je to jako by se nakazily těmi starými, bože. Teď mi zatím (musím zaklepat) fungují obě, takže si můžu hudbu parádně užít, ale když mě zrovna moc nebaví, nebo někdo říká v autobuse něco zajímavého, tak si jedno vyndám a mám to jako ty. 😀

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.