Deset kolumbijských poznatků

  1. Neustále se mě někdo ptá jak se mám a často chce vědět odpověď, nebo odpoví mně, když se jeho zeptám, jak se má on. Často prostě potřebuju odejít, a tak řeknu jen Hola a odcházím mezi tím, co se mě ptá, jak se mám. A cítím se hrozně nezdvořile, i když si myslím, že je to v pořádku.
  2. Pozdrav ale není jediný větší small talk. Rozloučení je to samé. Na shledanou, měj se pěkně, ať si odpočineš, uvidíme se zítra! Takhle vypadá každý den, když odcházím z budovy ambasády a recepční mi vrací občanku. Ještě k tomu mě osloví mi niña, což znamená „moje holčičko“. Taky mi cizí ženy už řekly mi amor (moje lásko), mi reina (moje královno) nebo señora (paní).
  3. Bůh a Ježíš (<3) je v Kolumbii všude přítomný, takže na otázku jak se máš někdy odpoví: „Bien, gracias a dios“ (Dobře, díky bohu). Často je na stáncích na ulici napsané něco ve smyslu, že bůh je mocný a že nám všem dává požehnání.
  4. IMG_1041.JPGI přes moji dobrou úroveň španělštiny se někdy dostanu do situací, kdy jsem velmi zmatená. Jako když mi máma (zase bydlím u rodiny) řekla „Jsem si tě představovala jinak. Myslela jsem, že budeš mona.“ Mona pro mě znamená 2 věci: opice nebo hezká. Ani jedna mi moc nezapadalo do kontextu. Nebo jsem aspoň doufala, že ne. Nakonec se zjistilo, že mono v kolumbijštině znamená bílý (blonďaté vlasy, bílá pleť). Vzhledem k tomu, že mi děti ve škole říkali „cikáne“ (jednou dokonce i černoško), tak kolumbijská mona tedy opravdu nejsem.
  5. Kolumbijci mají milion druhů hudby a všechno to poslouchají. Kromě reggaetonu a salsy poslouchají a tancují vallenato, cumbiu nebo champetu. Všichni se ihned vlní do rytmu a zpívají. A je jim jedno, jestli jsou v krámu a pracují, nebo jestli jsou uklízečka na ambasádě nebo člověk mačkající se v autobusu. Všude hraje hudba, a když ne, tak si rádi pustí hudbu nahlas z mobilu. Nebo si nahlas pouští videa nebo hlasové zprávy na whatsappu. V Čechách je tohle jedno z nejvíc nesnášeníhodného chování. Taky si pořád volají. Jsou neustále na telefonu, mají sluchátka a nahlas do nich řvou.
  6. Pro Čecha pak další nepochopitelná věc: Nejsou tu ani Vietnamci ani Číňani. Takže už mám naplánované, že hned druhý den v ČR (po máminé zelňačce) půjdu do vietnamský restaurace!
  7. Další věc, která je těžko skousnutelná je pojetí peřin. Jak jsem psala, v Bogotě docela zima. V mém pokoji je strašná zima, protože mi tam nikdy nesvítí slunce. Místo klasické české peřiny mám sérii dek, které leží na sobě. Moje postel obsahuje: 1) tenounké prostěradlo na matraci, 2) tenounké prostěradlo, které se pere každý týden a které mě má chránit od doteku ostatních dek, 3) docela tlustá chlupatá deka, která se zatím neprala a vypadá docela jetě, 4) další docela tlustá chlupatá deka, která se zatím neprala a vypadá docela jetě, 5) poslední deka, která je hezčí, oboustranná a není chlupatá a je to ta vrchní, na kterou se kouká. Nevím, jak na tom spí ostatní, ale já se hned po první noci probudím obmotaná jednou z dek no. 3 nebo 4 a ostatní mám u nohou. Takže systém praní jen prostěradla, kterého bych se měla dotýkat, rozhodně nefunguje. Nejsem ani schopná to hezky ustlat, tak jsem ráda, že nám 2x týdně chodí uklízečka, která ustele, takže aspoň jednu noc můžu spát pod všemi vrstvami tak, jak to asi bylo myšlené.
  8. Všichni tu patrně mají kreditní karty a na naše debetní koukají jak na zjevení. Ještě více se diví, když oběd (150 kč) nechci kartou zaplatit ve 3 splátkách (50kč teď, 50kč v srpnu a 50kč v září).
  9. V mém sousedství jezdí auto, které v 5 hodin večer rozváží psy do jejich domovů. Páníčci, kteří chodí do práce a nemají na své pejsky čas během dne, si můžou zaplatit psí školku. Ráno psa strčí do auta, to ho odveze na velké prostranství, kde si hraje s ostatními psy, a večer se vrátí k rodičům. Úžasný systém.
  10. Všude, kde je tráva, jsou cedule, které prosí páníčky, aby sbírali psí exkrementy. Na třech metrech čtverečních jsou 2 koše a 3 cedule. A kousek vedle leží plastový sáček pečlivě opřený o strom s psím bobkem. Prý když sečou trávník, dávají trávu do plastových pytlů, které nechávají u silnice pro popeláře, a ti zahradníci tam dávají i ty pytlíky s bobky, které tam najdou. Na hodně místech koše nejsou vzhledem ke strachu z bomby tam umístěné. O bombách příště!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.