Rozhovor s venezuelským uprchlíkem: Jaké to je ve vězení

Situaci Venezuely už jsem sledovala roky. Jednou jsem omylem asi 2 hodiny sledovala přímý přenos jednoho z krvavých protestů proti vládě a pak se mi o tom 2 dny zdálo. Jela jsem do Kolumbie, protože jsem do Venezuely nemohla. Můj plán byl pomáhat tu v organizacích, které se starají o uprchlé Venezuelany. Žádná mě ale nechtěla, jak jsem se rozhodla sbírat uprchlíky na ulici. Nebylo to nijak obtížné, protože jsou všude; prodávají na ulici venezuelská jídla či ručně dělané šperky, rapují nebo jen mluví v autobusech o své situaci nebo prostě normálně pracují třeba v baru nebo v domově důchodců.

Venezuela je nádherná a bohatá země, která skrývá nepřeberné množství dech beroucích přírodních úkazů, krásných vesniček a úžasné kultury. Bohužel ale teď tyto k

Já jsem si vyhlídla dva mladé muže, kteří v Bogotě prodávali Venezuelské empanady. Byli to kamarádi, kteří se znali od dětství. Jeden emigroval před 11 měsíci a druhý teprve asi týden před tím, než jsem se s nimi seznámila. Ten strávil i 15 dní ve vězení.

Do vězení se dostal proto, že vedl skupinu 40 studentů během jednoho protivládního protestu. Proti nim vystoupilo asi 30 ozbrojených vojáků. Jeho a pár dalších vzali do vězení. „Cela byla velká tak 5 na 4 metrů a bylo nás tam 42. Museli jsme spát ve stoje. Někdy jsme spali v sedě, ale museli jsme se v pravidelných intervalech střídat. Nebylo to vlastně vězení, ale vojenská základna. Nedávali nám žádné jídlo, ale mně naštěstí nosili kamarádi ze strany jídlo. To jsem dával i ostatním, takže jsem si vybudoval v cele takové lepší postavení a důvěru, a proto mě nechávali spát i na zemi. Když mi tam kamarádi přinesli jídlo, strážníci si vždycky velkou část vzali. Rodinu jsem mohl vidět jen v neděli a to jen 2 osoby na 10 minut. Obecně se k nám chovali jako k psům.“

„Uvalili na mě šest různých obvinění, které si vymysleli. Pak mi dali na vybranou – buď se ke všemu přiznám a budu 54 dnů v domácím vězení, zaplatím pokutu a pak budu v podmínce, nebo budu čekat na soud. Jenže někteří lidi na soud čekají klidně i 3 roky. Opravdu jsem nechtěl, ale nakonec jsem se ke všemu přiznal, i když jsem věděl, že to není pravda.“

Když jsem s ním mluvila, ještě měl být 3 měsíce v podmínce, během čehož se měl každý měsíc ohlásit na policejní stanici. Mohl chybět 2x a samozřejmě nemohl odjet ze země. „Mám to spočítané, že mezi tím, co budu v Kolumbii, tak se tam 2x neohlásím a ten poslední měsíc tam přijedu. Nikdo neví, kde jsem.“

„Potom, co jsem se vrátil z vězení jsem nemohl spát. Bylo to příšerné. Teď už je to lepší, ale vzpomínám si, že jednou jsem usnul na gauči a kamarád mě ze srandy vzbudil a já jsem si myslel, že jsem pořád ve vězení a že mě budí, abych uvolnil místo na spaní dalšímu. A začal jsem brečet.“

Protestuje se pořád ve Venezuele? „Protestovalo se dříve. Teď už ne. Většina opozitorů emigrovala, nebo jsou ve vězení nebo dostali strach. Při jednom protestu jsem viděl, jak postřelili mého kamaráda. Skoro nikdy nestřílí normálními kulkami, ale takovými jakoby kuličkami. Kamarád jednou dostal do batohu, ten ho asi zachránil. Pokud dostanete touto kuličkou do nechráněného těla (hlavně do hlavy nebo do krku), tak to nepřežijete. Při těch protestech umřelo hodně mladých lidí.“

Na tento rozhovor jsme se sešli na ulici, tam kde prodávali. Začala být zima a já si chtěla někam sednout. Nejblíž byl McDonalds. Když jsme tam vlezli, bylo na nich vidět, že se tam necítili dobře. Najednou jsem v kontrastu s ostatními čistými hezky oblečenými lidmi viděla, že oni vlastně mají takové špinavé staré oblečení a že asi dlouho v žádném McDonalds možná ani nikde jinde nebyli. Pozvala jsem se na hranolky a na zmrzlinu a oni se ani nesnažili to odmítnout, jak bych v Latinské Americe od mužů čekala. Se zmrzlinou vypadali moc šťastně. Vevnitř se po nás taky koukali. Asi jim bylo divný, co dělá docela dobře oblečená bílá holka s nedobře oblečenými prodavači.

Byli v mém věku. Bývali taky střední třída. Měli koníčky a sny. A najednou seděli v McDonaldu a lidi na ně koukali s lehkým opovržením. Já si uvědomila, že tohle by klidně mohl být i můj život. Život každého z nás. A není to naše chyba. Možná za to bude moct válka, možná bláznivý prezident, možná klimatické podmínky… Každý z nás může spadnout na dno. A dokud tam nejsme a daří se nám dobře, měli bychom pomáhat těm, kteří už tam jsou. Zítra to třeba budete vy.

…pokračování rozhovoru za 3 dny

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.