Tři dny mezi domorodci v poušti – začátek (1/4)

Konečně to přišlo. Já se zdravotně cítila o chlup líp a mohla jsem začít svůj jediný větší výlet po Kolumbii. V 5 ráno jsem nasedla do Uberu a nadšeně jela na bogotské letiště, přišla jsem k bezpečnostní kontrole a ukazuji letenku.

„To ale budu potřebovat tu druhou“, říká bezpečnostní pán.

„Aha, tak já ji najdu“, odpovídám zmateně, i když jsem si byla jistá, že mu dávám tu z dneška.

„No… ale vy jste přiletěla do Bogoty dneska v 5:35!“, oznamuje mi pán.

„Hahaha, to jsem teda nepřiletěla. Jsem se před chvíli vyštrachala z postele v Bogotě“, odpovídám už trochu nervózně.

Nebudu vás dlouho napínat, místo Bogota – Barranquilla jsem si koupila letenku Barranquilla – Bogota. Společnost už s tím nemohla nic udělat, tudíž jsem chodila od okýnka k okýnku aerolinií a ptala se na ceny letenek. Možnost, že bych se vrátila domů do Bogoty a výlet se nekonal, neexistovala.

Pravidelní čtenáři vědí, že jsem si během svého pobytu v Kolumbii prošla mnohým. A podle pořekadla „Co tě nezabije, to tě posílí“ jsem tedy měla být už řádně posílená. A to jsem taky byla. Místo toho, abych se tam rozbrečela a zkroušeně si sedla na zem do kouta, jsem se čas od času hystericky uchechtla a kroutila hlavou nad tím, jak se mi to mohlo stát.

Koupila jsem si letenku do Barranquilly, kde jsem z letiště rovnou vyrazila na autobusové nádraží, při čemž mě taxikář obral a do autobusu do Riohachi jsem skoro nenastoupila. Taky jsem ztratila jsem svoji nejoblíbenější šálu. Hezký začátek výletu.

mapa 1.png

Riohacha se nachází ve kraji La Guajira, který patří mezi nejchudší kraje s největším počtem indigenních obyvatel. (Slovo indigenní používám záměrně, protože domorodý nebo původní obyvatel může být zavádějící.) Od blízkoležícího karibského města Cartagena  se liší tak, že místo černochů jsou tam právě ti indigenní lidé. V Latinské Americe i v samotné Kolumbii je těchto kmenů nesčetně druhů. Nejznámější jsou Aztékové a Inkové. Na severu Kolumbie jsou to Wayuu.

Co jsem v Riohache dělala já? Většina lidí tam jezdí, aby se poté mohli vydat na nádherné pláže v poušti nebo na nejsevernější bod Kolumbie. Já jsem se tam jela kouknout na chudé Wayuu bydlící v poušti bez elektriky a bez vody.

Shipia Wayuu

Velvyslanectví České republiky v Bogotě má jeden humanitární projektík, který pomáhá právě těmto lidem. Projekt je organizován přes lidskoprávní neziskovku Shipia Wayuu, která s těmito lidmi spolupracuje a snaží se jim pomoct už více než 12 let. Aktuálně pomáhají asi 1150 komunitám, to je cca. 54 000 indigenních obyvatel. Jejím zakladatelem a ředitelem je Javier Rojas Uriana, který mi vše ukazoval a doprovázel mě. Javierova máma je Wayuu, táta je Alijuna (z wayuunaiki; znamená „ten, co ničí“, čímž nazývají všechny, kteří mají evropské předky). On mluví wayuunaiki i španělsky a spolu s jeho ženou celý život obětovali této organizaci. Javier je můj největší vzor. Je neuvěřitelně přirozený, charismatický a celou dobu měl na tváři nádherný úsměv. Až jsem si říkala, jestli vůbec dokáže být naštvaný nebo tvrdý. Hned jsem se ale přesvědčila, že ano. Když jsem ho slyšela mluvit s novinářem do telefonu, docela jsem se ho bála!

 

IMG_1707

Javier mě měl přijet vyzvednout k mému hostelu v Riohache. Představovala jsem si jednu nebo 2 osoby ve starém terénním autě. Před hostelem ale stály už osoby tři, které mě dovedli k velkému a pěknému autu za rohem. Za námi bylo ještě jedno auto s dalšími lidmi.

Během cesty mi řekli, že auta i ochranku (ty další lidi) mají už od roku 2014 od státu, protože jim pořád někdo vyhrožuje a dokonce se už i setkali s fyzickými útoky. V Kolumbii jsou útoky na lídry občanské společnosti v poslední době velmi časté. Podle některých zdrojů bylo zabito od začátku roku 2018 93 lídrů.

Seděla jsem tedy v neprůstřelném autě vedle řidiče (bratr Javiera), který měl stejně jako ostatní bodyguardi na sobě neprůstřelnou vestu a za pasem pistol. Vzadu Javier a Carlos, který tam dobrovolně pomáhá s právními záležitostmi. Vždycky, když naše auto, co jelo první, zastavilo, než jsem stačila vystoupit, všichni bodyguardi už byli venku a obhlíželi terén.

Když mě za 3 dny vysazovali zase v Riohache před hostelem, všichni přítomní  v hostelu pozorovali, jak přijíždí 2 velká luxusní auta, ze kterých rychle vybíhá několik lidí ve slunečních brýlích, aby sledovali okolí. A já. Nikdo se mě potom na nic nezeptal. Asi se báli, že bych na ně poštvala svůj drogový gang.

Dva dny potom, co jsem Shipia Wayuu opustila, mi Carlos napsal, že nová vláda jim asi celou ochranu sebere.

Pokud vás zajímá, jak mě Wayuus přijali, jak žijí, jak jim Česká republika pomáhá a jak jim Kolumbijská republika stěžuje život, za týden publikuji další článek z nejzajímavějších a nejintenzivnějších tří dnů mého života.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.