Hned jak jsem včera dopsala článek, začaly se dít věci. Konečně jsem si vzpomněla na tleskání v 8, tak jsme otevřeli okno a začali tleskat. Vypadalo to, že jsme jediní, ale když jsme na chvíli přestali mlátit o sebe rukama, slyšeli jsme i další lidi. A po 60 sekundách už jich bylo slyšet víc a i blízko nás. Nařídila jsem si na každý den 19:59 budík, abych aspoň takhle z karantény poděkovala těm, co jsou v terénu a pomáhají zmateným nebo/a nemocným koro-lidem.
Poté Ježíš prohlásil, že už dlouho neviděl tu kočku, co se nám od předešlého stranila. Začali jsme jí volat. Zkusili jsme i mňam jídlo, ale kočka nikde. Vyběhli jsme v bytu a začali ji hledat po budově. Mně se už jednou stalo, že šla o patro výš, kde si tu ustrašenou chudinku vzal někdo do bytu. Tak jsem v provizorní roušce vyběhla o patro výš a zvonila na okolní byty. V tom slyším Ježíše zespoda volat, že ji má. Byla až úplně dole v přízemí. Představa, že vyběhne ven a my jí v téhle době hledáme, byla příšerná.
Tahle kočka ven ale nikdy moc neutíká. Takže už je úplně jasný, co si myslí o tom, že jí furt otravujeme doma. Teď je znova na tom nejvyšším místě v bytě a snaží se klidně spát. Ta druhá kočka už nás taky nekontaktuje tolik jako na začátku. Nakonec to vypadá, že se nezabijeme my s Ježíšem, ale zabijou nás kočky.
Předchozí články: Karanténa – Den 0 Ξ Karanténa – Den 1 Ξ Karanténa – Den 2 Ξ Karanténa – Den 3 Ξ Karanténa – Den 4 Ξ Karanténa – Den 6
