Dneska jsme zapli v bytě obě topení a včera jsem asi při tleskání z okna malinko nastydla. Dopoledne jsem pracovala kvůli zimě v posteli a pak když už bylo líp a já chtěla ke stolu, nepustila mě na židli kočka, která se tam vyhřívala na slunci. Je tam do teď, i když už není slunce. Snad žije.
Já teda musela strávit skoro celý den pod peřinou v posteli. To by nebylo úplně špatný, ale problém byl, že jsem z postele periferním viděním viděla na Ježíše, který neustále dělal obličeje, tančil nebo zběsile mával rukama a k tomu dělal obličeje. A taky jsem slyšela hudbu, co si pouštěl, protože jsem očividně ušislyšně koupila sluchátka, který pouštějí zvuk ven. Hudbu ale dost pouští dovnitř, Ježíš se tedy neslyší, a pak když na mě mluví nebo se směje, je to extrémně nahlas a vždycky se strašně leknu.
Mimo to mě pořád nutí chodit k jeho stolu, abych mu poradila s disertačkou a vydírá mě tím, že pokud tam nepřijdu, v práci nebudu zmíněná mezi lidmi, kterým děkuje. V pauzách mě taky nutí k němu chodit a dívat se na videa na facebooku. Pracovat ve vypjatém prostředí asi k pandemiím patří.
PS: Pokud mě znáte, asi se ptáte, s čím můžu doktorandovi Matfyzu pomáhat – jde o úpravu obrázků v práci.
Předchozí články: Karanténa – Den 0 Ξ Karanténa – Den 1 Ξ Karanténa – Den 2 Ξ Karanténa – Den 3 Ξ Karanténa – Den 4 Ξ Karanténa – Den 6 Ξ Karanténa – Den 7 Ξ Karanténa – den 8
Jediný kočičí tuleň na světe 