Konečně to přišlo. Já se zdravotně cítila o chlup líp a mohla jsem začít svůj jediný větší výlet po Kolumbii. V 5 ráno jsem nasedla do Uberu a nadšeně jela na bogotské letiště, přišla jsem k bezpečnostní kontrole a ukazuji letenku.
„To ale budu potřebovat tu druhou“, říká bezpečnostní pán.
„Aha, tak já ji najdu“, odpovídám zmateně, i když jsem si byla jistá, že mu dávám tu z dneška.
„No… ale vy jste přiletěla do Bogoty dneska v 5:35!“, oznamuje mi pán.
„Hahaha, to jsem teda nepřiletěla. Jsem se před chvíli vyštrachala z postele v Bogotě“, odpovídám už trochu nervózně.
Nebudu vás dlouho napínat, místo Bogota – Barranquilla jsem si koupila letenku Barranquilla – Bogota. Společnost už s tím nemohla nic udělat, tudíž jsem chodila od okýnka k okýnku aerolinií a ptala se na ceny letenek. Možnost, že bych se vrátila domů do Bogoty a výlet se nekonal, neexistovala.
Pravidelní čtenáři vědí, že jsem si během svého pobytu v Kolumbii prošla mnohým. A podle pořekadla „Co tě nezabije, to tě posílí“ jsem tedy měla být už řádně posílená. A to jsem taky byla. Místo toho, abych se tam rozbrečela a zkroušeně si sedla na zem do kouta, jsem se čas od času hystericky uchechtla a kroutila hlavou nad tím, jak se mi to mohlo stát.
Koupila jsem si letenku do Barranquilly, kde jsem z letiště rovnou vyrazila na autobusové nádraží, při čemž mě taxikář obral a do autobusu do Riohachi jsem skoro nenastoupila. Taky jsem ztratila jsem svoji nejoblíbenější šálu. Hezký začátek výletu.

Riohacha se nachází ve kraji La Guajira, který patří mezi nejchudší kraje s největším počtem indigenních obyvatel. (Slovo indigenní používám záměrně, protože domorodý nebo původní obyvatel může být zavádějící.) Od blízkoležícího karibského města Cartagena se liší tak, že místo černochů jsou tam právě ti indigenní lidé. V Latinské Americe i v samotné Kolumbii je těchto kmenů nesčetně druhů. Nejznámější jsou Aztékové a Inkové. Na severu Kolumbie jsou to Wayuu.
Co jsem v Riohache dělala já? Většina lidí tam jezdí, aby se poté mohli vydat na nádherné pláže v poušti nebo na nejsevernější bod Kolumbie. Já jsem se tam jela kouknout na chudé Wayuu bydlící v poušti bez elektriky a bez vody. Pokračovat ve čtení „Tři dny mezi domorodci v poušti – začátek (1/4)“ →