Do úplně poslední komunity už jsme jeli bez redaktorů a už bylo docela pozdě. Cesta byla příšerná. Díry, výmoly, krávy a kozy na cestě a najednou 10 metrů asfaltu a pak zase to samé a pak zase 10 metrů asfaltu. Extrémně špatně využité peníze.

Tento ranč dokončil svojí/naší studnu právě v den, kdy jsem je jela navštívit. Ještě na sobě ani neměla českou propagandu. Tato studna byla 2x tak hluboká než ty ostatní – měla 52 metrů a muselo se na ni využít víc než 100 prstenů. Při hloubení se zranil jeden z té komunity, protože mu spadl kámen na hlavu. Před třemi lety se jim díra na studnu při hloubení zasypala. Vzhledem k těmto okolnostem byli strašně rádi, že se to konečně povedlo. A to i přes to, že vodu musí tahat tak zhluboka. Shipia Wayuu teď přemýšlí, jak by jim to mohla ulehčit a automatizovat (třeba solárním panelem). Před tím vodu získávali jen z cisteren, protože tam nikde v docházkové vzdálenosti žádná voda není. Pokračovat ve čtení „Ručně šité Adidasky, 50 metrová studna a kozí guláš bez příboru (4/4)“ →

Třetí den jsem jela s dvojnásobných počtem bodyguardů a 150 procentním počtem aut. Byl s námi totiž ještě redaktor z nejdůležitější kolumbijské televize Caracol, který natáčel reportáž o dalších mrtvých dětech. V té době umřelo kvůli podvýživě a s tím spjatými nemocemi od začátku roku (9 měsíců) 38 dětí do pěti let. My jsme se vydali do tří rodin, kde byla ta poslední úmrtí.

Tito Wayuus bydlící v poušti často jedí jen jednou denně a to třeba jen chichu [čiča], což je nápoj vyrobený ze zrnek kukuřice. Dospělí to nějak zvládnou, ale děti se svými slabými organismy jsou ještě slabší a častěji podlehnou triviálním nemocem. Druhý problém je v tom, že nemocnice nebo doktoři jsou daleko. Když už se do nějaké nemocnice dostanou, často je tam nechtějí ošetřit, protože někteří nemají občanku ani nejsou nikde oficiálně zapsaní. To je moment, kdy volají Javierovi.

„Mmm… a proč je rovnou nezaregistrují, když už jsou ve městě a když už s nimi budou dělat nějaké formality?“, ptá se zvídavá Češka.

„Hahaha“, směje se Javier, „Ve Guajiře je podle statistik 49% wayuus, tudíž jsou bráni jako menšina. Kdyby se teď všichni začali registrovat, přešli by ve většinu, což krajská vláda (alijunas samozřejmě) nechce, protože by na ně musela brát větší ohledy“.

Dojeli jsme do první komunity, kde jsem si hned všimla holčičky, která si hrála s panenkami – dost používaná hlava panenky nabodnutá na petlahvi. Holčička ji skrz rozřízlou pusu krmila pískem. Holčička měla tmavé vlásky se světlými melíry. Ty melíry se dětem udělají sami právě když jsou podvyživené. Stejné vlasy byly vidět i u ostatních dětí. Vedle běhali její vrstevníci. Nejmenší, což už chodil, měl na sobě rozpárané tričko. Další si hrál na sluníčku s pneumatikou. Přes to všechno mají děti na tváři vždycky obrovský úsměv a jsou velmi živé. Tedy pokud nejsou mrtvé.

Pokračovat ve čtení „Děti s melíry aneb co umí podvýživa (3/4)“ →

…pokračování minulého článku…

Z města jsme jeli nejdřív po silnici a poté jsme z ní přejeli do lesa. Cesta už nebyla dvouproudá asfaltová, ale jednoproudá písečná a na mnoha místech nebyla ani rovná, ale byly v ní obrovské díry. Když naprší, je všude bahno a dostává se tam ještě hůř. Když jede proti auto, jedno z nich musí zastavit.

Lesní cestu si nepředstavujte obklopenou jehličnany. Písek je obklopen kaktusy a stromy s malými lístky. Když zaprší, flora využije naprosto každou kapku a během dne se změní z béžové na zelenou.

Obě auta zastavila na suchém plácku, kde na nás čekaly všechny tradiční autority z místní komunity. Ne, že bych nebyla tak důležitá, ale nečekali na mě. Čekali na Javiera, který jim šel říct, že od státu vysoudili nějaké peníze, které teď komunitě dá.

Tradiční autorita je ten nejdůležitější člověk v komunitě. Často to bývají to i ženy. Genderové rozdíly jsou mezi Wayuus odlišné od těch, které známe my. Wayuus si často vydělávají taškami, které háčkují. Muži většinou pletou popruhy u tašek. Také jsem viděla mnoho mužů nosil růžové tašky.

Překvapil mě rozdíl v oblékání. Muži mají většinou velmi evropské oblečení a ženy mají dlouhé velmi prodyšné šaty, které jsou na poušť velmi praktické. Já být chlap, radši bych měla šaty. Pokračovat ve čtení „Vysoká běloška mezi znuděnými Wayuu (2/4)“ →

Konečně to přišlo. Já se zdravotně cítila o chlup líp a mohla jsem začít svůj jediný větší výlet po Kolumbii. V 5 ráno jsem nasedla do Uberu a nadšeně jela na bogotské letiště, přišla jsem k bezpečnostní kontrole a ukazuji letenku.

„To ale budu potřebovat tu druhou“, říká bezpečnostní pán.

„Aha, tak já ji najdu“, odpovídám zmateně, i když jsem si byla jistá, že mu dávám tu z dneška.

„No… ale vy jste přiletěla do Bogoty dneska v 5:35!“, oznamuje mi pán.

„Hahaha, to jsem teda nepřiletěla. Jsem se před chvíli vyštrachala z postele v Bogotě“, odpovídám už trochu nervózně.

Nebudu vás dlouho napínat, místo Bogota – Barranquilla jsem si koupila letenku Barranquilla – Bogota. Společnost už s tím nemohla nic udělat, tudíž jsem chodila od okýnka k okýnku aerolinií a ptala se na ceny letenek. Možnost, že bych se vrátila domů do Bogoty a výlet se nekonal, neexistovala.

Pravidelní čtenáři vědí, že jsem si během svého pobytu v Kolumbii prošla mnohým. A podle pořekadla „Co tě nezabije, to tě posílí“ jsem tedy měla být už řádně posílená. A to jsem taky byla. Místo toho, abych se tam rozbrečela a zkroušeně si sedla na zem do kouta, jsem se čas od času hystericky uchechtla a kroutila hlavou nad tím, jak se mi to mohlo stát.

Koupila jsem si letenku do Barranquilly, kde jsem z letiště rovnou vyrazila na autobusové nádraží, při čemž mě taxikář obral a do autobusu do Riohachi jsem skoro nenastoupila. Taky jsem ztratila jsem svoji nejoblíbenější šálu. Hezký začátek výletu.

Riohacha se nachází ve kraji La Guajira, který patří mezi nejchudší kraje s největším počtem indigenních obyvatel. (Slovo indigenní používám záměrně, protože domorodý nebo původní obyvatel může být zavádějící.) Od blízkoležícího karibského města Cartagena  se liší tak, že místo černochů jsou tam právě ti indigenní lidé. V Latinské Americe i v samotné Kolumbii je těchto kmenů nesčetně druhů. Nejznámější jsou Aztékové a Inkové. Na severu Kolumbie jsou to Wayuu.

Co jsem v Riohache dělala já? Většina lidí tam jezdí, aby se poté mohli vydat na nádherné pláže v poušti nebo na nejsevernější bod Kolumbie. Já jsem se tam jela kouknout na chudé Wayuu bydlící v poušti bez elektriky a bez vody. Pokračovat ve čtení „Tři dny mezi domorodci v poušti – začátek (1/4)“ →

FARC (levičáci) začala okrádat bohaté lidi, ti si stěžovali vládě, ale vláda proti tomu nic neudělala. Bohatí si tedy udělali vlastní milice, které nazývají paramilitární složky. Tudíž se rozjela válka mezi guerillou a paramilitares. Obě složky podporovali obchodníci s drogami (narcos) v zájmu ochrany jejich obchodů. Během těchto bojů došlo k nesčetně (doslova, sečíst se to nedá, protože správná čísla známa nejsou) vraždám, únosům, zmizením nebo nuceného vysídlování.

Roku 2002 si sedl do prezidentského křesla demokraticky zvolený Álvaro Uribe, jeden z nejkontroverznějších osobností Kolumbie. S ohromnou finanční i měkkou pomocí USA se rozjel Plan Colombia, po kterém se významně zlepšila bezpečnostní situace v zemi (únosy se snížily o 90%). Na druhou stranu během tohoto plánu došlo ve k plošnému porušování lidských práv; na nevinné mrtvé se navlékaly uniformy guerill a v obrovských vojenských akcích byl zabit kdokoli, kdo alespoň z dálky vypadal, že by mohl patřit k ozbrojené skupině. Pokračovat ve čtení „Co se v Kolumbii dělo?“ →

Gangsteři (jak on říkal) jsou lidé, kteří mají vládu nad daným územím: vybírají od lidí, co tam mají obchody, daně a prodávají drogy. A samozřejmě se starají, aby jejich obchod vzkvétal, což se bez pár vražd neobejde.

Když můj průvodce z Comuny 13 ukončil střední, chtěl se dostat na universitu, ale v té době byly veřejné university jen 2 a na soukromé neměl. Snažil se tam dostat několik let, ale nikdy ho nevzali. Dítě končící školu v této části nemá moc na výběr, co dělat se svým životem. Pokud je extrémně chytrý a extrémně moc se připravuje, může se dostat na jednu ze dvou veřejných universit v Medellínu. To se ale nestává, protože příprava z místních škol je nedostačující. Druhá možnosti je najít si práci. Jenže v Medellínu (a v celé Kolumbii) je velmi málo pracovních příležitostí, takže pro tyto děcka se stává najití práce nemožné. Poslední možnost je přidat se ke gangu.

Pokračovat ve čtení „Medellín – vyhlídky pro mladé“ →

Našemu průvodci po chudé části Medellínu Comuna 13 bylo 20 let, i když vypadal na víc. Průvodcoval už 2 roky a byl z agentury StoryTellers, kteří se snaží říct i svůj příběh – průvodci vyrůstali v tom místě. Comuna 13 byla plná malých domečků na kopcích z cihel, kam se normální turista běžně nedostane, protože je to nebezpečné. Toto místo je ale v Kolumbii a možná i ve světě raritou, protože je právě turisticky velmi oblíbené a – když se jde s průvodcem – tak i bezpečné.

Roky 2001 až 2003 byly ve znamení krutých bojů mezi vládou (spojenou s paramilitárními složkami). Vojáci zabíjeli všechny, co viděli. Cílem bylo zneškodnění ozbrojených skupin působící na místě. Byly to guerilly, drogové gangy a gangsteři.

„Největší hrozbou pro mě v době konfliktu byl tank ‚Cascabell‘, který měl obrovské střely, které bez problému prošly zdí. Tank střílel z obrovských vzdáleností a když měl tankmistr zprávu, že v modrém domě tam někde je osoba, kterou chtějí zabít, vypálil do modrého domu několik střel, které rozcupovaly všechny v modrém domě a polovinu lidí v okolních domech. Vinné nebo nevinné, to je jedno.“ Pokračovat ve čtení „Medellín – Comuna 13“ →

Před několika týdny jsem navštívila Medellín [Medejín], který si i moje matka bleskurychle spojila s drogovým kartelem a napsala mi „pojeď domů“. Medellín je teď jednou z nejvýznamnějších turistických destinací v Kolumbii. Nebylo tomu tak vždycky. Po desetiletí patřil Medellín k nejnebezpečnějším městům na světě. Na jednom místě totiž řádily plus mínus tři ozbrojené skupiny, které se neměly moc v lásce a oběti těchto skupin byly na denním pořádku.

Mluvila jsem s pár Medellínci a všichni mluvili o obrovské změně, která se ve městě udála za posledních třeba 20 let. S vděčností mluvili o medellínské vládě a zdůrazňovali, že na rozdíl od Bogoty, v Medellínu jsou peníze daňových poplatníků vidět na ulici v podobě dobré infrastruktury atd. Já si všimla, že oproti Bogotě měl Medellín docela čisté ulice a krásné silnice. Řeklo mi to více lidí nezávisle na sobě, takže o podplácení Medellínců, aby vytvářeli o městě falešnou pozitivní fámu jsem na 80% vyloučila. Pokračovat ve čtení „Medellín“ →

Kočičí tuleň jako Moravanka

Jako česká Češka v Čechách většinou poslouchám latinskoamerickou hudbu jako salsu, bachatu nebo reggaeton. Jako latino Česka v Kolumbii poslední dobou poslouchám české starší kousky jako Čerešně nebo Kocour se schoulil na tvůj klín. To by nebylo ještě tak divné. Tento týden jsem k tomu přidala i moravské písně, takže si při vaření ráda švihnu Sbohem, galááánečkooo nebo Zafúúúúúkanééé, při čemž myslím na burčák a z dálky plánuji návštěvu vinného sklípku.

Kočičí tuleň jako prase

V Praze v práci jsem pod sebou měla stážistu, který měl vždycky bordel na svém stole a umýval si hrnky jednou za týden. Já jsem ho s kolegyněmi pomlouvala a říkala jsem, že já bych se na stáži snažila být co nejméně vidět a mít na stole co nejmenší nepořádek. Za dva měsíce se kouknu na můj stůl na stáži na Velvyslanectví ČR a vidím milion papírů, 1 sklenička, 2 hrnečky, kelímek, sendvič, malý talířek se slupkou od banánu, krabička s jídlem a sluchátka. Pokračovat ve čtení „Sebestředný článek o kolumbijském Kočičím tuleňovi“ →

Když se řekne „latino“, všichni si představíme nemravné písničky mluvící o sexu, kde v klipu vystupuje mnoho spoře oděných žen. Nicméně oni si svojí nahotu velmi hlídají. V Mexiku jsem neviděla ani jedno kamarádky prso a tady na acroyoze nebyla převlékací místnost a všichni si přes své zpocené oblečení jen něco hodili, v lepším případě sukni, v horším si přes zpocené tlusté tepláky navlékli jeany. Na kolegu Čecha zavolali v převlíkárně sekuriťáky, když shodil ručník a v Adamově rouše si chtěl navléci spoďáry.

Když na sobě nemá Kolumbijka přiléhavé oblečení s výstřihem, je něco špatně! Většina holek cokoli neustále vystrkuje, a to i tady v chladné Bogotě. Ptala jsem se kamaráda z Venezuely, jestli se slečny v jeho domovině také tak oblékají, a on řekl, že je to ještě víc odhalenější – že se všechny holky snaží vypadat jako z klipů reggaetonových písniček. Pokračovat ve čtení „Když pozorujete Kolumbijce“ →