C’est domage…

Je to zajímavé, že úplně to samé jsem si říkala na konci pobytu v Mexiku. I když tam jsem byla trošku víc nešťastná… Poučila jsem se z toho, ale ne dostatečně, protože teď toho lituji zase. O co jde?
Moc času jsem tu strávila ve svém pokoji u compu. Zase. Sice jsem si našla kamarády, objevila kus Marseille, jela si do Lyonu, byla na plážích a tak dále, ale stejně tak jsem trávila hodiny na facebooku, mluvením s Českem, koukáním na kraviny, neučením se fr (!!! blbá blbá blbá !!!) atd.
Hlavně jsem ale byla prostě zavřená v pokoji místo toho, abych si zlepšovala vztah s matkou, což mě teď rozhodně mrzí nejvíc. Každý den jsme spolu prohodily 2 věty o dětech, o plánu na dnešek a o tom, jak jsme se vyspaly. A asi jen 2 krát jsme spolu mluvily i o nějakých serióznějších věcech. Což je pro mě vždycky úplně nejkrásnější… Dozvídáte se věci, které vám trošku otevřou oči, trošku změníte pohled na tu osobu, řeknete něco i o sobě, co trošku změní pohled na vás… Připadáte si trošku bližší… Můžete znát někoho celý život, ale nevědět o něm nic. A můžete s někým strávit den a dozvědět se hrozně moc.
Samozřejmě trošku to zapříčinilo také, že moje francouzština je trošku těžší na mluvení a dost často jsem nerozuměla nebo jsem nedokázala odpovědět, takže věta „C’est pas grave“ (to je jedno) byla pro mě rozhodně to nejrychlejší a nejneúnavnější řešení…
Ale moc mě to mrzí. Doufám, že mě někdy přijdou navštívit do Prahy a já budu moci napravit své chyby. Praha má magické schopnosti a vždycky se tam dozvím hromadu věcí!
Doporučení: Vztahy na dálkou jsou strašný sraní. Radši nikam nejezděte… 🙂
PS: Lyon je nádherný, mám fotky, vybouchla tam loď (podrobnosti čtěte u fotek) a já byla u toho! A tady můžete vidět, že je opravdu podobný Praze.
PS2: Konečné fotky ze srpna.

On a presque fini

Tak už nám to za chvilku končí. Pár dní tu budu ještě dělat, že pracuju, potom výlet do Lyonu a pak si tu českou školou prohlédnu památky jihu Francie a Monaka, dojedu domů a pojedu dál ve svém stereotypním životě v Praze. Kecyyyy. Tento rok přijde mnoho změn! I přes to, že jsem tu teď spokojená, se moc těším domů!
V každém případě tu mám další malé zprávičky z Francie.
SVĚT
  • Poznala jsem tu hodně cestovatelů a většina básní o Praze. Praha je nádherná, Praha je super!!
  • Také jsem hodně často slyšela „Že se říká, že v Čechách jsou nejhezčí holky“. Já myslela, že si to říkáme jenom my v Čechách!
  • Asi to i snad bude pravda, protože nezávisle na tom, co se říká, jeden kluk mluvil čtvrt hodiny o tom, jak jsou Češky krásné; vysoké a blonďaté.
  • Mně řekl Španěl „Jsi pěkná, vypadáš na Francouzsku“.
  • Jinak Kolumbijec mě ujistil, že s tím odstínem pleti, co mám, bych mohla klidně žít v Latinské Americe. Nikdo mě netypuje na Češku. A každý den mi někdo řekne, že jsem se opálila, že jsem černá atd.
  • Mně se ze začátku hrozně moc líbily Francouzsky. Že jsou vždycky krásně upravený, úplně dokonalý… Teď už mě to úplně sere a těším se na ty naše zrůdičky v Čechách, které se líbí cizincům.
  • Zjistila jsem, že naučit se španělsky byla ta nejlepší věc, co jsem v mém životě udělala. Španělsky mluvící lidi jsou VŠUDE, je jich hromada, rádi se spřátelují, španělsky mluvit chtějí a drží u sebe, takže španělsky můžete mluvit, kdy se vám zachce.
  • Strašně mi chybí Mexiko. A už jsem asi rozhodnutá, že půjdu na VŠE jen proto, abych tam mohla strávit semestr s mými kamarády.
  • Moc se těším na obědy ve škole! Konečně nějaké jídlo, co má řád a smysl, je pravidelné, můžu si ho navolit, je ho hodně, nestojí moc peněz a mění se. Už za 13 dní!
  • Moje biologická česká matka se mě ptala, co chci jako příjezdové slavnostní jídlo. Bylo mi to tam nějak jedno… Pak jsem ale jeden den koukala na televizi a hlídala u toho to malé dítě. A najednou… ZELŇAČKA! Nechala jsem dítě dítětem a vyběhla do mého pokoje k notebooku. Nervózně jsem poklepávala nohou, když se zapínal. Otevřela jsem gmail a napsala matce rychlou, stručnou a zoufalou zprávu, že potřebuji zelňačku. Zelňačku. Mňam. Ach.
PROBLÉMY
  • Pokud si vzpomínáte na jeden z mých prvních článků z Francie, psala jsem, že v našem domě na záchodě je problém se zamykáním. Když se zamknu, tak to pak nejde odemknout a já tam tvrdnu při nejlepším 15 minut, abych se dostala ven. Už jsem přišla na trik, abych měla zamčeno, ale při tom abych se mohla dostat ven. Bohužel teď mám ale panickou hrůzu ze všech záchodů a jejich zámků.
  • Další hrůza jsou komáři. Strašně se jich v noci bojím. Jak uslyším něco bzučet, tak se schovám pod peřinu a nemůžu spát.
  • Se spaním je ale velká sranda. Zase totiž nemůžu spát. Před třemi dny jsem neusnula asi do půl třetí ráno. To není tak hrozné! Den na to jsem špa spát v půl jedné a usnula jsem hned! Probudila jsem se však za 30 minut a nesnula až do čtyř ráno. Vstávala jsem v 8, tak to bylo moc příjemné. Tuto noc jsem usnula hned a probudila se až v 10 ráno! Vyběhla jsem z pokoje na chodbu a hrdě jsem to hlásila matce a ona mi řekla, že nemohla spát a usnula až v 5 hodin ráno.
POZNATKY
  • Jít do moře v 9 ráno není dobrý nápad. Ale zase si tam můžete představit, jak bylo lidem, když se potápěl Titanic.
  • Sto eurová bankovka je GI-GAN-TIC-KÁ!
  • Jedla jsem Marakuju (francouzsky Le fruit de la passion). Chutná to jako kyselejší angrešt. Moc mňam.
  • Na ulicích rostou fíky. Tak jsem si jeden chtěla vyfotit, když jsem šla na zastávku. Viděla mě při tom paní, tak se divila, proč si fotím fíky. Pak mě upozornila, že fík, co držím v ruce, ještě není zralý a že – pokud ho chci jíst – bude mi špatně.
  • Seznámila jsem se tu se staříkem, který bydlí u mé zastávky, a furt ho v autobusu potkávám. Vždycky pokecáme!
  • Žabky v mokru nejsou nejlepší nápad. Neberte si je, když prší!
  • Nechápu, proč dělají obchodní centra tak, že to má několik jednopatrových domů rozprostřených po velké ploše, takže se musíte neuvěřitelně moc nachodit. Když prší, tak zmoknete. Když je vedro, tak nastydnete neustálou změnou teploty. Zlaté naše jedno domové několika patrové obchodní centra.
DĚTI
  • Když krmím to malé dítě, tak se u toho soustředím tak, že otevírám pusu, jako bych byla na jeho místě.
  • Složila jsem z papíru lodičku, klobouk, parník, srdce a pak dokonce i žábu a rybu!!!
  • Znám všechny epizody Winx, Ariel (Arijej), shlédla jsem film Na vlásku (Tangled, Raiponce – doporučuji!), pak i Batmana a Spidermana.
  • Také umím nakreslit lva, žirafu, kočku, hada, pavouka, dům, duhu, mraky, slunce (se slunečními brýlemi) a jsem expert v kreslení mořských víl. Holčička se jmenuje Sirine (sirene = mořská víla).
  • Chlapeček mi řekl, že nechápe, jak můžu takhle krásně kreslit. Vám, kteří mě neznáte, to asi nepřijde divné. Vy, kteří mě znáte a víte, jak kreslím, se teď určitě válíte smíchy pod stolem.
  • Děti mě mají opravdu rády. Tuhle jsem jim řekla, že s nimi půjdu do parku, ale matka potom řekla, že s nimi půjde ona a děti byly smutné. Matka chlapečkovi řekla, že si bude muset zvyknout na to, že tu nebudu, že za chvíli odjedu domů. On se zeptal: „My pojedeme taky do Česka?“.
Omlouvám se za slohovou úpravu, ale jak mluvím francouzsky, tak mě nenapadají ta správná česká slova.

Tu fais pas le ramadan ?

Marseille je plná cizinců a zatím jsem nenarazila na žádného Francouze, který by měl francouzskou rodinu narozenou ve Francii. Například rodiče mé matky pochází z Maroka.
Tak má matka kamarádky z Maroka nebo z Alžíru nebo z jiných kusů Afriky, do francouzštiny vkládají arabská slova a vyznávají Islám. Což je zvláštní, protože na začátku mi matka říkala, že ve Francii zavírají všechny krámy brzo a že v neděli není otevřeného nic (příšerné) a že je to proto, že je Francie hodně křesťanská. Nato jsem se jí zeptala, jestli oni jsou křesťani (ještě jsem nevěděla, že jsou z Maroka) a ona odpověděla, že nejsou nic.
Týden na to už matka ve dne nejí a nepije, protože přišel ramadán. A na posteli u ní jsem našla Korán.
Jak jsem se dozvěděla z wikipedie, ramadán je devátý měsíc islámského kalendáře, kdy prorok Mohamed začal s prvním zjevením a také mu byl zjeven Korán. Během tohoto půstu nesmí souložit a kouřit (nová pravidla) a jíst a pít mohou jen v noci. Měli by se během ramadánu chovat lépe, více se modlit, přečíst celý korán…
Já jsem ho začala marockou polévkou Harira, což je taková jakoby rajská se špagetami (jakoby nudle v té polévce), s masem kuřecím a s nějak zvláštně upraveným hráškem, který znám z mexické polévky Pozole, kterou nejvíc miluji.
Matka ale rozhodně kouřila a i jsem ji viděla ochutnávat kus jídla pro nejmenší dítě. Ale ona od začátku říkala, že není moc nábožná. Za to její bratr mluví o ramadánu pořád a na facebooku like-uje miliony obrázků ze skupiny „J’aime Islam“.
Jednoho dne matka celý den dělala „gateau“, což pro mě jako španělskymluvící osobu znamená, že dělala kočku. Pro francouzsky mluvící to znamená dort. A pro matku to znamenalo takové malé smažené sladké zákusky. Druhý den nato přišla matčina pěkná sestra (švagrová) a dělaly dalších milion dortů. Další den jsem měla volno, protože byla celá rodina na party konce ramadánu (fete de la Ide), kam odešli i s dorty. Tím ramadán skončil a matka už jí normálně.
Děti se mě potom ptaly, jestli nejsem smutná, že jsem nebyla na té party. Taky se mě pořád ptaly, proč jím, když jsem dospělá a měla bych držet půst. Já nevím, proč už se jim od mala nevysvětluje, že existují i lidé, kteří nevěří v to samé. Anebo proč se a otázku „Co je to homosexuál?“ odpovídá „To ti řeknu, až budeš větší“. Při tom to nic není. Řeknu „Víš, znáš z filmů a ze života kolem tebe, že se mají rádi chlapeček s holčičkou. Homosexuál je, když je chlapeček s chlapečkem nebo holčička s holčičkou.“. Až se budou ptát na pochvu, bude to asi trošku těžší.
Jednou jsme byly s matčinými kamarádkami a jejich dětma v parku. Měla jsem okolo sebe obmotanou šálu a najednou mi ta jedna kamarádka říká, že blablabla něco se šálou, že všechno ostatní je špinavý. Tak jsem na ní divně koukala a když mi řekla, že mi ji pak vrátí, tak jsem jí ji půjčila. Asi za 5 minut jsem ji najednou uviděla v tom hábitu, že jí byl vidět jen obličej, před sebou rozprostřenou mou šálu a modlila se. Najednou mi došlo, proč před tím zjišťovaly, kde je sever.
Když u nás bydlel bratr, tak doma chodit také v tom volném hábitu. Zajímalo by mě, jestli pod ním něco měl nebo ne. Všichni ostatní mají samozřejmě také toto sváteční oblečení, které vzali na fete de la Ide. Chlapečci mají ten klobouk!
Celé je to tu zvláštní. Když jsem na pláži skoro nahá a vedle mě se válí zahalená žena, která má bílé kalhoty celé od písku. Jak to potom pere? To musí prát hlavně pořád… Nebo když procházím arabskou čtvrtí, tak tam o ženu nezavadíte. Doporučuji film Persepolis!
Na každostředečních piknicích na pláži jsem se seznámila s hodně lidmi z Alžírska. Alžírština je prý taková směska mezi arabštinou a francouzštinou. Ça Va (jak je?) se řekne Ça Va.

Výslovnost je většinou stejná, jako česká. S tím, že H se čte jako něco mezi ch a h. A H s takovým háčkem jako prsa se řekne H. Ještě mají L s prsatým háčkem, které se čte jako eL.

ano – wah
ne – Ľa
trochu – chouía [čuía]
ahoj – salen
putain – kahba
party – hafla
miluji tě – nebghik (nikdy jsem to nedokázala přečíst)
děkuji – sahir
na zdraví – sahˇa
Pro dnešek bych to viděla jako dostatečný počet informací pro nás ateisty, kteří se s Afrikou setkali jen na dovolené v Egyptě.
Dodám, že jsem tu viděla Svědky Jehovovy, a myslím, že můžeme jít v klidu spát.

J’adore les enfants. Surtout quand je travaille pas

SIRINE (3 roky)
ADAM (5 let)
ILÍAS (6 let, jejich bratranec)
MATKA

Caroline, elle est oú? (Kde je Karolína?)
Et Caroline? (A Karolína?)

Heuresement Caroline est ici. (Naštěstí je tu Karolína)
Tu es trop veille. (Jsi moc stará)
Tu es trop moche. (Jsi moc ošklivá)

Maman! Maman! Caroline va partir?! (Mami, mami! Karolína odejde?)
Oui. (Ano)
lskdjflaksjd (ldlfjkasdkjf)
Mais elle va revenir! (Ale zase přijde!)
Tu vas partir? (Ty odcházíš?)
Oui. (Ano)
Oú? (Kam?)
A la plage. (Na pláž)
Pourquoi? (Proč?)
Pour voir mes amis? (Abych viděla své kamarády?)
Caroline va te manquer? (Bude se ti stýskat po Karolíně?)
Ouiiii (Anoo)
Elle est de Repúblique Tchéque, donc elle ne parle pas bien francais. Oui, elle est pas d’ici. Mais elle parle tchèque! (Ona je z ČR, takže nemluví dobře francouzsky. Jo, není odtud. Ale mluví česky!)
Tu manges? Tu fais pas le ramadan? (Ty jíš? Ty neděláš ramadán?)
Mmm, non. (Mmm, ne)
Pourquoi? Tu es grande! (Proč? Ty jsi velká!)
Bon… parce que… je crois pas en Allah? (Mmm, protože… nevěřím v Allaha?)
Ehh? (Ehh?)
Un bisous! (Pusu!)


Já nevím proč, ale prostě jsem ty děti začala mít moc ráda. Teď se jenom moc bojím, že si mě nebudou pamatovat… Proto jsem pro jistotu zranila Adama tak, že bude mít pěknou jivbu do konce života.

Chère France

Sestra, co byla na rok ve Francii, mě dávno děsila, že je Francie drahá. Výlet do Paříže, který jsem absolvovala před rokem, mi to jasně potvrdil. A pobyt ve Francii mi to trochu vyvrátil.
Ve Francii je drahé bydlení, jídlo a transport (což je všechno, co zatím vím, že je drahé). Když jste ale ubytování v rodině, která vás i krmí, tak je to bájo! Ještě škoda, že se nemůžu vozit zadarmo, ale něco tu přeci utratit musím.
Když jsem se dozvěděla, že pojedu domů autobusem a že tedy nebudu muset dodržovat 23kg v kufru, začala jsem nakupovat. Takže všechny peníze, co jsem tu utratila (kromě toho transportu), jsem utratila za oblečení. Když hledáte, najdete neuvěřitelně pěkné věci za super ceny! Kor v létě s letními slevami. Mám šaty za 200. Mám dvoje boty (125kč a 300kč), plavky (250kč) a hromadu dalších věcí. Je tu arabská čtvrť, Rue du Rome, trhy a spoustu dalších šancí, jak si koupit mooc pěhný věci za moooc nízké ceny.
Ať žije Francie!

Le francais est comme le chinois!!!

Před pár měsíci jsem psala článek o čínštině. Divila jsem se v něm extrémní homofonii (jinak se píše, stejně se čte), kterou čínština vládne. Máte jedno stejně znící slovo, které má 30 významů a pro každý význam má jiný znak. V tu chvíli jsem ale ještě nevěděla, že o francouzštině zjistím o pár měsíců později úplně to samé! Jen že každé slovo nemá jeden znak, ale píše se jinak normálně latinkou.
Když si s někým francouzsky píšu, tak to není vůbec žádný problém. Vidím, jak se to slovo postavené, umím si představit, jestli je to sloveso, podstatné jméno nebo citoslovec (chi), umím si představit i čas, ve kterém mluví, a nemusím se zaobírat kroucením pusou, abych vyjádřila správnou samohlásku.
Když se ale mluví, je to v prdeli. Z kontextu, z mimiky a z gestikulace se musí pochopit naprosto všechno, protože všechny slova zní ve francouzštině stejně. Vůbec nemá cenu zapínat mozek. Všechno je to samé. Ať je to slovo kdy (quand), o (quant), že to (qu’en), kemp (camp) nebo chán (khan), všechno se bude číst „kã“. Nejlepší samozřejmě je, když chcete mluvit tom, kdy byl chán v kempu.

Například také „sã“, což může znamenat bez (sans), v tom smyslu (c’en), cítíš/cítím (sens), cítí (sent), krev (sang) nebo cent (cent).

Strašný příšerný a hrozný! Má to ale vlastně i celkem výhodu… Francouzi totiž také jako my časují slovesa, takže mají v každé osobě jiný tvar. S touto homofonií je vám ale většinou jedno, jestli mluvím já, ty, on nebo oni, protože se to vyslovuje stejně, jen přidáte osobu.

Většinou ale stejně musíte myslet na to, jak se to píše, protože pokud by vaše stejně vyslovující se slovo jednou končilo na s a po druhé na p a potom by následovalo slovo začínající na samohlásku nebo h, jednou by se to četlo se z (tu vas envoyer – tu va zanvoaje) a jednou bez z (il va envoyaer – il va anvoaje).

Koukla jsem na nějaké francouzské jazykolamy. Například: Un chasseur sachant chasser le chat sauvage sans son chien est un bon chasseur. [ã šasur sachan šase l ša sováž sã son šien est un bon šaseur]

A vzpomněla jsem si na jeden čínský: Sì shì sì, shí shì shí, shí sì shì shí sì, sì shí shì sì shí. (4 je 4, 10 je 10, 14 je 14, 40 je 40). Teď si v tom představte počítat.
A dokonce i věta „Pojedu taxíkem do Pekingu“ je v čínštině jazykolam! …možná jsem ještě ráda za francouzštinu…

Sestro, pokud mám nějaké chyby v překladu nebo v něčem jiném, tak mi řekni.

A pro vás ostatní mám další milión fotek z výletu do Aix en Provance (moc hezký a čistý!!), z Marseille atd. Pus do Čech!

Les histoires du transport

V poslední době jsem se vám nevěnovala tak intenzivně, jako před tím. Měli byste za to být rádi, protože to znamená, že tu mám hodně věcí na práci a že jsem tu spokojená. Což jsem konečně celkem začala být. Dneska mi však odjela do Paříže moje au-pair kamarádka z Polska, která byla hrozně akční a pořád mě někam tahala, což bylo úplně úžasné. Projely jsme na kole při západu slunce Marseille, navštívily jsme městečko Aix en Provence, poznaly jsme hrozně moc super lidí, trošku jsme se vystresovaly, zasmály jsme se francouzskému přízvuku v angličtině (nezapomenutelný zážitek, přeji zažít každému), flákaly jsme se na pláži, flákaly jsme se v parku, flákaly jsme se v Aix a vyměnily jsme si hromadu au-pair zážitků a já ji začala nenávidět kvůli tomu, jak se bude mít úžasně.
Protože jsme tu obě bydlely z malých městečkách, používaly jsme hromadnou dopravu pořád. A zase mě překvapily nějaké věci…
Asi tři zastávky od mého domu je zastávka na kruhovém objezdě. Jako prostě v půlce kruhového objezdu je zastávka.
To, co jsem psala v prvním transportním článku, se potvrdilo. Řidiči – nejen na vesnici, ale i ve Městě jako je Marseille – jsou ochotní pomoci, většinou se zdraví a když vás vidí běžet, tak klidně počkají a otevřou dveře. A to i když nemáte velký výstřih a krátkou sukni. Něco neuvěřitelného, z čeho se do teď nemůžu pořádně vzpamatovat.
Na karkulce mám fotku sedačky z autobusu v Marseille. Na těch autobusech je zvláštní, že mají plastové sedačky, které mají v opěrátku na zádech takové vypoukleniny (na fotce), které jsou určené na trýznění pasažérů. Nebo alespoň těch, kteří mají kosti. Když si normálně unaveně sednu se shrbenými zády, tak mám v té díře přesně obratel a jak ten autobus skáče, tak to dost bolí. Člověk tedy musí sedět jak svíčka, anebo tak, že se zády opěrátka vůbec nedotýká. Zajímavé však je, že jsem neslyšela nikoho jiného si stěžovat… Že by to bylo mnou? Že bych byla nějak deformovaná?
Francouzi tady na jihu vlastně vůbec nechtějí žádné pohodlí. Dneska jsem seděla na lavičce a čekala na autobus. Lavička byla z kovových plátků postavených po té užší straně, takže jsem si připadala jako fakír. Těžko vysvětlit… budu muset také jednu lavičku vyfotit. Dobře… Lavička je praktická, protože se dá těžko zničit a když ji někdo poblije, tak to hned steče na zem… ale ty obratlová plastová sedátka nechápu!
Všimla jsem si, že mají v metru v tunelech světýlka!! Takže tam sice nemůžete ve tmě pozorovat kabely (kdo z vás to nedělal?), ale můžete pozorovat celý tunel, protože je skvěle osvícen!
Minulé jsem na zastávce metra Vieux Port viděla akvárko, teď jsem v jiné viděla takovou drobnou výstavičku starých vláčků. Prostě se tam člověk nenudí!
Nenudí se lidi ani v buse. Tuhle jsme jeli polomrtví po výletu na calanque Luminy a najednou se 2 muži začali zvýšeným hlasem bavit. Ale já myslela, že se před tím vůbec neznali. Pak to vypadalo, že se hádaj. Ale tak jako… kamarádsky? Tak jsem se zeptala španělsky kamaráda Kolumbijce, který mluví perfektně francouzsky, co se děje. Musím se naučit, že Francie není Česko a že tady umí nebo rozumí španělsky každý! V každém případě mi poté vysvětlil, že ti muži se opravdu neznali. Problém byl ten, že si jeden přisedl naproti druhému a pozoroval jeho rodinu s nějakým divným xichtem nebo co a tak byl ten druhý naštvaný a začalo se to řešit. Na krev nedošlo, tak jsem byla smutná. Vlastně se sebe snad ani nedotkli.
Má vesnice je opravdu vesnice. Abych se dostala domů, musím se vrátit před šestou hodinou večerní a nebo jít 30 minut pěšky. Už nikdy si nebudu stěžovat na Černý most!

L’éducation des enfants est très importante…

Ve své žádosti o rodinu jsem psala, že miluji děti a že mám zkušenosti s dětmi z tábora (6-15 let), kam jezdím jako praktikant dlouho. Taky jsem napsala, že jsem po večerech hlídávala tříletou Elišku, což pravda nebyla.
Neumíte si představit, jak jsem byla překvapená, jak jsou ty děti hrozně malé! Také jsem byla překvapená, že neumí vyspelovat slovo, že neví, co je to „slovesný čas“ a že ani neznají pojem „sloveso“. Malá Sirine nepozná rozdíl mezi číslem a písmenem a při vybarvování omalovánek zásadně přetahuje a nechává bílá místa. Adam počítat umí, ale základní počty nedává. A byli tak malí… Není divu, že jsem mladší holčičku několikrát přizabila!
V každém případě… Začátek byl fakt těžký a to jak kvůli řeči, tak i kvůli mým super-zkušenostem s dětmi. Viděla jsem matku na děti řvát, tak jsem si řekla, že na to budou asi zvyklí a metodou řvaní jsem je chtěla dokopat k nějakému výsledku. Což rozhodně nefungovalo. Děti byly nasraný a dělaly ještě větší bordel než před tím. Po zoufalém mailu mé biologické matce, jsem změnila taktiku a – jak psala matka – začala jsem dětem lézt do zadku. Byla jsem na ně moc hodná, snažila se jim vždycky nějak plus mínus vyjít vstříc, hrála jsem si s nimi a nestresovala jsem se, když dítě dostalo hysterický záchvat; brečelo, řvalo a kopalo do dveří. No co, normálka. Matce to dělají taky.
Byly tady nějaké věci, které jsem moc nechápala a nevěděla jsem, jak se k ním postavit. Takový ten klasický problém člověka nějak vychovaného a zvyklého na nějaký domácí režim, pravidla atd. Tento člověk přijde do rodiny, kde musí hned nějak vplout do té „kultury rodiny“, aby se nějak choval k dětem, což ale není tak lehké, protože děti tu osobu neznají, neví, co od ní čekat, chtějí maminkuuuuuu a zkouší, jak daleko můžou zajít. K tomu ty jiné zvyky a mně k tomu přibylo i počasí, se kterým se pořád prostě nějak nemůžu popasovat.
Časem jsem se do toho ale dostala. Děti mě celkem poslouchají, vše se vyřeší většinou bez křiku a breku a dokonce už jsem celkem dlouho neublížila té holčičce. Myslím, že nebudu zrovna nejhorší matka.
V každém případě jsou tu věci, které bych matce vytkla. A to i s mou drobnou zkušeností s dětmi. Je hezké, že mi fr-matka říkala, že děti se musí vychovat pevnou rukou a musí se vychovat dobře… Bohužel to moc nevychází. Připadá mi to jako taková ta výchova z amerických filmů. Dítě chce nějakou kravinu k jídlu, matka na něj 10 minut řve, že měl jídlo, že je to špatně, aby jedl teď a tohle, že to jíst teď nemá a je i jinak agresivní a nakonec mu to dá. Děti to samozřejmě ví a využívají toho. Když matka řvala poprvé, lekla jsem se tak, že jsem měla největší chuť schovat se někam pod stůl. S dětmi to ale ani nehlo. Začaly řvát ještě víc a nakonec ham ham a šibalský úsměv.
K tomu je tu jídlo samotné. My jsme doma nikdy neměli sladkosti, ani jiné blbosti, kterými bychom se mohly nějak extrémně nacpat. Oni tu však mají jogurty, pudingy, různé druhy různých chlebů, kakajko, šunku, sýry… Takže oni strašně často nejí oběd nebo večeři, co připraví matka, a potom si berou až do noci „goûter“ (sváča). A pak je „čas na postel“ a oni 30x vyjdou z pokoje a slyším za mými zavřenými dveřmi: „KAM JDEŠ!“ naštvaným hlasem matky, která ale jen naštvaně šeptá, kvůli spícímu miminu v jejím pokoji. „Mmmmmm, já mám hjad“ ozve se dítě. Na to přijde několik vět, které jsou rychle řečeny naštvaným hlasem matky, pak brečící dítě, nejdřív, že nechce spát, pak že má hlad a pak už jsem slyším matku rázně vést dítě po schodech dolů do kuchyně. Děti pak ráno nechtějí vstávat do Centre aéré (prázdninová školka plus mínus) a všechno začíná na novo.
Také je nenechá moc nic dělat. Že je to moc nebezpečný, moc těžký, ať se jí neplete pod nohy… Já bych je co nejrychleji naučila rybařit (Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život), ať se pak o ně nemusím starat a ať jsou tak nějak samostatní. Děti se cítí důležitě, na chvilku jsou zabaveny a pro příště to třeba udělají samy.
Taky pomůže víc, když se zvednu a jdu s dítětem uklidit hračky, než když na něj řvu z vedlejšího pokoje, ať si ihned uklidí hračky a nesere mě! Může se to zdát jako víc práce, ale vám dvoum to trvá minutu, ale ve řvacím případě na něj budete řvát minut pět, bude nepříjemná atmosféra a v nejlepším případě uklidíte pak hračky sama při utěšování plačícího dítě.
Další věc, kterou nemám ráda v této rodině, je ohledně jídla samotného. Jak jsem říkala, mám ráda, když jím a vím, že mi to jídlo dává něco dobrého do těla a nemám příliš ráda chemii (možná kvůli naší profesorce). Co si budem povídat, na bio výrobky nemám peníze, ale i tak se snažím o něco aspoň trochu zdravého. Myslela bych si, že se to v této době, kdy se o zdraví mluví všude, a ještě k tomu v domácnosti s malými dětmi, bude dodržovat nějaký zdravý režim. Tady jsem se ale mýlila. Éčka tu jedou pořád a jediné zdravé jsou tu ty saláty.
Ta matka je moc fajn, ale prostě mě stresuje! Nedávno jsem zjistila, že když jsem s matkou a s dětmi, tak jsem nervózní, děti mě neposlouchají a já si připadám jako kretén. Když jsem s nimi ale osamotě a matka nikde, tak jsou hodný, plus mínus poslouchají a já pak pěkně usínám. To samé říkala i má polská kamarádka au-pair.
Postupem času jsem také zjistila, že Platónova „Tabula rasa“ není možná. To, jaký člověk je, se prostě nedá svádět jen na výchovu a na prostředí, kde žije. Dítě se nerodí jako nepopsaný list. Každé je jiné. Každé se chová trochu jinak a to hned od začátku.
Znáte to… je vám devatenáct, máte měsíc tři děti a už jste nejchytřejší!

Combien ça fait?

Eura jsem si zkoušela počítat už v Bratislavě, Barceloně i Vídni. To bylo vždycky ale jenom na chvilku a tak jsem to prostě nějak odhadla. Teď ale – protože jsem nejchudší student na světě – musím počítat přesně a zvažovat každý cent, který tu utratím, než dám 25€ za tramvajenku, kterou vůbec nepotřebuji. Ale to se prostě stává a tak si musím dávat pozor, abych se nevrátila do Čech s mínusem.
Naštěstí pro mě je teď kurz 25 korun na jedno euro, což se dá pěkně propočítat. Takže už mám v hlavě takové drobné výpočty, které mi pomáhájí s nákupy.
Moje propočty se odvíjí od pár základních počtů:
4€ = 100 kč
20€ = 500 kč
80€ = 2 000 kč
Poslední dobou si i pamatuji, že 10€ je 1/2 z 500kč a většinou přijdu i na to, že je to 250, když k 25 přidám nulu.
Dále 40€ je 1/2 z 2 000kč, což většinou dělá 1 000kč.
25€ znamená, že je to něco mezi 500 a 1000, blíž k 500. 5€ znamená, že s takovou cenou si koupím boty, i kdyby mi měly sníst nohu. 1, 40 centů je euro a půl míň než půl euro, což si vymyslím něco kolem 30 korun (vstupné do bazénu). Jaké oblečení má na sobě desítku, tak k němu hned běžím a většinou nad 10 nejdu. Pohledy stojí 0,40, což si přepočítám na něco pod 1/2 z 25 a chce se mi brečet a vzpomínat na pětikorunové pohledy z Prahy.
Takhle tedy probíhají mé propočty normálně.
Ano… chápu… myslíte si, že jsem kretén. Že neumím počítat. A že rozhodně nevypadám jako absolventka třetího ročníku gymnázia. Možná! 😀 Ale představte si ten stres, kdy se bojíte koupit cokoli, protože toho pak nechcete litovat; v té zemi ničemu nerozumíte a jste vynervovaná mladá osoba zvyklá celý život na levné věci, na které si stěžovala, že jsou drahé! A v tomto stresu se plácat s násobilkou!
Nové fotky v novém srpnovém albu. Můžete se těšit krásnými fotkami z Calanque Luminy!! Přemýšlím, jestli jsem krásnější věc viděla v Mexiku nebo tady… Dokonalé!

En France on mange sainement

Když jsem sem jela, měla už jsem od sestry, která ve Francii strávila rok, mnoho informací. Jedna z těch informací samozřejmě zahrnovala i jídlo. Prý si tam na jídlo dost potrpí. Jedí zdravě a pěkně. Takže jsem se moc moc těšila, protože ráda zdravě jím. A ráda nejsem přežraná, i když to tak často nevypadá…
Francouzská matka mi na začáku řekla, že neumí moc vařit. Tak jsem si říkala, že mi je to asi jedno. Že sním cokoli. A je to tak, ale nedovolila jsem si pár krát se překvapit.
Měli jsme například salát – super. Potom přišlo takové to maso, co máte u Mekáče v hamburgru a myslím, že to bylo s těstovinami. Další den mě dostal obalovaný sýr. Obalovaný kozí sýr! A byl obalený asi vlastnoručně v takové tenké tortile a osmažený. Další trojhránky na podobný zúůsob byly i se zeleninou. Snad tomu říkají Brick.
Po kozím smažáku přišly rybí prsty, které chutnaly mnohem míň jako ryba než ty, které si pamatuji z dětství. Samozřejmě doprovázeny těstovinama. Suché těstoviny se sýrem. I když vlastně ty těstoviny tak moc suché nejsou, protože je matka nějak zamastňuje. Jestli házi do vody máslo nebo jak… Kdo ví?

Když jsem si do svých těstovin nakydla katchup, matka na mě koukala, jako kdybych si právě vytáhla z ucha flašku s vínem.

Mě zase dostalo, když koupila v krámě předobalené řízky. Nebo když mi řekla, že mám umýt salát a pak jsme ho sušily papírovými ubrousky. To už jsem zatrhla! Po umytí suším salát jedině utěrkami.
Jak už to známe, Francouzi rádi sýry a snídají sladce. Máme v lednici asi 30 druhů sýrů, které jedí jako desert po jídle. Stejně jako jogurty, pudingy, přesnídávečky (compot) atd. Ke snídani horkou nebo studenou čokoládu (kakao) a k tomu sladkou houstičku… k čemu bych ji přirovnala? Musíte sem asi přijet a dát si Pain au lait. Já předevčírem snídala pizzu. Doufám, že mě nikdo neviděl.
Koupila jsem si Nectar Guyava, který se celkem dal. Měla jsem Coca-colu s vanilkou, která byla fajn, ale po chvíli už jsem vanilku ani trochu necítila. Coca-cola cherry je pořád nejlepší. Mangový džus mi celkem chutnal! Jsem mimo z těch jejich džusů, které mají asi 300% ovoce! Jak mi to v Čechách chybí… A měla jsem Marockou polévku Harira, která je tradičním pokrmem při Ramadánu, o kterém budu povídat někdy později. A jedla jsem lilek a květák!
PS: Teď hrozně moc vzpomínám na to jak jsme vždycky o prázdninách koukávali doma na LOH. Celý dny jsme to mívávali zapnuté a chodili kolem toho. Někdy bych se chtěla moc vrátit do těch let.
Tuleň obklopený dětmi zdraví do Čech!