What did these six weeks at Equal Chances Foundation give me

For explanation: I spent six weeks in Hungary at Equal Chances foundation this summer. The foundation provides work to 600 disabled people and it gives home to 100 of them. The last day the founder asked me to write a bit about my experience there. So I did.

I am sitting in a bus coming from Budapest to Prague and thinking about every second of these six weeks I spent at Equal Chances Foundation.
I have to confess; I chose Budapest and the project at Equal Chances Foundation only because it suited to my vacation timetable. I didn’t know anything about the country, language, city and much less about the foundation. I only liked the idea of working with disabled people and changing my stereotypes for a while.
My first days I could spend together with Aya and Márk (trainees before us) who were very enthusiastic about this job, people and everything surrounding the organization. And in few weeks I understood why. I understood that it is not about the job we do or patients do. It is more about the atmosphere here. Everyone is smiling, everyone is nice to each other and to us as well even we don’t speak their language.

Once I was trying to communicate with a girl who didn’t speak English. She tried to explain me something, then others helped her to explain me that thing, but – although I was trying hard – I couldn’t understand. And I realized, that I was also disabled (for not speaking language of everyone else), but I am not nothing less than the others. So if disabled person doesn’t behave as everyone else… it doesn’t mean that he is less than we are neither.

I learned that even if someone has problems at home, he is very different or he doesn’t have a lot of money, he can be happy, he can have loving friends and beautiful life. I learned that even people on streets that I was afraid of can be nice people.
I made lot of friends that I really like and I will miss them. Not only supervisiors on the workshops, but also many patients who were always so nice to me.
I am very happy, that Erzsi – that incredible women – gave me opportunity to experience all this. And I am so glad that so many people can be happy in this organization as much as I was. And not only for 6 weeks, but for lot of years.

Koszonom szépen!

PS: Don’t worry, I know my english is not perfect.

Szia Magyaország. Szia Csehország

Poslední den jsem šla spát v 6 ráno, ale probudila jsem se v deset ráno, protože mi ve snu v Rumunsku ukradli tašku se všemi věci a já byla moc smutná a klepala jsem se, tak jsem pak už nemohla usnout.
Estonka ještě spala, nová Německá dobrovolnice byla v lázních, takže jsem si mohla dát snídani o samotě na balkóně a koukat na výhled, na který jsem koukala 6 týdnů a už ho nikdy neuvidím.
Vzala jsem si banán, mrkev, pití a tramvajenku, vyšla jsem z domu a jela do centra, kde jsem se procházela, dokupovala poslední kýčoviny a šla směrem ke zmrzlině, kde jsme byli první den, co jsem tu byla.
Cestou jsem se zastavila v kostele, kde jsem nikdy nebyla a šla na most Svobody, kde jsem byla několikrát. Kde jsem seděla s kamarády a pozorovala třiceti minutový ohňostroj 20. 8. na den svatého Ištvána a nového chleba.
Fotila jsem, co se dalo, a všimla jsem si, že mě asi fotí nějaký pán? Tak jsem hlavou naznačila otázku „Co to je?!“ a on se jen usmál, pokrčil rameny a šel fotit dál.
Vyskočila jsem na kovovou konstrukci a začala jsem jíst banán, když tu přiběhl ten pán a dal mi svou vizitku, kde byl odkaz na stránky s jeho tvorbou.
Vítr příjemně foukal a já si užívala poslední chvíle v tureckém sedu. Vzpomínala jsem, usínala a měla se hezky.
Když už mi odumřely nohy, seskočila jsem, tančivým krokem přešla most a mířila ke kostelu pod Citadellou, který byl vytesán ve skále a kde jsem taky nikdy nebyla.
Cestou jsem si všimla deky, misky s penězi a nápisem „Thank you“. Žebrajících lidí na ulici byla hromada. Nikdy mě nenapadlo, jak to dělají, když chtějí jít na záchod. Přemýšlela jsem o tom, koukala jsem na další nápisy, které byly v jiných jazycích a na poslední chvíli jsem si všimla nápisu „Be happy“. Procházela jsem kolem toho a tupě jsem koukala kolem sebe, až jsem narazila na pána sedícího na zemi ve stínu luštícího křížovky, který se na mě usmál. Překvapeně jsem se usmála taky, šla jsem dál a pak mi došlo, že to byl ten od toho nápisu. A že se usmíval, což se často u těcřhto lidí nevidí. Tak jsem se zastavila, vyndala z kapsy pár peněz, vrátila se k misce a přihodila.

V kostele jsem se dozvěděla, že jsem přišla v dobrou dobu, protože tam často mívají mše, kterých se cizinci nesmějí účastnit. Zaplatila jsem vstup a vzala si španělsky mluvící sluchátka, kde jsem rozuměla každému druhému slovu vzhledem k religióznímu vokabuléru, který neovládám ani v češtině. V jedné z místností mi spadl elektronický průvodce na zem a má sluchátka mi vypadla z uší a z obou konců se ztratila ta plastová věc, která se dává do ucha. Jednu jsem našla záhy, ale kvůli druhé jsem musela lézt po kostelu po zemi jako idiot, abych zjistila, že mi zůstala v uchu.

Po výlezu jsem se rozhodla mít fotku s mým oblíbeným mostem. Když mě nějaký neznámý pán fotil, přišla paní v černém tričku a zeptala se nás, jestli chceme vyfotit spolu.
Po cestě domů se mě pán v obleku ptal, jak se dostat k tomu kostelu, kde jsem byla před tím a poté jsem na zastávce slyšela slova „debilní“ a „prdel“ a začala jsem zase nenávidět Čechy a vzpomínala na minulý den, kdy jsem viděla jiné Čechy úplně na s*ačky ve 4 ráno, kteří se mě ptali, odkud jsem, když jsem na ně mluvila Česky.
U budovy druhého největšího parlamentu na světě (a prvního nejkrásnějšího) mě to nějak dostalo a vydolovala jsem ze sebe i nějaké slzy, které mě přepadly poté v metru, kdy jsem si dělala seznam věcí, co jsem se za těch 6 týdnů naučila a co jsem prožila.
Doma jsem usnula na pár hodin a pak si musela balit.
Teď jsem doma. Doma v Čechách. Mám za sebou psaní několika dopisů několika úžasným lidem, zoufalé hledání posledního gyrosu (už aby ta turecká invaze přišla i k nám!), 8 hodin v autobuse, zelňačku a půl den strávený s rodinou a obřím kocourem.

Augusztus 14

Před pár dny jsem byla na svém prvním festivalu v životě. Vybrala jsem si k tomu festival v Budapešti Sziget – největší širokodaleko. Už v ČR jsem četla o tomto festivalu článek v Metru a byla jsem celkem natěšená. Tím více, když jsem se dozvěděla, že tam bude Stromae, kterého jsem si zamilovala a šíleně jsem chtěla na jeho koncert.
V Budapešti o tom někdo i mluvil, takže jsem zjistila, že to není lež a že se festival vyslovuje „siget“ a znamená to ostrov, protože to bude na ostrově a že 14. 08. tam bude Stromae.
Začala jsem přemlouvat všechny kolem, přemluvila jsem rockovou kamarádku, která chtěla jít jiný den na The Kooks a měla jít i Hongkonkďanka, ale poté, co se jí v našem pokoji ztratila kurva velká částka peněz, řekla, že musí šetřit. Ještě že nešla. Je asi o hlavu menší než já; ta by určitě ušlapaná byla!
Den D se blížil, Sziget měl reklamy totálně všude, městem se začali prodírat opilí návštěvníci a já se nervózně těšila.
Festival byl ve čtvrtek (csütörtök) a my si zajistily čt a pá volné. Probudily jsme se do šíleného deště a byly lehce nešťastné a vyrazily pozdě.
Nekoukala jsem se na mapu, taky nebylo třeba. Dojela jsem na zastávku a šla jsem za obrovským chumlem mladých lidí v pláštěnkách. My měly jednu pláštěnku dohromady, kterou mi dala anglicky mluvící skvělá žena na keramice, takže jsme ji držely jako deštník. Cestou jsme dopíjely flašku vína, kterou jsme měly přelitou v pet lahvi od malinového ice tea.
Všude furt milion lidí, hromada Slováků a francouzsky mluvících lidí, zaslechla jsem i pár Čechů. U vstupu nám nevzali mobilní vstupenku, tak jsme musely jít jinak, kde jsme si vstupenky vytiskly a pak jsme šly zase tam, kde nám vstupenky vyměnili za zelené náramky s tehdejším datem.
V chumlu jsme přešly most, kde nás vítali v několika jazycích, a přešly kontrolu, kde nás nikdo nekontroloval a byly jsme na ostrově svobody (Island of freedom – jak mu přezdívali).
Zašly jsme za mou novou kamarádkou z AFS do obřího stanu, kde jsme si museli před příchodem sundat boty a kde za znění muziky z reproduktorů sedělo, leželo, spalo nebo stálo fakt hodně lidí schovávající se před deštěm. Šlapali jsme jim u hlavy, abychom se dostali na naše místo.
Za chvíli naštěstí přestalo tak nějak pršet a my se odebrali cestičkou ke stanu jednoho Brazilce, co teď studuje v Maďarsku. Normálně by nám cesta trvala třeba 10 minut, teď to bylo snad na hodinu. Prodírání davem a šlapání v bahně. Kolem cestičky byla hromada obchůdků s jídlem a pitím, lavičky, park, kde se mohlo hrát na hrnce, taneční parkety, bary, stagee a nekonečné řady stanů a hromada vlajek.
V 17:45 začínal na hlavním stagei Bastille, kam jsme přišli pozdě a viděli prd. Tak jsem se poučila a říkám si, že na Macklemore tam bude ještě více lidí a že musíme přijít milion let dopředu.
I přes to, že jsem viděla jen hlavy, záda a obrazovku s online přenosem a měla jsem vedle sebe slečnu, která mě dost často sere, protože je šíleně nesamostatná a „nudná“, jsem si to moooooooc užila. Vzduchem létali balónky, pláštěnky, plyšáci, trička a vládla tam velká mexická vlajka; zahlédla jsem i Slovenskou a Českou.
Po koncertě jsme si šly prohlédnout kus ostrova a našly jsme místo, kde měl být za pár hodin Stromae. Nebylo to otevřené, ale ve stanu. Ve vélkém stanu.
Cestou hromada stageí, lidí (překvapivě), drak z pet lahví, jehož jazyk byl vytvořen z Kozlů, latino a reggae stage, park s konvemi, s obrovskými kytkami a obchody, kde se dá něco koupit na kartu, která stojí 100kč a na kterou se hodí peníze, které se potom na ostrově používají.
Když jsme se vrátily, měly jsme ještě hromadu času a dokoncertovávala Lilli Allen, tak jsme si sedly do baru a odpočívaly. Vedle nás hráli nějací muži hry s kelímky. Cvrnkali HUF minci do prázdného kelímku a kdo se trefil, řekl, kdo se má napít. Pravidla různě inovovali a dost se u toho bavili. Jednou jim spadla mince na zem, a když ji hledali, našli jablko, kterým se potom do kelímku strefovali.
Tak jako oni se nebavila jedna slečna, která seděla před námi s hlavou mezi koleny, moc se nehýbala a čas od času něco vyzvracela. Na druhou stranu její kamarádka zažívala skvělou chvíli, kdy si užívala hudbu a před kamarádkou sama tancovala. Slečna vedle nás vyndala takový ten plastový pytlík na džus a z něho vylila do kelímku Bacardi. Slyšela jsem i o vodce v lahvi od šampónu. Dnes jsme ale mohli přinést klidně kufr plný alkoholu a k tomu drogy všeho druhu a nikdo by to nezjistil. Je to o náhodě.
Hudba pořád zněla, ale už bylo celkem na čase, aby se performeři vyměnili. A najednou jsem zjistila, že to už dávno nehraje Lilli, ale že jsme na hudbě z baru. Takže jsme vylítly, ale tam samozřejmě lidí jak nasráno a viděly jsme ještě větší prd než na Bastille. Zatlačila jsem slzy, vyšla z louže a pomalu pochopila, na jaké bázi funguje tučňáčí dělání tepla v kruhu. Venku asi 18 stupňů a já bych tam byla nejradši nahá. Koncert pěkný, hromada ječících lidí a hromada kluků řvoucích „Fuck meeee!!!“.
Z předcházejících událostí jsem věděla, že Stromae už prostě podcenit nesmím a že musím z Macklemore odejít trochu dřív, abych stihla přeběhnout, protože – co jsem pochopila – je ve stanu omezená kapacita.
Vydrápaly jsme se z ječícího davu a za chvíli jsem viděla zátarasy a obří nápis „A38 IS CLOSED“ (A38 bylo jméno toho stanu). To už jsem pár kapek v očích neudržela a rozhodla jsem se zjistit, co se to ***** do **** děje, protože se tam ***** prostě dostanu. Šly jsme kolem těch zátaras a normálně se dostaly dál. U vchodu byla hromada lidí. Tak jsme se k nim přidaly. Nic se ale nepohybovalo. Jen jsme viděli lidi, kteří přeskakovali zátarasy. Nikdo nevěd
ěl, co se děje, na co se čeká, proč se čeká… totálně nic. Najednou situace začala houstnout, protože se do chumlu začalo narážet. Pár vystrašených pohledů a pak jsem viděla i nějaké slečny brečet a to byl moment uvědomění, že smrt ušlapáním je dost pravděpodobná a teď pro mě i dost představitelná. Ne tedy na festivalu, ale při nějaké katastrově, kdy vznikne chaos nebo při pouti do Mekky.
Vyšly jsme z chumlu o kousek dál a tam jsme zjistili, že normálně pouštějí přes brány. Vybrala jsem si trasu za dvěma vysokými ramenatými mladíky, kteří nám proráželi cestu. Dostali jsme se hezky až doprostřed vydýchaného stanu, kde jsme byli ale až za velkou obrazovkou, takže bych neviděla nic ani na obrazovce ani na živo, tak jsme se prodíraly (už bez ramenatých chlapců) zase trochu ven před obrazovku.
Všude kolem francouzština, byla jsem jako v ráji a moc se těšila. První bod nepříjemného – ale velmi nepříjemného – překvapení nastal, když koncert začal a na obrazovce nebylo vidět nic. Na stage jsem ani nedohlídla, takže kdyby to bylo ze záznamu, tak to vůbec nevím.
Byla jsem fakt chvílemi zoufalá, protože to, na co jsem se nejvíc těšila, bylo, že uvidím (klidně jen na obrazovce), že je to živý člověk. Jak se pohybuje, jak má vlasy, jak zpívá. Ale atmosféra byla neskutečná, všichni kolem znali jeho texty, všichni tancovali, křičeli, skákali, takže rozhodně převažují dobré vzpomínky! Začněte ho mít, laskavě rádi, aby taky přijel někdy do Prahy!!
Chvilku po koncertě jsme koukaly, co je kolem a kolem jedné, možná půl druhé jsme se vydaly totálně špinavé a unavené domů. Nikdo nás zase při odchodu nekontroloval, takže jsme tam teoreticky mohli zůstat i víc dnů, než ten jeden, na který jsme si koupily lístek.
Nebudu vyprávět všechny historky, co se mi kdy staly s naší mysteriózním autobusem, který jezdí k nám domů v noci… jen řeknu to, že nám trvalo 3 a půl hodiny se dostat domů. Nikdo neví proč.

Nem tudok magyarul

Psala jsem o práci, o překvapivých věcech z ostatních kultur a teď musím trošku i popsat svůj život tady co se nepráce týče.
Do Budapešti jsem jela, protože jsem měla někam jet. Bylo mi jedno kam. O Maďarsku jsem věděla jen to, že se tam mluví maďarsky. Jela jsem sem trochu otrávená a rozhodně jsem nebyla tak nadšená jako ostatní moji kolegové. Nejenže můj pobyt předčil má chabá očekávání, ale level spokojenosti se zvedá do nepředstavitelných výšin.
Když jsem sem přijela, byla jsem trochu smutná z toho, že bydlím a pracuju na okraji Budapešti, takže mi to do centra trvá hodinu, z toho, že v našem sprchovém koutě je závěs, který neplní svůj účel, že je koupelna plná vlasů a že obědy jsou jako v hodně olejované a přesolené školní jídelny.
Asi po týdnu jsme měli meeting, kde jsme se setkali s ostatními studenty, kteří dobrovolničí na jiných projektech (př. ve školkách nebo v uprchlickém táboře (óóó!!!!!!)). Než jsem si stačila stěžovat na to, jak mám strašný život, zjistila jsem, že slečny bydlí ve městě Gyur, který je vzdálený 2 hodiny od Budapešti, kde nikdo neumí anglicky a není tam co dělat. Že nemají postele a spí na matracích. A ve školce také nikdo neumí anglicky, takže je dost těžké se domluvit. Jiné slečny bydlí v domě bez elektriky. Jiné mají wifi jen od půl noci do 6 hodin ráno. Jiné slečny bydlí ještě ve větší vesnici než my a jeden kluk je na programu sám. A jednu slečnu využívají ve školce k mytí oken a sbírání bot.

Tak jsem si říkala, co mi jako chybí. Soukromí mám, elektriku mám, mám dokonce i výtah, mám nádherný výhled z balkónu, bydlím se třemi holkami (které jsou stejně trochu víc nudné, než jsem očekávala, ale lepší než nic), můžu si vařit, v noci mi jezdí domu jeden bus za hodinu, je tu pár lidí, kteří umí anglicky, můžu si vařit doma… Prostě paráda!

Jinak Budapešť mě taky rozhodně překvapila. Je lehce podobná Praze, akorát vypadá nověji. Je tu hromada vysokých míst, kde je krásný výhled na město, které je nádherné jak ve dne, tak i v noci. Hromadná doprava je velice dobrá (až na momentální úpravy silnic), vše je tu stejně levné jako v Čechách.
A noční život pro mladé lidi je prostě paráda! Na každém rohu nějaká hospoda, bar nebo klub. Hodně známé jsou tu „ruin pubs“, což jsou bary v polorozbořených domech. Jsou strašně velké, každá židle je jiná, každá místnost je jiná, častokdy je nějaká část i otevřená, někdy si můžete i koupit vodní dýmku. Dvě věci mě trápí na těchto barech – jak to dělají v zimě s těmi otevřenými částmi a jak se tváří sousedi na ten neustálý hluk.
Ještě mě trápí jedna věc. V Maďarsku patrně nesnáší plastové lahve. Už 2x mi při vstupu do klubu/baru sebrali lahev, kterou jsem před nimi vyprázdnila, takže mi sebrali prázdnou lahev. Někdo má nějaké vysvětlení pro sebrání prázdné flašky? Co bych s ní mohla udělat? Něco tam nalít! Ale co? Nebo bych tam mohla namočit a vylívat to z prvního patra na lidi.
Další věc, co mě uchvátila je („hahahaha, kriste, to je jen pro turisty“ řekl můj nový kamarád, kterého jsem potkala v autobusu) baro-klub, který má na každý den jiné akce na nápoje. Naše nejoblíbenější je pondělní akce, kdy od 22-23h dostanete za 50 kč 3 piva a do 21h jsou všechny koktejly za půlku. Tento klub má asi 7 místností, kde hraje jiná hudba (kam se hrabou trapný čtyřpatrový Karlovky) a v jedné je i Karaoke. Mě překvapivě nejvíce oslovila místnost s latino hudbou, kde jsem s nově objevenými Mexičany protančila boty. Mexičani tančili tak dobře, že to vypadalo, že i já umím tancovat.
Ještě abych dokončila mé night life opěvování města, musím dodat, že v centru je v noci narváno sedícími, stojícími nebo chodícími lidmi s flaškami v ruce. Takové kvantum opilých lidí na veřejném prostoru jsem neviděla možná nikdy.
A na konec perličky z nočního cestování, když jsem sama. Čekajíc na autobus mě oslovil asi stejně starý Maďar. Po krátkém monologu v maďarštině jsem řekla „ksnm“, což znamená děkuji a když ještě něco vyprávěl, dodala jsem „nem“ (ne). A když furt nedal pokoj, přiznala jsem se, že neumím maďarsky. Nahodil anglicky pár komplimentů a za nějakou dobu řekl, že si je jistý, že mám ráda dobrodružství. A že on by mi mohl jedno poskytnout. Že to umí velmi dobře a že bych byla spokojená. Pak mi nabídl částku (500fr (50kč) nebo 5000fr (500kč); pevně doufám, že 5000fr, protože jinak bych byla fakt levná) za ukázání prsou. A dodal „Jestli to teda není jen podprsenka“. Pán se živil tím, že řídil „Rykšu“ a říkal, že je divný, že s ním nechci jít. Že pokud mě neodpuzuje svým zjevem, tak nemám důvod proč nejít. Fakt jsem se při této konverzaci šíleně bavila!

Cestou domů mi jiný kluk radil, do jakého políčka napsat 7 v sudoku. Radil špatně. Sedmička už v řádku byla.

Micsoda?

V půlce třetího týdne mého pobytu poblíž Budapešti v organizaci poskytující péči a práci postiženým lidem (kdo ještě nepřispěl, přispěje!) se s vámi podělím o mé zážitky z nenormálního prostřední (pro nás většinové).
Hned první den se na nás všichni usmívali, podávali nám ruku, sahali nám na ruce i na obličej a objímali nás. Je tu slečna, která nás lochtá, na tvář sahající muž atd. (Většina z nich u má přezdívky) Pak jsou tu ale i ti, kteří už jsou trochu přes normální hranici jako třeba na prsa sahající (breast-loving man) muž nebo maličký mužík, který rád a silně objímá (hugging man), dává pusy na břicho atd. Dobrovolník, který tu byl před námi, říkal, že na něj prý nikdy nikdo nesahal. A to jsem myslela, že být slečna má jen výhody.
Ten samý dobrovolník nás seznámil s jeho kamarádem, který vypadá jako Frodo, je mu 23 let, je to autista, učí se anglicky a anglicky s námi taky mluví a vždy s námi sedí na obědě a povídá si. Když mluví, vždycky dlouho přemýšlí nad tím, co řekne. Někdy už začneme nové téma a on pak dokončí to svoje, ale to už jsme dávno všichni mimo. Často mu taky nerozumíme. Tak jen kýváme a usmíváme se. Nebo se mračíme. Frodo nerad kouká dlouho do očí a když mluví nebo přemýšlí, tak má hlavu otočenou na úroveň ramene. Klepou se mu ruce a často má zápěstí otočené v té abnormální 45° poloze. Má staršího bratra, který je programátor. Často se zasměje, řekne „I almost forget…“ (skoro jsem zapomněl…) a po pauze dodá „How are you?“.
Hodně pacientů umí pár slovíček anglicky. Jeden vždycky projde a v jakoukoli denní dobu pozdraví Good afternoon! (pěkné odpoledne) a dodá Have a nice day! (Pěkný den přeji). Pár jich s námi vede i smysluplnou konverzaci a někteří nám aspoň dokážou vysvětlit, co se děje. A u těch, kteří neumí vůbec, používáme těch pár maďarských slovíček, co umíme a dále ruce a nohy.
Jeden z těch, co dovede udržet konverzaci, je „hairy man“, který je asi stejně tak velký jako já, byl obdařen velkou srstí a nedokáže vycítit mou intimní zónu. Když se mnou mluví, tak se vždycky trochu nuceně usměje, když se na něj kouknu. A ptá se mě, jestli mám přítele, jestli moje kamarádky mají přítele a pak mi říká, že by si rád někoho našel, ale je to těžké a pak se mě zeptá, jestli mám přítele.
Na keramickém oddělení, kde pořád jsem, protože mě má anglicky mluvící zdravá pracovnice strašně ráda a říká mi, že mi to jde a že mám talent, sedím vedle slečny, která se často chová jako dítě a strašně ráda uráží lidi a baví ji, když se jí lidi bojí. Má šílený talent na keramiku a její výtvory jsou neuvěřitelné. Přidala si mě na facebook a začala si se mnou psát používajíc google translator. Za nějakou dobu jsme si nerozuměli; já jí napsala, že nerozumím, ona mi napsala, že nerozumí a pak jsem odjela na den pryč, a když jsem přijela domů, čekala tam na mě zpráva jakože jak si to představuju, že jí neodepisuju a hromada vykřičníků. Za pár dnů mi napsala, ať se nekamarádím s jednou z pracovnic organizace, protože je to „adulterous whore“ (cizoložná děvka), načež jsem jí napsala, že tyhle slova jsou moc silná. Odpověď byla celkem vzteklá, ale prý, že když to necháme být, tak můžeme být zase kamarádky. V práci byla úplně normální.
Tahle cizoložná děvka je příjemná slečna, která špatně vyslovuje a která si mě oblíbila a chce se mnou krmit koťátka, která tam máme. Pamatuje si mé jméno a říká mi Kaholina a uklízí tu. Stejně tak i hromada dalších postižených, kteří se tu starají o úklid a údržbu celého areálu.
Jak nerozumím maďarsky, tak přesně nevím, co se děje, ale jsem si naprosto jistá, že si dneska asi 3 postižení dělali srandu z jiného, a vypadalo to jako regulérní šikana ve škole na prvním stupni. Například mu říkali, že je špinavý, i když nebyl. A moje výše zmíněná kolegyně toho šikanovaného přezdívá Casanova. Druhého Zombie. A kluci se přede mnou předvádějí jako malí.
Hairy man překládal to, co říkal Casanova, a jsem si jistá, že od Casanovy přišla nějaká nabídka, ale bylo mi přeloženo „Jo, taky má rád hamburgery“.
Mezi pacienty je i hodně párů. A hodně z nich mají děti, i zdravé, které tady mohou žít s nimi jako rodina.
Jedna slečna si k nám přisedla na oběd. Pustila se do jídla, pak vytřela talíř prstem, ztvrdila to jazykem, pak olízla i příbor, snažila se to dělat sexy a přitom se na nás smála a říkala „fun“. Pak zaklepala prsama „fun“, Frodo byl v šoku, já také, vzala příbor, zapíchla si ho do bradavek a klepala s ním „fun“, ukazovala kus výstřihu, Honkgkonganka se smála, ale když si dala lžíci na genitálie a vteřinu s ní třásla, tak jsem si řekla, že už mi to asi nestojí za to.
Je tu hodně postižený kluk, který k sobě vždycky čuchá a říká, ať si taky čuchnu, že má parfém a furt se usmívá a směje.
Další je mnohem víc postižený, ale naučil se pár slovíček anglicky. Objímá nás, zdraví nás, dává nám pusy na tvář a ptá se, jestli jsme best friends.
Vedoucí mého keramického oddělení má velmi slabé kosti, které stále slábnou a je na vozíčku. Mentálně v pořádku.
Areál se nachází na konečné autobusu. Jely jsme domů a naproti nám seděl nějaký pán. Po chvíli jsme uzavřely sázky, jestli to je náš pacient nebo ne. Celou dobu se kynklal z jedné strany na druhou a něco si mumlal. Byl náš.
Já se stýkám při práci spíše s méně postiženými. S těmi více postiženými se setkávám hlavně o svačinové pauze. Někdy je to opravdu těžké být obklopen lidmi, kteří se chovají úplně jinak než vy. A to nejtěžší je pak myslet na to, že je něco bolí. Že musí často chodit k doktorům. Že se budou takhle chovat navždy. Že je normální společnost nemůže přijmout. A že jejich rodiny se o ně budou muset starat velmi dlouho. A co se stane, až tu jejich rodiny nebudou. A co se stane,
jestli organizace opravdu skončí.
Kdybyste viděli ty jejich úsměvy.

Není tere jako tere

Tere maďarsky znamená náměstí ve druhém pádu.
Tere v estonštině znamená ahoj.
Bydlím se slečnou z Estonska, dvěma slečnami z Honkongu a vídám se s lidmi ze všech koutů světa, tudíž se dozvídám mnoho zajímavých věcí, o které bych se chtěla podělit.
Estonia
Estonsko je šíleně malé. Má něco pod 1,5 milionu obyvatel a hlavní město Tallin má asi půl milionu obyvatel. Nemají metro a obchod HaM tam přišel asi před měsícem. Když byla moje kamarádka v průměrně velkém nákupním centru v Budapešti byla jako Alenka v říši divů a stejně se tvářila na dlouhých eskalátorech.
V Estonsku je polovina lidí Rusů a polovina Estonců. Moje kamarádka je Ruska. Miluje ruštinu a furt o ní mluví. Říká, že její matka říká, že učebnice jsou napsané tak, aby Rusko pošpinily a že Rusko přišlo do Estonska a všechno bylo fajn.
Na včerejším setkání ostatních studentů v Budapešti byla Ukrajinka. S mou ruskou Estonkou se bavily rusky asi 2 hodiny a byly šťastné, že mluví rusky.
USA
Další student je ze Sant Francisca a prý – vzhledem k tomu odkud pochází – vycítí gaye na 1 kilometr.
Hongkong
Honkong je část Číny, ale obyvatelé nikdy neřeknou, že jsou z Číny. Honkong má jinou vládu a volnější pravidla než Čína. Před sedmnácti lety se osvobodily ze spárů britské kolonie a skončila svoboda vyjadřování atd. Čínská vláda chce vymazat z paměti všechno, co toto období obnášelo, takže dětem už lehce přepsali učebnice a povinně se učí americkou angličtinu. Začíná tam cenzura a ředitel posledních novin, které byly celkem objektivní byl pobodán.
V Hongkongu je hodně křesťanů, bojuje se za práva gayů, ale Čína není moc ráda. Facebook používat můžou a jinak na internetu limitováni nejsou. Můžou mít více dětí než jedno.
Je tam fakt hodně lidí, takže si naše slečny šíleně moc užívají svobodu pohybu a parky, které tam nejsou.
Slečny milují Korejskou a Tchajwanskou kulturu a patrně se odstěhují na Tchajwan, protože chtějí zůstat někde s podobnou kulturou, ale nemůžou si dovolit bydlet v Hongkongu.
Výlet do Indonésie
Hongkongská slečna byla na školním výletě v Indonésii, kde utvořili skupinku pár studentů, žili v maličké vesničce v hliněném domku, spali na zemi a přemýšleli nad tím, jak by domorové vesničce v lese mohli pomoct. Vymysleli něco jako hnojivo… nebo něco, co zlepší jejich pěstování, a vesničanům to předvedli.
Bylo tam i hodně muslimů a vzhledem k tomu, že tam byla v doba Ramadánu, nesměli jíst venku, aby muslimy nedráždili.
Egypt
Slečna z Egypta, která už dávno odjela (taky nejedla přes den, tudíž jsem se naučila při neustálém nabízení bonbónů, jak se řekne anglicky půst – fasting), řekla, že 99% mužů v Egyptě jsou „macho“; myslí si o sobě, že jsou nejlepší, uráží ostatní a užívají velká slova.
Slečna na začátku stáže nosila pořád šátek kolem vlasů a nakonci ho nosila už jenom, když věděla, že se bude fotit a že budou fotky na facebooku.

Venezuela
Situace se po zvolení nového prezidenta dokonce zhoršila. Leopoldo Lopéz je pořád ve vězení a s ním stovky šťastnějších lidí, kteří náhle nezmizeli. Všichni mladí Venezuelané, kteří mají prostředky, odlétají z domova a nepředpokládají návrat.

PS: Odkazovaný článek se mi nepodařilo najít ve vyhledávači na googlu, a když zadám do vyhledávání na blog.cz slova z článku, tak se nic nezobrazí.

Svět
Dobrovolničí jen slečny a gayové.
Je hromada lidí, kteří do teď nevytáhli paty z jejich rodné země.

Projektek

V neděli večer jsem přijela do vesnice hned vedle Budapešti do velkého areálu, který patří organizaci Equal chances, kam jsem měla namířeno pracovat za byt a stravu. Nic jsem o organizaci nevěděla, nenašla jsem jejich stánky a informace o všem byly neúplné a polovina z nich mi nedávala úplně velký smysl. Po třech dnech tomu ale přicházím celkem na kloub a nestačím se divit, jak je to skvělé!

Organizaci založila asi před třiceti lety žena. Narodilo se jí dítě, a když mu byly asi 4, matka viděla, že se chová divně. Uvědomila si, že bude žít dlouho a že by měl mít ten život hezký. Ale nikde nebyla žádná organizace nebo cokoli, co takovým lidem život zlepšovalo. Nejdřív – se státní i soukromou podporou – vybudovala dům, kde žilo pár lidí s podobným postižením a dnes tu máme obrovský areál, kde žije, pracuje nebo se baví přes 600 lidí.

Ta žena je strašně hodná a moc příjemná. Přechodila rakovinu prsu, opustil jí manžel a ona se stále věnuje naplno svému synovi a všem ostatním.
S příchodem krize se ale dotace značně snižují, a pokud se nepodaří někde sehnat pár peněz, tak v září organizace končí.
Equal Chances Foundation zajišťuje ubytování postiženým a také 24 hodinovou péči. Ti, co chtějí, mohou pracovat a dostávají za to plat. Takže se nenudí, jsou v prostředí, které mají rádi, jejich rodina si od nich může na pár hodin odpočinout, vytvářejí nějakou činnost a ještě za to dostávají pár peněz.
Práce jsou různé. Pro ty s největšími postiženími jsou velmi jednoduché práce, které se stále opakují např. dávání „ušítek“ do obalu nebo třídění takových těch plastových záchytek na záclony. Dále jsou tu práce na zahradě (areál má svá pole, stromy i slepice), dělání korálkových náušnic a náhrdelníků, šití, dělání koberců (na takovém tom velkém stroji), sestrojování hraček nebo vytváření věcí z keramiky (kde zatím pomáhám já).
Spíše tady jde o mentální postižení. Máme tu hromadu schizofreniků, downů, autistů a dalších. Se mnou pracuje kluk, jehož matka hodně pila a kouřila v těhotenství a on měl po porodu snad mozkovou mrtvici nebo tak něco. Nejsem úplně doktor a taky tu jsem chvíli. Ale časem určitě přijdu s nějakými detaily a historkami! Například o rozeznávání zdravých lidí od nezdravých…
Úprava 29/07/14: Organizace se mi stala více než blízkou a její situace se stala vážnější. Prosím pomožte aspoň dolarem na jejich účet https://fundrazr.com/campaigns/aoY99/ab/63gdIc . Děkuji
Více článků v rubrice Moje zahraničí v podrubrice Magyarországom. Budou určitě ještě přibývat!

S dotazy se na mě nebojte obrátit.