V nemocnici jsem byla už 2x. Soukromé kliniky s úplně vším, co si můžete přát, jsou tady na severu na každém pátém rohu. Jako pacient jsem si musela vytáhnout pořadové číslo a počkat, než na mě dojde řada. Poté jít k sestře, která se mě letmo zeptala, s čím přicházím, změřila mi přes svetr a triko tlak, dala mi něco plastového na prst, na ruku náramek se jménem, rodným číslem a čárkovým kódem. Zmateně jsem si šla zase sednout.
Za pár minut zavolali jméno a měla jsem jít k okýnku podepsat nějaký dokument a oznámit, jak budu platit. Pak jsem čekala než si mě zavolá doktor. Zmateně jsem pak šla chodbou a všem jsem říkala, že nevím, kam jít. Při první návštěvě si mě odchytl velmi mladý a véélmi pohledný doktor a zavedl si mě do ordinace. Tam se mě zeptal na více podrobné informace a když jsem nerozuměla, začal používat slovo „popo“ (ekvivalent bobku). Když začal mluvit o examen del popo, strašně jsem se vyděsila, že to bude dělat on. Naštěstí mě vyhodil a řekl, že mám zase čekat na svoje jméno a jít na vyšetření krve a popo. Tam mi pak dali nechutnou hydratační limonádu, odebrali krev, dali injekci do zadku a… a tak. Měla jsem čekat 2 hodiny na výsledky. To už jsem tam třeba 2,5 hodiny byla. Byla jsem tam sama, nerozuměla jsem vůbec, co se děje vzhledem k jejich strojové nemocniční mumlané španělštině, měla jsem příšerné křeče v břiše a měla šílený hlad. A nikdo mě neměl rád. Našla jsem si na mobilu supermarket a vydala se ven. Bohužel mě ochranka zastavila a řekla, že nesmím odejít. Zelená se slzami v očích jsem říkala, že mám strašný hlad. On mě poslal do nemocniční restaurace v budově. Pokračovat ve čtení „Co čekat při návštěvě pohotovosti“