V nemocnici jsem byla už 2x. Soukromé kliniky s úplně vším, co si můžete přát, jsou tady na severu na každém pátém rohu. Jako pacient jsem si musela vytáhnout pořadové číslo a počkat, než na mě dojde řada. Poté jít k sestře, která se mě letmo zeptala, s čím přicházím, změřila mi přes svetr a triko tlak, dala mi něco plastového na prst, na ruku náramek se jménem, rodným číslem a čárkovým kódem. Zmateně jsem si šla zase sednout.
Za pár minut zavolali jméno a měla jsem jít k okýnku podepsat nějaký dokument a oznámit, jak budu platit. Pak jsem čekala než si mě zavolá doktor. Zmateně jsem pak šla chodbou a všem jsem říkala, že nevím, kam jít. Při první návštěvě si mě odchytl velmi mladý a véélmi pohledný doktor a zavedl si mě do ordinace. Tam se mě zeptal na více podrobné informace a když jsem nerozuměla, začal používat slovo „popo“ (ekvivalent bobku). Když začal mluvit o examen del popo, strašně jsem se vyděsila, že to bude dělat on. Naštěstí mě vyhodil a řekl, že mám zase čekat na svoje jméno a jít na vyšetření krve a popo. Tam mi pak dali nechutnou hydratační limonádu, odebrali krev, dali injekci do zadku a… a tak. Měla jsem čekat 2 hodiny na výsledky. To už jsem tam třeba 2,5 hodiny byla. Byla jsem tam sama, nerozuměla jsem vůbec, co se děje vzhledem k jejich strojové nemocniční mumlané španělštině, měla jsem příšerné křeče v břiše a měla šílený hlad. A nikdo mě neměl rád. Našla jsem si na mobilu supermarket a vydala se ven. Bohužel mě ochranka zastavila a řekla, že nesmím odejít. Zelená se slzami v očích jsem říkala, že mám strašný hlad. On mě poslal do nemocniční restaurace v budově. Continue reading „Co čekat při návštěvě pohotovosti“
Systém ulic
V Kolumbii byly doby (doufejme, že už nejsou), kdy guerilly (partyzáni) kromě zabíjení a unášení lidí i strkaly bomby, kam se jim zachtělo. Kvůli tomu se třeba tady i teď v nákupních centrech koukají do kufrů aut a u vstupu jsou psi, kteří vyčuchávají střelný prach.
I přes moji dobrou úroveň španělštiny se někdy dostanu do situací, kdy jsem velmi zmatená. Jako když mi máma (zase bydlím u rodiny) řekla „Jsem si tě představovala jinak. Myslela jsem, že budeš mona.“ Mona pro mě znamená 2 věci: opice nebo hezká. Ani jedna mi moc nezapadalo do kontextu. Nebo jsem aspoň doufala, že ne. Nakonec se zjistilo, že mono v kolumbijštině znamená bílý (blonďaté vlasy, bílá pleť). Vzhledem k tomu, že mi děti ve škole říkali „cikáne“ (jednou dokonce i černoško), tak kolumbijská mona tedy opravdu nejsem.
Ráno jsme se vyprostily z houpacích sítí a šly si ulovit snídani, což byly 2 manga, o které jsme musely bojovat s mouchami. Vykoupaly jsme se v moři, daly si pizzu, pokecaly s extrémně příjemným pánem od pizzy a jely rovnou do Cartageny. Na pláži si nás odchytl nějaký neoficiální taxista neplatící daně, který řekl, že nás odveze za málo peněz, když najde ještě 2 lidi, kteří pojedou s námi. Tak jsme čekaly a čekaly (během toho jsme pozorovaly pána, který vyhodil plastový pytlík na zem), ale nakonec jsme jely na motorce na zastávku, kde jsme se přesunuly do autobusu. Autobus byl narvaný, tak jsme nabídly stojícímu pánovi, ať si na nás může dát batoh. Na křižovatce jsme viděly pána, který myl motorky, ale nic za to nechtěl. 
Po deseti dnech v Bogotě jsem se rozhodla, že je čas odjet pryč. Nejlépe do tepla. A nejlépe někam, kde potkám jednu ze svých nejlepších českých kamarádek. Ta byla právě v Cartageně [Kartachena], které se nachází u moře, je tam strašné teplo a je hodně turistické. Letadlem je to hodina a čtvrt, autobusem někdo kolem dne jízdy. 
Bogota