V nemocnici jsem byla už 2x. Soukromé kliniky s úplně vším, co si můžete přát, jsou tady na severu na každém pátém rohu. Jako pacient jsem si musela vytáhnout pořadové číslo a počkat, než na mě dojde řada. Poté jít k sestře, která se mě letmo zeptala, s čím přicházím, změřila mi přes svetr a triko tlak, dala mi něco plastového na prst, na ruku náramek se jménem, rodným číslem a čárkovým kódem. Zmateně jsem si šla zase sednout.

Za pár minut zavolali jméno a měla jsem jít k okýnku podepsat nějaký dokument a oznámit, jak budu platit. Pak jsem čekala než si mě zavolá doktor. Zmateně jsem pak šla chodbou a všem jsem říkala, že nevím, kam jít. Při první návštěvě si mě odchytl velmi mladý a véélmi pohledný doktor a zavedl si mě do ordinace. Tam se mě zeptal na více podrobné informace a když jsem nerozuměla, začal používat slovo „popo“ (ekvivalent bobku). Když začal mluvit o examen del popo, strašně jsem se vyděsila, že to bude dělat on. Naštěstí mě vyhodil a řekl, že mám zase čekat na svoje jméno a jít na vyšetření krve a popo. Tam mi pak dali nechutnou hydratační limonádu, odebrali krev, dali injekci do zadku a… a tak. Měla jsem čekat 2 hodiny na výsledky. To už jsem tam třeba 2,5 hodiny byla. Byla jsem tam sama, nerozuměla jsem vůbec, co se děje vzhledem k jejich strojové nemocniční mumlané španělštině, měla jsem příšerné křeče v břiše a měla šílený hlad. A nikdo mě neměl rád. Našla jsem si na mobilu supermarket a vydala se ven. Bohužel mě ochranka zastavila a řekla, že nesmím odejít. Zelená se slzami v očích jsem říkala, že mám strašný hlad. On mě poslal do nemocniční restaurace v budově. Pokračovat ve čtení „Co čekat při návštěvě pohotovosti“ →

Autobusové kalhoty.

V autobuse si člověk musí si dávat pozor, aby nebyl okraden. Moje taktika je vypadat co nejvíc jako bezdomovec. Tudíž mám autobusové kalhoty a autobusové boty.

Systém ulic

Já poprvé žiji ve městě, kde se jako v amerických filmech ulice nejmenují, ale mají čísla. Teorie je taková, že máte historické centrum, kde je „horizontální“ ulice (calle) 1 a na sever a na jih do této ulice se čísla přičítají. Já například bydlím v calle 103, která je o 102 ulic dál na sever od calle 1. „Vertikální“ ulice se číslují od začátku hor, které docela jasně ukončují město. Co je dál od hor, má vyšší číslo. Já bydlím v ulici (carretera) 11, tudíž jsem docela blízko hor. Horizontální se jmenují calle a vertikální carretera. Když je nějaká ulice slepá/krátká/divná, přidá se k ní písmeno (carretera 11C).

Pokračovat ve čtení „Bogotská logika“ →

…pokračování předešlého článku

On: A ty? Co děláš? Studuješ?

Já: Jojo. Politologii Latinské Ameriky.

On: Wow! Politologie! To jsem taky chtěl studovat… Ale tu univerzitu zavřeli…

Na bogotské ulici jsem si vyhlídla 2 venezuelské kluky v mém věku. V Kolumbii se živí prodáváním empanadas Venezolanas. Stojí u rušné cesty a mají na sobě uvázaný chladící box. Jedna empanada, což je usmažené těsto a v něm maso, stojí 8 korun. Z toho platí ubytování, jídlo, a ještě posílají peníze domů do Venezuely zbytku rodiny. Pokračovat ve čtení „Rozhovor s venezuelským uprchlíkem: Jak se tam teď žije“ →

V Kolumbii byly doby (doufejme, že už nejsou), kdy guerilly (partyzáni) kromě zabíjení a unášení lidí i strkaly bomby, kam se jim zachtělo. Kvůli tomu se třeba tady i teď v nákupních centrech koukají do kufrů aut a u vstupu jsou psi, kteří vyčuchávají střelný prach.

Guerilla byla třeba i Fidelova strana před tím, než svrhl Batistův režim a stal se prezidentem na Kubě. Většinou se jednalo o levicově smýšlející lidi, jejichž myšlenky byly potlačovány, a museli tak jednat v ilegalitě. Jejich cíl byl tedy dostat se do politiky a změnit svět k lepšímu. To by znamenalo, že legalizováním levice a vytvořením demokratického systému, kde může být zvolen kdokoli, by tyto skupiny ztratily cíl. Bohužel se začaly živit obchodem s drogami, takže původní cíl se vytratil a přišel nový: peníze z pašování drog. Pokračovat ve čtení „Neberte drogy, ničíte tím nevinné lidi“ →

1. Neustále se mě někdo ptá jak se mám a často chce vědět odpověď, nebo odpoví mně, když se jeho zeptám, jak se má on. Často prostě potřebuju odejít, a tak řeknu jen Hola a odcházím mezi tím, co se mě ptá, jak se mám. A cítím se hrozně nezdvořile, i když si myslím, že je to v pořádku.
2. Pozdrav ale není jediný větší small talk. Rozloučení je to samé. Na shledanou, měj se pěkně, ať si odpočineš, uvidíme se zítra! Takhle vypadá každý den, když odcházím z budovy ambasády a recepční mi vrací občanku. Ještě k tomu mě osloví mi niña, což znamená „moje holčičko“. Taky mi cizí ženy už řekly mi amor (moje lásko), mi reina (moje královno) nebo señora (paní).
3. Bůh a Ježíš (<3) je v Kolumbii všude přítomný, takže na otázku jak se máš někdy odpoví: „Bien, gracias a dios“ (Dobře, díky bohu). Často je na stáncích na ulici napsané něco ve smyslu, že bůh je mocný a že nám všem dává požehnání.
4. I přes moji dobrou úroveň španělštiny se někdy dostanu do situací, kdy jsem velmi zmatená. Jako když mi máma (zase bydlím u rodiny) řekla „Jsem si tě představovala jinak. Myslela jsem, že budeš mona.“ Mona pro mě znamená 2 věci: opice nebo hezká. Ani jedna mi moc nezapadalo do kontextu. Nebo jsem aspoň doufala, že ne. Nakonec se zjistilo, že mono v kolumbijštině znamená bílý (blonďaté vlasy, bílá pleť). Vzhledem k tomu, že mi děti ve škole říkali „cikáne“ (jednou dokonce i černoško), tak kolumbijská mona tedy opravdu nejsem.
5. Kolumbijci mají milion druhů hudby a všechno to poslouchají. Kromě reggaetonu a salsy poslouchají a tancují vallenato, cumbiu nebo champetu. Všichni se ihned vlní do rytmu a zpívají. A je jim jedno, jestli jsou v krámu a pracují, nebo jestli jsou uklízečka na ambasádě nebo člověk mačkající se v autobusu. Všude hraje hudba, a když ne, tak si rádi pustí hudbu nahlas z mobilu. Nebo si nahlas pouští videa nebo hlasové zprávy na whatsappu. V Čechách je tohle jedno z nejvíc nesnášeníhodného chování. Taky si pořád volají. Jsou neustále na telefonu, mají sluchátka a nahlas do nich řvou.
6. Pro Čecha pak další nepochopitelná věc: Nejsou tu ani Vietnamci ani Číňani. Takže už mám naplánované, že hned druhý den v ČR (po máminé zelňačce) půjdu do vietnamský restaurace!
7. Další věc, která je těžko skousnutelná je pojetí peřin. Jak jsem psala, v Bogotě docela zima. V mém pokoji je strašná zima, protože mi tam nikdy nesvítí slunce. Místo klasické české peřiny mám sérii dek, které leží na sobě. Moje postel obsahuje: 1) tenounké prostěradlo na matraci, 2) tenounké prostěradlo, které se pere každý týden a které mě má chránit od doteku ostatních dek, 3) docela tlustá chlupatá deka, která se zatím neprala a vypadá docela jetě, 4) další docela tlustá chlupatá deka, která se zatím neprala a vypadá docela jetě, 5) poslední deka, která je hezčí, oboustranná a není chlupatá a je to ta vrchní, na kterou se kouká. Nevím, jak na tom spí ostatní, ale já se hned po první noci probudím obmotaná jednou z dek no. 3 nebo 4 a ostatní mám u nohou. Takže systém praní jen prostěradla, kterého bych se měla dotýkat, rozhodně nefunguje. Nejsem ani schopná to hezky ustlat, tak jsem ráda, že nám 2x týdně chodí uklízečka, která ustele, takže aspoň jednu noc můžu spát pod všemi vrstvami tak, jak to asi bylo myšlené.
8. Všichni tu patrně mají kreditní karty a na naše debetní koukají jak na zjevení. Ještě více se diví, když oběd (150 kč) nechci kartou zaplatit ve 3 splátkách (50kč teď, 50kč v srpnu a 50kč v září).
9. V mém sousedství jezdí auto, které v 5 hodin večer rozváží psy do jejich domovů. Páníčci, kteří chodí do práce a nemají na své pejsky čas během dne, si můžou zaplatit psí školku. Ráno psa strčí do auta, to ho odveze na velké prostranství, kde si hraje s ostatními psy, a večer se vrátí k rodičům. Úžasný systém.
10. Všude, kde je tráva, jsou cedule, které prosí páníčky, aby sbírali psí exkrementy. Na třech metrech čtverečních jsou 2 koše a 3 cedule. A kousek vedle leží plastový sáček pečlivě opřený o strom s psím bobkem. Prý když sečou trávník, dávají trávu do plastových pytlů, které nechávají u silnice pro popeláře, a ti zahradníci tam dávají i ty pytlíky s bobky, které tam najdou. Na hodně místech koše nejsou vzhledem ke strachu z bomby tam umístěné. O bombách příště!

Šla jsem na hodinu salsy. Mělo to být na rohu nějaké ulice. Hned jak jsem přicházela na křižovatku, viděla jsem to taneční studio. Akorát že to bylo jiné tančení studio, ze kterého mě poslali naproti. Přešla jsem křižovatku, vylezla do druhého patra a chodila tam kolem hrozně moc dveří, které se někdy otevřely a vykoukla z nich hlava a pak se zase zavřely. „To vypadá jako kasino“, řekla jsem si a obešla to celý, abych si byla jistá, že to tam opravdu někde není. Když jsem přicházela na konec toho balkónu s dveřmi, zase se otevíraly a v posledních dveřích se mě zeptaly, co hledám. Rozhlédla jsem se a zjistila, že koukám do takové extrémně malé chodbičky, ve které sedělo 6 slečen na lavičce. Docela pěkných a hodně málo oblečených. Zmateně jsem vykoktala, že hledám taneční studio. Moc milá slečna nejvíc na kraji mi řekla, že teda neví, ale že možná naproti. Takhle vypadala moje historicky první konverzace s prostitutkou. Bylo jich tam opravdu strašně moc. Neumím si představit, jak bych si měla jednu vybrat. Vůbec nechápu, jak to funguje. Pokračovat ve čtení „Prostitutas, fútbol y autobuses“ →

…pokračování předešlého článku.

Ráno jsme se vyprostily z houpacích sítí a šly si ulovit snídani, což byly 2 manga, o které jsme musely bojovat s mouchami. Vykoupaly jsme se v moři, daly si pizzu, pokecaly s extrémně příjemným pánem od pizzy a jely rovnou do Cartageny. Na pláži si nás odchytl nějaký neoficiální taxista neplatící daně, který řekl, že nás odveze za málo peněz, když najde ještě 2 lidi, kteří pojedou s námi. Tak jsme čekaly a čekaly (během toho jsme pozorovaly pána, který vyhodil plastový pytlík na zem), ale nakonec jsme jely na motorce na zastávku, kde jsme se přesunuly do autobusu. Autobus byl narvaný, tak jsme nabídly stojícímu pánovi, ať si na nás může dát batoh. Na křižovatce jsme viděly pána, který myl motorky, ale nic za to nechtěl. Pokračovat ve čtení „Cartagena: Ta nechutnější část (2/2)“ →

Po deseti dnech v Bogotě jsem se rozhodla, že je čas odjet pryč. Nejlépe do tepla. A nejlépe někam, kde potkám jednu ze svých nejlepších českých kamarádek. Ta byla právě v Cartageně [Kartachena], které se nachází u moře, je tam strašné teplo a je hodně turistické. Letadlem je to hodina a čtvrt, autobusem někdo kolem dne jízdy. Pokračovat ve čtení „Cartagena: 30°C, 0 AMSL (1/2)“ →

Universita Hradec Králové, kterou většina z vás určitě ani nezná (což je škoda, protože je nejlepší), mi umožnila vyjet na stáž na ambasádu v Kolumbii, v Bogotě. Neměla jsem v úmyslu zase rozjet Tuleně, ale jsem si jistá, že v příštích článcích pochopíte, že jsem si to nemohla nechat jen pro sebe.

Bogota

Kolumbie se nachází na rovníku. Tudíž je všude vedro. Kromě Bogoty. Tam dosahují ještě Andy. Tam jsem i já. A kdo mě zná, tuší, že před přihlášením na stáž jsem se do mapy nekoukla a počítala jsem s tropy. Místo toho jsem si musela jít koupit tlustý obrovský ošklivý svetr, ve kterém tu teď sedím na posteli pod peřinou.

To ale není všechno. Víte, jak v ČR máme na zimu, pak docela hezky, pak vedro, pak prší a pak zase zimu? Tohle se v ČR otočí za 365 dní. Bogota tohle zvládne za den. Někdy za hodinu. Mění se to tu neuvěřitelně rychle a člověk tedy nikdy neví, co si má obléknout. Na ulici každý den vidíte člověka v tričku a vedle člověka v péřové bundě a rukavicích. Pokračovat ve čtení „Hola, tentokrát z Kolumbie“ →