Viaje a Valencia asegura que nunca es tarde pa’nada!

Vzhledem k tomu, že na Čechy přišlo zimní období a Tuleňovi došlo, že některé články už nikdy nedopíše, mám pro vás nedopsaný článek z mého au-pair pobytu ve Španělsku z výletu do Valencie, který – ač neukončený – stojí za to! Doufám, že Vám zlepší náladu a přivede vás do teplejších myšlenek.
psáno kolem 21. sprna 2013
Spolužačka z gymplu teď pracuje v Madridu jako au-pair, tak jsme si daly sraz ve Valencii. Jako že koukneme po památkách, po městě a uvidíme se navzájem.
Zeptala jsem se tedy rodiny, jestli můžu odjet. Pro mě to bylo super, protože jsem věděla, že je to jen hodina cesty. Jenže hodina cesty je to jen autem a rodina se netvářila, že by mě tam chtěla hodit. Skočila jsem tedy na stránku Blablacar.es, což je stránka, kde lidé nabízejí odvoz z města do města. Jenže ve čtvrtek byl státní svátek, takže si všichni udělali dlouhý víkend a v sobotu tam byla jen jedna nabídka a to v 5 hodin ráno. Takže jsem hledala autobus.
Ten jsem našla. Jel skoro 3 hodiny a stál 12 euro. K tomu jsem se potřebovala dostat nějak na zastávku, která se nachází na druhé straně města. A rodina by mě tam nehodila, protože den před tím měli nějakou megaparty a měli na plánu se probudit ve 2 odpoledne.
Našla jsem si tedy i autobus od domu. Od domu znamená 35 minut chůze po úzké silnici bez chodníku. Autobus neměl napsáno přes co, kam, kdy a jak jede. Kriste. Takže jsme museli volat. Tam to nikdo nezvedal. Tak jsme se modlili. Také jsme nevěděli, odkud jede ten druhý. Takže se muselo zase volat. Super. Výtečně. Miluju Španělsko!

V sobotu 17. 8. jsem se probudila ještě před budíkem v 8:35. V domě úplný klid. Udělala jsem si snídani, přihodila jsem hrušku a mrkev, dobalila jsem si věci, vzala si balerínky, které jsem považovala za nejpohodlnější z mých bot, a vyšla na cestu.

Od otce jsem vyžebrala sluchátka, abych se nezbláznila stresem, že jsem ztracená, že to nestíhám nebo že umřu vedrem. Pomohlo to. Cesta uběhla krásně rychle a ještě jsem si ji užívala.
Na zastávce jsem čekala více než půl hodiny. Když konečně přijel, sedla jsem si do druhé řady, upozornila jsem řidiče, že jsem kretén a žádala jsem ho, jestli by mě nemohl upozornit, až budeme na té mé zastávce. Po cestě jsem se ještě 3x zeptala, jestli už to náhodou není ta moje. Nebyla. Jména zastávek samozřejmě nejsou… Hromada lidí se ptá řidiče a takhle se získávají informace. Čas od času tam dokonce není ani zastávka…
V půlce nastoupila paní a stěžovala si, že autobus minule přijel o půl hodiny později. Řidič řekl, že to se prostě někdy stává. Že autobus je stroj a někdy se prostě rozbije a pak to nejede, no.
Na jedné zastávce řidič zastavil, řekl, že za 5 minut přijde a odešel. Za 5 minut tedy přišel a na další zastávce mě pán vyhodil.
Hledala jsem něco, co by říkalo „Valencie“, ale nic tam nebylo. Jediné, co jsem viděla, bylo něco „BUS“. Tak jsem doufala, že to bude do Valencie. Mělo to stejné časy, jako jsem viděla na internetu, takže to vypadalo nadějně. Měla jsem přes hodinu čas, tak jsem se šla projít.
Po dlouhé době jsem došla do supermarketu. Už jsem byla v nějakých s rodinou a nebylo to tak super, jak jsem si to pamatovávala… Teď jsem ale zjistila, že to bylo proto, že jsem tam byla s tou rodinou. Jak jsem tam teď vešla sama, úplně to na mě dýchlo a já jsem si mohla užívat krásy supermarketu, který se jmenuje Consum. Koupila jsem si konečně antiperspirant a 2 piva.
Cestou na zastávku jsem se malinko ztratila a bylo už strašlivé vedro. Na zastávce už čekalo celkem hodně lidí. Zaplula jsem tam do nějakého pseudostínu a čekala jsem. V tom přijelo auto a v něm ta paní, co uklízí v tom sousedním domě, o které jsem mluvila. S ní vystoupily také dvě šestnáctileté děti, které jely také do Valencie. Neřekly jí ale ani ahoj nebo něco. Vystoupily a táhly pryč.
Já jsem si s ní trochu povídala a pak jsem upadla do mlčení a čekání.
Jedenáct hodin padesát minut přijel autobus. Všichni se tam nahrnuli, jenže pak se zjistilo, že tento jede v jiném směru.
Čekali jsme tam 30 minut, než dojel ten správný. Moje žena na uklízení si tam našla jinou slečnu na uklízení, se kterou se bavila. Také to nebyla Španělka a vyprávěla o tom, jak si řekla o zvýšení platu a jak je na rodinu drsná, když se k ní chová špatně.
Ke mně se tam přiblížila mladá paní, která taky pracovala jako uklízecí paní. Řekla jsem jí, že jsem z Česka, a ona se zeptala, jestli je to také v Latinské Americe.
Konečně přijel další autobus. Ten už jel do Valencie. Přede mnou ve frontě byli nějací Francouzi a měli problémy s kufry. Já jsem po nekonečné době ve frontě zaplatila 12 euro a hledala jsem místo na sezení. Někdo spal, někdo se tvářil ošklivě a pak jsem viděla známou tvář, tak jsem si sedla vedle. Známou tváří myslím jednoho z Francouzů.
Konečně jsem seděla. A jak jsem seděla, tak jsem se začala litovat. Tak strašně mě štvalo, že musím za celou tuhle debilní cestu dát 13,5 euro, což je 340 korun. A že jsem mohla být s kamarádkou už od včera, ale musela jsem zůstat doma, abych hlídala dítě. A pak jsem tam mohla být už milion hodin, protože cesta je tak krátká, ale má cesta se prodloužila asi na 8 hodin, při čemž kamarádka už tam byla od 11 a teď má ten debilní autobus ještě zpoždění!

S „Cssssssss“ jsem si otevřela plechovku a pila.

Za chvíli jsem se dala s Francouzem do řeči. Mluvil velmi dobře španělsky a měl – překvapivě – francouzský přízvuk. Jmenoval se Paul, byl z Paříže, studoval chemii a byl tu v Jávee nejdřív s rodinou a pak s kamarády a teď se vracel do Valencie na letiště chytit letadlo do Paříže. Propařili celý týden, co tu byli, takže teď všichni jeho kamarádi spali. My jsme si vydrželi povídat celé 3 hodiny a – i když jsem si připravovala 3 hodinky o samotě s Harrym Pottere – úplně mi to nevadilo.
Nabídla jsem mu muffiny, u kterých mě opravil, že to nejsou muffiny, ale Magdaleny, a už jsme si to frčeli Valencií na autobusové nádraží. Koukala jsem natěšeně z okna a umírněně jsem plácala rukama do stehen a byla jsem upozorněna, že vypadám jako malá holčička.
Když jsme dojeli, rozloučila jsem se, vyběhla jsem z autobusu a proběhla celé nádraží, abych našla kamarádku, která na mě měla čekat někde tam.
Vidím špatně na dálku, takže jsem si nebyla jistá, jestli je to ona nebo ne… Ale měla stejné oblečení, tak jsem šla s úsměvem k ní. Měla jsem hroznou radost!
Zašly jsme na záchod a pak už mě směrovala k našemu noclehu. Šly jsme podél řeky, kde nebyla voda, ale park, hřišťata atd. Zvláštní, ale moc hezké! Otec mi pak říkal, že tam byla řeka, ale jednou byla strašlivě obrovská povodeň, a aby se to neopakovalo, odklonili řeku jinam.
Bylo to zvláštní. Byla jsem ve Valencii, povídala jsem si česky a povídala jsem si s jednou z mých nejlepších kamarádek z Čech. Za chvíli jsme zabrousily na téma „naše děti“ a jako třicetileté ženy jsme si povídaly o tom, jak nás ty děti zlobí, co umí, co neumí, co zajímavého řekly atd.
Od nádraží to bylo celkem dost daleko a my neměly mapu. Naštěstí ale všude na zastávkách mapy byly, takže jsme se neztratily.
Já jsem 2 týdny vůbec nechodila. Natož rychle. Takže už jsem byla udýchaná a polomrtvá v půlce cesty. Kamarádka mě nechtěla nést, takže jsem to musela tedy dojít. Našly jsme ulici a zavolaly jsme klukovi, který nám nabídl ubytování. Psala jsem o tom už minulý rok ve Francii; jedná se o couchsurfing – lidé z toho města nabídnou ubytování zadarmo a vy spíte na gauči nebo kdekoli. Skvělá věc pro pár dnů!
Tento kluk říkal, ať mu zavoláme před šestou, protože potom bude pracovat a to až do dvou do rána. Volaly jsme mu asi 30x. A nic. Tak už jsme se začaly strachovat a přemýšlet, jestli je nelegální spát na pláži.
Kamarádka nakonec vytáhle jeho přesnou adresu, kterou jsme našly a zazvonily tam. Kluk se ozval, zabzučel a pustil nás do baráku. Našly jsme číslo bytu, zazvonily, dveře se otevřely a tam ten kluk a nějaká jeho kamarádka.
Byt byl hezký. Měl terasu s výhledem na domy a na 2 boxující pány, 2 pokoje na spaní, kuchyň, koupelnu, obývák, ve kterém jsme měly spát my na rozkládacím gauči. Za pár chvil jsme zjistily, že byt je sice pěkný, ale šíleně špinavý, což bylo zjevné hlavně po návštěvě koupelny. To víte… moje španělská rodina je posedlá úklidem, takže mě to hrozně překvapilo…
Hodily jsme si tam věci, dostaly jsme klíče a šly na pláž. Už bylo po šesté a slunce schované za mraky. Pláž byla mnohem větší než ta v Jávee. Trvalo nám tedy celkem dlouho, než jsme se přes písek dostaly k moři.
Pak byla otázka toho, jestli si můžeme nechat věci na pláži a jít se umýt. Já už to takhle udělala několikrát, takže jsme si to hodily na ručník, řekli lidem vedle, jestli se na to můžou čas od času kouknout, a vběhly jsme do vln. Kamarádka nebyla u moře dlouho, tak se jí to líbilo. Pak zjistila, že se jí to tolik nelíbí a že už nemá ráda moře. K tomu ji znervózňovalo mé vyprávění o medúzách. Pak nás nějaká paní upozornila na to, že viděla vedle něco divného. Tak jsme se daly na úprk z vody.
Cestou ven jsme viděly obrovský hrad z písku, u kterého byl pán a vedle něho šátek na peníze. Většinou nemám ráda tyto aktivity, ale Španělsko je v krizi, hrad byl pěkný a já potřebovala fotku… Takže jsem mu tam hodila 30 centů a mám fotku s hradem.
Cestou jsme koupily Sangrii, kterou jsem si já vyžádala, protože jsem ji ještě neměla, a takové sladké srandy na snídani příští den.
Vrátily jsme se s věcmi do bytu. Tam nebyl ten kluk, ale byly tam nějaké 2 holky. My byly překvapené a nevěděly, co se děje. Slečny vypadaly podobně. Nakonec jsme zjistily, že jsou to nějaké kamarádky ze severu Španělska, které sem přijely na pár dnů.
Nechaly jsme si tam věci, převlékly a osprchovaly se a vyrazily koukat po Valencii. Mé nohy už toho měly dost, ale co se dá dělat.
Povídaly jsme si na lavičce před obchodem s tele-pizzou a pily Sangríu. Vypily jsme ji třeba do půlky a už se nemohlo víc. Vypravily jsme se k obchodnímu centru. Jeden se jmenoval Corte inglés, což mi připadá, že bude nějaká klasická věc španělská, protože ve Valencii byly 2 a mám pocit, že jsem viděla i něco podobného v Barceloně. Tam jsme ale nenašli McDonald’s, který jsme měly v plánu. Ne že bychom byly prasata milující jídlo v tomto fast foodu, ale měla jsem nějakou slevičku k menu. A chtěly jsme se hodně a levně najíst, protože jsme následující den předpokládaly hlad. Bylo to tak velké, že jsme to ani nedojedly. Takže jsme vzaly to, co se dalo, do tašky a vracely se unavené domů. Měly jsme v plánu jít si pomalu lehnout.
Přišly jsme ale ke dveřím, odkud se ozývala dost hlasitá hudba. Váhaly jsme jestli vejít nebo se jít ještě někam projít… Nakonec jsme si otevřely (dostaly jsme vlastní klíče). V bytě byly ty holky a 3 kluci, které jsme neznaly. Byla cítit vodnice, hudba hrála nahlas a na terase alkohol. Rozhodly jsme se, že se půjdeme ještě někam projít a pak spát.
Přišli ale pánové a překecali nás, ať tam s nimi zůstaneme. Byl nám nabídnut alkohol a vodnice. A ta vodnice byla ta nejlepší, co jsem kdy měla!
Ten, co vodnici udělal, pracoval na diskotéce, kde „profesionálně“ dělal shishy. Vysvětloval mi, že se to dělá i z ovoce. Místo toho keramického, do kterého se dá tabák, se dá čerstvé jablko. Ten kus ovoce. Rozřízne se napůl, udělá se do něj díra, vnitřek se trochu vydlabe, dolů na tu díru se dá síťka, aby nepadal tabák dovnitř, do jablka se potom dá jakýkoli tabák (vždy to míchal s trochou máty) a pak klasicky nahoru alobal a uhlíky. Geniální. Opravdu jsem neměla nikdy žádnou lepší! Jednou to udělal místo jablka s grepem.
Tento kluk šel asi ve 12 pracovat a pozval nás, že můžeme jít. My jako unavené dívky jsme řekly, že radši ne. Potom se ale začalo mluvit o vstupu a alkoholu zadarmo. Takže jsme se ztopořily a souhlasily.
Oni na tu diskotéku jeli autem. Řídil ten, co pracoval na diskotéce. A měl v sobě několik rumů s kolou. Tak jsem řekla, že půjdeme pěšky (doufám, že jsi na mě pyšná, mami). Jeden z těch kluků nás doprovodil. Studoval 3 roky v USA a měl americký přízvuk. Když jsme mu něco nerozuměli, zvedl obočí, hlas a s přehnaným anglickým přízvukem nám to zopakoval.
Asi po 10 minutách jsme přišli do toho baru. Tam skoro nikdo. Ten španěloameričan tam znal skoro všechny, takže se tam pořád s někým zdravil. Našli jsme pak všechny ostatní z bytu.
Já jsem dostala mojito. Bylo to nejlepší mojito, co jsem kdy měla. Bylo s příchutí jahod. A mohla jsem si vybrat ještě i další příchutě. Kamarádka měla gin a tonic s plátky okurky.
Vysvětlím vám rozdíl kultur… Jsou tu Češi, kteří zajdou jednou za čas na nějakou party. Všechno je naplánované, počítá se s tím, že to bude velké. Když to není podle očekávání, všichni jsou naštvaní, mají naštvané xichty a ve 3 jdou domů. Pak je tu jih. Začne beforeparty u někoho doma v 10. Tam pijí, povídají si, nic vyhroceného. Ve 12 nebo později se přemístí na party někam do klubu. Tam si tancují, pijí, povídají, dobrá nálada, pohoda. A v šest ráno jdou možná domů.
No… nebudu to nijak natahovat. Konzumace alkoholu se zvrhla do Otesánkova rčení „jed‘ jsem-sněd‘ jsem“: Měly jsme asi 8 panáků takové té sladké vodky, byl tam i Jagermaster, mojito, gin-toniky a pak i další věci, které jsme i odmítaly nebo nenápadně nechávaly ležet na vedlejších stolech. K tomu ještě v hojném počtu vodní dýmky. Ahoj mami. Tancovali jsme, bavili jsme se, dělali jsme blbosti atd. Já jsem viděla 2 slečny s drogama na záchodě. A vyhlídla jsem si jednu krásnou obrovskou skleničku, kterou jsem chtěla vzít domů, ale nakonec jsem měla svých starostí dost a zapomněla jsem ji tam. Kdybychom to všechno platily, tak bychom se rozhodně nedoplatily. Báječná party!
Mezi čtvrtou a pátou jsme se vrátili domů, kam nás zavedl pán domu. Cestou se zmínil o tom, že zná českého spisovatele. A že od něj četl nějakou knížku, která se dost podobala Hrabalovému dílu Obsluhoval jsem anglického krále. Dokonce řekl, že viděl i film, ale když jsem mu řekly jméno „Hrabal“, tak se tvářil, že to v životě neslyšel. Následující den si ale kamarádka všimla, že má Hrabala doma a že je umístěn hned vedle Seiferta.
Přišli jsme domů. Nám se rozložil gauč a já jsem okamžitě usnula. Obrovské vedro a hromada komárů a hluk z dalších přicházejících způsobil to, že jsem nemohla moc spát. K tomu jsem pořád nevěděla, jak pojedu domů a nemohla jsem se připojit na wifi, takže jsem z toho byla trochu vynervovaná.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem snědla zbytek z McDonald’s, kamarádka nemohla jídlo ani vidět a kolem poledne jsme byly odvezeny do centra města. Dělaly jsme, že chodíme po památkách, ale nedá se říci, že bychom toho viděly hodně…
Ve Valencii se jezdí Formule 1 a my viděly to místo, kde se dají pryč takové desky a vznikne mega široká silnice. Také jsme viděly kruhový objezd (mají jich tu hodně a jsou gigantické), kde se může jezdit v obou směrech. Známé akvárium a moc hezký kousek moderního umění, které je právě to akvárium a k tomu ještě další muzea techniky atd. Je to gigantické, kolem je voda. Muselo to stát strašlivě moc peněz. A i údržba patrně nebude úplně levná. Ale asi se jim to vyplatí. Musím říct, že historické centrum bylo pěkné, ale tahle věc mě určitě omámila víc. Takže se jim to asi vyplatí…
Zašly jsme i do nákupního centra, kde jsme navštívily Zaru. Já jsem ve Španělsku ještě po nákupech nebyla, takže jsem byla jako v říši divů. Ještě k tomu v období slev. Ze Zary jsem byla unešená a koupila jsem si tam hned 2 věci za minimální cenu. Bájo!
Šílená bolest nohou, hlad, ale nechuť k jídlu, únava z nevypsání a hrozivé vedro nás dotáhlo domů, kde jsme koukaly do zdi. Potom si kamarádka vzala věci a šli jsme na MHD.

Por primera vez en una ciudad de Espaňa donde se habla espaňol

psáno 06. 09. 13 v 09:13
Zabalila jsem si vše do kufru, počkala asi 30 hodin, nastoupila do plného auta, připoutala dítě, naposled koukla na moře a už si to frčela Jáveou směrem na Madrid. Na začátku cesty jsme se museli ještě pomodlit. Začalo dítě a říkalo něco ve smyslu „Ježiši, já jsem dítě stejně jako ty, mám tě rád atd atd.“. Dořekl nahlas svou modlitbu a poté pokračovala matka s otcem, kteří se v tom střídali. Modlitba měla asi 5 minut a nakonec to bylo už jen takové mumlání, které do zadních řad rozhodně nebylo slyšet.
Bůh nás ochránil a po čtyřech hodinách jsme přijeli na mega silnici do zácpy a za chvíli jsme byli doma. Slovinská au-pair už se taky vrátila z dovolené domů do Madridu, takže jsme se měly dneska sejít a i popařit. Mohla až od osmi, takže jsem nastoupila na autobus číslo 51 a za 20 minut jsem byla na Plaza del Sol, což je centrum.
Jako normálně jsem nevěděla o městě nic. Ale viděla jsem obchody. A vzhledem k tomu, že jsem v žádném pořádném už dlouho nebyla… Přišlo to na mě! A hlavně jsem objevila největší Pimkey obchod na světě!!

To už mi ale volala Slovinka, že je tady. Viděly jsme se a Slovinka mi začala ukazovat centrum. Musím říct, že mě to vzalo. Stejně tak jako Paříž má všechno obrovské; velké silnice, velké domy, velké parky, velké monumenty. Obešly jsme toho strašně moc, já v žabkách… nakonci už jsem myslela, že umřu, ale Slovinka pořád, že už si skoro sednem, jen koukneme tam a tam…

Měla s sebou lahev nějakého španělského alkoholu. Limocha se to jmenovalo, myslím. Ale nesměly jsme to pít, protože se ve Španělsku nemůže pít na veřejnosti a je všude hodně policistů. Praktická česká žena to chtěla přelít do plastové lahve, kterou měla s sebou. Slovinská žena se bála, že nás někdo uvidí, jak to přeléváme. A že nás někdo uvidí, jak pijeme něco, co není Coca-cola ve flašce od Coca-coly.
Nakonec jsme to přelily před obchodem s obrovským porcelánovým Ježíšem a hodlaly to vypít. Nebo aspoň já. Teď jakože si někam sednem konečně. Takže jsme hledaly místo a jak jsme procházely, začala s námi mluvit nějaká osoba a něco nabízela. Já – jako zástupce Čecha, který trávil dětství po arabských zemích – jsem pána ignorovala, ale Slovinka se zastavila a poslouchala nabídku. Prý že pokud půjdeme do jednoho klubu, dá nám třetinku piva zadarmo. Tak jsme šly. Slovinka mi pak vysvětlila teorii pozvání do klubů na alkohol. Že když už vás bar na nic nezve, jde se do jiného. Já si připadala jako ošklivá osoba, ale tak… že…

Šly jsme takhle do dvou barů a pak už jsem si trvala na sezení. Sedly jsme si na obrubník a tu k nám šel policista! Slovinka úplně na nervy a to jsem měla tu flašku ještě v tašce. Policista řekl, že tam nemůžeme sedět. Slovinka začala blekotat svou špatnou španělštinou, že jsme chodily moc a že jsme unavené. Tak jsem ji skočila do řeči a řikám, jestli neví o nějakém místě, kde si budeme moci sednout. Ukázal dolů a my jsme šly. Zasedly jsme do parku a začaly pít. Překvapivě to bylo šíleně silné.

Slovinka po chvíli začala mluvit víc a říkala, že už je opilá a že její rodina má skvěle zařízený byt, při čemž zmínila dvanáctkrát slovo functional. Pak jsme se poptaly po našich nočních autobusech domů a šly jsme se zase nechat pozvat. Skončily jsme v baru, kde byla celkem pěkná atmosféra a panáky černé vodky. Do toho s námi začal tancovat nějaký snad Peruánec či co a černoch z Nigérie.
Pak jsme šly s nimi do jiného, kde bylo mojito. Já si tam nevědomky poprvé sama sbalila kluka a Slovinka najednou nikde nebyla. Tak jsem šla dolů, kde taky nebyla, ale byly tam záchody. Zeptala jsem se do jedné zavřené kabinky, jestli je v pohodě. Prý že ano, ať počkám. Když ale vyšla, zjistila jsem, že to nebyla ona. Vyhlásila jsem pátrání. Někdo mi řekl, že zmizela někam do „privátních dveří“, kam se nechodí. Vzhledem k tomu, že mi jedna z osob před tím nabízela kokain a hašiš, vyděsila jsem se a šla jsem hned tam. To už ale na mě řval manažer, co tam lezu. Snažila jsem se vysvětlit situaci, ale najednou se tam objevil černoch, hemzal nějaký píčoviny a chtěl to vyřešit on. Nakonec manažer otevřel dveře a tam Slovinka a jeden z číšníků. Že se prý jen líbali a že je to v pohodě. Pak Slovinka zjistila, že už jsou 3 hodiny ráno a že řekla, že bude ve 2 doma. Já jsem nechtěla, ale musely jsme jít.
Došly jsme na zastávku. Slovinka si rozbila žabky, takže šla jen s jednou botou. Já jsem nenacházela svůj autobus. Slovinka ale ten svůj už měla, tak jsem ji nechala na zastávce a šla jsem si hledat svoji. Zeptala jsem se asi třiceti lidí a poté jsem zjistila, že ten autobus jede od toho místa, kde Slovinka patrně už odjela autobusem. Přeběhla jsem kruhový objezd a tam už můj autobus N1. Vstoupila jsem, hledala jsem peníze a najednou z čista jasna Slovinka za mnou „Nemám peněženku!“.
Ve dveřích autobusu se se mnou o tom asi 10 minut bavila, tak jsem pak vystoupila a snažila se, aby taky odešla ze dveří. Pořád opakovala, že nemá tu peněženku a že by jí to bylo jedno, ale že tam má i klíče, které už jednou ztratila v Jávee a že neví, jak se dostat domů. Že tam měla 50E, ale to je jedno. Hlavně ty klíče. Bla, bla, bla, bla, bla. Řidič na mě kývnul, a já jsem pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Řikám: „Co teda chceš, abychom udělaly?“
Po půl hodině jsme se vrátily na místo činu. Tam jsme řekli těm lidem, se kterými jsme tam byli, co se stalo a že teda někdo tu peněženku. Do toho na mě řval černoch, že se jako omlouvá, ale že jsem se mu prostě hrozně líbila a že se mu líbilo se mnou trávit čas, pak do mě hučel ten, jak jsem ho sbalila, co se děje, že to vyřeší, že myslel, že už mě neuvidí a jestli nechci tancovat, do toho nějaká žena hučela do Slovinky, že to určitě udělal ten, co nás tam přivedl nebo ten Němec, pak najednou řekla, že to byl sto procentně ten číšník, takže začali řvát na číšníka, do toho nás odvedl manager a chtěl to probrat nějak normálně. Vyšli jsme ven tam začalo všechno na novo. Přišel číšník, usmíval se a řekl, že to nebyl, žena chtěla volat policii a žalovat podnik, černoch měl furt ty samý kecy, do toho Slovinka a že hlavně ty klíče, že ji okradli už jinde, takže neměla doklady, ale ty klíče…
Dopadlo to tak, že jsem si sedla na patník před klub a čekala, než někdo dostane rozum. Doprdele… To mi vysvětlete! Tady ve Španělsku jsem toho vypila vždycky takové strašné množství (a vždycky zadarmo, heheh), ale nikdy jsem se necítila nějak víc opilá… To bude asi tím vzduchem nebo co…
Hodina pokročila, černoch odešel, tamtoho kluka jsem poslala zpět do klubu a já pořád na patníku. Konečně se ke
mně naklonila Slovinka. Než stačila cokoli říct, řekla jsem, že žalovat podnik a policie obecně je píčovina, protože nic nevyřeší a stejně ho najednou, že ta žena je debilní a že už kurva možná domů, ne?
Po další době na patníku jsme se konečně odebraly k autobusům. Cestou tam říkala, že neví, co bude dělat. Tak říkám, že se stejně už nic nevyřeší, že prostě teď pojede domů, zazvoní, vysvětlí, chvíli to bude na hovno a pak to zase bude fajn (což jsem bohužel věděla z vlastní zkušenosti).
Na to ona zase začala říkat to samé. No… vzdala jsem to, vypnula jsem sluch a v hlavně si hrála písničky.
Přišly jsme, dala jsem jí 5 euro (mutnáá), aby se měla jak dostat domů a odjela si svých autobusem. 5:30 jsem byla doma.
Druhý den ráno jsem se vzbudila, řekla jsem to rodině, ona se vyděsila. Potom moje matka říkala, že Slovinčina matka říkala, že se vzbudila v 8, aby šla do práce a tu viděla sms od Slovinky odeslanou v 7 „Jsem u dveří.“ Nevěděla, co se děje. Tak otevřela a tam Slovnika, která řekla, že v 1 jsme odešly z klubu, u autobusů jsme zjistily, že nemá peněženku, vrátily jsme se, pak jsme se vrátily k autobusům a jely domů. Matka Slovinky nebyla vůbec šťastná a ještě k tomu moc nechápe, co dělala těch 6 hodin…
Dámy, pánové. Právě sedím v letadle Lufthansy Madrid – Mnichov.

He averiguado

  • Čas od času se můžu doma připojit na internet a být tam dlouho. Bohužel po dvaceti minutách vždycky zjistím, že už tam nemám co dělat… Neuvěřitelné!
  • Když jste s nějakou osobou, se kterou se necítíte úplně dobře, nemáte si s ní moc co říct a většinu času přemýšlíte nad tím, jak se nudíte, je dobré trochu se snažit, najít nějaké téma, které se vám líbí a zjistit, že strávíte nesnášený čas vlastně docela hezky.
  • Šla jsem do obchodu a chtěla jsem si koupit frozen yogurt, na který se dá dát hromada věcí podle vlastní chuti. Vypadalo to, že to stojí 1,5 E a tak jsem tam naběhla a řekla jsem, že bych chtěla- ale než jsem to snačila doříct, paní mi řekla, že je to samoobsluha. Vzala jsem si nejmenší kelímek, natočila si mražený bílý a jahodový jogurt, nasypala jsem si od každého ovoce a jiných mňamek trošku a pak zjistila, že je cena na gramy. Takže jsem pak jedla velmi dobrou zmrzlinu, ale skoro za 100 korun.
  • Zjistila jsem, že mi bude moc chybět moře. Protože v moři si vás nikdo nevšímá a můžete tam dělat jakékoli kraviny chcete. V bazénu uděláte stojku a už si vás všichni prohlížejí…
  • Zeptala jsem se otce, jestli má úchylku na toaletní papír. Protože jich má hodně, tak jsem počítala s tím, že mi dělá peklo ze života on… Ale pak jsem zjistila, že matka mi pořád obrací toaletní papír tou tahací stranou do prostoru místo ke zdi.
  • Všichni tu byli polonazí, ale já se klepala a měla jsem na sobě ponožky. Zjistila jsem, že nemůžu vystát vlhkou zimu. Bůh žehnej vedru!
  • Vařili jsme a já jsem zjistila, že nejen moře má neuvěřitelnou sílu, ale že i cibule má grády. Byla jsem v místnosti, kde se krájela, asi minutu a už jsem brečela. A to jsem se jí ani nedotkla! Příroda by se neměla podceňovat.
  • Při jedné snídani jsem zjsitila, že Španělé rádi snídají opečený toustový chleba, na který si nakapou olej a posypají krystaly soli.
  • Nejsem jediná, která si myslí, že uniformy jsou super. Zjistila jsem, že moje rodina také preferuje uniformy kvůli smazání sociálních rozdílů, nepřemýšlení nad tím, co si dítě obleče, nebrečení dítěte, že chce to, co má na sobě druhý a nepomlouvání rodin za to, jaké značky dítě nosí. Začínám milovat svou střední třídu, kde se aspoň značky tolik nehrotí.
  • Při této konverzaci o uniformách jsme se přesunuli k přehnaným módním trendům jako je dlouhý krk, úzký pas, přílišná hubenost nebo přílišná otylost. K tomu jsem zjistila, že Mexičani (a asi nejen ti) z vysokých vrstev se schválně neopalují, aby se odlišili od těch, kteří pracují rukama na slunci.
  • Jedli jsme a já jsem zjsitila, že mám zase takový ten divný pocit v končetinách… A už jsem zjsitila, co to je! Už normálně se mi moc neprokrvují konečky prstů. Ale když se hodně hodně najím, neprokrvuje se mi to mnohem více, takže mě bolí ruce a nohy a je mi na ně zima.
  • Četla jsem si žlutou knížku ve španělštině a najednou tan přišlo slovo „contrastes“. Koukala jsem na to a říkám si Sakra, co to může být??; „con“ znamená s a „traste“ je kus nádobí? Nebo jako „trasto“, jako naprdvěc? Když jsem to viděla po třetí a soustředila jsem se o něco míň, zjistila jsem, že je to normální kontrast

Un poco de jajaja

Poslední den se Slovinkou jsme se šly vykoupat do moře. Na pláži bylo špinavo, tak jsme šly kousek vedle na skály, kde byly schůdky z kamene do moře. Cestou jsme potkaly vlastníka baru, který nás pár dnů před tím zval na ty hromady věcí. Vlastník nás potkal, byl milý a povídal si s námi. Chvilku jsme plavaly, zjišťovaly jaké další slova kromě jebat a píča máme v našich řečích společné a tu jsme uslyšely hlasy, které volaly na nás. Nějací dva kluci. Pak skočili ze skály a plavali k nám. Byli z Valencie a měli patrně valencijský přízvuk, takže jsem jim rozuměla každé třetí slovo, ale blablabla a šly jsme s nimi kousek dál, poznaly jsme se s rodinou jednoho z nich, vyfotili jsme se, nandali jsme si jejich brýle do vody a ploutve a už jsme lezli po kovových schůdkách jako do bazénu do moře. Slovinka se tam před tím pěkně vymázla na těch kamenech.
Takovou hodinku jsme si tam plavali, dělali blbosti, koukali po rybách a medúzách, pak jsem se měla potopit a vzít kytku ze dna. Pro mě není potápění ani plavání problém, takže jsem zaplula dolů. Asi 20 centimetrů před dnem jsem se na chvíli zastavila a snažila se, aby mi přetlakem nepraskla hlava. Bohužel nic nepomohlo. Tak jsem se potopila ještě trochu níž, vzala kytku, vyplula a půl hodiny se tvářila jako idiot, protože mě malinko bolela hlava. Musím se naučit to vyvažovat… Šílené! Poté jsme vylezli zase po schůdkách nahoru a tentokrát jsem se vymázla já. Oděrky na ruce, šrám na chodidle, modřina na zadku a větší oděrky na koleni, které mohutně krvácely. Myla jsem si to vodou z moře. Krev byla taková světlá… jako ze zvýrazňovače!
Došla jsem k rodině, tak se ze mě dělala srandu, že mám jít za plavčíkama, aby mi to ošetřili. Oh la la…
Po pláži jsme šli na takovou drobnou pouť, kam chodí dítě. Dítě s otcem byli na trampolíně a já jim říkala, že jsem na trampolíny chodila. A oni, že mají vstupenku zdarma, jestli nechci jít. Měla jsem dost létavé šatečky… Ale pod nimi plavky. Tak jsem šla a skákala jsem tam i na kolena, což mé zranění ocenilo. Doma jsem se pro jistotu ještě do kolene bouchla o šuplík.
POZOR: Ve španělštině „trampolin“ znamená skokanský můstek do vody. A trampolína se u nich řekne „cama elastica“, což v doslovném překladu můžeme přeložit jako elastická postel. Mmm… říct „Chodila jsem na kurzy na elastickou postel“ zní divně…
Jiný den, když přestalo na chvíli pršet, jsme se šli kouknout do centra městečka. Ne, do turistické části, ale do té historické. No, městečko jak malované! Co vám budu vyprávět… U vchodových dveří jsme často viděli takové tabule, které zabraňovaly – při dešti – natečení proplouvací vody do domu.
Po návštevě puebla jsme zajeli k přístavu, kde byly hry s býky. Myslím, že býk se při hrách moc nebavil, ale aspoň si zaplaval… Hra spočívá v tom, že hodně lidí se snaží o to, aby býk spadl do moře. V moři ho poté určení lidé na loďkách chytí za rohy a odvečou ho zase nahoru. Býci jsou tak velcí! A to byli prý ještě malí… Lidé skákali do vody a zase vylézali, obecenstvo se na ně koukalo přes klec, ze které mohli volně vylézat k býkovi (což dělali jen když byl daleko), další obecenstvo sedělo nahoře na tribunách, nějací koukali z venku (my) nebo ze své lodě (my den poté).
Ten den (ten den poté) jsme totiž přijeli z obhlídky jeskyň, co byly u moře. Do jedné jsme i vpluly. A to byla ta, kde požádal otec matku o ruku. Viděli jsme milion medúz cestou, ale v jeskyni nebyla ani jedna. Tam byl jen vysoko položený poklad. Když jsme vyjížděli z jeskyně, běžela jsem na druhou stranu lodě udělat si fotku. Štrejchla jsem ale o „ochranu“ lodě, na které byly ostré mušle, takže jsem se vrátila zase krvavá. Rodina řekla, že až přijedu domů, tak mě biologická matka už nikam nepustí a řekne, že mě rodina šikanovala.
Večer jsme šli s dědou na poslední jídlo, což bylo v luxusní restauraci na pláži. Hlavní chod za 12 euro. Během večeře mi chtěli ukázat jedno video a zeptali se mě před tím, jestli znám TampaxKbalblaněco. Říkala jsem si, že asi nebude myslet tampony, tak sjem radši řekla, že ne. Matka mi začala vysvětlovat „No… když máš svoje dny… víš co, dnes například… tak si vezmeš….“ a prsty ukázala, co se s tamponem dělá.“ Řekla jsem, že rozumím a pak mi ukázali reklamu na tampony, kde jsou dvě sexy slečny na do moře a jednu sežere obrovský žralok a voda je plná krve.“ Dokoukali jsme reklamu, zasmáli jsme se a pak se mě matka zeptala „A pořád krvácíš?“ Já se na ni vyděšeně koukla a ona dodala, že tím myslela mé zranění z lodě…

Qué noche!

psáno 30. 08. 13
Jak už jsem psala, náš poslední týden na prosluněném pobřeží městečka Jávea znepříjemnil dřívější příchod období dešťů. Začaly hromy, blesky, silný déšt a pekelný vítr. Rodiče jedné noci odešli, dítě jsem po delší době uspala, zkoukla jsem španělskou obdobu Výměny manželek, která byla neuvěřitelná, zjistila jsem, jak se dělá Bentley a kolem půl druhé se chystala spát. Pyžámko, vyčištěné zoubky, zavřené okenice a MP3 s uspávací muzikou v uších. Pršelo. A já nemohla usnout. Vysoukala jsem pseudopeřinu z postele, aby mi bylo větší teplo v domění, že lépe usnu. Začalo se zase bouřit. A já pořád nemohla usnout.
Třeba za hodinu jsem konečně usnula, ale byl to takový ten nic moc spánek, při kterém se skoro pořád probouzím. Najednou obrovská rána, já otevřela oči a zjistila jsem, že jsme zase bez elektriky. Dítě bylo vedle v pokoji a já doufala, že je v pořádku a že se neprobudilo a že se nebojí. Chtěla jsem zase usnout, ale pak jsemm si vzpomněla, že bych se možná měla pokusit nahodit světlo. Řekla jsem si, že radši budu zkoušet zase usnout. Jenže pak jsem si vzpomněla, že mám vedle sebe jedinou baterku v domě. Po delším přemlouvání jsem se ve 4 hodiny ráno zvedla a šla jsem ji dát na stůl ke vstupním dveřím.
Tam jsem ale nedošla, protože dveře byly tak nějak divně zavřeno otevřené. Šla jsem se tedy kouknout k rodičům do ložnice, jestli už se vrátili. Tam jsem ale ani nedošla, protože na mě z druhé strany mluvila matka, která mě zdravila a říkala, že se před chvílí vrátili a že je chytla bouřka i při cestě. Prý – když jeli autem – to vypadalo, jako kdyby jim na přední sklo někdo chrstal kýbly vody. Nechala jsem si baterku a šla jsem zase spát. Spát. Zase jsem nemohla usnout kvůli bleskům a hromům. Nakonec jsem nějak usnula.
Kolem osmé ráno jsem se zase probudila kvůli močovému měchýři, bouřce a řvaní venku. Nakonec jsem si ale zase ducla. Najednou mi zvonil telefon! I přes to jsem potom zase dokázala usnout, ale hned potom jsem uslyšela otevření dveří, okna a dítě, které mě upozorňovalo, že už je 11 a že se musím vzbudit.

Xábia

psáno ve čtvrtek 29. 08. 13
  • Dítě mě opravuje ve španělštině.
  • Měla jsem fondue se sýrem. Namáčeli jsme chleba. Když dítě řeklo, že mu to nechutná, otec řekl, ať to nejí a nalil tam víno. Říkali mi, že si někdy uděláme fondue i s masem. Nahřívá se olej a maso si každý opeče na své špejli a pak namočí v salse.
  • Jakmile se Jávea dozvěděla, že nám zbývá už jen týden prázdnin a potom se vracíme do Madridu, rozhodla se pro překvapení. Už třetí den nám tu prší. Zažila jsem bouřku, při které se palmy před naším domem ohýbaly a moji rodiče si přáli, ať spadnou, při čemž dítě protestovalo, že si přeci nikdo nemůže přát, ať umře nějaká živá bytost – v tomto případě strom. Blesky nad mořem jsou nádherná záležitost. Včera jsme byli několikrát bez elektriky. Najednou člověk zjistí, že je na elektriku úplně všechno a že bez ní nemůže dělat nic.
  • Rodiče pak ukazovali fotky, mezi kterými byla i bouřka asi před pěti lety. Ne bouřka… čtyři dny pršelo, pak přišel silný vítr a vymlátil hromadu stromů a pozničil dům. Jeden strom měl kořeny pod schody našeho domu. Strom spadl, schody a všechno okolo pekelně zdevastoval. Teď už zase chčije.
  • Otec je extrémně čistotný. První den deště jsme se vraceli z kamarádového domu. Šli jsme kousek po chodníku. Najednou kolem nás prosvištěl taxík a celé nás ohodil. Otec za ním zařval HIJO DE PUTA, potom říkal, že si pro něj dojede a zmlátí ho a nakonec separoval oblečení, co měl na sobě a skoro se muselo desinfikovat. My samozřejmě také. Teď nesmíme vycházet ven, protože bychom se namočili a zašpinili dům.
  • Včera jsme chytali kraby. Je krab a rak to samé? Já jsem se jich bála. Ale pak jsem si na jednoho sáhla. A jednoho gigantického jsem chytila do ruky. A vyfotila jsem se s ním!
  • Koupala jsem se v moří s dítětem, když byla vyvěšená žlutá vlajka, která znamená „Dávejte si pozor na vlny nebo radši ani nevstupujte do moře“. Chvíli to byla celkem sranda. Pak se mi dítě několikrát utopilo a než přišla mega vlna, vzala jsem ho do náruče a běžela jsem proti proudu po kamenech. To by člověk neřekl, jak se může vyhecovat, když má v rukou život dítěte. Legrace.
  • Měli jsme sardinky. Měli jsme jich asi 40. Koukali na mě z tácu. Otec nejí ryby a ještě k tomu byl celou dobu nervózní, protože sardinky nechávají zápach, který byl v celém domě. Fakt se s ním nasmějete. Při tomto obědě se otcovi rodiče a ostatní bavili celou dobu o tom, jak se co čistí, kdo jak co čistí, jak se to čistí nejlépe a že otec nevyčistil dobře gril. Klasicky se přeřválali, mluvili jeden přes druhého a skákali si do řeči. Kdo by nerozuměl španělsky, myslel by si, že se do krve hádají.
  • Byla jsem se Slovinkou večer na pláži. Chtěly jsme něco popít, ale nevěděly kam a co. Bylo pár minut před desátou a my stály před jedním barem nad mořem, koukaly jsme na „Happy hours“, které byly do devíti hodin a přemýšlely, kolik asi bude hodin. Do toho přišel pán a ptal se, co děláme. Odpověděly jsme, že přemýšlíme, kolik je. A pán řekl, že pro takové pěkné slečny jako jsme my může udělat happy hours klidně i teď. Daly jsme pims, což bylo něco… těžko říct co. Pán si s námi povídal, pozval nás asi na 2 panáky jahodové vodky a 1 panáka věci, které říkali lolipop, která opravdu chutnala jako lízátko. Potom jsme dostaly ještě 2 sangríi… Pán nás zavedl do zákulisí baru, ukázal nám prostory, vyprávěl o svém životě, pustil nám oblíbené písničky a také videoklipy, které udělal on. Pak si vzal několik lahví alkoholu, položil si je do řady na stůl a do rytmu do nich mlátil, což znělo moc hezky. Za fakt hodně alkoholu jsme daly 5 euro, což je 125 korun. Miluju být holčička!
  • Byla jsem ještě na větší lodi, kde byla elektřina, 2 záchody, televize lednice, sofá… Fííí.
  • Nevím, jak zvládnu časový posun, až se budu vracet zpět do Čech. I když to nebude tak drastické o prázdninách… Kdybych šla hned do školy a vstávala v 6, byla bych posunutá o 5 hodin. Protože jsem teď zvyklá jít spát ve 2 v noci a vzbudit se kolem jedenácté. Ať žijou prázdniny!
  • Jednoho dne jsem si udělala procházku z naší hory, kde bydlíme, dolů k moři. Byla jsem v žabkách, takže čas od času trošku obtížné, ale za pár minut jsem byla dole a za větší pár minut nahoře. Nádhera…
  • Mami, v mém pokojíčku sundám ze zdni 2 takové ty zarámované věci (nebo aspoň jednu) a místo ní dám takové to, jak tam dáš fotky. Je to v Ikee nebo tak. Druhá věc: chci přestavit kuchyň a sestry pokoj! Těším se na to! Takže až přijedu, vrhneme se na to!

  • Potkaly jsme na pláži 2 kluky. Jeden z nich hrál na prapodivné nástroje udělané z bambusů nebo věcí jim podobným. Na jeden jsme si také zkusily zahrát.
  • Umím složit skoro celou rubikovu kostku.
  • Měla jsem kebab. Nevěděla jsem, jak ho jíst. Ale nakonec jsem toho dosáhla! Byl vynikající…
  • Na svatebních hostinách se stoly čas od času označují jmény. Třeba místo stůl 3 je stůl Jarmila. Když manželé chtějí společný účet, dají si na obřadu do rukou 2 mince, které se dědí generačně. Až se někdo z vás bude vdávat, pozvěte mě, prosím!!! Já nikdy na žádné české nebyla!
  • Mám na sobě svetr a ponožky

To’o es muy chulo

psáno v pátek 23. 08. 13
  • Horchata je z Valencie. Lhala jsem vám, když jsem říkala, že je z Mexika.
  • Zažila jsem tu „día de limpieza“, což znamená „den úklidu“. Každý z dospělých měl na starosti jeden pokoj. Vzal se takovým papírovým ubrouskem a potom ještě morkou věcí. Museli jsme utřít naprosto všechno. I rámy obrazů. I dveře. Na každou věc byl jiný přípravek a otec to pak vzal ještě vysavačem. Dělali jsme ve třech celý byt asi 4 hodiny. Otec je totiž úchylný na úklid. Ke dvacetinám dostal vysavač a byl ten nejšťastnější muž na světě. Když jsem se vrátila z Valencie, řekl mi vítězoslavně „Máš už čistou koupelnu a vyluxoval jsem ti v pokoji!“. Já nevěděla, co na to říct. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, nebo jestli to byla narážka na to, že jsem tam měla bordel. Matka viděla mé překvapení a tak řekla „No, to musíš být, Karol, hrozně šťastná. To je sen každého, haha.“ Když se matka s otcem potkali, musela se matka česat venku z domu. Otec nikdy nebyl na tobogánech kvůli otázce hygieny a když jsem dala tašku z pláže na kuchyňskou linku, málem to s ním seklo.
  • Otec má zeď plnou trofejí z plachtění.
  • Uklízela jsem v kuchyni nůžky a dala jsem je do takového plastového pouzdra stejné barvy, které leželo ve stejném šuplíku. Udělala jsem to tak 2x a potom přišla matka a řekla mi, že to není pouzdro. Že je to loupač česneku.
  • Bratr sestry pracuje jako hráč pokeru. Za to si koupili auto, dům…
  • Jednou jsem si chtěla ke snídani udělat toust s medem. Všimla jsem si totiž, že to vždycky jí otec. Našla jsem si tu nádobu, ve které je med, ochutnala jsem ho na špičce nože a skoro zvracela. Nebyl to totiž med. Bylo to Mermite, což se tradičně snídá v Anglii a chutná to jako sos na grilování. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, už nikdy víc.
  • Dočetla jsem Harryho Pottera. Kdo by u prvního dílu čekal, že se z toho stane takováhle hororová knížka. Sestra mi říkala, že francouzsky se řekne kouzelná hůlka „baguette magique“. Heheh.
  • Vařila jsem španělskou tortillu. A byla výborná! Doma si ji nacvičím a pokrmím vás. Taky mám recept na gazpacho a salmorejo. A domů si přinesu Colacao, což je něco mezi grankem a klasickým kakaem. A na mléce to dělá pěnu!
  • Byla jsem na paellové soutěži lidí vlastnících lodě. Přišli jsme k přístavu, kde na zemi byl v kolečkách rozsypán písek a na tom klacky a na nich držáky na obří pánve. Vedle byly velké stoly a hromady židlí. Při vaření paelly, což měli vždycky na starosti muži (zajímavé), se na stoly dala hromada jídla a jedlo se. Kolem půl desáté se prezentovaly paelly soudcům. Celá ta velká nazdobená pánev s hotovou paellou se přinesla na jejich stůl, oni si oznámkovali a my jsme mohli začít jíst paellu. Naše reprezentace měla s sebou 5 dětí s plakáty „Vyhrajeme“, „Do toho, Rodriguez!“, ale ani tak jsme neobsadili první 3 místa. Nebo… byli jsme třetí ještě s jedním stolem, ale pak se rozhodlo pro ně. Matka říkala, že je to proto, že otce nemá jeden z těch soudců rád. Po jídle už jsem načínala třetí pivo a matka mi řekla, jestli nechci něco jiného k pití. Že je to dneska uvolněnější a můžeme na dítě koukat obě. Tak jsme si s matkou sedly a povídaly si. Sranda to byla.
  • Snědla jsem šneka. Vedle měli v paelle šneky, tak mi jednoho dali. Musel se vytáhnout z domečku. Urval se mu zadek. A zbytek se snědl. Neměl žádnou moc velkou chuť. Byl slizký. Snědla jsem ho. Ale já prostě jím asi spíš očima a pocitem než chutí… Takže bych ho zatím pro příště nezkoušela. I když… to jsem říkala s olivami taky. A kolik jsem jich do sebe včera hodila!
  • Jednoho dne se na moři objevili gigantické vlny a na souši znělo hlášení, že jsou velké vlny a že se nedoporučuje jít do vody. Když jsme se s Annou fotily u vln, pod námi nějaká paní se šnorchlem potřebovala pomoct, že už ji to táhlo a nemohla dál. Tak tam nějaký pán za ní skočil a vytáhl.
  • Au-pairku ze Slovenska kousla medúza a zachraňovali ji plážoví plavčíci. Asi se taky nechám žahnout… Kdybyste je viděli!!! Óóóó…
  • Někdo říkal, že když se děti narodí, jsou jako čistý papír a potom se formují tím, jak se k nim svět chová. Už jsem viděla hodně dětí a každé je úplně naprosto jiné a to už od narození. Takže možnost „tabula rasa“ odsuzuji.
  • Řekla jsem, že dám nádobí do „lavatrastes“ a rodina se mi smála. Prý že to v životě neslyšeli a že je to divné. Zblbli mě tak, že jsem si vůbec nebyla jistá, kde jsem to vzala. Pak jsem se ale zeptala otce matky, který žil dlouho v Mexiku, a „traste“ je nádobí! Takže to mám z mexičtiny…
  • Anet! Viděla jsem reklamu na džus! Hlavní slogan je „disfruta la fruta“ a je to podobný typ relkamy jako „Dónde está la pulpa?“
  • V opilosti mi matka říkala, že mě má dítě rádo. Ale že nemá rádo, když mu rozkazuju, protože na to není zvyklé. Je zvyklé mít lidi na rozkazování a lidi na hraní. A že u mě má obojí a je zmaten. Což je možné.
  • Minulý rok jsem počítala dny, když už konečně budu doma. A když se to přiblížilo, vůbec jsem se domů netěšila, strašně mě to štvalo, nenáviděla jsem všechny vás a nenáviděla jsem všechno české. Teď už to přišlo brzo. Kdybych nezačínala novou školu, na kterou se tolik těším, tak bych domů nechtěla! Všichni smrdíte! Fuj. Ale neberte si to osobně. To zase přejde.
  • Zapomněla jsem, že když byla ta paellová soutěž, otec celou dobu pil a potom řídil. Co si budeme povídat, mami, otci nemůžu říct „To ses asi posral! Půjdu domů pěšky!“
  • Mám strašně pěkného souseda.
  • Dosáhla jsem svého pigmentového maxima. Už nemůžu být černější.
  • Viděla jsem Žhavé výstřely v originálu. Neuvěřilná věc! Doporučuji. Najednou zjistíte, že některé věci i dávají smysl.
  • Něk
    dy ty jazyky překvapí… Česky je Šmoula. Španělsky [pitufo], což je pořád ještě trochu hezké. Anglicky [smrf], což už na šmoulu moc nevypadá. A nakonec přijde francouzština se svým gestapáckým [štrumf].
See you!

Perdiendo en los idiomas

K: Sabes que significa en India cuando haces con la cabeza así? (Víš, co znamená v Indii, když kýváš hlavou ze strany na stranu?)
D: No (Ne)
K: Significa „sí“. (Znamená „jo“)
D: Wooow, y como se dice „sí“ en checo? (Wow, a jak se řekne „jo“ v češtině?)
K: „Jo“ [jo]
D: Yo? Como yo? [Jo? Komo jo?] (Já? Jako já?)
K: Jajaja, sí. Es como yo. (hahha, jo. Je to jako já)
D: Preguntame algo! (Zeptej se mě na něco!)
K: Estás bien? (Máš se dobře?)
D: Yo? (já?)
K: Sí [sí] (ano)
D: Sea? [Sí] (moře?)
K: See what? [Sí wot] (vidět co?)
D: No, sea! (ne, moře!)

Muchacha de la casa de los vecinos

psáno v pátek 23. 8.
Dneska jsem byla s dítětem na procházce okolo domu. Pozdravili jsme ženu, kterou jsem sto procentně někde viděla, ale nemám tušení kde. Ona mě ale nepoznala, takže je to asi jen další problém v mém špatném poznávání tváří. Dále jsme pozdravili její rodinu a potom jsme šlí dolů k lesu. Dítě řeklo, že mi představí ještě někoho. Byla to hodně snědá paní s černými vlasy, kterou bych zařadila místo mezi Španěly mezi latinskoamerické čistokrevné indiany. Ve Španělsku se toho ale najde hodně, tak jsem se jí neptala.
Dítě se s ní začalo hned bavit. My jsme se pozdravily a pak jsme se daly do řeči. Řekly jsme si s kým bydlíme, jak jsme tu dlouho, jak se nám tu líbí a tak. Paní mi vykala, tak jsem se lekla a také jsem jí začala vykat. Řekla mi, že tu je s jednou rodinou, která tu bydlí v tom domě. Už jsem se s nimi taky bavila. Jsou to 3 generace, kde všichni jsou moc sympatičtí, umí anglicky, studují a mám je celkem ráda. Paní ale říkala, že se k ní chovají špatně.
Vytáhla jsem ji také na procházku, protože říkala, že to tu nezná a vždycky je jen v prostředí domu. Nakonec jsem z ní vytáhla, že je tu také na měsíc a že už se moc těší domů. Pracuje celé dny a nemá ani den volna. Vaří a uklízí a nikdy ji nevytáhnou někam ven.
Pak mi vyprávěla o své rodině. Ve Španělsku žije 11 let s manželem a se synem, kterému je teď 16 a půjde na VŠ. Přijela z Ekvádoru, kde se měli špatně a neměli práci. Poté, co sem přijeli, šlo Španělsko dolů a Ekvádor nahoru, jenže teď už nemají peníze na to se vrátit. Měla dlouho práci jako vychovatelka, ale pak už bylo dítě velké. Teď má 6 hodin s nějakou slečnou, která je prý fajn, ale to má jen během školního roku. A teď – jak jsou prázdniny – si našla tuto práci, kde jí dají celkem hodně peněz, ale po druhé by to už nepraktikovala kvůli špatnému zacházení. Za měsíc práce každý den cca. 14 hodin (dost nelegální) dostane 700 eur, což je 17 500.
Moje rodina si stěžuje, že má málo peněz. Mají auto, byt v Madridu, kde bydlí, letní domeček, kde jsou teď celé prázdniny, loďku, další byt v Jávee, který pronajímají a budou ho asi prodávat. K tomu jsem tu já na měsíc jako au-pair, kterou si nemohli dovolit, ale nakonec jim mě zaplatila matčina matka. A dítě mi pořád brečí, že mají málo peněz.

Matka je teď bez práce a otec pracuje podniká. Vypadá to, že byli ze zámožné rodiny, ale teď v době krize se to zhoršuje.

Myslím, že takhle to budou mít asi všichni ti, co byli bohatší a ti, co nebyli, mají teď větší problémy a nechají se zotročit jako paní z Ekvádoru.

He realmente aprendido

psáno v pondělí 12. 08. 13
Právě sedím na zídce ve tvaru hradby, cítím pod sebou 3 metry volna, za sebou slyším hlasy z domu, nalevo vidím Couvající měsíc a před sebou celou Jáveu. Podle řady světel poznávám, kde začíná pláž, kde je přístav, kde pokračuje město a kde mají letní domečky další šťastlivci, kteří se nemají v této době krize zas tak špatně.
Sedím tu ve třičtvrtě na jedenáct. Cítím kolem sebe charakteristickou vlhkost. A kromě tílka, žabek a kraťásků mám přes sebe přehozený šál. A přemýšlím. Nepřemýšlím. Vím. A píšu.
Už jsem si říkala, že jsem asi neponaučitelná. Že ani opakování, ústavičné spalování se a litování mě nenaučí chovat se jinak. Jenže tu teď sedím a zjišťuju, že jsem se něco naučila. Že jsem se poučila. A přes všechny věci, které se mohly stát, se nestalo nic a já už se nemusím přesvědčovat, že jet sem byl dobrý nápad. Já už to vím.
Když jsem sem jela, nebyla jsem tolik nervózní jako poprvé. Bylo to proto, že už jsem jednu au-pair zkušenost měla, tudíž jsem plus mínus věděla, co mě čeká. A také to bylo proto, že tentokrát celkem umím řeč destinace.
Již od ročního pobytu v Mexiku byla můj největší problém komunikace. V hoštěném prostředí jsem spíš tichá a nic moc neříkám. Když se mi něco nelíbí, zatnu zuby a nadávám potichu. Když nevím, co dělat, pozoruju okolí a hádám, co se ode mě čeká. Nechám se vést těmi, se kterými jsem, a je mi jedno, co se bude dít. Když něčemu nerozumím, tak se usmívám a snažím se to potom nějak zjistit.
Minulý rok jsem na konci pobytu byla smutná právě kvůli tomu. Myslela jsem si, že po Mexiku a po tolika radách o komunikaci, které jsem dávala vyjíždějícím studentům do zahraničí, s tím už nebudu mít problém. A ejhle. Francie byla o trochu lepší než Mexiko, ale tleskat jsem si tedy nemohla…
Teď? Už doma jsem se španělské matky ptala na praktické věci, jako jestli si mám vzít ručník, kde přesně budeme bydlet a co budeme dělat. Po příjezdu jsem říkala všechno tak, jak to bylo, a když jsem chtěla něco říct nebo se na něco zeptat, zeptala jsem se hned a nepřipravovala jsem si to 20 minut v hlavě. Dokonce i když přišla teta Irma, tak jsem se zeptala matky, kam mám házet rakety. Bavím se s rodiči, i když nemusím, říkám jim blbosti o tom, co mi řeklo dítě, smějeme se spolu, ptám se jich, jestli bych se mohla Právě tu lesem běží nějaké gigantické zvíře. Patrně divoké prase, o kterém mé dítě pořád mluví víc vidět s mou kamarádkou-Polkou-Annou-Au-pairkou. Říkám, že mám ještě hlad, nebo že už ten banán nedojím. Říkám i svůj názor ohledně dítěte. A ptám se, co mám kdy dělat. A když mi upadne kus salátu na ručník, řeknu jim to. Zjistila jsem, že to nic není. A všechny věci ulehčí. A teď si opravdu většinu pobytu užívám.
K tomu mám úžasnou rodinu, která mi vyjde s hodně věcmi vstříc, otec na mě dělá vtipy, že – když mi upadl ten kus salátu – z lodě poplavu až na břeh. Nato matce ulítl taky kousek a řekla, že poplave se mnou. Dítě je většinu času v pohodě; nezlobí tolik a je celkově klidné a samostatné. Výchova neodbočuje tolik od mých představ. Jsem tu skoro celou dobu na pláži či v bazénu nebo mi ukazují zajímavosti tady. Mám dostatek jídla. Celkem i dostatek volného času a naopak ani nemám čas se nenudit.
Už jsem velká holka! A mám kurva štěstí na rodiny!