Erase un día siguente

psáno v pondělí 12. 08. 13
Probudila jsem se a zjistila, že jdeme na loď! Dítě bylo příjemné, já měla dobrou náladu, všechno vypadalo krásně a k tomu ještě loď, na kterou jsem se již dlouho těšila a mrzelo mě, že jsem na ni ještě nebyla.
Vzala jsem si plavky, ručník, mobily, brýle, boty, hrála jsem si s dítětem, namazala jsem dítě věcí na nespalování, zjistila jsem, že kalhotky a podprsenka se řeknou úplně jinak než v Mexiku, připnula dítě do sedačky a vyrazili jsme na silnici v našem velkém stříbrném SantaFe autě, které by jim máma určitě záviděla.
Zastavili jsme se u děda s babičkou z tátovy strany, jejichž loď je. To jsou ti, jak mají třípatrový byt jen sami pro sebe, mají vlastní výtah, nádherný výhled, otec dělá moc dobrou paellu a matka je perfektcionistka a nesnáší špínu, snaží se se mnou mluvit anglicky a přijde mi hrozně vtipná. A bydlí hned naproti novému kostelu, který vypadá jako obrácená loď. Prý. Je hodně známý a stal se také dominantou Jávey.
Zacouvali jsme s autem do úzké uličky, já zůstala v autě a ostatní šli pozdravit prarodiče, ale hlavně si šli pro jakési polštáře do lodě, které můžete vidět na karkulce. Polštáře byly velké, takže zasahovaly z kufru až k nám do zadních sedadel.
Takto jsme popojeli k přístavu, kde už jsme byli jednou v bazénu se slanou vodou a koukali jsme na naši loďku a na loď za 6 miliónů eur, což je něco přes 150 milionů korun.
Vyhodili jsme věci na speciální vozík na věci, který byl jako ty ze supermarketů na minci, kterou vám po zasunutí do správného místa zase vrátili.
Dojeli jsme k loďce a otec naházel polštáře – možná spíš žíněnky – na svá místa, kam krásně pasovaly. Boty si nechal na souši. My – stojící opodál – jsme si všimli velkého množství medúz, pak jsme si také sundali boty, dítě si vzalo plovací vestu, ženy a děti zasedly na příď, otec dal nárazníky zpět do lodě (nárazníky byly plastové válce přivázané podél lodě sloužící k tomu, aby zaparkované lodě do sebe nenarážely), otec pomaličku vyjel z parkovacího místa, které během vteřiny zmizelo mezi sousedními loděmi. A jeli jsme. Nejdřív pomaličku vzhledem k dalším vyjíždějícím lodím. A pak rychleji. Voda nás čas od času ošplouchla a vítr šlehal do smějících se úst.
Přejeli jsme kamínkovou pláž, kamenovou pláž, písčitou pláž a mířili jsme mořem směrem k našemu domu. Zakotvili jsme v zátoce, kde byla spousta dalších lodí a plavajících lidí. Otec nakonec našel místo, které se mu líbilo a které bylo dostatečně daleko od dalších lodí. Vytáhl z lodní skrýše kotvu se třemi bodci na kovovém mega řetěžu, který se dále napojoval na normální lano, a vyhodil ji ven, kde se patrně přichytila ke dnu. Jiné lodě, které neměly kotvu, se mohly připevnit provazem ke gigantickým bójkám. Lidé, kteří se potápěli s bombou, museli mít nad sebou oranžový balónek, aby je nepřejela loď. Moře bylo krásně čisté, koukali jsme na rybky a na řasy.
Otec řekl, že jsme jeli sem, protože vítr fouká na druhou stranu a že medúzy – vzhledem k tomu, že neplavou, ale nechají se unášet – jsou všechny v přístavu, tudíž na této straně jich bude méně. Některé medúzy můžou mít až 2 metry dlouhá a transparentní chapadla,, takže ji ani nezaregistrujete. Každá medúza žahá jinak. Většinou to vypadá jako popálení. Někdy větší, někdy menší, někdy bolestivější, někdy méně bolestivé. Na otce skočila medúza prý několikrát. Já věřila, že tam žádné nejsou, i když dítě říkalo, že jednu vidí. Ale dítě toho nakecá…
Loď se točila okolo kotvy podle větru a houpala se. Kolem nás bylo hodně dalších lidí, kteří se opalovali, plavali, povídali si a pili.
S dítětem jsem se šla vykoupat. Mohla jsem buď skočit nebo jít po schůdkách. Na první vyplavení jsem se rozhodla použít schůdky. Voda ledová, ale dala se. Dítě ale řeklo, že je ledová a že tam nevleze. Podle mého se spíš bál těch medúz, ale nechtěl to přiznal. Já si krásně plavala, dělala blbosti a užívala si toho, že dítě nemám.
Pak jsme šli jíst. Měli jsme salát a dítě mělo toustový chleba se salámem. Salát se neosvědčil jako nejlepší volba, protože pořád lítal pryč z plastových talířků. K tomu jsme měli koupené gaspacho, které jsme pili z maličkých kelímků.
Následovalo další koupání, kdy se dítě přesvědčovalo, že chce jít, ale nakonec stejně nešlo. Mně byly půjčené brýle a ploutve. Už jsem úplně zapomněla, jaké to je, koukat pod vodou na tu krásu a letět po hladině jako drak s ploutvemi. Čím dál tím víc jsem vděčná za naše dovolené v zahraničí, když jsem byla malá.
Naneštěstí jsem musela své řádění zastavit, protože jsem před sebou objevila medúzu. Rychle jsem šla na druhou stranu a byla jsem celkem vystrašená. I když jsem byla upozorňovaná, že medúzy neútočí a nemusím se jich bát. Asi bych byla radši, kdybych nevěděla, že něco takového vůbec existuje a najednou byla požahaná. Ten strach před tím je horší než samotná bolest. Odkud tohle mám?
Pak jsme jich viděli i z lodi několik, při čemž jedna byla červená. Prý je jich čím dál tím víc, protože tuňáci jedí medúzy. A vzhledem k tomu, že tuňák se chytá čím dál tím víc, není tu nikdo, kdo by medúzy jedl. A bylo mi řečeno, že když vás požahá, je dobré na to namočit. A pak mě ujistili, že mají krém na žahnutí, takže by žádné močení nebylo.
Dítě pořád volalo Don Pepito!, což byla dřevěná lodička, která prodávala alkoholické i nealkoholické nápoje a podávala je přímo na lodě. Geniální!
Nakonec jsme si hráli s dítětem na schovku, což bylo celkem těžké na lodi velké jako můj pokojíček v Čechách. Trošku jsem se opálila a jeli jsme domů. Cestou jsem i řídila.
Asi ze mě bude řidič. Něčeho. Čehokoli. Už jsem řídila malou loďku, větší loďku, auto, letadlo a teď i tohle auto. Vypadá to jako nějaká skrytá divná vášeň…
Potom, co jsem přehřála motor, si za volant sedlo dítě a nakonec zase otec a už jsme parkovali v přístavu na našem místě 148 v zástupu 1. Všechno jsme vynesli, otec vyčitil loď, ztratil brýle, napočítali jsme v přístavu asi 1000 medúz a frčeli jsme si to domů.

Erase una noche

psáno v pondělí 12. 08. 2013
Jako au-pair si užiji spoustu legrace. Třeba jako teď… je pondělí 00:01 a já sedím na posteli ve svém pokoji ve tmě, potichoučku ťukám do počítače, úplně vyčerpaná. Vedle mě slyším rolničku z plyšáka, se kterým si hraje moje dítě.
Začalo to tak… moje rodina mění plány ze vteřiny na vteřinu a nikdy nevím, co mě může čekat. Dnes mi řekli, že budu mít odpoledne volné a večer půjdou rodiče ven a já se budu starat o dítě. Dítě se mnou začalo mít trochu problém, protože mám v sobě silný pud gestapácké výchovy a serou mě děti, které se nechovají podle mých představ. Přesto ale vím, že se musím teď řídit podle pravidel své rodiny, ve které pracuji, a také se podle nich řídím. Jenže rodina má podobnou představu o výchově jako já, takže se čas od času stane, že mě dítě neposlouchá a já na něj řvu a chci po něm nějakou aktivitu a ono je pak nasrané. V posledních dnech to bylo asi nějak často, protože jsme se vídali jen při nepříjemných situacích – když se dělali úkoly a když se mělo jít spát. Takže bylo dítě divné, nechtělo se mnou moc mluvit a dívalo se divně.

Dnes mě nabrali klasicky v 9 večer na pláži a jeli jsme domů. Už ráno dítěti řekli, že bude dneska večer se mnou a že oni odejdou. Dítě řeklo „Jo…“, což je něco jako dopr… a blbě čumělo. Nic se nezměnilo ani večer a to jsem se v autě a i potom snažila být milá!

Vygradovalo to odchodem rodičů, kdy už od večeře (v půl desáté) viselo na rodičích. A to doslova. Objímalo je, brečelo, řvalo, kopalo nožičkama a nechtělo se jich pustit. Rodiče mu hrozili zákazem všech různých věcí, říkali, že je jim to nepříjemné, že se chová jako mimino, ať si nechá svůj falešný pláč a že je jim to stejně jedno, že stejně odejdou. Dítě nic. Řvalo a dělalo scény.
Rodiče stejně odešli a dítě řvalo dál a dál a dál. Snažila jsem se být milá, dělala jsem, že žongluju a usmívala jsem se. Když ale nepřestával řvát a byl i agresivní, tak jsem mu řekla, ať se vyřve a až bude chtít, tak ať přijde, že si budeme hrát.
Šla jsem k sobě do pokoje a čekala jsem, co bude. Řval furt. Mmm… jednou bude muset přestat… času mám dost… Takže jsem se připravila na jeho příchod. Rozložila jsem puzzle a zapnula Disneyovku, kterou jsem měla náhodou ve španělštině. Aby – až přijde – měl na výběr z aktivit a aby ho přilákala zvědavost kvůli zvukům.
Za chvíli přestalo řvát a slyšela jsem nějaké zvuky. V koupelně bylo rosvíceno, tak jsem se šla kouknout, co tam dělá. Močil. Tak jsem se omluvila a odešla. Za chvíli zase divné zvuky; to dítě lezlo na stolek v koupelně a chtělo si vzít z poličky kartáček. Přišla jsem za ním a taky jsem si čistila zuby a vyprávěla mu o bakteriích.
Než jsem si zuby dočistila, byl už v mém pokoji a koukal na Tarzana. Řekla jsem mu, že máme ale jen 10 minut. Pak jsem řekla, že mu teda nechám 20 a na jeho požádání jsem to dala od začátku.
Koukali jsme, on u toho trochu spal a po 21 minutách jsem to stopla. On řekl, že půjde spát a šel do postele k rodičům. Ten pokoj byl naštěstí zamčený, takže se tam nedostal, ale mermomocí chtěl spát tam. Říkal, že mu rodiče pošeptali, že tam může spát. Já jsem řekla, že o tom pochybuju a že má jít do své. Začal se vztekat, tak jsem si vzala pití a šla jsem si stoupnout před dveře a koukala jsem do blba. Dítě chtělo být uražené a naštvané, ale pak se mě zeptalo, na co se koukám. Vysvětlovala jsem, že na nic a pak jsem radši řekla, že na hodiny. Po pár dalších kecech se dítě odporoučelo tedy do své postele a chtělo pohádku. Vzala jsem knížku a ono řeklo, že chce jinou. Tak mi přineslo jinou.
Jmenovalo se to Ratita presumida. Vzhledem k tomu, že mám dítě naučit anglicky, tak čtu některá slova, která už by měl znát, anglicky. A on mi říká, co je to španělsky. Čas od času se mě zeptá, co znamená španělsky nějaké slovo a já buď vím, nebo nevím.
Pohádka byla o tom, že Malá Myš si koupila mašli a každý den s ní svedla někoho jiného. Poprvé to byl pan Pes, pak pan Kohout, pan Kůň a nakonec pan Kocour. Všichni ji kvůli té mašli chtěli o ona se jich ptala „Kdybych si tě vzala, co bys dělal v noci?“ a podle toho se rozhodovala. Nakonec se rozhodla pro Kocoura, jenže ten byl o svatební noci moc brutální, takže ji zachránil pan Myš, kterého si vzala potom, a bylo jí jedno, co dělá v noci.
Pohádka byla snad na hodinu! Od půlky už jsem se dítěte ani neptala, jestli ví, co to znamená. Zívala jsem u toho a kroutila jsem očima nad miliony „r“ a „rr“, které neumím pořádně vyslovit a nad miliony divných slovíček, které neznám a tudíž je na první pokus většinou nepřečtu dobře. K tomu se mě dítě ptalo na každé druhé z těchto slovíček, které neznám, a já mu musela říkat, že nevím, co to je.
Ve ¾ knížky jsem si začala všímat, že se mi dítě regulerně směje a napodobuje mojí výslovnost. Řekla jsem mu, ať si to čte sám! Ale on se furt smál. Lepší než kdyby brečel.
Konečně si vzala Myška Myš a já se těšila na postel. Jenže dítě bylo rozblázněné a spát nechtělo. Řeklo mi, ať přečtu ještě tohle. Měla jsem pocit, že ukázalo na osmisměrku, takže jsem začala číst písmena ene, erre, te, a, efe, ka, se... potom už mě to nudilo, tak jsem písmenka zdramatizovala. To rozbláznilo dítě ještě víc a musela jsem dát osmisměrku ještě jednu. Pak jsem mu hodila jeho plyšáky a odešla jsem.
Teď je 00:35. Z pokoje se neozývají žádné zvuky. Takže už jen zavolám rodičům a pak padnu do postele.

Un „hola“

psáno v pátek 09. 08. 2013
Jestli je něco, co opravdu nesnáším, tak to, když mě někdo probudí a nemá k tomu důvod. To mě dokáže šíleně naštvat a pak mi to zkazí celý den! Chápu, že když je půl dvanácté, a všichni už jsou 4 hodiny vzhůru a povídají si, tak mě to vzbudí. To je v pořádku. Ale když s tím někdo začne v 8 ráno? To prostě nemůžu vystát! Jenže s tím nemůžu nic udělat… Mám okna do dvorku, který máme společný s jinými rodinami. V jedné z nich je pán, který mluví strašně nahlas, neustále a jeho oblíbená aktivita je řvaní na ostatní lidi z domácnosti, kteří mu musí řvaním odpovídat. Já bych tu mohla každý den vyspávat do jedenácti, jenže nemůžu kvůli tomuto! Nevadí… tak… prostě se to děje… no… Ale když v 8 ráno začnou tlouct do zdi? Asi ve dvouvteřinových intervalech a 30 minut v kuse? Se omlouvám, ale tohle už ani poslanci v mém českém snu nevydrželi a byly vidět jejich otrávené obličeje. Lidi nemají vůbec žádné ohledy! I moje rodina byla naštvaná!
Ještě k tomu jsem pořád taková unavená. Spím víc než dítě a několikrát víc než rodiče, a přesto všichni ještě v jedenáct večer běhají po domě a já už je prosím, jestli bych si mohla jít lehnout. Při čemž nijak závratně nepracuju… Říkala jsem to otci a ten říkal, že je to tím, jak jsme blízko u moře. Že jak tam není prý žádný moc velký tlak, tak se pak člověk cítí víc uvolněný a spící. A že jak já na to nejsem zvyklá, tak se tak cítím víc.
Vztah s otcem je dobrý. Už jsme si povídali o slově diarrea. Takže už nemáme žádná tajemství… Při té konvezraci jsme zabrousili na věc, která se jmenuje Aquarius. Je to taková voda, která by měla celkově hydratovat tělo. Nejdříve byla předepisována sportovcům a byla k dostání jen na recept, ale teď se může koupit i v obchodě. Chutná jako sprite bez bublin.
Včera jsme byli s rodinou na nejvýchodnějším bodě Španělska. Bylo to na hoře nad mořem. Prostě nádhera všech nádher. Byli jsme i na jedné pláži. Tam jsem si všimla modré vlajky s něčím, tak jsem se zeptala, jestli to je nějaká jiná medúza a oni řekli, že je to vlajka Evropské unie. Tak jsem se koukla ještě jednou a nebyla to vlajka EU. Tak jsem se divila a zjistila jsem, že je to vlajka od EU, kterou dostávají nejlepší pláže.
Cestou domů se dítě naklánělo z okénka a něco říkalo. Matka na něj zakřičela [ke te kajes], což v mých uších znamenalo que te calles (buď sticha) a já byla překvapená, že je na něj matka takhle drsná. Dítě ale odpovědělo que no me caygo (vždyť nespadnu), z čehož jsem usoudila, že na něj matka zařvala que te cayes (spadneš), což se píše jinak, ale vyslovuje se stejně. Stejně jako když někdo zařve [ají]. Může to být citoslovce strachu, bolesti nebo nelibosti, ale taky to může znamenat tam.
Děda mi tu říkal, že někdy se přižene déšť z pouště a mají písek všude.
Při volném večeru mě rodina hodila na pláž a říkala, že si pro mě v 11 přijedou. Zahrála jsem si s nějakými Španěly voleyball, pak jsem se jich zeptala, jestli tu neznají nějaké heslo na zdejší wifi, oni mi jedno řekli, já si sedla na takovou dlouhou lavičku, která odděluje pláž a restaurace, 3 hodiny jsem byla na internetu a pak si pro mě v půlnoci přijeli.
Na Karkulce je další hromada fotek a k tomu nová složka, která se jmenuje supermercado, kde jsou zajímavé věci ze španělských supermarketů.

La primera semana

Někde jsem četla, že na au-pair pobytu je nejhorší vždycky první týden. Minulý rok ve Francii jsem myslela, že už to nezvládnu, a strašlivost prvního týdne jsem si potvrdila. Teď jsem už na to byla připravená. Ale najednou zjišťuji, že už mám první týden za sebou a pořád je všechno v pořádku. Pokud byl toto ten nejhorší týden, tak se můžu na následující dny jen těšít!
Bohužel musím přiznat, že už taky používám sloveso coger. Zatím jen v hlavě, ale už jsem ho jednou i vyslovila… A když jsem řekla otci, že mě bolí panza (břicho), strašně se mi vysmál a řekl, že se to jmenuje barriga. Budu nejhorší Mexičan na světě, až se tam jednou vrátím…
Jak nemáme doma internet, tak to byl samozřejmě na začátku celkem šok. Je tu problém s komunikací, takže už mi biologická matka 2x psala sms, jestli žiju, když jsem se den neozvala. Dále se také nemůžu moc s nikým seznámit. Jako že bych našla jinou au-pair na facebooku nebo že bych šla na nějaký couchsurfing sraz jako minulý rok. Ještě k tomu je všechno daleko, takže mě španělští rodiče musí vozit… A nemůžu najít návod na složení rubikovy kostky!
Má to ale i své výhody. Za ten týden jsem přečetla už ¼ Harryho Pottera, začala jsem s již zmíněnou rubikovou kostkou, chodím víc ven, míň jím, nemluvím tolik česky a cítím se zvláštně.
Rodině moc chutnaly Lázeňské Kolonády. Nechápu, proč my je nikdy nekupujeme… Dali jsme si i Becherovku, která jim moc chutnala, cítili s ní skořici a nepřišla jim tak silná. Početli jsme si česky. Neumím číst nahlas, ale tady to vůbec nevadí, protože si klidně můžu vymyslet slova a oni to nepoznají a stejně na mě budou koukat ohromeně a říkat, že to zní jako čínština a že nerozumí ničemu.
Já ochutnala mou oblíbenou studenou polévku gaspacho, která je oranžová a je z hodně rozmixovaného ovoce. Dále jsem měla i salmarejo, které se možná takhle nepíše, což je také studená polévka podobná gaspachu. Děda nám uvařil pravou paellu, která byla moc dobrá. Když jsem říkala, že jsem měla paellu v Barceloně a že mi říkali, že je většinou s plody z moře, vysmáli se mi a říkali, že pravá paella je s kuřetem a je z Valencie. Celkem tady žeru jako prase; takže třeba poprvé se mi poštěstí vrátit se domů o 10 kilo těžší.
Dále jsme koupili Staroprameny. Třetinky? Mělo to jiný obal než v Čechách, nepsali tam stupně silnější než doma. Ale klidně jsem si to mohla i vymyslet… Nebo mi to tak přišlo proto, že jsem dlouho nic moc nepila… K pivku jsme si dali čísnké chipsy s limetkou, rajčetem, boloňskou omáčkou a okurkou. Okurkové nikdo nejedl, tak jsem je musela sníst já!
Ten Staropramen jsme koupili v supermarketu. Šla jsem s nimi a moc jsem se těšila. Možná si pamatujete, že supermarkety v jiných zemích miluji. Protože je tam hromada neturistických věcí, které neznám, vypovídajících trochu o kultuře země. Teď jsem tam ale byla a už mě to nebavilo… Dnes půjdu zase, tak uvidíme!
Jednou jsme měli jít do supermarketu, ale já si před tím zníčila žabky, takže po hodině chození po městě bosa jsem si řekla, že supermarket už by byl moc a zůstala jsem v autě.
Ten den, kdy jsem chodila bosa, jsem měla zrovna volný den a měla jsem si sama obstarat jídlo. Šla jsem do menšího supermarketu a přemýšlela nad bagetou a sýrem, což bylo jídlo, které jsem si vždy kupovala na celý den ve Francii. Jenže tady nejsme ve Francii a sýr nebyl. Nebo byl moc drahý. Koukala jsem tedy na další věci, které bych si mohla koupit. A protože byly ve slevě párky, koupila jsem párky, bagetu a pivo. Všechny mají třetinkové!
U vybírání bagety jsem si všimla, že pán vedle mě mluví a nadává. Nevěděla jsem, jestli to nebylo na mě, tak jsem se zeptala, co se děje. A on, že mu manželka řekla, ať koupí nějakou barvu na vlasy blabla a číslo. Blabla jsem nevěděla, co je, ale číslo ano, tak jsem ukázala na jedno a zeptala se, jestli to není ono. A vypadá to, že asi bylo. Pán moc děkoval a odešel. Ta nejzajímavější část ale byla u pokladny. Připravila jsem si v drobných 3 eura, ale myslela jsem, že 3 budou maximum toho, co budu platit. Paní mi ale řekla 1 euro 32 haléřů! Musela jsem se zeptat ještě jednou. Jsem já to ale šikovná holka!
Jak jsem pár článků dozadu psala, že španělé jedí divně… Tak jedí ještě divnějí. Nebo aspoň moje rodina. Například včera jsem měla svačinu v 8 večer a večeřeli jsme v 11 večer. S tím, že v 10 přišel děda na návštěvu a odcházel v půl jedné, kdy měl za sebou víno a panáka Whiskey. Ne, že by řídili opilí, ale asi mají trochu povolenější pravidla než my Češi…
Včera při této návštěvě jsem se dozvěděla, že sestřenice matky je celkem známá mexická zpěvačka. Jmenuje se Belinda a teď má i videjko s Pitbulem. Tak se hned budu ptát mých Mexičanů, jestli ji znají, protože já ne.
Jedna věcička, která mě tu trošilinku rozčiluje je dochvilnost. Která neexistuje. Neexistuje ani něco málo podobného. Řekne se „Mezi 7-8 tě vyzvedneme.“ a v devět mi volají, že tam budou za 15 minut. A to je pořád. To je všechno. Jak já se zase těším na ty nasraný xichty v Čechách, až přijdu o 2 minuty pozdě!! Tak moc se těším…
Na závěr bych ráda přihodila historku s medúzou. Povídaly jsme si s au-polkou nad dětmi při břehu moře. Najednou jsme zavětřily rozruch vedle nás. Otočily jsme se a zjistily jsme, že na břehu ještě ve vodě byla medúza. Medúza se píše s čárkou nebo kroužkem? Asi spíš kolečko, ne? Byla fakt velká. Něco jako ta, co jsem ji fotila. Kolem medůzy se udělal hlouček lidí a já si běžela pro foťák. Jenže než jsem došla pro foťák, přiběhla tam starší paní s naší modrou lopatkou na hrátky v písku a začala do ní sekat. Až z ní létaly kousky. Nakonec vypadala mrtvá. Takže paní odhodila lopatku a odešla. Mezi tím na medůzu všichni koukali a pak ji začali zahrabávat do písku. To bude nějaké dítě překvapené, až ji najde.
PS: Jestli jsem někdy někomu říkala, že slovo „chulo“ neexistuje, tak jsem kecala kraviny!
Besos!

Lo raro en Espaňa

Jak už to bývá, v nové zemi je spousta nových věcí, které člověka překvapí. Mám tu zase pár věciček, které jsem se naučila, které jsem zjistila, které mě zaskočily a které zaskočily je.
• Většina Španělů jí tak, že se nasnídá kolem 9-11 hodiny, kolem 14-15 obědvají, 17-18 si dají něco drobného na chuť a kolem deváté večeří.
• Zdraví se tady dvěma polibky na tvář. S tím, že muži mezi sebou se zdraví podáním ruky. Stejně tak v práci s lidmi, které neznáme. U dětí je to jeden nebo žádný.
• Rodiče se mě ptali, jak mi mají říkat. Já říkala, ať mi říkají „Karo“, ne? Protože to je španělská zdrobnělina od Karolíny. Jenže oni se divně tvářili a říkali, že tady je Carolinám říká Karol. Tak jsem Karol.
• Jaime se čte španělsky „Chajme“. Mně to připadá jako francouzsky „J’aime“, což znamená „mám rád“. A můžu si sama pro sebe říct J’aime Jaime a usmát se.
• U stánků večer na pláži se smlouvat nesmí. Smí se ale smlouvat na pláži u mobilním prodavačů brýlí atd.
• Rostou tu velké šišky.
• Nikdo neví, jak se anglicky řekne šiška.
• U moře na pláži jsou vlajky, které oznamují lidem různé věci. Jednou tam byla jedna, která oznamovala medúzy. Říkala jsem si „pf, nezájem“. Pak jsem viděla jednu v příštavu a od té doby se rozhlížím před vlajkami na všechny strany!
• U moře jsou moc pěkní plavčíci.
• Naučila jsem dítě písničku „Head, shoulders, knees and toes i s tanečkem.
• Zdálo se mi o VŠE. Změnila jsem si tapetu na počítači na Vzorový studijní plán bakalářského studijního oboru Mezinárodní vztahy – diplomacie.
• Mateřská dovolená jsou 4 měsíce.
• Ve španělštině není slovo „Přestaň“. A já mám chuť tomu dítěti pořád říkat věci ve francouzštině, protože jsem na to zvyklá.
• Když se rodina rozmýšlela, jestli mě chtějí nebo ne, ptali se mě, jestli se myju, jestli jsem čistotná atd. Řekla jsem, že ano, takže jsem se první den myla 3x a pořád se snažím udržovat voňavá, i když mi na letišti zabavili ten antiperspirant…
• Nemám v pokoji zrcadlo.
• Španělský akcent u angličtiny je šílený. A rozumět jim něco dá taky zabrat… Ale je hezké, že je můžu opravit a oni mi věří a nezlobí se. Je [Chelpmi], což znamená hepl me a hromada dalších věcí.
• Španělština má 2 formy pro řeknutí „Vy“. Jedna, kde skupině lidí vykají – ustedes – a druhou, kde skupině lidí nevykají – vosotros. Já jsem z Mexika zvyklá na ustedes, ale už jsem se naučila i teorii vosotros. Jenže nejsem schopná ji používat a vůbec se mi nelíbí. Všem prostě vykám a tečka! To samé mám se slovesem coger, jež v mexičtině znamená š*kat, ale ve španělštině brát. Tady se coge úplně všechno! La gata lo cogió! Mira, lo está cogiendo! Kriste…
• Skamarádila jsem se s jednou au-pairkou. Je to zase Polka. Musela jsem s ní mluvit anglicky… to byl porod, než jsem nějak přepla! A potom jsem na ni několikrát mluvila španělsky a myslela jsem, že mluvím anglicky.
• Vzala jsem Španělské zvyky vážně. Hned první den (po dvanáctihodinovém spánku) jsem přidala i 2 hodiny siesty!
• Mluvit jinou řečí je hrozně těžké. Jsem pořád unavená a čas od času se mi stane, že nejsem schopná vyjádřit ani fň. Vždycky si připadá jako největší kretén.
• Matka mi říkala, že Jaime za 11 let přijde hlídat moje děti. Já se zhluboka zasmála a mávla jsem rukou. Jenže pak jsem zjistila, že by to bylo klidně možné! Ach bože! Za 11 let už bych měla mít děti!
• V jednom kuse se tu mění plány. Nikdy se neví, co se bude dít. Řekne se už se jde, tak už jsem nachystaná, jenže oni se jdou teprve koupat… Já to nikdy nepochopím. Ale zase je to pohodička, klídek, bez stresu…
• Otec a matka jsou pár, který jsem asi ještě nikdy neviděla. Strašně klidní, vždycky se nějak dohodnou, hrozně moc drží při sobě a to jak ve věcích ohledně dítěte, mě nebo čehokoli jiného. Možná je to něco, co se zdá na začátek a pak zjistím, že to tak není. Ale já doufám, že ano. Takhle by se mi líbilo moje manželství.
• Začala jsem na sestřině čtečce číst Harryho Pottera ve španělštině. Asi jsem si stáhla nějaký amatérský překlad z latinské ameriky, protože mu tam čas od času chybí písmenka, jména píše s jinými písmenky a používá tam latinskoamerickou gramatiku. Jinak jsem se čtečkou moc spokojená. Kdybyste někdo měl nějakou starou, kterou nepoužíváte a dal byste mi ji za nějakou pěknou cenu, budu ráda! Hehehe
• Měli jsme prý na zahradě černého hada. Tímto zdravím sestru!
• Otec má firmu, která zabezpečuje data u firem. A řekl mi, že si nepřeje zveřejňování fotek dítěte na internetu. Takže fotky stahuju pryč.

Váš španělský Tuleň se zase někdy ozve!

¡Voy a pasar unas vacasiones estupendas!

Jsem totiž ve Španělsku jako au-pair a tak jsem se rozhlížela na nádraží ve Valencii po své rodině. Tátu jsem tak trochu tušila, matku jsem špehovala na facebooku a dítě jsem znala velmi dobře z fotek a videí, které mi posílali. Jenže… nikde nikdo! K tomu jsem měla na mobilu napsáno „bezpečný režim“ a zmizely mi věškeré aplikace, které jsem si tam dala.
Mmm. Co teď? Nikdo nikde? A pak najednou přiběhla má rodina! Zjistila jsem, že ve Španělsku se zdraví dvěma pusama a že jim budu rozumět. Dítě se mě bálo a nechtělo mě ani pozdravit.
Šli jsme do auta, při čemž táta mi vzal kufr a byl moc milý. Ach bože… jak tohle mi bude zase v Čechách chybět! Naučte se, pánové, brát tašky a otevírat dveře!
Měli jsme to ještě hodinku do Jávey. Dítě mlčelo, ale matka vyvolávala konverzaci, takže jsem byla spokojená. Ve volných chvílích jsem dělala na dítě obličeje a ono se smálo. Dítě je chlapec, jmenuje se Jaime a je mu čerstvě 6 let. Já jsem tu proto, abych ho naučila anglicky, protože v angličtině pokulhává. Jde do první třídy, ale jinak už byl ve školce, která se nachází (jako normálně ve Španělsku) ve škole a už to není tolik o hraní. V šesti letech před nástupem do první třídy už umí celkem číst, trénuje psaní a angličtinu, teda. Já jsem v šesti letech byla ráda, když jsem si zavázala tkaničky…
Nakonec dítě promluvilo, protože to dítě nikdy nepřestává mluvit, jak říkala matka. Říkalo „Mami, řekni Karol, že…“ a ona řekla, že se mě může ve španělštině zeptat, jak se řekne to, co chce vědět anglicky, že mu to řeknu, on to zopakuje a potom mu odpovím anglicky, při čemž – když nebude rozumět, tak mu to řeknu španělsky. Ale že se musí snažit mluvit anglicky. Plánuju článek na toto téma, takže teď to tu utnu.
Dítě v autě opakovalo slovo surprise, takže jsem předpokládala překvapení. A bylo! Čekaly na mě cup cakey, které mám vyfocené. To nahoře dělající obrázky není marcipám, ale jen nějaká taková věc, kde je cukr, ale jinak to nijak nechutná. Prý mě to naučí dělat! Tak vám budu moci udělat nějaké hezké, ale ne moc chutné dorty! Haha
Madrid je hlavní město Španělska, kde se mluví španělsky, je celkem velké a nachází se uprostřed Španělska. Valencie je takové menší město – velké jako Praha. Nachází se na východě u moře a mluví se tam Valenciano, ale i španělsky. Jávea je vesnice vedle (hodinu od Valencie) také u moře. V zimě má 20 tisíc obyvatel a v létě 120 tisíc obyvatel. Dělí se na pueblo (vesnici), turistickou část, která je u moře, je tam hromada restaurací, pláž je tam jedna menší písečná, pak s malými kamínky a pak mega kamenitá. Další část Jávey je aglomerace kde žijeme i my a dalších 100 tisíc lidí, když je teplo. Prostě takové letní domky…
My máme rodinné sídlo na hoře. Nahoře hory. Je tam jeden obří dům rozdělen na 3 nebo 4 části a pak jeden trochu dál. Každý dům patří jednomu z bratrů otce. Okolo jsou stromy a z každého místa je nádherný výhled na moře (na karkulce jsou nebo budou fotky), rostou tu velké šišky, kaktusy, palmy, žijí tu obří ještěrky a je to tu opravdu nádherné! Doma je klimatizace, takže jsem ještě nepocítila teplo a chybí mi vedro v Česku.
Kousek od domu je věž z roku 1500. Protože v té době ještě nebyli mobily a kamery, vyhlíželi lidé piráty z těchto věží, ze kterých se dochovala možná snad jen tato. Když viděli piráty, rozdělali oheň, který viděli dole ve vesnici a všichni se schovali do kostela.
Mám slíbeno kouknout se na mši! Půjdu s prarodiči, kteří jsou hrozně pohybliví a vtipní a mluví španělskou angličtinou. A matka otce mi připadá jako jedna postava z oblíbeného španělského seriálu, takže se směju ještě 2x více. Kostel je moderní a střecha vypadá jako spodek lodi. Jávea bylo rybářské město.
Mám drobný pokojíček námořnicky dekorovaný s postelí, nočním stolkem, postelí, židlí, lampičkou, čtyřmi obrazy lodí, oknem, sušákem a šatnou. Koupelnu mám společnou s dítětem.
Rodiče jsou strašně sympatičtí. Dítě není vůbec rozmazlené. Ba naopak. Neuvěřitelně skvěle vychované, až se divím. Každý den chodíme na pláž nebo do bazénu. Sluníčko, rozumím většině věcím… Jediná nevýhoda je ten internet a to, že bydlíme tak daleko a já se nemůžu sebrat a jít se projít nebo si dát s někým spicha.
V autě dítě řeklo „Karol va a pasar unas vacasiones estupendas!“ (K. tu stráví úžasné prázdniny) a myslím, že měl pravdu.

Catorze horas viajando

Probudila jsem se ve 3:30, doklidila jsem, vzala jsem si zapomenutou nabíječku a štrádovala jsem si to na sedadle spolujezdce na letiště Václava Havla. Tam jsem si stoupla na check in do řady na bussiness clase, ze které jsem poté rychle vyšla a čekala jsem na ve své economy clase. Paní mi dala letenku, usmívala se a řekla, že se o kufr na přestupu nemusím starat. Když jsem jí ho dávala, zjistila jsem, že je celý černý a že nepoznám, jestli je můj. To mám blbý.
Dala jsem si bagetu v Subwaye, protože Billa byla zavřená, prošla kontrolou, podlezla zaterasy, vyndala si ntb, klíče, mobil, peněženku a letenky, dala je do košíčku vedle batohu, prošla jsem rámem, kde jsem nepípala. Za to ale můj batoh pípal. Nevěřili byste, že už letím asi po sté. Sice jsem s sebou měla prázdnou flaškou, protože vím, že plnou by mi nevzali. Ale vůbec mi nevadilo, že si s sebou beru i antiperspirant, který mi vyhodili již jednou v Paříži a že si s sebou beru se samozřejmostí i nůžky, které nám vyhodili už tolikrát. Idiot, kretén a nepoučitelný blbec.

Smutná jsem prošla na svůj gate, obdivovala jsem jazyky kolem sebe a čistotu letiště.

Přišlo volání. Nejdřív bussiness, pak economy. Dali nám sušenku, nemluvili česky, ale německy. Byla jsem zmatená, protože jsem myslela, že na tomto výletu angličtinu potřebovat nebudu. Nu což. Sedadlo jsem si vybírala sama a vybrala jsem si ho úplně vzadu. Což nebyl tak dobrý nápad, protože bych si bývala ráda dala sedátko dozadu. Ale než jsem se stačila rozmyslet, jestli si nechci přesednout, když skoro celé letadlo bylo prázdné, kapitán Německy oznamoval, že už jsme v Mnichově. Let na 45 minut je fakt divný…
Bála jsem se, že nebudu umět přestoupit. Měla jsem na to jen hodinu a 20 minut. Nevěděla jsem, jestli mám odejít jakoby z těch hal a pak zase přijít. Nebo jestli mě to nějak navede. Nebo tak… Ale naštěstí jsem vyšla z tubusu, koukla jsem se na odjezdovou tabuli a tam už byla můj Madrid, můj čas a gate 16. Musela jsem jít celkem dlouho, ale nakonec jsem ho našla. Stejně jsem se ale chtěla zeptat Letušek odtamtud, jestli mám udělat ještě něco, nebo stačí, že jsem se checkla už v Praze. Musela jsem se ale zeptat anglicky. Tak jsem si přepravila celý svůj příběh a říkala jsem si ho v hlavě. A potom jsem přišla k paní, civěla jsem na ni a snažila se ze sebe něco dostat. Nakonec jsem vypadala jako kretén, co anglicky neumí, ale za to jsem se dozvěděla, že toto zcheknutí stačí. Šla jsem se projít po letišti.

Nedošla jsem daleko, protože tam byl stojánek s novinami a automat na kafe od Lufthansy. Tímto jsem zažala mít ráda Lufthansu!

Tam dál byla místnost, která měla na sobě velblouda, nápisy o kouření a vevnitř byli lidi, kteří kouřili! Vnitřní kuřárna.

Zkoušela jsem přelouskat anglický článek o Iráku s horkou čokoládou v ruce, a když jsem to vzdala, už nás volali. Všude zněla španělština a já se moc těšila.
Další letadlo bylo o trošku větší. Začalo být i trochu tepleji a já už si nepotřebovala přikrýt nohy šálou. Než jsme stačili vzlétnout, stačila jsem usnout. Tento let měl trvat něco pod 4 hodiny, myslím. Já se probudila hned jak začali rozdávat v předních řadách jídlo. Pozorovala jsem letušky, ptala se sama sebe, jestli jsem dostatečně vysoká a jestli bych se dokázala pořád takhle usmívat. Moc bych to chtěla zkusit.
Jídlo bylo parádní! Vanička s kuřecím, sýrovou kaší a bramborami. K tomu houska, máslo a sušenka, kterou mám pořád u sebe. A orange jus. No a ty příbory! Je vidět, jak se ta technika posouvá! To už nebyly ty příbory, které jsme dostávali na rodinných dovolených s Fisherem, které se hned rozpadly. Ne, ne. Příbory z tvrdého plastu, které mi snad přišly i lepší než normální!

Před jídlem jsem řekla vedle „provecho“. Ne, že bych věděla, že pán mluví španělsky… ale vzhledem k tomu, že měl černé nagelované vlasy, snědou pleť a celou dobu nevydal ani hlásku, což znamená, že patrně neuměl jiný jazyk, vypadalo to dost věrohodně. A taky že jsem měla pravdu. Ještě k tomu byl z Peru a ve Španělsku jen chvíli žil.

Po chvíli už jsem si nechtěla povídat, tak jsem řekla, že se ještě prospím. Když jsem se probudila, nic jsem neslyšela. Snažila jsem se používat sestry sharkstyle (otevírat pusu co nejvíce to jde), ale bylo mi trapně, tak jsem si vzala žvýkačku a snažila se zívat. To už se země pod námi proměnila. Česká neupravená zelená políčka ani německá upravená zelenožlutá pole nebylo vidět. Zahlédla jsem hory, která se tyčily nad mraky, a žlutá pole, na kterých byla pravidelná zelená kolečka, které bych typovala na stromy.
V Madridu jsem si došla na toaletu. V Praze byly toalety takové normální. V celku čisté, toaletní papír, pytlíčky na vložky… V Mnichově byla mimo to i desinfekce na prkýnko a záchod sám o sobě vypadal krásně vymydleně a voněl. V Madridu byl takový spíš špinavý a nacházel se tam jen toaletní papír.
Dále jsem se dostala na metro. Když jedete z letiště, tak si musíte koupit normální lístek (2E) a k tomu musíte zaplatit ještě 3E.
Metro má 12 linek. Takže abych našla to, kam se dostat, bylo trošku těžší, ale dalo se to. Já musela 3x přestupovat. Jeden pán říkal, že nemá peníze. A že chce, abyste mu nějaké dali. Druhý prodával sušenky. A říkal „To víte. Je krize, tak se musí dělat všechno, aby měl z čeho žít.“
Přijela jsem na nádraží. Moc pěkné! Velké! A vypadající jako letiště! Dokonce tam byl i check in! Zeptala jsem se tam, jestli mi ty věci nechají. Smáli se a řekli, že ano. Pak mě upozornili, že k tomu batohu do rengenovacího jezdícího boxu nemám dávat pytlíček popcornu. Nerozuměla jsem dobře a myslela jsem, že mi ho chtějí vzít. Nechtěli.
Dál to fungovalo jako na letišti. Byla tam odjezdová tabule s hromadou odjezdů, kde jsem našla i ten můj do Valencie. Šla jsem si zase na gate, kde byl před dveřmi pán, který se koukl na můj lístek, řekl „ano, vagon č
íslo 8“. Divila jsem se, že je to na vagony. Našla jsem teda svůj vagón. Klimatizace, čisto, krása. Prostě jako letadlo! Dokonce pak rozdávali i sluchátka a byla tam televize!!

Někam jsem si sedla. K okénku a kufr jsem si hodila nahoru. Pak přišel nějaký pán a sedal si vedle mě. Ještě tak jako divně koukal. „Jéééje!“, vykřikla jsem, „ono je to očíslované?“. Ano a seděla jsem špatně. Pán říkal, že je mu to jedno, že to bude jen problém toho, kdo sedí na mém místě. Radši jsem se zvedla a našla jsem si své předurčené místo. Bez okénka. Na mé předešlé místo si sedla černoška, která se mnou jela i v letadle. Ne, že bych si všímala všech černochů, ale tato slečna měla křiklavé růžové šaty, které byly dost upnuté a dost krátké, takže nejednou jsem omylem zahlédla část jejího zadku.

Neodolala jsem a musela jsem si vyndat ntb a koukal na Přátelé. Poté jsem usnula a klasicky mi zalehli uši. Kolem byly Portugalci a Angličané. Dál kolem byla suchá tráva, kterou jsem zahlédla již z letadla.

Za 2 hodiny jsem byla tam. Autem to trvá 3 hodiny. Podle toho ale taky vypadala cena vlaku…

Vystoupila jsem s kufrem a baťůžkem a hledala jsem svou novou rodinu…

Jsem totiž ve Španělsku jako au-pair.