Praga Mexicana

Krásné dobré dopoledne všem mým věrným i nevěrným čtenářům. Jsem tu po dlouhé době s dalším článkem. Článkem plný Mexika a Prahy… jak to tak bývá.
Jednou mi jedna slečna řekla: „Já nechápu, jaktože tě to Mexiko tak bere. Kdybys byla v USA nebo tak, tak to chápu, ale Mexiko?“. Pff.
Měla už jsem se dávno ve Francii starat o děti, ale kvůli návštěvě jedné z mých mexických kamarádek jsem to o několik dnů posunula. Takže přijela Gaby se svými třemi kamarádkami do hotelu Eurostars David. A já vám přináším pár poznatků, které mě za ty 3 dny, co tu byly, překvapily.
  • Byla jsem z nich nejčernější.
  • Miluji, když mluvím někde v obchodě španělsky a najednou jim řeknu něco česky a oni jsou nervózní a překvapení! Také můžu poslouchat rozhovory, když neví, že jim rozumím. Krása!
  • Nechápu jak mohou prodavači v centru rozeznat, že jsou z Mexika! Už se mi to stalo asi 3x a to jednou můj Mexičan ani nic neřekl.
  • Sice rozeznají Mexičany, ale česky neumí snad žádný centrový suvenýrský prodavač.
  • Na Můstku dole (na Václaváku dole) je obrovský obchod se suvenýry, kde mají všechno.
  • Rozsekám každou ruskou matriošku, kterou uvidím! A každého prodavače říkajícího, že je to česká tradice!
  • Mexičani chodí strašně pomalu a strašně pozdě. Teď si představte tu komunikaci, když nemají mobil… Děs a hrůza! Zlaté Česko…
  • V Čechách je strašně levně, i když si všichni stěžují. Když si vše přepočítám na eura, tak jsme super-levní, a to i v centru Prahy, kde jsem vždy naštvaná, jak je vše drahé. Ne. Koukněte se na ostatní země!
  • Také máme celkem dost zeleně. Až jsem se podivila!
  • Když jsem na děvčata čekala před hotelem, opřela jsem se o zeď a říkala si, jestli nevypadám jako nějaká levná žena. V tom ke mně přišli 3 muži ve středních letech a ptali se mě na nějaké dobré kluby. Tyto muže jsem potkala během následujjících dvou dní ještě 2x.
  • Větší náhoda však byla, když jsme si šli k hotelu a najednou slyšely „Gaby? Gaby!“. Kamarádka z Mexico city z TECu jezdila taky po Evropě a úplně náhodou se tu potkaly. Takže místo toho, abych JÁ potkávala lidi, protože tu bydlím, tak je potkala Gaby, která tu turistila.
  • Mexičanky si holí obrázky (čárky, blesky) na genitáliích.
  • Nevěřila jsem, že Češi můžou být tak komunikativní v pět hodin ráno. Když jsme se totiž vraceli ráno domů, slyšela jsem pána říkat něco o lesbičkách a druhý mi říkal „To je metro, to tam neznáte, co?“, když jsem hledala nějakou ceduli s jízdním řádem.
  • Hotel byl luxusní a personál byl neuvěřitelný. Když jsem hledala jejich pokoj, pán byl trpělivý a projel se mnou všechny pokoje na 4. a 5. patře, abych zjistila, kde bydlí mé ženy, které zase měly zpoždění. Den poté jsme si chtěly ohřát pizzu. Paní říkala, že kuchyň je otevřená jen když se vaří, a že teď už ne. Ale že prý by nám to mohla hodit jinam. Takže odběhla pryč asi na 10 minut. Při čemž běhěm těchto deseti minut se seskupilo u recepce asi 10 naštvaných lidí. Hodná to paní…
  • Mexičanky mají v angličtině šíleně americký přízvuk.
  • Praha je prostě nádherné město a já jsem šťastná, že tu bydlím.
  • Pokud jste nikdy nebyli nahoře na Orloji, velmi vám to doporučuju. Překrásný výhled!
  • Agentura, s kterou Mexičanky jely, jim poskytla 2 falečné ISIC karty. Na jedné jim bylo 16 let (vstupy do muzeí atd) a na druhé 21 (kluby).
  • Dvě ze čtyř Mexičanek nikdy neviděly porno, a tak je prý návštěva Muzea sexu traumatizovala. Já tuto návštěvu všem doporučuji!
  • Hitler nechtěl, aby bombardovali Židovskou čtvrť. Chtěl to pak využívat jako „Muzeum vymřelé rasy“.
  • Jak se říká: Sejde z očí, sejde z mysli. Když ale zase na oči nadejde, vrátí se všechny vzpomínky, člověku se zase stýská. Stěžovala jsem si Gaby, že se mi ani do Mexika moc nechce, pre se všichni moji kamarádi rozprchli po Mexiku nebo do jiných zemí. Ona mi ale řekla, že teď budou skoro všichni studovat na univerzitě ITAM. Moje kamarádka z Čech studující VŠE teď na rok do Mexika jede a bude na ITAMu! Což znamená, že asi Ahoj VŠE a AHOJ MEXIKO!!!!
Teď už mi Mexiko odjelo. Jsem doma a jsem nervózní, protože za 2 dny odlétám do Marseille hlídat 3 děti!

Na co cestovat do zahraničí, když zahraničí může přijít k vám?

Chtěli byste vycestovat za hranice? Chtěli byste poznat jinou kulturu? Maličko si vybočit ze svého stereotypního života? Ano? Ale nemáte peníze, čas nebo máte povinnosti, od kterých nemůžete jen tak odběhnout? Proč – proboha – nenecháte, aby zahraničí přišlo k vám?
Můžete si sedět v papučích pěkně v teple, v Česku, ve vašem zaprděném domově, se svou rodinou a kočkou a absorbovat jiné krajiny. O čem to ten Tuleň mluví? Pořady o Norsku? Cestopisy z Turecka? Informace z wikipedie? PFFF! Hostitelské rodiny!
Nevím, proč se o tomhle nepanuje všeobecné povědomí. Vždyť je to tak úžasná věc! Celé to spočívá v tom, že přijede student ze zahraničí, studuje zde na místní střední škole a bydlí v české rodině. To, že bydlí v rodině, je pro nás teď stěžejní. Bydlí totiž v již zmiňované hostitelské rodině (protože studenta hostí, heh). Tou se může stát jakákoli, která má doma postel a hostila by ráda.
Zkušenosti hostitelských rodin jasně ukazují, že rodiče začnou na chování svých vlastních dětí nahlížet trochu z jiného úhlu – když vidí jiné dítě z úplně jiné země chovat se jinak – a děti se zase naučí tolerance vůči jiným kulturám a odlišnostem obecně.
Mimo to si pravděpodobně zlepší svou angličtinu, protože – co si budeme povídat – čeština není zrovna nejlehčí jazyk. Když se do toho ale student opře, může česky rozumět za tři měsíce.
Co je na tom ale nejlepší? Hora přijde k Mohamedovi a koza zůstane celá, což v praxi znamená, že u rodinného krbu poznáte více než za týdenní výlet do Španělska. Když totiž jedete po památkách, je to fajn; Vyfotíte si architekturu v centru Madridu, budete se smát Španělům, že mají v poledne zavřeno, vyspíte se v drahém hotelu, poslechnete si něco o historii místa a jedete domů. Nemáte šanci zjistit, jak ji žijí normální Španělé na předměstí, nedozvíte se, že siesty mají kvůli tomu vedru a že jedí hrozně pozdě a chodí spát v dobách, kdy my už chrápeme dávno. Pokud to máte ale doma, dozvíte se to, ať chcete, nebo nechcete. Prostě to přijde.
Nevím, jak to mají jiné organizace, ale AFS je s hostitelskými rodinami pořád v kontaktu, a cokoli se kdykoli děje, ihned pomůže. Pokud už pomoci nejde, nebo si to student nebo rodina vyžádají, rodinu studentovi změní.
Kdo by si nebyl jistý, jestli by hoštění zvládl, může si to vyzkoušet na tzv. welcome familly, což je rodina, kterou student dostane po příjezdu do země na 3 týdny, a po této době rodinu buď změní, nebo se rodina rozhodne, že si studenta nechá po celou dobu jeho pobytu (10 měsíců, 3 měsíce nebo 6 měsíců).
Hezké také je, že AFS pořádá různá setkání pro hostitelské rodiny, takže můžete potkat rodiny, které jsou na tom podobně jako vy; porovnat zkušenosti, něco se přiučit, poznat nové lidi s podobnými zájmy.
Jak jsem zapomněla zmínit, AFS je nezisková dobrovolná organizace, což znamená, že rodiny za hoštění nedostávají žádnou finanční odměnu. Na tomto systému to funguje již přes 90 let a má to tu výhodu, že rodiny v zahraničním studentovi nevidí peníze, ale dobrodružství a zkušenost, a dělají to ze své vlastní vůle, protože chtějí.
Já – mít tu možnost – hostím TEĎ HNED. Takhle si budu muset vystačit s dobrovolničením (dělání prezentací na školách, kontaktní osoba Bruna z Mexika, který je tu na rok, připravování různých akcí pro studenty, rodiny… teď např. ples a další věci) a se svou zkušeností z ročního pobytu v Mexiku.
Více informací o hoštění, výjezdu do zahraničí (máme 4 poslední stipendia a 18 volných míst za plnou částku!) nebo dobrovolnictví (dobrovolníkem může být každý – skvělá příležitost pro získání zahraničních přátel či zlepšení jazyku) najdete na stránkách www.afs.cz nebo se nebojte zeptat mě. Myslím, že je to výborná věc a měla by se využít!

Ecología y México aneb když se učitel zeměpisu zblázní

Náš učitel na zeměpis je povahy velmi zvláštní, ale i přesto ho máme rádi. Alespoň někdy. Na studijní volno nám dal vypracovat 4 listy A4 o ekologické situaci v nějaké zemi. Mně hned vyplanulo na mysl samozřejmě Mexiko a už jsem neposlouchala zbytek věty; tedy že to má být asijský stát. Nevadí. Něco hezkého jsem sesmolila a vám dám přečíst úvod, který není moc ekologického a ani asi moc vědeckého rázu. Ale psala jsem ho srdíčkem a ze zkušeností. Byla jsem tam jen rok, takže nepředpokládám, že by můj pohled byl nejlepší, nejpravdivější a nejobjektivnější a ani nepředpokládám, že toto bude jeden z mých nejlepších článků, který si budete pochvalovat roky, ale třeba vám trošku mé drahé Mexiko přiblíží tak, jak jsem ho viděla já. Budete seznámeni jen s první částí referátu, protože ta druhá je moc věděcká, z poloviny není moje a můj překlad ze španělštiny není moc pochopitelný. Bude ze mě ale asi druhý Čapek, protože jsem vymyslela pár nových slov!
:
Mexiko je nejníže položeným státem Severní Ameriky. Je 24x větší než Česká republika a má o 87 milionu více obyvatel. Na rozdíl od nás se tam můžeme vykoupat v moři a to na západě i na jihu a můžeme si být jistí, že v zimě rozhodně ve městě neuvidíme sníh. Každý kout Mexika je specifický, můžeme cestou potkat mnoho kultur a mnoho jazyků, všude se uctívá tak zvaná Virgen de Guadalupe (Panna Marie), jistě také se také setkáme s hady, s dost chlupatými a velkými pavouky či jakýmikoli druhy solifug. Mexiko je plné protikladů; na jedné straně můžeme vidět krásné kaňony, gigantické lesy a starodávné pyramidy, na druhé ale stejně tak zahlédneme mrakodrapy, moderní domy, továrny a automobily. V této rozvojové (ale v porovnání s jinými zeměmi Jižní Ameriky nebo východní Evropy spíše již rozvinuté) zemi mají mnoho problémů mezi které významně patří boj s korupcí, se kterou jde ruku v ruce drogový průmysl, chudoba a životní prostředí. Já budu mluvit o tom posledním; životním prostředí.
Jak je známo, Mexiko si nežije nejlépe a chybí mu střední třída. Něco kolem 10% lidí žije pod životním minimem, ostatních 70% to životní minimum mají, 0.01% jsou ti extrémně bohatí a 20% jsou ti bohatí. A každá vrstva ničí vzduch či vodu jiným způsobem. Ale ničí. Ti chudí žijí v plátěných domečcích, kanalizace je u nich nesplnitelný sen a tak všechno padá na ulici. Asi těžko budou třídit odpad a starat se o stromy. Ti, co jsou maličko bohatší (v té chudé vrstvě) a koupí si, zdědí či ukradnou nějaké auto, v něm jezdí a vzhledem k věku a kvalitě se nedá mluvit o neškodných výfukových plynech. Hodně z nich také pracuje jako taxikáři. Na den si pronajmou za 200 pesos smradlavý starý taxík a jezdí s ním po městě dokud neukecají nějakou osobu jdoucí po ulici, aby nasedla nebo na ně někdo nezvedne ruku. Znáte ty americké filmy, kdy jen žena naznačí zvednutí ruky nebo najednou na ulici zařve „taxi“ a hned jí jedno zastaví? To není jen filmem. Je to fakt, aspoň v D.F. (Distrito Federal, Ciudad de México). Není práce, nejsou peníze, jsou miliony taxikářů, kteří vyžívají ze dne na den a za směšné ceny vozí lidi z místa na místo, jsou miliony lidí, kteří vám umyjí auto, zatímco čekáte na červenou. Nebo v zácpě. Nebo v zácpě na červenou. A špinavá voda teče proudem po silnici…
Velké procento bohatých by zase mohli třídit, být ekologicky aktivní, ale vláda to nepodporuje tak, jak by se mělo. I když kdo se jim může divit, když tam nevládnou lidi, ale jen ta již jednou zmíněná korupce a už tak mají dost starostí s jinými problémy. A však existovali by lidi, kteří třídí. Ale zase problém, chybí popelnice. V České republice potkáte barevné kontejnery na každém místě, tam byste to však snad museli odvážet do sběrného dvoru a to při těch zácpách na silnici rozhodně nechcete. Ve větších městech můžete jet autem osmiminutový úsek klidně i více než hodinu. V Mexiku můžete řídit od šestnácti let. A když jste bohatí, proč nepořídit svému dítěti autíčko? Protože MHD se v lepších poměrechmoc nenosí. Je to nebezpečné (okradení, znásilnění, zbití, unesení – v metru máte oddělené první dva vagóny jen pro ženy), špinavé a nedá se říct, že by jezdili podle jízdních řádů (možná proto, že někdy ani žádné nemají, už zastávka je vrchol luxusu). Takže svým třem až čtyřem dětem koupí auto. Všichni tedy jezdí v autech, takže doprava se pohybuje od stupně 3 ke 4 a kolem jedničky se vyskytuje jen ve 4 hodiny v noci. Další problém jsou školy, soukromější. Vyučují, dávají studijní materiál a strašně často je to klidně 10 papírů potištěných jen z jedné strany, samozřejmě. Dále studenti píší eseje, píší si poznámky, všechno chtějí mít hezké, takže když to napíší ošklivě, vytrhnou a píšou dál. Po využití vyhodí štos papírů do koše, který jde samozřejmě do směsného.
Ti, co už jsou nejbohatší, těm je většinou všechno jedno.

Vamos a volar mate?

-Vamos a volar mate?
o No.
– Por?
o No podemos?!
Mexický školský systém je plný nerovností a rozdílů, tak jako celá země. Můžete být ve škole, kde jsou ve třídě 4 lidi, ve škole, kde je vás o trochu víc a každý den koukáte na filmy anebo ve škole, kam chodí 3 000 studentů, musíte se sakra hodně učit a škola má vlastní krámy, vlastní družstvo amerického fotbalu, obří posilovnu a park. Já měla tu čest poznat 2 školy, které zapadaly špíše do třetího typu. Ačkoli jsem strčila UVM v Meridě do skupiny s Tecem z D.F, liší se snad v milionu věcí. Jednu věc ale mají stejnou. A tu jsem poslední dobou začínala strašně postrádat na českých školách.
Každý učitel měl svou třídní knihu, kam si psal absenci u svého předmětu. Dítě nesmělo mít více zameškaných hodin než 30% (?) a něco jako omluvný list vůbec neexistovalo. A tak se stávalo, že se pololegálně zatahovaly hodiny. Nikdy jsem nepochopila, jestli se to teda smí anebo jestli je to v rozporu se školním řádem, ale prostě se to dělá. V každém případě se některé vyučovací hodiny trávily mimo třídu celkem často.
Ze začátku mi to přišlo prostě jen jako ulévání, které je pro lajdáky, kteří se nechtějí učit, a já jsem byla ráda pryč z nudné hodiny, kde jsem jenom seděla a připadala si, jako by na mě mluvili čínsky. Nebo španělsky. Postupem času, lepším rozuměním španělštiny, přestupem na Tec a jednou chytrou větou paní profesorky na DPH [de pe ače] (zsv) jsem ale změnila názor. Všichni učitelé k zatahování zalétávání (volar = létat)
přistupovali jako k hrozné věci, která by se neměla dělat. Tato profesorka to ale schvalovala a říkala, že studenti jsou prostě někdy vyčerpaní a někdy se chtějí třeba učit na důležitější předmět nebo prostě jen nemají náladu na nějakej debilní předmět, kterýho maj plný zuby.
Teď, když už se zase učím a nechodím do školy jen proto, že se doma nudím, tak mi to strašně chybí. Když my chceme udělat něco takového, musíme zatáhnout celý den a k tomu přinést omluvenku. Ten den strávíme doma, nudíme se a pak si musíme dopisovat zápisky z celého dne, ne jen z jedné hodiny.
Česko asi nechápe, že i když jsme ještě maličtí a pubertální, tak máme nějaké problémy, které nás třeba zatěžují a kvůli kterým se nedokážeme na nic soustředit a prospělo by nám, kdybychom si mohli vybrat nějakou jednu hodinu, kdybychom se šli zcela legálně vyvětrat ven, probrat ty problémy s kamarády, vyřešit si je jiným způsobem nebo prostě jen jít někam a tam bez výčitek spát. Když to nejsou problémy, je aspoň možné, že jinak není čas na dodělání referátu, nebo si chcete zopakovat látku na velký test, být dříve doma, nebo prostě jen nesnášíte profesorku matematiky a chcete bez ní trávit, co nejvíce času anebo vám připadá zbytečné být na hodině španělštiny, protože jí nepotřebujete a radši ji strávíte ve společnosti kamarádů z jiné třídy.
My jsme nuceni chodit na všechny hodiny, i když tam děláme bordel, nesoustředíme se, učíme se na jiný předmět, píšeme si sms s ostatními spolužáky, povídáme si,
poslucháme MP3, jsme nasraní a nasraní zůstaneme.
Přísahám vám, že se neuvěřitelně těším na vejšku! Budu studovat věci, které mě většinou budou bavit, budu moct zatahovat a nebudu 3x týdně ve škole od 8 do 16 hodin. Nebudu nucena chodit na výtvarku, kde 2 hodiny koukáme do zdi, ani na chemii, kterou absolutně nechápu a nemám šanci ji pochopit a ani na fyziku, kterou vždy strávíme koukáním na Himym.
Na jedné straně bych si strašně přála, aby to bylo možné, ale na druhé asi rozumím, že teď by to bylo v rozporu se zákonem a ne všichni mají tolik mozku, aby nezalétávali všechny hodiny. Na třetí stranu, pořád nám do hlav vtloukají, že střední škola již není povinná a že jsme tam jen proto, že chceme. Tak ti, co nechtějí, by měli aspoň snazší únik a nemuseli by se tam tak mučit, což by potěšilo nejen je, ale i jejich učitele.
VAMOS A VOLAR LAS CLASES!

Hace un año

Včera to byl přesně rok, co jsem odjela do Mexika. Byla jsem zmatená a plná očekávání. Dnes touto dobou jsem již spala v Méxicu dole palandě v pokoji s asi 50 dalšíma holkama z různých států, které taky neuměli španělsky a také nevěděli, co mají čekat.
Už je to rok. A já už jsem zpátky doma v Čechách. Už to mám za sebou. Už to skončilo a já si to pořád nedokážu uvědomit. Nechápu to, jak to mohlo uběhnout tak rychle. Že už skončilo chození na UVM i na Tec, že už nikdy nebudu mít do školy uniformu, že už nebudu mluvit celé dny mexicky (prasečí španělština), jezdit všude autem, mít zaracha od rodičů, pít aqua de naranja a jako nejnormálnější věc pít tequilu bez jakýchkoli výčitek, že jsem utratila TOLIK za jednu blbou flašku. Dělat si čaj v mikrovlnce (fůj!), jíst čili papričky k housce s avokádem a šuknou, vymlouvat se, že jsem nerozuměla, perdon, chodit každou chvíli do Starbucks, už asi neuslyším, že jsem bílá, nebudu poslouchat španělské písničky, nebudu koukat každý den v 5 na mexickou telenovelu La rosa de Guadalupe…
México mi připomínají jen ty miliony zážitků, miliony vzpomínek, miliony fotek, had v brýlemi, kterého používám jako boa, penál, na který se mi podepsali kamarádi z Meridy, deníček, foťák, opice, co mi dala sestra ze Chiapasu, kondom s aroma a barvou, gumičky na vlasy, obrazy, pohledy, kartičky do školy, panáky, knížky, věci, co jsem ukradla, boty, kalhoty, trička, tričko s I ❤ MX, obraz s I ❤ México s obrácenými barvami vlajky, fotky, které nosím v peněžnce… VŠECHNO! Připomíná mi to všechno, protože se na to zapomenout nedá! Bylo to neuvěřitelných 10 měsíců a 13 dnů plných úžasných zážitků, úžasných lidí, radosti a zvláštností. Poznala jsem hromadu osobností, z nichž jsem si vzala hodně. Také jsem se stačila z některých poučit, zjistit, že svět není tak dokonalý a překročit některé klacky, které mi byly házeny pod nohy.
Před rokem…
PS: Na počest mého méxického pobytu jsem si koupila za obří peníz lístek na koncert Davida Guetty. Byl v Méridě i v D.F. Já jsem na něm nebyla a tak půjdu teď! Doufám, že tam neproliji moc slz. Připadala bych si trapně.

Los primeros días en mi país

Tak si už nějakou pěknou dobu říkám, že už by celkem byl čas na nějaký pěkný článek. Už jsem tady sakra dlouho a výmluvy už by mi možná i mohly dojít. Nedošly! V Mexiku jsem nechtěla psát, protože jsem byla v Mexiku a teď nechci psát, protože jsem tady. Užívající si prázdnin a toho, že jsem zpátky doma. 
Dvacátého devátého června jsem měla svou rozlučku v Meridě, třicátého v 5 hodin ráno (mx času) jsem odlétala z Meridy do D.F, kde nás potom odvezli do Queretara na předodjezdový kemp. Nikomu se tam být nechtělo. Všichni by byly radši už ve svých rodných zemích nebo se svými rodinami a kamarády tady v Mexiku. Kamarádi z Monterrey zjistili, že ten den, co odjeli, se přiřítil do jejich druhé domoviny
hurikán Alex a že tam celkem pěkně řádí.
Hráli jsme nějaké hry, sdělovali jsme si zážitky a strasti (rozhodně nejsem jediná, co měla problémy s rodinou), stěžovali si na mexickou AFS, smáli se a pomlouvali ostatní studenty, jedli poslední mexická jídla a naposledy mluvili celý den španělsky.
Po dvou dnech jsme se odebrali zase do autobusů a na letiště, rozloučili se s ostatními, čekali frontu tak na 3 hodiny a na poslední chvíli zmateně vbíhali do svých letadel. Já jsem to měla o to zábavnější, že mě měla vidět moje mexická starší sestra na letišti, ale byla obrovská zácpa a ona přijela až pozdě, když už jsem byla tam, kam už se bez letenky nikdo nedostane. Neměla jsem kredit a nikdo neměl kredit a tak jsem se zeptala nějaké prodavačky, jestli si od ní můžu zavolat. Vzhledem k tomu, že jsem přes slzy ani nemohla mluvit a asi jsem nevypadala zrovna nejlíp, mi ho hned první paní půjčila. Zavolala jsem, že už nemůžu vylézt a Mariana (sestra) řekla, ať to nějak zkusím ještě. Zeptala jsem se tedy těch lidí, jestli se to může, řekli, že ano a poslali mě někam, kde o tom nic nevěděli a kde mě poslali na informace, kteří mě poslali zase na to první místo. To už jsem neměla nervy ani čas. Vzala jsem batoh, notebook, tašku a Seňor Corazon (Pan Srdíčko) a už na druhé vyzívání vlétla do letadla.
Na Air France mluví francouzky, trochu anglicky a maličko španělsky. A letadlo velké jak kráva a já s mojí slovenskou spolustudentkou sedíme vedle Slováka, který se oženil s Mexičankou a žije v Paříži. Ačkoli letadlo bylo zase to velké a mělo tu televizi s nejnovějšími filmy, seriály, hrami a muzikou, já jsem se najedla a usnula. Z deseti a půl hodin letu jsem spala patrně takových 9. Již ze zvyku jsem nechala mé rovnátka v ubrousku na tácku, který potom samozřejmě odnesli a museli to potom hledat. Naštěstí našli!
Vyšly jsme a na Pařížském letišti čekaly asi 4 hodiny. Už jsme byly v Evropě. Ale bylo tam větší vedro než na letišti v Mexiku.
Shrneme to. Přijely jsme konečně na Ruzyně a já sem čekala s rodinou té Slovenky (jeli s námi až z Mexika, kam ji přišli navštívit) na kufry a tak mě napadlo, že půjdu na záchod trochu se upravit, aby se mě rodina nelekla a nezřekla se mě rovnou na letišti. Přijdu a tam už je jediný můj kufr na pásu. Běžím ke košíku, běžím ke kufru, napnu svaly, zvednu svých 23 a 22 kg na vozík, urovnám, rozjedu vozík, zjistím, kde je východ a jedu tam rychlostí 100km v hodině! Zpomalím, protože u východu jsou nějaký tři pánové v černé uniformě a jeden z nich na mě moc zvláštně kouká. Přiblížím se a slyším, jak říká, divným hlasem „Dobrý den, celní kontrola.“. Já jsem mu chtěla říct hola nebo buenos días, ale po asi vteřině přemýšlení o tom, jak zdravíme my, jsem řekla dobrý den. Pán se mi kouknul na cedulky, „Vy jedete z Mexika.?“. Podivila jsem se, jak to pán ví a zeptala jsem se ho na to a on ukázal na tu cedulku, co říkala MEX. Udělala jsem uznalé „Áaa“.
„Vezete něco tekutého?“
„No, eh, mám ňáky sals.. ehm.. ash.. omáčky? Asi tres.. eh.. tři boFLAŠKY!“
Dlouhé ticho, už jsem se pánovi začala skoro smát, když se ozvalo „Takže vezete jen své svršky.“
Nemáte tušení, jakou strašnou chuť jsem měla říct „A spodky taky!“. Ale já sem slušně vychovaná a tak jsem se zadržovaným smíchem zakývala a pán mě pustil. Tak jsem zase nabrala rychlost a než jsem se stačila rozhlédnout, už sestra s matkou závodily v běhu na podpatcích. Já odhodila kufry, tašky a dokonce i Seňor Corazon a už jsme blokovaly provoz! Táta na mě čekal s roztaženým transparentem „Bienvenido Karo“ s kaktusem.
A už jsem tam byla. Měla jsem problémy mluvit, co se mi nevyléčilo do teď, ale už je to lepší až na to, že někdy si nevzpomenu na nějaká česká slova nebo nechtě řeknu nějaké španělské slovo či větu.
Tento den jsem snědla zelňačku a pak si chtěla povídat, ale všichni už byli unavení a tak jsem tak kolem druhý hodiny ranní musela jít spát.
Všichni nadávali na
to vedro, ale jsem ho necítila. Dneska jsem ho cítila asi poprvé tak moc. Jó, doma bez klimatizace… To je masáž! Ale to nepředbíhejme, že.
A tak jsem první dny odpočívala, četla si o
popříjezdovém šoku, hrála se sestrou Simáky a Starcraft, nemluvila na matku, protože byla strašně nervózní ze svých zkoušek na Bakalářku a spala každý den tak 7 hodin, protože jsem nemohla usnout a pak mě ráno holky vzbudily a během dne jsem usínala na všech místech. A musela si uklidit pokojíček. 
V úterý jsem jela za dědou, ve středu jsem si udělala tramvajenku a viděla se se svými kamarádkami z mé třídy z prváku a ve středu jsem šla na oslavu narozenin kamaráda ze základky, kde jsem přespávala a tento den jsem se jela kouknout na tábor, kde jsem byla až do včera. Dneska budu umírat a léčit si doma nohy, zítra to vidím stejně, potom jedu zase na nějaké dny na tábor a potom mi přijede sestřenice a budu s ní.
A pořád jsem unavená. Nejsem skoro vůbec na compu. Nechci být na facebooku (což se u mě jen tak nevidí!), ani mluvit s mexickými kamarády po msn ani s českými po icq. Nechci nic s nikým, pokud je to přes počítač nebo mobil nebo cokoli elektronického. A jsem neuvěřitelně ráda, že se nemusím učit na rozdílovky!
Jakto že nemusím? Že bych si tak věřila, že bych to dala i bez učení? Nebo mě berou bez zkoušek? Ne, dámy a pánové, já budu opakovat. Někdy v květnu em se totiž začala pídit o co jde a co se musím všechno naučit a oni mi řekli, že bych se musela fyzicky ukázat ve škole už v červnu, což bylo před termínem a toho, co bych se musela naučit, bylo neuvěřitelně moc
! A tak jsem si řekla, že proč přijít o pár týdnů v Mexiku, kam nepojedu už kurva dlouho a strávit celé prázdniny, kdy bych si chtěla odpočinout a vidět všechny mé kamarády, v knihách a pak to stejně nedat a jít do druháku? To už se na to vybodnu rovnou a můžu si bez stresu užívat. No ne?
Tak jsem teď po dlouhé době na počítači a na netu. A zase jdu a těším se na to!
PS: Mám od dnes  nový mobil, máma má nové auto, sestra objednala nový notebook, mám nové zrcadlo, větrník, skleničku a obrazy na zdech pokojíčku a hromadu věcí, které se mi na zeď už asi nevejdou. 
PS2: Blogu už jsem čtyři roky a měsíc a já jsem si toho všimla asi před měsícem.
PS3: Už nám skončilo MS ve fotbale.
PS4: Puede pasar que quieran, pero nunca olvidaré este aňo en México. Siempre lo amaré, me regresaré y siempre le estaré fiel! Te extraňo, México!
PS5: Článek jsem si podruhé četla jen do půlky, tak jestli se tam objevují nějaké chyby či nejasnosti, omlouvám se, ale je mi strašné vedro!

La checa ya se ha regresado a su país

Por la manana la estaba despertando ruidos del lluvia, hasta que le despertó absolutamente…
Dnes ráno mě celé ráno probouzela bouřka. Až mě vylekal mohutný hrom, otevřela jsem oči, kouknula se na hodiny, zjistila, že je 10, což nevím, proč jsem měla na mobilu, protože bylo už 12. Odkryla jsem peřinu, rozlepila oči a přesunula
se do obýváku, kde už byla sestra hrající Starcraft a koukající na reprízu Dobrého rána na čt24. Koukám na problémy Řecka, na Papeže, na tunel Blanka a k tomu snídám rohlík s marmeládou a čajem. Češka už je zpátky ve své zemi.
Ano, zase jsem strávila den v letadle a na letištích a čtvrtého července jsem se vrátila po osmé hodině večer na letiště v Ruzyni, kde na mě naskočila sestra a matka y otec čekal s krásným transparentem „Bienvenido karo!“.
Čekalo na mě nové auto, domečky v Praze, silnice, tramvaje, lidi, značky, hnusné paneláky, červené střechy… Česky jsem se znovunaučila za dva dny a chybí mi španělština, chybí mi Mexiko. A sestra už mi říká, že „už jdu“ znamená, že UŽ jdu a ne že přijdu až za tři dny. Uklidila jsem si už moje věci a vypadá to, že se nevejdou do pokojíčku. Nechci po icq, msn nebo po facebooku mluvit s nikým. Dneska půjdu k dědovi, zítra s kamarádkami, pozítří s kamarády, popozítří na tábor.
Článek nemá moc smyslu. Jsem zmatená.

Toy Story 3! Que emocion!

Asi před týdnem jsem poprvé uslyšela, že budou dávat Toy story 3 v kinech. Já jsem to se svým flegmatismem (který už jsem u sebe oficiálně objevila) vzala bez emocí a bylo mi jedno, že všichni moji kamarádi skákají 3 metry do vzduchu a mávají u toho rukama. Když o tom ale během toho celého týdnu nepřestali mluvit a dokonce o tom začali i jiní kamarádi, musela jsem stoupit z mého oblaku myšlenek na zem a zaposlouchat jsem se, proč se jim to tak líbí a proč jsou na to tak nadržení, že dokonce chtějí jít na premiéru do kina, čehož já jsem se moc bála, protože moc lidí v kině, fronty, čekání a běžení do kino sálu, protože v Mexiku vám nedají místa, ale jenom lístek sálu, nepatří mezí mé nejoblíbenější věci.
Tak jsem tedy zbystřila a zjišťuji, že Toy story, kterou jsem viděla poprvé asi před dvěma lety v televizi, když jsem byla fakt znuděná a zrovna nedávali To je vražda, napsala, ale že pro skoro všechny Mexičany je to film z jejich dětství, který všichni viděli 15x a milují ho a mají doma již plesnivého hlavního představitele jako plyšáka. A to, že teď vyšla trojka, je úplná senzace a nádhera! Takže jsem se pousmála a vzpomněla jsem si, jak jsem asi před dvěma týdny shlížela na youtubu ukázky z českých pohádek a z večerníčků a potom Tři oříšky pro popelku a málem jsem se rozbrečela s těmi všemi vzpomínkami, co na ně mám.
Šli jsme tedy do kina. Protože naší rezervaci rezervovali špatně, museli jsme si koupit jiné lísky a to na 3D, což byl můj první 3D film v Mexiku. Protože jsme měli ještě hodinu čas, odešli jsme z poloprázdného předkiní koupit si něco k jídlu, něco k pití a za půl hodiny jsme se vrátili a tam fronta jak Brno. Je to na ten náš film? Bylo to na ten náš film, takže jsme si počkali ve frontě a už se dveře otevírají, už nám trhají vstupenky a kamarádka uplatňuje skupinu na facebooku „Uhni dítě, já na tenhle film čekala 11 let!“ a žene se během kupředu a drží nám místa. Usadíme se, všichni mají v očích „wow“ a vzrušeně si povídají a v kině průměr věku tak 16 (od 5 do 25). Začíná film. Všichni si nasadí brýle, a u každé pěkné scény se ozývá „aaaach“ a u každého vtipu radostný smích a na konci tleskají.
Bylo to tak pěkný! Hned pak ten film má úplně jiný nádech s touto atmosférou! Pořádně jsem si to užila a teď vždycky, když uvidím Toy story, budu vzpomínat na Mexiko a všechny moje Mechikánce. 
(Zážitel vylepšil 3D zážitek, ze kterého mě pořádně bolela hlava, protože film nebyl dělán na 3D a také to, že jsem si potom sednula do mraveniště a byla poštípaná na všech místech a pak jsem na záchodě našla asi 10 mravenců v zadku!

Verdad que rápido, vdd q rápido

Dneska ve škole v klimatizované třídě jsem se dala do přemýšlení. Propřemýšlela jsem se přes hada s brýlemi, fotky, rovnátka, prasata, Anděly, neschopnost mluvit česky až k emailu, co mi včera přišel z AFS a vyprávěl o předodjezdovém kempu tady v Mexiku. Že bude od 30. 6 do 2. 7 a že od nového roku změnili aerolinie pravidla a že musíme mít jen jeden kufr. Tak jsem si na to tak vzpomněla. Pak jsem si vzpomněla, že už přišel červen. Že je třetího června. A že už jsem v Mexiku 9 měsíců a že mi zbývá méně než jeden měsíc. Čtyři týdny….
Musela jsem chvilku ještě popřemýšlet, jestli to opravdu není jenom nějaký blbý vtip. Ale po zeptání mnoha mých spolužáků jsem zjistila, že ne. Uběhlo to tak neuvěřitelně rychle… Nikdy jsem si nemyslela, že můj pobyt v Mexiku může skončit. A tak rychle. Un mes…
Mám smíšené pocity. Na jednu stranu už se mi stýská po Česku, po svobodě, po tom jak voní má postel, po mém hnusném paneláku a po tramvajence. A nemůžu se dočkat koukání na seriály se
sestrou, matčin obličej, když si s ní chci povídat, ale ona stejnou touhu nesdílí, protože přišla polomrtvá z práce, spaní s Mikešem i za obavy, že mě v noci poškrábe, povídání si a dělání ksichtů s Kriki a dělání největších kravin s Chůli a Klári. Nebo na bramborové knedlíky, svíčkovou nebo těstoviny s kuřecím a se sýrem! Či snad na to, že v zimě bude méně než 10°, na jaře vyleze sluníčko, v létě nebude každý den kolem 40 a na podzim bude chcát! Také se těším na to, jak na mě bude reagovat okolí a jestli já pocítím sama v sobě nějakou změnu, když se vrátím zase do toho starého.
Ale na stranu druhou mě děsí žít bez tortil, bez vody v Jamaiky (agua de Jamaica), bez toho že  by všechno jídlo pálilo. Bez Oxxa na každém rohu, bez vysokých podpatků a tří hodinového připravování před tím, než se jde na diskotéku nebo do baru. Jít do baru! Oslovovat lidi, co neznáme a normálně s nimi zavést hovor, to, když vám všichni muži podrží dveře, mašle a kytky ve vlasech, školní uniformy a lezení po všech kamarádech. Krom tohoto všeho přichází jedna myšlenka, která mě celkem zabíjí. I když trávíme s kamarády všechen čas říkáním „Určitě se někdy potom uvidíme! Já pojedu do Mexika nebo ty do Česka! A zasnoubíme naše děti!“, tak – řekněme si to na rovinu – není moc velká šance, že se někdy uvidíme. Teď si třeba půl roku budeme psát na facebooku nebo msn a pak už všichni zajedou zase do starých kolejí, půjdou na VŠ nebo do USA či do Kanady, budou pracovat, budou mít děti, vnoučata a umřou. Nikdy už to nebude takové, jaké to bylo. Ale s tímto jsem sem přijela, není to žádné překvapení. Ale snad nebudu mít pravdu.
No, hoďme to za hlavu. Teď je důležité, abych si užila ty poslední dny (27 dní), užila kemp a vrátila se tam k vám! A byla šťastná! Za všech okolností se na vás moc těším!

Que te vaya bien!

(20. 05. 2010; 23:32 – 2:30)
K neuvěřitelnému překvapení jsem teď zjistila, že jsem na tuleníka nepsala už více než měsíc! Moc mě to mrzí, ale okolnosti způsobili, že jsem neměla vůbec ani trošičku náladu psát vám něco. A že by toho bylo!
Pro teď vám musí jenom stačit pár následujících poznatků, zajímavostí, toho, co se mi stalo nebo, co jsem o sobě zjistila.
merida
Tuto sobotu jedu zase do Meridy, kde zůstanu až do odjezdu (už se nám to krátí! 43 dnů!).
six flags
Navštívila jsem Six Flags, což mě naprosto dostalo! Je to zábavní park (pouť) s obřími horskými dráhami, hrami a když si připlatíte, můžete plavat s delfíny!
centro
Byla jsem v centru D.F., kde je neuvěřitelně obří trh s neuvěřitelně pěknými a neuvěřitelně levnými věcmi! Byla jsem jako Karolína v říši divů a rozhodla se zůstat v Mexiku na vždy.
torre
Navštívila jsem Latinskoamerickou věž, která je  pátá největší v Mexiku. (myslím). Má 183 metrů (204 i s anténou) a 45 pater. Výtah je super rychlý a výhled nádherný. Kromě toho dalekohledem můžete idět až do okem lidí bydlících kolem. Hihi. Věž dokončili  30. 04. 1956. Pokud si dobře pamatuji, tak při největším zemětřesení, co bylo tak před 20 lety se nahoře ohýbala až 7 metrů, ale nezbořila se.
metrobus
Jela jsem Metrobusem, metrem, autobusem, jela jsem sama a začala se orientovat po městě. Lhala jsem rodině. Procházela jsem se sama po části D.F. Nikdy mě nikdo neznásilnil, neokradl a ani jsem nikdy neviděla nic, co by aspoň z dálky vypadalo nebezpěčně.
taxis df
Povídala jsem si s taxikářem a ten řekl, že si za den vydělá tak 120 pesos (192kč) a vypadal šťastně a nestěžoval si.
kammarad
Udělala jsem si neuvěřitelnou hromadu kamarádů, které miluji.
bohemia
Byla jsem se školou v továrně na pivo a potom v restauraci Beer factory, kde jsem ochutnala drahé, ale deliciózní rybízové, kokosové a tamarindové (eh) pivo! A také v jídelním lístku vyprávěli o českém pivu!
tacon.- no mio!
Koupila jsem si boty na podpatku, které asi v Česku používat nebudu, ale jsou přenádherné!
bandehra
Koupila jsem vlajku Mexika, kterou mi podepíší moji kamarádi.
jeans
Upadla jsem, až  jsem si roztrhla jeany.
adfkk
Na výletě s AFS jsem poznala jih Mexika. (Již jste shlédli fotky?) Mexiko je tak krásná země, až to snad ani není možné! Na výletě jsem se opálila tak, že sem černější než moje rodina. Opálila jsem si i ruku s mými již 10 náramky. Opálení je moc pěkně vidět.
no dogs
Nenávidím psy a to v jakékoli podobě (i štěnátka).
torila
Nevím, co budu dělat bez tortill.
gz
Zjistila jsem, že miluju psaní a to v jakémkoli jazyku (kromě angličtiny, protože mají strašně nudný styl).
Znám 3 slova pro průjem a 4 pro prsa. Naučila jsem se ty nejsprostší výrazy.
carta
Hraju poker na facebooku, karty na počítači, ano je to tak; mám ráda karetní hry.
jh
Příští rok půjdu o rok níž (do druháku) a ne do třeťáku s mou třídou, jak to bylo původně zamýšlené.
iui
Vypadá to, že konečně půjdu do kroužku roztleskávaček!
anericano <3
Zítra uvidím (SNAD) zápas amerického fotbalu. Mám kamarády, kteří ho hrají a mají pro to stipendium na škole.
aaas
Stala jsem se více sebevědomou a vím víc, co od života chci.
zabky
Začala jsem nosit žabky celé dny. A je to pohoda!
zui
Miluju Česko.
apestar
Už jsem přešla k tomu, že se taky nějaké dny nemyji;  A je mi jedno, že smrdím.
gatp
Nechápu, proč některým lidem vadí, když jim kočka leze po stole, na kterém jedí nebo do lednice.
fg
Naučila jsem se vypalovat CD a jsem na sebe pyšná, i když jsem zničila dvě. A Sims3 za 80 pesos nefungujou a nikdy fungovat nebudou.
heheheh
Zjistila jsem, že miluji pravdu, a když někdo lže, nevěří nebo žárlí, je mi z toho na blití. Také jsem zjistila, že bůh ví proč, žiju v imaginárním světě, kde všichni jsou hodní a všichni dělají všechno pro to, aby se všem žilo lépe. Dokonce i Hittler! DÍKY MATKO!
ih
S vyžehlenými vlasy vypadám moc pěkně!
foto j untos
Myslím, že je škoda, že my Češi se nikdy neděláme fotky jako „Hele, vyfotíš mě s Květou??“.
dfhj
Schopnost napsat myslím a ne mysím se vypařila.
op
Pěkně jsem si spálila prsty o žehličku na vlasy a dnes o pánev. Už to začíná černat, mami!
barney
Svět je povrchní. Ale s charakterem se mění zjev vzhled.
dienro
V levné zemi utratíte mnohem více peněz než tam, kde je draho.
sid
Když se opijete tak, že si druhý den nepamatujete naprosto nic, neužijete si to.
pppaapap
Blanca (krásná bílá kočka, která mě má ráda a spí se mnou a líže mi obličej a ruce) přinesla domů myš a chtěla ji sníst. Ukázala jsem ji sestře Marianě, která studuje veterinařinu. Vzali jsme si gumové rukavice, zkoumali jsme ji a pak jsme ji zakopali, protože – ačkoli mrtvá jen krátkou chvilku – již začala zapáchat.
gente
Existuje strašně moc typů lidí a ti, co vypadají bez srdce, mají to největší.
geralo heh
Koupila jsem Kriki dárek, který se jí nebude líbit.
sklkjlri
Čím víc máš, tím víc chceš.
lebiso
Počítač se prostě přehřeje a chcípne! Zvykni si!
hokej 2010
Tak mě již nenapadá a proto již přejdu k té věci, pro kterou jsem začala psát. Dnes jsem se vrátila domů celá napjatá, jak nám to dopadlo s hokejem. Před dvěma dny jsem byla přesvědčená, že se Wikipedie plete a že není možné, že bychom vyhráli nad Kanadou. Dnes jsem viděla něco o semifinále? A říkala jsem si „co je to semifinále?“. A pak? Co nevidím? Úplně bez studu jsem začala skákat po místnosti, radovat se do sytosti a do nekonečna opakovat „no mames“ což je španělsky „ty kráso“, ale trošičku tvrdší. Nechtějte vědět, co znamená doslovně. A tak potom, co jsem nahodila znovu počítač, protože na chvilku pro bouřku vypadlo světlo, jsem se pídila trošičku více o MS v hokeji 2010 Německo. A co nevidím? Svět se zbláznil? Kdo jde do semifinále (už jsem pochopila, co to znamená)!? Rusko samozřejmě, Švědsko… možná, ale Německo? Prosím? A kde je Kanada (hehehhe, to jí patří!) a USA?? Co se to stalo za ten rok, co jsem v teple Méchika, kde ani nemají normální slovo pro hokej? Něco velkého to muselo být… Koukám na to jako vypadlá z vyšně. 
PS: Přišla doba vedra. Je půl jedné a já sedím na židli a mám parádně zpocenou zadničku. V Meridě je denně kolem 40°C. To se posměju!
PS2: Nevím, kdo mě k tomu nutil, ale s tímhle miniaturním článkem jsem se srala 3 hodiny! Jestli se vám nelíbí, tak chingen su puta madre a neříkejte mi to!
České loučení: Pa a dobrou noc/dobré ráno!
Mexické: Bye!! Cuidate! Descanca! Que te vaya bien! Te quiero mucho!
Sueňa con angelitos!
Adiooos!