Unas vidas, unos animales, unas caidas, unas camaras, unos manoseos, uno patriotismo y unos baňos

Po dlouhé době jsem tu s českým článek. Na článek o škole a o školách jsem neuvěřitelně líná a nemám ani trochu nálady, takže přicházím s jedním s poznatky, které nevím, jestli máte rádi nebo ne, ale mně se líbí. Je možné, že ti, co četli to španělské, tak už něco z tohoto článku vědí. Ale kdo ví, jak jste co pochopili.
Jsem na jihu Mexico city ve velkém jednopatrovém domě z mého deja vu, chodím na Tec a jsem tam spokojená.
Když se mě někdo zeptá, jestli se mi víc líbilo v Meridě nebo v D.F, říkám, že D.F. A když se mě zeptají proč, odpovím, že protože je to tu více živé. Pravda je, že opravdu se mi líbí více tady, ale kdo ví proč? Jak je to město velké jako kráva (10 milionů obyvatel), tak je také nebezpečné, takže mě nikdo nenechá jet někam v MHD a dokonce ani v taxi. Všude mě musí dovážet rodiče nebo sourozenci a tak – jak už k mé povaze bývá – radši nikoho o nic nežádám a zůstávám jako nějaká asociální blbka celé dny doma, protože nechci způsobovat problémy. Má debilní rodina má také nějaká pravidla, které prostě nechápu a nesnáším. Říkají věci jenom proto, aby něco řekli a oddálili problém na co nejvíce to jde. Takže příklad; v pátek jsem chtěla jít s mými kamarády do kina a pak přespat u kamarádky. Říkám ve čtvrtek matce a ona, že se musí poradit s otcem. V pátek ráno se ptám otce, všechno mu vysvětluju a on říká, že uvidíme. Jsem ve škole a už bych celkem ráda věděla, jak to bude. Sestra mi řekne „Řek mi votec, že dneska půjdeme na rodinné jídlo“. Hmm… ok, tak do kina asi ne. Jedeme v autě a já se ptám, jestli můžu jít přespat k té kamarádce. Otec se ptá, co že to chci. Vysvětluji ještě jednou. On mi říká, že se mu to moc nelíbí, že nemají rádi, když se takhle u někoho přespává a že kamarádku ani neznají. Tak já – již poučená z minulých pokusů – se ptám přímě tak můžu nebo ne? A on, že hmmm… no… nevím… Tak si říkám, ok, tak to asi znamená ne, tak napíšu kamarádkám, že nemůžu. A tak kolem osmé hodiny večerní říká otec „tak co, půjdeš tam, kam jsi chtěla?“. A já v duchu (teď jsem napsala v duju) myslím na jednu pěknou mexickou nadávku. Takže už jsem tu asi více než 2 měsíce, ale nebyla jsem skoro nikde. V Meridě bych mohla, kam chci a kdy chci. Plus mínus. Ale to, že se mi tu líbí víc, je asi v lidech. V Meridě jsem znala skoro všechny jako malé dětičky, všechny stejně oblečené a všechny stejně stejné. Tady je to rozdíl. Od Jonas Brothers přešlo k otevřené konverzaci o velikosti penisů a už se nikdo nediví mému kondomu v peněžence. A všichni odlišní a všichni myslící svou hlavou. Našla jsem na Tecu naprosto úžasné kamarády, které mám strašlivě ráda!
Jinak tak co dál. Napsala jsem tu esej, co jste možná někdo četli na googlu překladači a také jednu další, naprosto dokonalou. Měli jsme udělat jakože článek do novin, o nějaké pohádkové postavě. Já jsem měla Sněhurku zneužívanou v obchodu s prostitucí. Bylo to vtipné a naprosto nádherné! Četla jsem to před tabulí a četla jsem to celkem i hezky a všichni se smáli! Proč ale mluvím v minulém čase a už jsem jí sem nehodila? Můj drahý profesor na španělštinu ji ztratil. A já nemám žádnou kopii a nic. To jsem si pobrečela.
Naší divné čivavě se narodily 4 děti. Jsou podobné myším. A matka je zplodila se svým synem. To je hnus. Začala jsem nenávidět psy. Potom, co s nimi někdy spí Marisol v pokoji, který také obývám, se mi začali hnusit úplně nejvíc. S kočičkama to máme jiné, k našem třem, co jsme si přivezli z Meridy, kde jich bylo 6, máme teď jedno nové celé černé maličkaté, kterého jsem pojmenovala Klux (KuKluxKlan) a který vypadá jako Hombre Lobo (Muž Vlk, Wolfman). Matka po přestěhování do D.F. řekla, že budeme mít buď jenom 3 kočky, nebo odejde z domu. Máme čtyři a matka zůstává.
Mexičané nemají Apríl. Jako 1. dubna. Ptala jsem se a někdo mi řekl, že jako den vtipů mají 28. prosince. A 30. dubna (čarodějnice) mají Den dětí.
Dneska jsem bourala s bratrem. Bratři jsou žárliví na své sestry, všichni. A otcové také. Věc, kterou nechápu. Bratr viděl svojí sestru líbat se s klukem, který není její novio, a tak asi 3 minuty potom, jsme stáli čekající na auto před námi až se rozjede a takhle čekáme a najednou vidím, jak se bratr rozjíždí a napral to do auta stojícího před nám. Btw: samozřejmě všichni po mexickém způsobu bez pásů. Paní se nasrala a museli jsme zavolat pojišťovnu. Toto způsobilo, že jsme tam čekali asi hodinu a půl, než se všechno vyřešilo. Nic se nikomu nestalo, skoro ani autu. Jenže ta hodina a půl v autě byla rozhodně nečekaná a proto ani můj močový měchýř nebyl moc připravený. No, myslela jsem, že zhynu. Ale vydržela jsem to, došla si doma a k mému překvapení jsem močila asi jednu minutu v kuse, což chápu, že vám nepřipadá tak důležité, ale mě to přišlo tak zajímavé, že jsem to musela někam poznamenat! K vaší smůle jsem zrovna psala na blog.
Jeden osmiletý kluk se mi smál, že neumím mluvit, ale nepoznal, že nejsem Mexičanka! Ale za to dnes mi profesorka na ZSV řekla, že neumím mluvit dobře, ale slova jako „děvka“ umím.
To jsem se zase jednou nasmála. Když přijedeme autem a zaparkujeme u domu, máme tam takové místo mezi tím místem, kde je vjezd a kde jsou schody vedoucí k domu. Tak jsem jednou chtěla jít k autu. Špatně jsem odpočítala vzdálenost mezi schodem a místem, kde se parkuje a nevyšplhala jsem je jednou nohou tam nahoru. Tak si říkám je to jedno, prostě spadnou druhou nohou tam dolů a vyšplhám se ještě jednou. Ale něco se stalo. Spadla jsem plánovaně na tu druhou nohu, ale když jsem dávala dolů tu druhou, zjistila jsem, že přesně za tou první mám schod a jak se nakláním dozadu, že už to nedám. Tak jsem rychle udělala obrat a pro změnu se mi pod nohy připletl druhý schod a dokonce i lampička. Tak v panice, ať hlavně nezničím tu lampičku, jsem padala na záda. A spadla jsem na záda na ty schody kamenité.
Jestli se může říct, že existuje věc, ve které jsem mistr, je to v padání. Každý den spadnu nebo zakopnu ta nejméně dvacetkrát a nikdy se mi nic nestalo. A tak ani teď. Spadla jsem na tu zem jako do polštáře. Proč to ale říkám. Při té akci jsem si roztrhla kalhoty z vnitřní strany stehna. Ach.
Asi po deseti letech jsem pochopila tu reklamu na nějaký jogurt, kde byl Tarzan, který narazil svým nářadím do stromu a říká „Jooogurt! S ovocnou drtí!“.
Objevil se nový problém. Nebo ne tak nový, ale asi jsem o tom začala víc přemýšlet. Jak jsou ti Mexičané tak srdeční, jsou si blízcí a pořád se objímají nebo
na sebe pořád sahají, mám takový problémek, že nevím, kdy to znamená „sahám na tebe jako na kamarádku“ a „sahám na tebe, jako že chci něco víc“. Nerada bych se dopustila nějakého trapasu či nedorozumění, kterých už se mi tady stalo několik tisíc.
Konečně jsem si koupila foťák! K mému překvapení všechny byly dražší než jsem myslela, ale nakonec – jako šikovná holka – jsem našla jeden
podvodní za 2 500 prsos od Olympusu, kterému jsem musela koupit paměťovou kartu za 500 a ke kterému mi darovali jednu MP3 s 2G!
Na Mexikáncích se mi moc líbí, jací jsou to vlastenci. Na všech místech mají barvy své vlajky nebo vlajky, nebo názvy města, země, státu; každé místo má své tradice, které se provozují a i přes ty všechny děsivé věci, co se tu dějí, vypadá to, že jsou tu spokojení. Kdy jste nějakého Čecha slyšeli říkat „Heleď, pravda je, že bydlet v Česku je super!“. Ve Francii také mají rádi Francii a všichni vědí, v čem je dobrá. Já o Česku nevím nic. Mám ho ráda, ale říct o něm něco mi dá hodně práce. Proč nemáme předmět o té naší zemičce?
Už jsem zjistila problém s veřejnými záchody. Také vždycky jdete do předposlední kabinky?

Los Mexicanos versus los Checos

Dnes vás asi moc nepotěším. Přestoupila jsem na Tec a už se tedy po mně chce práce. A to dokonce i ve španělštině. Měli jsme přečíst jednu knihu a potom napsat pokračování. Já sem jí nerozuměla, tak mi učitel řekl, že můžu udělat esej na rozdíl mezi Čechy a mexičani. Tak jsem ji udělala. A je moc pěkná! Na tři strany ve wordu. Jsem na sebe pyšná, ale vy z toho patrně moc mít nebudete, protože je to ve španělštině a já nepřekypuji chutí na přeložení. Tak nashle u dalšího článku nebo hodně štěstí s překladači, které mají češtinu obzvláště dobrou! ;o)
Biendenida! Me fui al Tec y ahí empezaron querer, que hago algo aun en clase de espanol! Tuvimos que leer El laberinto de la soledad de Octavio Paz, pero porque yo no entendi al libro, el profe me dijo, que puedo hacer un ensayo sobre diferencias entre los Checos y los Mexicanos. Disfruten lo! A mi me encantó! Jaja 😀
Karo
Los Mexicanos versus los Checos
Siempre sabia, que hay una diferencia entre las personas y que si iré a otro país, voy a sentirlo mas. Y muy después que vine aquíí se veía, que en serio, la unica diferencia entre los checos y los mexicanos no es que todos mexicanos son chaparitos morenos con pelo negro y ojos café. Aunque esto tambien fue grande sorpresa, cuando a mi – siempre la chiquita – decían „Tu, que eres alta, baja me la jarra!“ y ya nadie me insultaba con palabras como „la negra“.
La primera verdadera grandisima sorpresa era verdamente grande. Nosotros acabando doce años terminamos de ver caricaturas y peliculas americanas familiares y empezamos con comedias americanas o britanicas, documentos y las verdaderas. Yo vine aquí con eso y de golpe veo, que mis companeros todo tiempo estan viendo Disney chanel (caricaturas 24 horas del día), aman High school musical y en todos lugares se aparecen placates de Jonas brothers, cuales yo ni coconiera, si mi mejor amiga de Chequia no tendría una hermanita de diez años.
Cuando tomo en comparacion un estudiante de universidad de los dos países, es algo diferente. Mis dos hermanas de 21 años estan en primero de universidad. Mi hernama checa Aneta ha hecho muchas cosas malas; lastimaba mis papas, una vez quería escapar de la casa, mentía, fumaba, se emborachaba, gritaba y quien sabe que más. Pero eso todo en su adolescencia y se acabo sobre 19 años. Ahora le siguen gustando fiestas y le gusta divertirse, pero ya no es tan salvaje y siempre piensa a una medida. Mariana, mi hermana mexicana, sin problema va todos los días en semana al antro a otras fiestas y casi siempre toma mucho y termina muy tarde.
Quien sabe, porque es así. Quizá, porque los mexicanos ven todas las cosas con cara de „no pasa nada“ y nunca hay problema. Pero para una persona de Europa es eso una cosa incomprensible. Dijeron a las 6 o escuché mal, si son las 6 y media y nadie ha venido? Yo pensé, que hoy vamos a ir al bar? No? Pero porque? Que pasó? Y me pregunto, porque prometen cosas, si no son ciertas?? Porque hablan?
Y hablan mucho… En comparacion con ellos, somos los mas secos y mas frios gente del mundo. Mayoría do los mexicanos son completamente locos. Si en Chequia vendrías al salon cantando, bailando, riendose o gritando, nadie nunca hablaría contigo, porque todos dudarían tu estado mental y echarían ganas para meterte a manicomio. La misma reaccion sería si vendrías con toda calor, que tienen. Son muy abiertos y pasan todo tiempo abrasandose y tocandose. Eso tiene dos problemas para un Europeo. Primero, por costumbro hablar con personas de distancia 5 metros nos veamos super fríos. Y segundo, que no sabemos, cuando es te estoy tocando amigamente o te estoy tocando, porque quiero algo mas. Y eso confunde mucho y puede cuasar muchos muy buenos malentendidos.
Aparte los mexicanos no se bañan! Aunque dicen, que si y que nosotros somos los cerdos apestados, no es la verdad! Entiendo, que así se puede ver, Que en Europa no se bañan, porque no nos da tanta pena traer 2 días la misma ropa. Nosotros – a saber – no necesitamos cambiar nuestra ropa cada día, porque si nos bañamos cada día! Cuando dije, que me baño siempre en la conhe, todos me empezaron gritar, que soy un asco. Pero que pasó luego? Averigue, que si, ellos se bañan en la mañana y se ponen otro playera, pero eso no significa, que se bañan CADA mañana. Porque un día tienen flojera, otro se mete su hermano al baño, otro se desperta tarde y mira! Eso ya son 3 días en una semana sin bañarse!
Creo que eso es la razon, porque todos tienan clocets en tamanode una vaca bastante gorda y embarazada. Yo en mi familia mexicana parezco con mis tres playeras, dos pantalones y unos zapatos como la mas pobre y mas rara persona del mundo. Pero ahora entiendo, que necesitan mucha ropa, para ocultar lo, que huelen mal.
Con la ropa se me ocurre otra cosa, que tambien me soprrendió. Hay tantos situaciones, por cual se reglan y preparan 3 horas, solo para estar bonita diez minutos. Se ponen vestido, zapatos con tacon, millon chiquitas cositas y cuarenta veces todo prueban y cambian. La verdad, a mi me da eso muchisima flojera. Y en dos horas, todo se cae o se acomoda mal o se mancha o se rompe… Nosotros vamos a un bar en playera y tenis y casi igualmente al antro. Creo, que no nos parece justo y bueno, hacer de nosotros algo, que somos solo para un ratito. Hacer de mi misma una princesa con pelo super peinado y día siguente ir a la escuela con pelo recogido y ropa equis, es contra nuestra mente. No vemos ningun sentido. Aquí pero me tengo que arreglar, porque si no, no me dejan pasar y me van a ver mal, como un extraterrestre, que no puedo decir, que me encantaría mucho.
Como no vemos mucho sentido en eso, tampoco tenemos monton de cositas para hacer nuestra casa (o coche o lo que sea) mas bonita. Cosas, que solo estan colgando o acostando encima de mesas y libreros y solo cachan polvo. Cosas, que veo en supermercado y dijo sola a mi misma, que cosa tan ascerosa nunca la he visto y que ni siquiera la acceptaria como un regalo y mucho menos lo compraría. Y mi mama mexicana me dice „Que bonita fuente! Hay que comprar la para la casa, donde tenemos los espejos…“. Mi mama checa diría „No sirve para nada, solo gasta dinero, agua, espacio y los espejos son super practicos, porque te puedes ver de todas partes.“. Para que quiero una casa grandisima con millon salas, si solo hace trabajo en limpliarla?
Tal vez ya no tenemos corazon y hemos olvidado las cositas, que hacen mas bonita la vida. Somos realistas, todo tiempo estamos con las dos piernas en la Tierra. No volamos en los nubes , en los sueños. Sabemos, que podemos lograr y que cosas no son tan reales. Los mexicanos son todo tiempo sin problemas, sin estres, sin presa, sin unos reglas. Y eso me estresa a mi, porque para mi eso significa estres. Es que no entiendo, que puedo hacer y que ya es muy fuerte. Si a mi mi profesor dice cada día, que clase voy a tener día siguente y que tengo que venir cada día a las 10 a su oficina (para que
me dice, que mañana), puedo despues de una semana y media, venir 20 minutos mas tarde? Como es posible, que el maestro me este día dice „Porque no viniste a las 10, como te dije? Pues, te avisé, que HOY ya vas a tener clase, no?!“ Entonces todavia no se, que hago y por eso mas me estreso. Pero aquí tal vez todossaben, que se puede y que ya no. O mejor ni se preocupan.
Otra sorpresa fue, cuando me explicaron cosas sobre los novios. Familias son consertvativas y unas cosas me quedé con cara de un grande punto de interrogacion. Cosas, como que tu familia tiene que coconer tu novio antes, que es tu novio y a veces dar permiso si puede ser tu novio? Familias checas casi ni saben, que tienes novio y traer lo a la casa y prezentar lo a la familia se toma muy serio… Cuando dije en broma, que voy a traer mi novio y a mi casa y a mi recamara y que cerraré la puerta, mi mama se casi desmayó. En Chequia si alguien de tu familia esta en la casa, viene novio (igual como amigos) solo a tu cuarto, porque le da pena y incomodan se uno a otro. Tampoco te dicen tus papas „Estas todavia muy chiquita para tener novios!“ a los 12 años. Que yo me acuerdo, uno en kinder. Bueno, me dije, Europa es tal vez mas liberal, que pensaba, pero luego estaba pensando sobre todas estas cosas. No solo la pregunta de novios, pero de todo el sistema de familias aquí. Por supuesto así no es cada familia, pero creo que mayoría. Como me he dado cuenta, los hijos mientan muchos a sus papas. Yo digo, que es culpa do los papas. Porque claro, que si prohiben todo, hijos lo van a hacer y con mas grande placer, porque „prohibida fruta de mejor sabor“. Aparte porque sus papas entonces creen, que no lo hacen, no les explican unas cosas y mira, de golpe es hija embarazada y hijo alcoholico.
La mejor cosa para ensenar hijos, que ya no lo vuelven hacer es castigo! No sales a fiesta, no sales este fin, no sales esta semana a ningun lado, no sales este mes! Una chica checa era en México castigada por su primera vez en la vida. Puede ponerlo y tambien lo hizó. Cuando haces una cosa mal, los papas estan enojados y tu estas triste, porque estan enojados. Tu castigo es que ves, que estan enojados y tristes y sabes, que es tu cupla y en futuro intentaras no lo hacer de nuevo. Pero si haces una cosa mal, estas triste, porque enojaste tus papas, pero en momento, que te dicen „no sales“, te vale toda la tristesa y que lastimaste tus papas y lo unico, que sientes es enojo y completamente olvidaras, que en realidad fue tu error.
Y se van a dormir. Todos duermen. Todo tiempo. Vienen de escuela y se duermen en la tarde. Despiertan a las seis, hacen tarea y se van a dormir a la media conhe. Despues de comer! A mi me siempre metían a mi cabeza, que despues de las 6 de la tarde, no se puede comer nada,
porque no es sano. Tenemos desayuno como sobre las 6 o7, luego comida 12-14 y sobre las 5-7 cena. Y despues ya nada. Lo Mexicanos desayunan, comida tienen sobre las 4-6 y cena 8-1 de la manana! Aparte todo tiempo comida mexicana muy rica, pero tambien muy pesada. Entonces todos todos los días sufren unos problemas con intestino…¨
Yo, verdadero europeo quejando todo tiempo a todas cosas, no conoczo lo mexicanos tan bien para juzgarlos. Aunque siete meses se ve, que en un monton de tiempo, para conocer bien una cultura no es tanto. Talvez nunca se puede conocer completamente, si no se vive ahí toda la vida. Tal vez nunca comprenderé y accepteré unas cosas, pero siempre las puedo respetar. Y lo mas importante es, nunca decir „que es diferente, es malo“.

El choque cultural vino poquito tarde

(od 27. 3. 10, 23:00 – 28. 3. 10, 3:30)
BTW: Sharpy, si estas leyendo esto, Josué dice, que eres un velký opilý.
Po kraťoučké době jsem zase tady. Se školou pořád nepřicházím, ale mám tady také zajímavé věci. Jak vám asi název neříká „Kulturní šok přišel maličko pozdě“, znamená, že již přišel. Na předodjezdovém soustředění s AFS nám říkali, že kulturní šok je to, že najednou zjistíme, že se nám vůbec nelíbí, jak to chodí v té zemi, kde jsme a budetme si říkat, že je to úplně na hovno. Normálně prý přijde po třech měsících. Vzhledem k mé mentální pomalosti a k tomu, že Merida je – když se nejdete blíže kouknout na vesnici, což já jsem nešla – úplně stejná jako Praha, přišel až teď. Po přestěhování do D. F., žití již s celou rodinou a studování ve škole a přitom rozumění tomu, co mi říkají, kulturní šok přišel. A přišel moc pěkně. Tak bych vám to zase shrnula v bodech. Patrně nebudou mít moc společného a budou plácány bez hlavy a paty tak, jak to nejdu v mobilu. (Ale nepřijdou jen věci z kulturního šoku, budou to prostě moje typické poznatky, va?)
·     Matka nemá ráda kočky. Řekla, že z Meridy si z našich šesti přivezeme jen 3. Teď už máme jedno nové koťátko. Nikdo se o ně moc nestará, nikdo jim nedává najíst a nečistí bobky. To samé je s našimi dvěma divnými čivavami, kde je teď matka těhotná od svého syna. Když mi to řekli, já udělala znechucený obličej myslící na incest a na retardované děti. Oni ne.
·     Nevím, jestli už jsem to psala nebo ne, ale Mexikáncům (nebo aspoň mé rodině) připadá odpornější škytat než krkat. Prokrkají celý sváteční oběd a všem to připadá normální. Kdybych neměla matčinu školu shnilých, černých a upadaných nohou v koleni a k tomu obrázky z časopisu „Sestra“, který rozhodně k nikomu ke špagetám se sýrem nedoporučuji, už bych zvracela…
·     Ačkoli maličká Česká republička, jsme známí a něco z Česka vidím skoro na každém kroku. A všichni znají aspoň jednoho českého fotbalistu. Já už taky.
·     Pokračovala bych v dalších slovech, u kterých byste řekli „to se řekne podobně, jako v češtině“, ale pak zjistíte, že je to divné. Teď mě napadá ale jenom
komplex, který se neřekne comlexo, jak jsem si myslela a jak jsem říkala a myslela jsem, že mi všichni rozumí, ale complejo, což také znamená složitý nebo celek.
·     A pes znamená česky ryba.
·     V Mexiku můžete souložit, až když jste plnoletí, což znamená 18 let. Viděla jsem to a protočily se mi panenky při vzpomínce na návrh, že v Česku už od 14. A teď jsem v rozpacích; kdybych si navzdory tomu, že nejsem očkovaná proti rakovině děložního čípku, chtěla trošku zasouložit v mých šestnácti až skoro sedmnácti letech na mexické půdě, je to nelegální nebo na mě – jako na Češku cizinku – platí zákony v Česku?
·     PS: Ve chvilce volna jsem zjistila, že máme patrně více než 13 slov – na které jsem přišla já – pro sex. Viva checo!
·     Když jsem řekla kamarádovi z minulé školy, že jedu do Mexika, řekl mi, že je to ráj Marihuany (mimo jiné). V Meridě toho moc nebylo, tady je toho dost. Na Tecu už mi byla jedna nabídnuta a ukázána. Když jsem se zeptala kamaráda ze CCH, jestli tam kouří hodně lidí (myslící cigarety), odpověděl mi „Marihuanu? Jsou lidi, co ne.“
·     To mě přivádí na mé oblíbené téma. Opravdu se omlouvám, patrně o tom mluvím pořád a už nevím, co jsem napsala a co ne. Nějak to vypadá, že Mexiko je na tom politicky špatně. Mám kamarádku, které zabili před rokem tátu, bratra mého kamaráda také před rokem unesli únosci a požadovali výkupné, které nakonec dostali a nechali ho jít a v pátek jsme měli mít všichni bílé oblečení na protest, že se nám nelíbí bezpečnost na Tecu, protože v jiném campusu zabili 2 studenty. A hle, prostě už si zvykli. Berou to skoro jako normální věc. Prostě se to děje. Nemají skoro ani dokonce vtipy na politiku ani na policisty, což u nás patří k těm nejzákladnějším. Na facebooku jsem narazila na skupiny „D.F., město, kde přijede pizza dříve než policie“ a také v „Nekraď! Politici nemají rádi soutěže!“. Tak aspoň, že těch pár vtípků.
·     Hodiny etiky jsou strašně zajímavé. Na jedné jsme vypočítávali, na kolik pesos na měsíc vyjde jedna normální rodina dítěte z Tecu se třemi dětmi. Všem vyšlo tak kolem 100 tisíc prsos. (Moje maminka vydělává asi 30.) A pak říká, že minimální příjem pro jednoho Mexikánce na měsíc je 1500 prs. A tak jsme zase museli vypočítávat, kolik peněz utratí jeho rodina za jídlo, oblečení, bydlení, transport a hromadu dalších věcí stejně tak jako když jsme vypočítávali, kolik vyjdeme my, aby si s penězi vystačili. Aby neumřeli hlady, museli pracovat oba rodiče i děti a krást elektřinu, vodu a tak a když by nevyzbylo, tak i krást věci a okrádat lidi. A pak přijde učitelka a říká, že těchto lidí, co mají minimální příjem je v Mexiku 80% (80%!!!!!!!!!!!!!), 1% má ještě míň a těch zbylých 19% jsme my. Tedy oni. A když jim říkám, že jsou to bohatý kreténi, tak se tlemí a říkají „já a bohatý“? Což by možná mohla vysvětlit následující hodina angličtiny, kde nám pí. uč. dala jeden obrázek, kde byly vidět, jak je to se sociálními vrstvami v dobře ekonomicky zajištěných zemích a v těch, které na tom tak dobře nejsou. A těch chudších lidích je v chudších zemích pořád víc a víc, protože oni mají patnáct dětí, zatímco ten bohatší má 2. A také jsem potom přemýšlela, proč chudší země jsou šťastnější. Není to třeba tím, že my, jak si žijeme dobře, a víme, že když už jsme se dokázali vyšplhat tak pěkně nahoru, tak můžeme dokázat ještě víc a chceme dokázat víc, což stojí práci, nervy a nejsme nikdy absolutně spokojení? Zatímco ti chudší, co si nežijí tak dobře, jsou rádi za to, když přežijí další den bez relativního hladu a oddychnou si a ani je nenapadne myslet na to, že by chtěli mít stejnou MP3 jako spolužák?
·     Přejdeme k něčemu více oddechovému. Mají tu japonské restaurace. Přijdeš, řekneš jméno a kolik vás bude, oni tě dovedou ke stolu do čtverce bez jedné strany. Ve prostřed je jako takový plech, horký, na kterém kuchař stojící z té strany, kde se nesedí, vaří. Dělá s jídlem různé tríčky a nakone
c zapálí maso až vám to oddepiluje chlupy na rukou. Sedíte tedy okolo a říkate, co jíst chcete a co ne. Jídlo již není tak zajímavé, protože jsou tam věci z moře a vařená zelenina nebo sushi. Tak si tam moc nepochutnám, ale to, co je dobré je rýže s vajíčkem a zeleninou všechno rozsekané na maličké kousíčky a pak maso s bílými kořínkovitými věcmi, mňam! Jí se to hůlkami a je s tím sranda. Popojedem zase na Mexiko.
·     Mexikánci skoro nepoužívají pásy v autech. Jen na předních sedadlech a to jenom proto, že musí, protože jestli ne, tak jim to pípání auta vyklove díru do hlavy.
·     Nikdo nepije alkohol, nikdo nikdy nesouloží, ale všichni jsou věčně opilí a najednou i těhotní! S tím alkoholem je to opravdu sranda. Normálně v půlce vyučování se seberou a jdou chlastat a pak se vrátí do školy. A skoro každý pátek všichni jdou zase chlastat a pak domů a pak na zase zase fiestu chlastat. A rodiče? Musel jsem zůstat dýl ve škole, protože jsem musel dělat jeden projekt. A přesně proto smrdím po cigárech, mám loket od tequily a voním po winterfresh s příchutí piva. 
·     Mexikánci jsou hodně živý. Myslím, že takové lidi, co jsou tady, byste rozhodně v Evropě nenašli. Jsou prostě hrozně trhlí. Zpívají, řvou, tančí a hýbají se, jak jen můžou. Je to strašně sympatický a asi mi to  bude scházet. A nevím, co budu v Česku dělat bez tortil. 😦
·     S tím také souvisí jejich fiesty. Tady je nejvíc lehké někam jít, protože jak jsem moc otevření a tak, tak máte miliony kamarádů a všichni vás zvou na fiesty. A tohle znamená, že je někdo pozval na nějakou párty u sebe doma (nebo tu osobu pozval někdo) a ta další osoba zve vás. A jdete. Nemáte tušení, kdo přijde, jestli tam budete znát ještě někoho nebo koho je to dům. Přijdete kolem 11 večer, někdy něco platíte, někdy ne. Většinou tam řve muzika, kterou spravuje nějaký DJ, jsou tam světla a alkohol. Tancuje se, povídá se, pije se, směje se, flirtuje se, líbá se a někdy dojde i v parčíčku, kde je na všechny vidět, i na něco víc, že. Třeba když zrovna jede vaše matka pryč od toho, jak vás tam nechala a zapne světla u auta a pak se zjistí, že to byl ten kamarád, co vás pozval s nějakou holkou, kterou poznal na tý fiestě. Legranda.
·     Když už jsme u toho, tak ještě zmíním další tipy, jak strávit víkendový večer. Ještě můžete v nějakém baru, které jsou pěkné a mají zajímavé a míchané druhy alkoholů, hraje muzika, prostředí elegantní, moc pěhný a nikdy tak zakouřené jako v Česku. Také můžete jít do antra, což je jako diskotéka, kterou už jsem tu jednou popisovala (asi v září), ale v D.F. je ten problém, že vás tam pustí až od 18. Teď si budu dělat falešnou občanku. Strašně mě to baví a už asi vím, čím se budu živit, až budu velinká. A nebo další místo, kde strávit večer je doma. A to buď doma s kamarády nebo doma s rodinou nebo ve svém pokojíčku. Ale to se tak moc nestává… 
·     Když už jsme u těch fiestách, tak bych ještě něco řekla. My, Češi, máme plus mínus jeden styl oblečení a gradujeme to podle toho, jestli jsme doma odporní v domácím oblečku, jdeme do školy, na ples nebo na diskotéku. Ale pořád se tak nějak na fotkách poznáme a vypadáme pořád stejně. Tady? Když jdete do školy, jste tak nějak normálně, aby se vás lidi nelekli, a když jdete do antra, máte naprosto jiný oblečení, obří podpatky, vlasy super upravený a natočený a upravujete se něco kolem třech hodin. Já jsem vždycky maximálně během půl hoďky. Oblečení si půjčuju od sester, boty na podpatku mám jedny. Ty, co mi koupili na svatbu. Mexikánci mají prostě jedno oblečení na takovýhle akce a druhý na normální nošení. A vždycky jeden pokoj extra na svoje oblečení.
·     Mexikánci se s vykáním nijak neserou. Někdy vyknou, někdy tyknou, učitele nevyjímaje. Já, vždycky traumatizující se tím, že nevím, jestli říct „jste“ nebo „seš“ se už s tím také neseru! A ani nevíte, jaká je to pohoda. Ty, vy… koho to zajímá?
·    
Miluju mexické SPZ! Jak je jich hodně, tak mají v každém státě jiný typ s jiným obrázkem a jiným nápisem. Což znamená, že většina aut taky v D.F. má tři písmena (jako jsme to měli my) a vedle nějak čísla. Ty tři písmena mě dostávají! Dnes jsem viděla jeden SEN, dál  SPZ a pak TMA a sestra má s WTF a to mě dostává prostě nejvíc! A je jich mnohem více. Vždycky vidím ty 3 písmena a vybaví se mi nějaké slovo nebo jméno ať v češtině nebo španělštině.
·     Ach… a když už jsme u aut. Zamilovala jsem se do Hond. Všech. Takže mami, dej sbohem Edíkovi a kup jednu pěknou Hondičku. Nejlépe Honda Civik. Šup, šup! Máš na to 3 měsíce!
·     Vymyslela jsem: Tresty jsou úplně na hovno. Protože něco provedeš -> rodič tě seřve -> Cítíš se provinile a to, že je rodič nasrán, je tvůj trest, protože jsi z toho smutný. VERSUS Když něco provedeš -> rodič tě seřve -> cítíš se provinile -> rodič ti řekne, že nemůžeš jít zítra na fiestu -> je ti u prdele, že je rodič smutný či nasraný a ty jsi nasraný na rodiče. A už tě ani nenapadne, že to vlastně byla tvoje vina. Věřte mi, je to tak. Z vlastní zkušenosti.
·     Druhá věc z domu: Matka v domácnosti = problémy v rodině. Proč?
·     1) Ruku v ruce s tímto článkem jde má teorie. Představujte si situaci: Jste celý den doma, uklízíte, vaříte, koukáte na telenovely, manžel furt v práci, vrací se pozdě a v nedobré náladě a děti pořád ve škole a na uklízení opravdu nemají náladu. Problém: matce se zdá, že manžel nemůže mít tolik práce a že nemůže být tak unavený pořád a chce, aby se jí manžel taky věnoval. S dětmi je to tak, že matce se zdá, že jsou to největší prasata, co ve škole nic nedělaj a ani si neumí poskládat to debilní prádlo, co už jim vyperu, vyžehlím a složím! Žena, co je pořád doma nepochopí, že dítě přijde domů mrtvé a na nějaký zasraný oblečení fakt nemá náladu. Chce jíst, učit se a umřít. To samé manžel.
·      2) Normální pracující nebo studující člověk má 2 možnosti na úspěch. Když se nevede v práci, alespoň se může vést v rodině, když se nevede v rodině, alespoň se vede v práci. Ten v domácnost
i má ale jen jednu možnost na úspěch. A když se nevede, je to problém, protože on už nemá čím si to kompenzovat. Takže, jestli mě teď čte můj budoucí manžel: Já pracovat budu vždycky!
·     Jiný kraj, jiný varm. Je to tak i s osobností lidí a přístupu k lásce. Mexičtí muži mají ještě v krvi gentlemanství. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem si naposledy otevírala dveře… Takže také ještě pamatují to, že žena se musí dobývat. Oni Mexikánci jsou takoví, že se nebojí tolik selhaní, neúspěchu, jako my, Češi. Takže vás pořád někam zvou, pořád chtějí být s vámi a pořád vás pronásledují na každém kroku. Někteří. A to je to anglické slovo skalker, které tady tak hojně používají, které se španělsky řekne acosador. Měla jsem 3 hodně intenzivní, a jednoho polointenzivního. Tady je to ale úplně normální. Když jsem jim řekla, že v ČR je nemáme, tak si mysleli, že jsem špatně rozuměla otázce. A když jsem jim řekla, že se mi to nikdy v životě nestalo, tak už se se mnou nebavili, protože mysleli, že jim lžu.
·     Další slovo z angličtiny je free, což znamená amigo con derechos, friend with benefits. Pro co patrně v češtině název není, nebo ho alespoň neznám. Pro ty, co pořád neví, je to v otrockém překladu kamarád s právy/výhodami. Myslím, že v ČR jen tak neřeknete, že máte takovéhle kamarády. Tady se to říká nahlas a je to normální věc brána beze studu.
·     Jak jsem začala mluvit španělsky, začala jsem postrádat nějaké slova v češtině.
·     Například novio se řekne v češtině jako přítel nebo holka/kluk, které ale mají i jiné významy a nepoužívají se jen pro novio a není to tak jasné.
·     Guapo je handsome je… pěkný? krásný? sexy? kunda? nic nevyjádří přesně „guapo“! Leda tak pohledný, ale to rozhodně říkat nebudu.
·     Také nemáme slovo fajar, což je jako… prostě slovo na to nemáme! Na Zsv nás učili, že je to petting. (Teď doufám, že jsem si to nespletla s peetingem, eh.)
·    
Dále, když jste opilí, ta fáze, kdy se tlemíte všemu a máte dobrou náladu, na tu používají zase slovo happy (vyslovující se s ch, ach…).
·     Takže, děti. Rychle se naučte tyhle slovíčka, ať mi pak rozumíte, protože je hodlám používat! Pěkně si je počeštíme a naše děti už je budou mít ve slovníku spisovné češtiny! A stalker taky!
·     Muži tady také dají hodně důležitosti svalům a síle. Porovnávají mezi sebou a smějí se těm tlustějším. Jsou to porchvní smradi! Ale kdo ví, jestli všichni, já znám jenom těch 19%, že jo…
·     A já jsem krásný klasický Evropan a ještě k tomu Čech, takže si pořád jenom stěžuju, takže mě nemůžete brát vážně, protože jsem tu spokojená! (Což ale neznamená, že bych se na vás už strašně netěšila!!)
PS: Doufám, že jste všichni na hodinku včera v 20:30 vypnuli světla a jiné elektrické spotřebiče!
PS2: Jak jste si mohli všimnout tam nahoře, už je po třetí hodině ranní, takže mě moc mrzí, jestli jsem napsala něco špatně nebo něčemu nerozumíte. Adios!

Un paquetito!

Tak, dámy a pánové, budete se divit, ale dnes mi přišel balík z Vánoc. Ano, je 24. března, ale tak co, ne? Pošty totiž nejsou nefunkční jen v Česku, ale v Mexiku také. A také je obsluhují jen kyselé ksichty. Moje dva balíky, co mi poslala maminka na začátku prosince k Vánocům a k Mikulášovi se vesele vrátily do České republiky a vzhledem k mému stěhování mi ho musela maminka znovu poslat (mínus mnoho věcí, co se rozbily, již nebyly k užití nebo už se nevešly) až 25. února to poslala a dnes byl poslední den na vyzvednutí (přišel 20. března) na poště, jinak by se zase vrátil. Tak jsem měla stáhnuté půlky, aby to vyšlo. Vyšlo a mám svůj balík! Můj balík, na kterém je napsáno PRDÍK
Na jako první věc jsem narazila na hromadu kalhotek, které si ihned bratr pověsil na zrcátko u auta. Dále na mě koukaly také ponožky, to vše ve Vánoční a Mikulášské nadílky, jak to vždycky my v naší rodině máme. S Mikulášem přišly ještě dvě punčochy s bonbony a moc moc moc čokolády, což mi ještě připomíná, že jsem taky narazila na VŠECHNY 4 DRUHY STUDENTSKÉ PEČETĚ a JEDNU MILKU! K tomu ještě bonboniéru, takže umřu nádhernou smrtí ujedení se čokolády. Promiň, maminko, dopis jsem si přečetla až po rozbalení (ach, já materialista), takže jsem smíchala obě punčochy se sladkostmi od Mikuláše dohromady… Ale Marisol jsem to vysvětlila. Vysvětlila jsem to špatně, takže nerozuměla, ale budu se snažit dál.
Dále české časopisy a noviny (které byly bohužel z dob ZOH a jeden říkal „Bude druhé Nagano?“); knížky v češtině, v níž byla jedna i od Edgara Alana Poua; také 4 instantní sněhy, které jsem hned šla ukázat; versatilky, které tady neznají; maličkou praktickou cvičebnici španělštiny, kde pořád vypráví o Rafaelovi, jak se jmenuje můj bratr (Aunque come mucho, Rafael no engorda – Ačkoli hodně jí, Rafael netloustne); plyšáka myšky, abych se k ní mohla – až mi bude smutno – přitulit; svíčkovitou velkou růži; kuličku z adventního věnce; naušničky; klaunský červený nos, z kterého byla mladší sestra na větvi a musím si ho hlídat, aby mi ho neukradla; mobilní telefon, ze kterého jsem měla radost ale jenom chvilinku, protože on takhle daleko od své země nefunguje (tak si někdy říkám Proč já? a pak vzpomínám na to, co mi říká maminka Proč jsi nejela radši do Kolína?); drát do mobilu, který se mi utopil v záchodě ve škole; asi tisíc jednokorun; kalendář s fotkami České republiky s názvem „Obrázky z domova“, ze kterých jsem poznala asi 3, při čemž se pak po přečtení jmén zjistila, že je neznám; antiperspirant, protože maminka si myslí, že smrdím, při čemž mi smrdí jenom nohy (ale to zase pořádně!); řasenku na oči, která jde odstranit pouze kladivem; dvdčka s českými pohádkami s anglickými titulky, aby se na ně mohla kouknout i rodina; a také přišly dárky k Vánocům pro rodinu, které vypadají, že se líbí; a samozřejmě to nejdůležitější: dopisy.
To jen tak v hrstce, abyste tak nějak měli představu. U dopisů jsem si pěkně zavzpomínala, zasmála a dokonce i zabrečela, což je u mě poslední dobou opravdu výkon. Myslím, že nikdy a nikde víc, než tady v Mexiku jsem si neuvědomila, jak strašně mám ráda svou rodinu a své přátele a co pro mě znamenají. Všechno, co jsme spolu prožili, jejich humor, jejich chování…
Děkuju moc za to, že jsi mě pobavil, dědečku, ačkoli již bylo vidět něco z tvé oslavy a z tvé řebříkové národnosti, protože zpívat se píše se z. ;o) Mám tě moc ráda.
Děkuji moc za pozdrav, Péťo :). Nechápu, jak vždycky můžeš vědět všechno, a slibuju, že jestli mě s Kristýnkou ještě někdy vezmeš k soudu, tak už se nebudeme klátit smíchy.
Děkuji moc Ájince za kreativní obrázky jako ze Sluníčka a za to, že jsi mě ujistila, že se v rodině nic nemění. Hodně štěstí u zkoušek a už se nehádej s matkou! Nebo aspoň kvůli mně ne, protože si nějak poslední dobou připadám, že všechny problémy dělám jenom já.
Děkuju Tatínku, zjistila jsem, že jsem ti podobná víc, než jsem si myslela. Až mě to někdy i děsí, ale za ty vlasy jsem ráda! Mám tě ráda 🙂
Kristý, děkuju ti strašně moc za to, že mě máš pořád ráda i přes ty kraviny, co dělám (my víme) i přes to, že jsem nezodpovědná blbka neschopná odpovědět a dělám divný věci, které nedokážu vysvětlit. Mám tě strašně ráda a bude to tak na vždycky.
Drahá matinko, nedovedeš si představit, jak sem ráda, že ty jsi moje matka. Čím víc času jsem tady, tím víc si uvědomuju, jaký to bylo štěstí. Omlouvám se za to, že jsem tě srala s uklízením a tak. I když nemůžu říct, že bych po tobě mohla přečíst všechno, co jsi napsala, děkuji ti moc za dopisy a za všechny věci, co pro mě děláš. Příště do Kolína, slibuju!
Anet, u tebe jsem si brečela. Ty jsi pro mě vždycky byla ten největší vzor. A to ze všeho, co se dělat smí a co nesmí. 🙂 Děkuju ti, že jsi. Že jsi moje sestra a až přijedu, tak budeme spát jenom spolu a je mi jedno, jestli příští den nebudu most hnout s krkem nebo jo! A opovaž se jít za mužem!
V dopisu mi Anetka napsala, že i přes ten internet je vidět, jak rostu, že se měním. Jsem za to ráda, myslím, že je to rozhodně moc pozitivní změna. Ale na druhou stranu z toho mám strašný strach. Strašně se bojím, že až přijedu, ti, co mě znali, řeknou „Žiši, co se to s ní stalo?“ a odsoudí mě dřív, než stačí poznat to nové, dobré. Prosím, dejte mi šanci!
A jdu se přitulit k myšce! Pozdravy z Ciudad de Méchiko. Fotky nemám, protože pořád nemám foťák. Ale jsem teď na posteli se všemi těmi věcmi. Un grande beso!
Hasta luego, Karolína Blanca López Arce Covadonga Kubínová. ;o)

Cómo se ven los problemas de lejos

Tak jsem ted ve skole. Skoncilo mi vyucovani a chtela jsem se mluvit s jednim z mych pronasledovatelu, at uz me prosim nepronasleduje, ale neobjevil se a tak jsem zde na pocitaci. Opravdu me moc mrzi, ze jsem nenapsala uz asi mesic. Mam hodne temat a uz chodim do skoly a mohla bych vam popsat rozdily mezi skolami v Cesku a v Mexiku. Ale nemam na to naladu ani cas. Jak nekdo rekl, zivot v D.F. a zivot v Meride se lisi. Tady prijdu mrtva ze skoly domu tak nejdrive ve tri, ve ctyri a oni maji i ukoly?!
Ale to nekdy jindy. Ale doufam, ze brzy. Take mam trosicku problemy s mym pocitacem, ale snad se to zpravi. Jinak bych se chtela omluvit za to, ze pisu bez hacek a carku (az ted jsem zjistila, co jsem napsala) a za nasledujici gramaticke chyby, ktere jiste nasledovat budou nebo jiz jsou. Prosim, nezvracte, protoze si ani neumite predstavit, jak tezka prace je cistit klavesnici!
Tak jsem tedy na pocitaci a zacinam se tvarit, jako ze delam velky ukol a pritom jsem na facebooku a hraju hry a pisu co nejvice cesky, aby se ostatni, co se mi budou koukat na monitor, mohli divit, co jsem to zac. Take me napadlo kouknout se na mail, ktery mam porad na seznamu a vsem to musim psat citelne na papir, protoze nechapou, ze kajakubinova@seznam.cz se pise takhle a nevedi, co znamena „kachakuvinoba“. Tak tam koukam na novinky.cz a vidim „USA vytýkají ČR situaci Romů, korupci i obchodování s lidmi“ a rikam si „?“. Kliknu na cely clanek. A co nevidim? Abych to shrnula a vy jste to jiz nemuseli cist, tak Obama rikal, ze u nas a na Slovensku je strasna korubce, strasne nesnasime vsechny Romy (s cimz souhlasim, ze to takhle muze vypadat vzhledem k Delnicke strane atd.), ze znasilnujeme deti a vsechny zeny davame k prostituci.
A ja na to tady koukam. V mexiku. Vzpominam na jeden z mym minulych clanku. Vzpominam na to, co mi rikali kamaradi, co se jim stalo atd., vzpominam na to, jak v patek prepadli meho kamarada a chteli ho unest (utekl) a vzpominam tady na zpravy a rikam si „nejsme my nejak moc narocni?“. Mame jidlo, zijeme si pekne. Nekdy se pobijeme. V centru nam pravidelne mizi penezenky. Vykradou nam dum, kdyz jsme odjeli na hory. Ukradnou nam ve skole pocitac. Nabizi nam v centru drogy. A na vesnici kouri a soulozi uz v jedenacti letech. Neni to krasne? Co vic si prat?
Ted jsem na hodne dobre a hodne drahe skole ve tride internacional, kde jsou ti nejchytrejsi v rocniku a kdyz ja rikam, ze jsem v internacional, uz se se mnou ostatni nebavi. Kdyz reknu normalnimu cloveku studujicimu na jine skole, ze jsem na TECu, uz se se mnou nebavi. Kdyz reknu, ze jsem v D. F., uz se mnou nebavi. Kdyz mate nove auto, uz se s vami nebavi, kdyz prijdete kazdy den v novem peknem obleceni, uz se s vami nebavi. Ted ale vubec nevim, co jsem tim chtela rict. Asi to, ze svet je strasne povrchni. Ale proc to chci rict?! Toto melo mit nejakou souvislost s tim, ze na hodine anglictiny nebo ZSV nekdo rekl, ze cim vic mas, tim vic chces. Prakticky je to tak. A je to asi dobre, protoze kdyby ne, porad bychom se mlatili kyjema, ale tato neprima umera mi proste prijde nelogicka.
V kazdem pripade jsem stastna, ze jsem se rozhodla odjet a poznat novou kulturu. Je to neco, co se doma naucit neda a je to neco fascinujiciho.
PS: Ta prilozena nova anketa je napsana se spanelskym akcentem. Opravdu me to mrzi, ale strasne by me namahalo utvorit normalni ceske vety do ankety. Tak se, prosim, snazte trosku porozumet. .o)

Que es mejor: un mes no tener escuela o tener hepatitida B?

Jak jsem již informovala, přestěhovala jsem se z města do města a věci se měly tak, že se něco stalo se školou a já jsem zůstala doma. Nemohla jsem s nikým jít ani ven, protože jsem neměla kamarády a všichni každý den odešli do své práce nebo školy a takže jsem zůstávala doma skoro sama samotinká v tom samém stereotypu den za dnem. Že vám to opakuju v každém článku, že. Ale tak víte, už vím, jak se řekne španělsky stěžovat si, takže si můžu postěžovat pořádně!
V Meridě jsem chodila na UVM, což je v celku dobrá soukromá škola. Měli studenty z jiné země na škole poprvé, takže moc nevěděli, co s námi dělat a známky nám dávali více méně zadarmo. Já jsem odjížděla s tím, že se přesunu s Marisol na UVM v D. F., ale co se nestalo. Na poslední chvíli (jaké překvapení) přihlásili Marisol na Tec de Monterrey a mně bylo řečeno, že aby se nemusely děti rozvážet moc komplikovaně do škol a ze škol, že mě taky zkusí strčit na Tec. Čehož já jsem se moc moc moc bála, protože to, co mi bylo vyprávěno mými kamarády, bylo opravdu strašidelné. Už na UVM jsem měla problém, že hodně lidí byli jiní než já. Superbohatí a supersnobský. A teď si představte Tec, který je tak o nivel – dva horší. Řekla jsem to koordinátorce, která se stará o ty v Meridě – nechtěla jsem přidělávat starosti, ale ona se mě zeptala, jak to vidím a já jí nechtěla lhát – řekla mi, že moje rodiče mě tam chtějí šoupnout, ale že na to koukne a uvidí. Tak už jsem se pomalu připravovala na to, že půjdu na UVM.
Přijela jsem sem a pořád žádnou školu neměla. Rodina mi sdělila, že mi AFS nabídla také státní školu CCH, ale že je prý moc špatná a že radši ne. Tak jsem si to představila jako největší učňák a řekla si, že lépe s „fresama“ (jahodama, což znamenají něco jako snoby) na Tecu.
AFS řekl Tec po dlouhé době, že všechno je již v pořádku, že mě mohou přijmout, že ale jen už chybí, aby to odsouhlasila ředitelka střední školy, ale ta že je teď na prázdninách, takže musíme počkat. O školách jako takových vám povím někdy jindy, teď to sem plácat nebudu. Ředitelka sice byla na dovolené, ale když jsme tam volali, tak nám rozhodně nic o dovolené nikdo neřekl.
A tak jsme čekali. A mezitím nekonečným čekáním nám říká koordinátor z lidí v D. F., že také je možnost jít na jednu střední školu jmenující se Colegio Madrid, co nikdo nezná. Tak mi to přišlo jak nejlepší řešení a už jsem řekla matce „Tak tuhle, ne?“.
Potom přišel dvoudenní výlet s těmi studenty, co bydlí v D. F. a jeho okolí, kde jsem poznala mimo jiné také Craiga z Nového Zélandu, který bydlí také na jihu se mnou a řekl mi, že CCH je super bueno a že se mi bude strašně líbit a co všechno má a co nemá a blablabla a tak mě to nadchlo a říkala jsem si „debilní snobský fresy z mojí rodiny, znají jenom jeden svět!“ a tak jsem se zase rozhodla jít na CCH.
Dva dny potom jsem se s Craigem a jeho kamarádkou ze CCH sešla a mimo jiné jsme se šli kouknout do té školy. Trošičku jsem se vyděsila. Viděla jsem hromadu normálních lidí, ale také hromadu lidí s piercingy všude, mastnými černými dlouhými vlasy zpívající v rokové kapele vysokým hlasem. Tak jsem přemýšlela a byla jsem asi ráda, když mi moje rodina řekla „jdeš na Tec“. I když asi by to byla velká zkušenost a asi bych viděla víc z Mexika, ale tak což. To nebo to. Tec a CCH jsou dva extrémy. Dvě věci naprosto odlišné. A jsem v Mexiku, ať si dělám, co chci, sakra!
A přišla jedna středa, o které už jsem psala, kdy jsme se vydali na Tec. Sešli jsme se s jednou paní od AFS a za hodinu přišel i pán z Tecu a říkal nám, že nemá čas. Tak nám řekl, že nám chybí nějaké papíry a že musíme přijít s nima a s oběma rodiči jiný den.
Tak jsme přišli dneska. Po týdnu a kusu. Ty papíry, co chtěl, už ani nechtěl, vyprávěl asi hodinu, co všechno Tec dělá a nakonec jsem se nějak dozvěděla, že přijdu v pondělí, ukážou mi první hodinu a dají mi – snad – můj rozvrh. Ale nebudu mít legitku TECu a ani nebudu moc navštěvovat tělocvičnu ani žádné kurzy ani jet ve školním autobuse ani mi nedají mobil s miliony funkcemi jako normálnímu studentovi. Ach.
No, v pondělí uvidíme. Bolí mě hlava a koukám na Hangover. Hasta luego.

Como estas? Bien, aquí, mudandonos…

Jsem šestnácti a půl letá dívka z České republiky žijící již více než 5 měsíců v Mexiku, za 2 roky pětkrát se stěhující a během těch pěti měsíců více než šestkrát letící letadlem.
Tak jsem se tak jednou sprchovala a přemýšlela nad tím, co se stalo s mým životem. Celkem nic, ale tohle mi přišlo zajímavé a tak jsem se chtěla pochlubit.
Ačkoli jsem slíbila článek o škole, budete si muset ještě chvilinku počkat, protože teď je tu víc aktuální článek o stěhovaní. Již nevím, co jsem vám napsala a co jsem vám zatajila a co jsi pamatujete, takže si to ještě jednou shrneme.
Moje rodina López Arce, se kterou tady v Mexiku žiji, má 3 děti, 2 rodiče, bezpočetně koček, 2 divné čivavy a jednu slečnu bydlící s nimi již 13 let, která jim uklízí, vaří atd.
Před čtyřmi lety se všichni přestěhovali z D. F. (Mexico city) do Meridy. Během jednoho roku se vytratil bratr studovat do Neměcka a Yoya pracovat zpět do D.F. Bratr se vrátil asi po roce a půl, ale chtěl studovat v D.F., takže bydlel u svého kamaráda. Toto léto dokončila starší sestra střední školu v Meridě a také šla studovat do D.F. a aby neotravovali kamaráda a měli blíže školu, pronajali si jeden byt, kde až do teď bydleli bratr, sestra a Yoya (hospodyně), která se k nim vrátila. A mladší sestra, matka a otec (a já) jsme zůstali v Meridě.
A najednou jeden den řekne otec „Nabídli mi lepší práci v D.F., v lednu se stěhujeme. Ty tam, chceš jít s náma?“. A tak jsme si zabalili drobné tašky a věci, co budeme potřebovat a všichni jsme se nahrnuli k sourozencům do D.F. Do bytu pro tři nás bylo 7.
Teď si představte sebe na mém místě. Spím se starší sestrou v posteli, což mi již po dvou týdnech dávalo jakousi klaustrofobii. Všichni chodí do školy ráno a nemůžu říct, že by tato rodina věděla něco o slušném chování ke spícímu člověku. Jak všichni chodí do školy, vy ne, takže celý den jste doma, protože ani nemůžete jít ven s kamarády, protože žádné nemáte, protože nikoho neznáte. Musíte mít sakra štěstí, abyste narazili na tak nějak horkou vodu na mytí. A všichni vždy přijdou domu super šťastní a vy se svým notebookem na klíně koukající na telenovely (ano, už jsem začala, jmenuje se Zacatillas a klidně to přiznám!) nebo kreslené seriály, na které když jsem koukala ve 13ti letech, máma se sestrou se na mě koukaly divně a chtěly po mně, ať to okamžitě vypnu anebo ať se nechám menálně vyšetřit. Ale za tohle nemůžu! Mně se to nelíbí, ale sestra to zbožňuje (ta starší sestra, co je jí 20). Já když sem doma sama, tak zapnu Two and a half men nebo Friends a ostatní americký vtipný věci, co jsem znala z Česka. Nehledě na to, že můj obličej vypadá jako po výbuchu několik atomových bomb zanechající s krátery všude.
A teď si představte, jak dlouho tohle může taková divná holka jako já vydržet? No, minulé pondělí jsem nasadila takový obličej, že se na mě báli promluvit a odešla se svým talířem s banánem a medem na chodbu, kde jsem si sedla na schody a snažila se brečet. Nejde to. Něco se stalo. Já, co jsem brečela skoro každý týden, jsem si ubrekla v Méxicu asi dvakrát. A to, když mi řekli, že se stěhujeme.
No, stalo se ale něco neuvěřitelného. Co se mi asi nikdy nestalo a bylo to tak pěkný! Zatímco jsem byla s banánem venku, sourozenci vevnitř s Yoyou se radili, co udělají. Sestra mi navrhla, ať s ní jdu zítra do školy. Bratr se zeptal, co budu zítra dělat a otec, když přišel z práce, mi řekl, že už volali z TECu, což je škola, kde je sestra a bratr a kam mě chtějí také strčit, že ve středu tam máme rande.
Tak jsem se na chvilku uklidnila. Což rozházely ZOH, ze kterých jsem neviděla ani cachito, i když jsem to oznamovala asi 3 měsíce předem, že to chci vidět a jak se na to těším. A hele, máme už 2 medaile a já nevím nic. Uvidíte, že přijde den a já tu mojí rodinu zabiju!
Tak jsme tedy žili v tom bytečku asi 3 týdny, než jsme objevili dům, který já již znala z mého deja vu, pronajali si ho a rozhodli se, že už se nastěhujeme. A v pátek – začátek ZOH – přijeli dva obrovsky obří kamiony z Meridy se všemi věcmi a už se začalo nakládat. My jsme se moc nenadřeli, ačkoli matka celou dobu naříkala, jak je unavená a co všechno jí bolí a co všechno za ten den udělala. No, pracovala jsem jen já s Yoyou, ačkoli přítomni byli všichni z rodiny kromě starší sestry, která se zdržela ve škole, což znamenalo šla se opít s kamarády za bílého dne, ale nikomu to neříkej.
Ale práce to nebyla nijak těžká, všechno přinesli stěhováci a my jsme jen odškrtávaly čísla z papírů, co všechno se přineslo a co ne a říkali Kuchyň! Pokoj de Mariana! Recamara principal!.
Druhý den už to bylo horší, vybalování, uklízení… Ale přišli nám na pomoc lidi z rodiny, kamarádka Mariany a pracovali jenom oni s matkou. Jinak všichni z rodiny někde zašití. Ach. Ale člověk si prý zvykne.
Včera nám dali internet, mám postel, moje všechny věci uklizený. Budu spát s Marisol, což je ta mladší sestra, a patrně celý náš pokojíček bude plný růžových infantilních věcí. Už jsem zvracela předem, ale co s tím udělám. Já mám své dvě poličky, které růžové nejsou.
Dům je v jedné kolonii, jak jsem již psala, že se tam musíte dostat přes policii a přes velké vrata, takže prý bezpečno. Je tu ticho. A sousedi vám vidí do všech místností, tak jako vy jim, a to i na záchod. Když už se mluví o záchodě. Když vykonáváte potřebu, můžete se vidět v zrcadle. Přesněji řečeno musíte se vidět, což mi připomíná mou brigádu 2 roky zpátky.
Dům má jakože dvě patra. Když vejdete, čeká vás velký otevřený prostor. Velký otevřený prostor velký asi jako náš byt v Praze nebo ten, kde jsme bydleli teďka v D.F. Tento prostor je rozdělený na předsíň, něco, co jsem myslela, že bude bazén, ale oni tam dali sedačky, další předsíň, kde jsou 3 zrcadla nakloněná k sobě tak, že se můžete vidět ze všech stran, velký obývák s televizí a kulečníkem a druhý velký obývák, kde je stůl na jedení. Vedle tohoto je kuchyň a špajz a odtud vedou zatočené schody z kovu, které vypadají, že se zanedlouho rozpadnou. Nahoře je jakože předsíň, kde se bude prát, vedle jeden pokojíček, který bude patrně sloužit jako pro úschovu všech věcí, co se jim do normálního užití nevešli (a že jich je!), vedle je koupelna a vedle další pokoj pro Yoyu. A z té předsíně vedou dveře
na střechu, takže asi již víte, kde budu trávit nejvíce času.
Z kuchyně vedou také dveře na zahradu, kde je malý domeček sloužící jako záchod.
Na druhé straně jde z toho velkého prostoru chodba do „studia“, kde bude počítač a knihovna, a pokračovat dál chodbou narazíte na dveře pokoje bratra, který tam má – stejně jako my v pokoji hned vedle – svojí místnost na oblečení a koupelnu (s vařicí vodou! nevíte, jak mi to zvedlo náladu!!). Na konci chodby je další pokoj bez koupelny a oblíkárny (jak se to jmenuje? nemůžu si vzpomenout!), ke spí Mariana a napravo dveře do pokoje rodičů také se svou koupelnou a closetem.
Myslím, že už to vypadá, že přijde má škola. Tak asi přijde i článek s dobrým koncem. No, uvidíme. Radši nejásat.
Hasta luego! 🙂

México México, sombrero grande, corrupción!

México je nebezpečné. To říkají všichni. Jak si tu nebezpečnost představujeme? Pokud se mohu brát za průměrného Čecha, znamenalo by to, že nebezpečnost znamená, že vám ukradnou všechno, co máte u sebe včetně pětikoruny bezpečně schované pod vycpávkou v podprsence ještě před tím, než vyjdete z domu; jednou za čas po vás hodí chuligáni dlažební kostkou a stane se, že vás někdo v parku za keřem chytne a znásilní. Takže jako v Česku, ale vynásobené dvojciferným číslem.
Co se ale nestalo. Poslouchám zprávy, poslouchám rodinu, poslouchám kamarády a začínám na to koukat trochu jinak.
Matku se sestrou a bratrem v autě zastavili nějací muži, bratrovi a matce dali pistol k hlavě a řekli „Táhni a dej mi auto“. Bohatou sestřenici mé matky unesli a chtěli po rodině peníze, před pár dny někdo střelil do hlavy fotbalistu v klubu, žije, a teď mi říkají kamarádky, že naše hodně dobrá kamarádka v Meridě má otce pracujícího s drogami, v Cuernavace před pár týdny zastřelili asi 30 lidí v kauze s drogami.
A já si říkám jak? Jak se to stane, že v Mexiku se dějí takovéto věci… Proč jen pár kilometrů od USA, kde vám neprodají alkohol bez občanského průkazu ani, když je vám 70, můžete pít už od 14? Bueno, nemůžu říct, že tohle by mi nějak vadilo, že. Ale není zákon zákon? Když se takhle zeptám ve španělštině a někdo z Mexikánců mě uslyší, hodí na mě pobavený výraz a řekne „Ale tady jsi v Mexiku!“.
Můžeš tady dělat naprosto, co chceš, i přes to, že je tady asi víc policistů, než v celé Evropě vůbec. Buď tě nevidí anebo tě vidí, něco ti řeknou, pak ti řeknou cenu a hotovo. A není to cena jako v Čechách pár tisíc. Je to cena dvou stovek. Korupce je tady obrovská. Ale ne obrovská, jako to známe my. Obrovská je OBROVSKÁ.
Když jedeš autem, obvykle bez pásu, se třemi promile v alkoholu nebo bez – equis! Je to jedno!. Jezdí jako prasata. Z pruhu do pruhu, přes jednu rovnou čáru nebo přes dvě (?!?!?), červená, zelená nebo oranžová, stopka nebo ne, 80km/h nebo 190km/h, naprosto nedůležitý! A pak se diví, kolik mrtvých a kolik zraněných je na silnicích. V jednom dnu jsem jednou viděla 4 bouračky! Ale dobře, že tak, protože kdyby se takhle nezabíjeli, už by se asi do tohoto státu nevešli, každý se svými sedmi dětmi. Fakt byli překvapení, když jsem jim řekla, že dostáváme od státu peníze za to, že si uděláme dítě a že ho udržujeme při životě. A co jsem já pochopila, tak prý ani nemají důchody. A znáte to, že je vám 15 a hned si běžíte pro občanku a když ji ztratíte, tak si ji musíte obstarat co nejrychleji? Tady mají reklamy na to, aby si šli pro IFE, čemuž tady tak říkají a je to od 18 let. A slogan reklamy je „IFE potřebuješ na to, abys šel k volbám. Jdi k volbám.“. Myslím, že kdyby neměli volby, tak by si to ani vyzvednout nešli.
Politika je na tom asi stejně jako policie, akorát že jim stát dává víc peněz, takže s těmi penězi, co dostanou bokem, můžou dát svým dětem pěknou kariéru třeba ve fotbalu, kde jsou v Mexiku asi nejlépe placení fotbalisté na světě, ale slyšeli jste o mexickém týmu někdy něco? Že by nikdy nic nevyhrály? Ale jak je možné, že mají tolik peněz? Tady seš v Mexiku!

Viděli jste, četli jste, pochopili jste, jak žije moje rodina. Několikrát jsem řekla, že jsou kurva (perdon) bohatí. Mají jeden dům v D. F., druhý o velikosti toho prvního v Meridě s bazénem, dvěma patry, zahrady, místa pro auta, obří kuchyní atd. a pronajatý byt v D. F., 3 auta a všechny tři děti na soukromých a hodně dobrých a drahých školách. A tak se nedivte, že jsem si říkala snoby jedni hnusní přebohatlí budou patřit mezi tu nejvíc vysokou vrstvu a co mi řekla sestra? No, v Méxicu my jsme tak střední. Střední maličko možná střední trošku víc nahoře. A mě vyskočilo obočí na strom. Říkala jsem si; Kecá, jenom nechce, aby vypadala tak snobsky., ale pak si říkám Ty kráso, vždyť já znám jednu holku, co její dům vypadá spíš jako hrad a viděla jsem mnohem víc domů, co jsou ještě maličko větší než hrad. No manches!

A víte co? Tady se žije jinak. Domy nejsou tak drahý a to, podle čeho jsem já usuzovala, že jsou tak bohatí jsou ty naprdvěcičky, co jich mají tolik. Ale to jsem ještě nevěděla, že tady se na ně dává tak velký důraz. Na ty naprdvěcičky, které slouží na chytání prachu, ale dům pak vypadá tak pěkňoučce!!! Za ty prachy, co jste do těchto věcí dali, by se dalo koupit pěkné rodinné auto, ale radši koupím novou krásnou ozdobnou konývku velikosti slona na zahradu!!! To jsem se zase nechala unést…
To se omlouvám. Asi jsem prostě jenom zaujatá. Vypočítala jsem, že moje sestra Mariana dala něco přes 207 070 pesos (300 000kč) jenom za oblečení nebo ozdobné věci na sebe. Ale tohle je samozřejmě extrém, který bych sem neměla psát, protože s tím, co tu chci říct, nemá nic společného, protože se to týká patrně jen mé rodiny. No, v každém případě za tyhle peníze by se bez problému pořídilo moc pěkné ojeté auto vypadající jako nové.
Věci se mají tak, že je hromada hromada hromada lidí pracuje skoro zadarmo. To, že rodina má někoho, kdo jim uklízí, neznamená, že je superbohatá, jak jsem si myslela. Takové muchache (čtoucí se s dvěma č, por favor) se platí tak dvě stovky za den. Za den znamená celý den. Yoya, co s mojí rodinou žije už 13 let, uklízí, žehlí, vaří, pere, žehlí rodinné vztahy, nakupuje, vozí děti do školy (v taxi, které se platí od kilometru a je strašně levné), vzbudí se v 6, jde spát ve 12, aby dokončila přání všech, co chtějí večeřet a volno má jen v neděli a to ještě k tomu musí udělat snídani, takže odchází tak kolem 10 hodiny ranní a musí se vrátit před devátou. Dávají ji 3 000 pesos (4 359kč) za dva týdny nebo za 3, jak si vzpomenou, což při použití kalkulačky a počítání s tím, že jí to dají každého dva a půl týdne, vám vyjde na 20 pesos (29kč) na hodinu. Což teda není tak strašný, tak jsem čekala, ale strašný to rozhodně je a v Česku by se to již považovalo za otrokářství.
A tak se ptám, proč to ty lidi dělají? Co z toho mají? Ale když se takhle zeptáš Mexikánce, odpoví ti, že protože potřebuje jíst.
Jsou lidi, co prodávají všelijaké věci podél silnic. Čekáte na červenou a oni prochází kolem s nabíječkami, oloupanými pomeranči, fontánkami, zapalovači na plynový sporák, mobily atd. Nebo jsou to lidi před restauracemi v obleku hot dogu a lákají vás na jídlo nebo rozdávají letáky. Jednou jsem se takhle zeptala matky, kolik za to asi dostanou a ona, že za den něco kolem stovky, dvou. Na to bych se já jim rozhodně vysrala. Ti, co prodávají na plážích oblečení a jídlo…. Nebo jsou ti, co myjí auta, děti, co vám nutí koupit náramek a když ne, jsou moc hrubí a otravují tě tak dlouho, než ho koupíš. Jsou to lidi, co křičí na zastávce autobusů, který kam jede a že rychle vystupujte, nastupujte! A prý že jim dávají peníze – dvě, tři pesa – řidiči autobusů. Proč má Mexiko lidi, co ti natankují? A když je požádáš, tak zadarmo zkontrolují motor, dofouknou pneumatiky, umyjí přední sklo…. Proč mají lidi, kteří vám na parkovišti ukazují, kde je volné místo a pak vám ukazují, jak zaparkovat? Ti, co vám dávají nákup do tašek v supermarketech (což jsem teď slyšela, že to chtějí dělat Romové na Slovensku). A nikdo je neplatí, všechno to mají jen z dýška. A kolik to může být? A samozřejmě ti, co se mají nejlíp, jsou ti, co žebrají. Jednou mi kamarád řekl, že si vydělají za den někdy i 300 pesos. Co to je za zemi?
A divíte se, že nemají vtipy o policistech? Že si nestěžují na kvality silnic a na silničáře? Že si ani nestěžují na politiku? Kdo by si stěžoval na tak banální věci, když se musí starat o to, aby měla rodina na Vánoce aspoň kus krocana. Ale jsou šťastní. Co to je za zemi? Jak funguje?

La campecina en el grande ciudad

Dámy a pánové, dnes je to přesně 5 měsíců a 5 dní (u vás již 6), co jsem odjela y mé rodné domoviny. Co je ale mnohem zajímavější je, že už se mi to zlomilo. Ano, je to tak, již jsem v půlce a musím uznat, že nevím, jaké pocity z toho vyvozovat. Nechápu, jaktože to šlo tak rychle… ale o tom vám vyprávět nesmím, protože byste potom byli naštvaní, že vás nemám ráda. Ale není to tak. Mám vás ráda a myslím na vás.
Jak jsem napsala, jdu se stěhovat. A to ani ne v září, ani v únoru nýbrž v lednu. Teď jsem místo ledna napsala březen! Co se to se mnou sakra děje?! Bueno niňas, takže v lednu. Leden už nám skoro končí a já v neděli přijela autem (19 hodin cesty v malém autíčku pro pět osob, kde nás bylo pět, a s miliony taškami). V neděli, když jsem slavila přesně 5 měsíc v Meridě.
Tak už se mi to tedy zlomilo, půl školního roku v Meridě a půl v Mexico city. Jsou nějaký problémy se školou, že AFS je moc pomalá či co, takže školu pořád nemám. Ale s největší pravděpodobností půjdu na TEC, kde je teď moje sestra na střední a bratr na VŠ. Anebo na UVM, kde jsem byla v Meridě a kteří mají pořád prázdniny. Takže teď jsem vlastně pořád na prázdninách. Žádný starosti.
Teď bydlíme nás 7 v bytu pro tři. Ještě jsem nezačala cítit klaustrofobii. Haha. Ale snad si myslím, že ani nezačnu. Je to najednou pěkná změna, když je pořád někdo v bytě a nevysedáváte na gauči zabalená v dece celé dny sama před televizí, s compem na nohou a s hromadou jídla po ruce. Rodinné aktivity jsou pěkná věc.
V Meridě je 35 stupňů, tady pod 20° a u vás sněhové kalamity. Všem je zima kromě mě (a mé starší sestry, které není zima ani na Aljašce, kde byli na dovolené (?!)).
Včera jsme se šli kouknout na domy, které bychom si chtěli pronajmout na nějakou dobu, než se prodají 2 domy, co mají teď v pronájmu, aby se schrastili peníze na koupi domu, což by bylo asi tak za rok, za dva. Viděli jsme hezké, je to úplně něco jiného než v Česku. Když nemá pokoj svůj pokoj na šatník, je to divný.
Co je ale to nejzajímavější – čemu se teď snažím co nejvíc vyhnout – je to, co se stalo s tím posledním domem. Už dlouho o něm rodina básnila a tak jsme se na něj šli konečně včera v půl jedenácté v noci (!) kouknout. A co si asi myslíte. Přijela jsem tam a najednou vidím „tady už jsem jednou byla“. Zastavili jsme tam, kde jsem myslela, že zastavíme a poznali jsme dům. Takže už je mi na 100% jasné, jaký dům si pronajmeme. Takhle velké deja vu jsem asi neměla nikdy. O tomhle už se mi jednou zdálo nebo jsem viděla něco podobného nebo něco se stalo a mě to děsí a štve. Protože u toho druhého domu bychom měli strašně moc blízko vélkou ledovou plochu a já bych se chtěla dát na hokej!!! Haha. Btw: za méně než 3 týdny začnou OH! Už jsem na to připravila celou rodinu a matka i bratr říkají, že se chtějí dívat! Ze mě bude Derren Brown!
Btw2: Znáte The vampire diaries? Úžasný seriál, kde hraje herec TAN GUAPO! Jsem neskutečně zamilovaná! Ach…
Tak již necháme těchto věcí a vrhneme se na to obří město s počtem obyvatel skoro jako v celé ČR. Když jsme přijížděli autem a já viděla tolik svítících světel, seděla jsem s otevřenou pusou a říkala si, v jaký zadku světa to bydlím. Jak jsem si myslela, že Praha je obří. Není. Když jsem letěla letadlem (psala jsem sem, že jsem jednou jela do DF sama v letadle? Je to úžasný! Doporučuji) a koukla se při přistávání z okna, všude jsem viděla jenom domy. A auta. Všude, kam oko dohlédlo. A uprostřed pár hor. Což mě dostává ze všeho nejvíc, když máš město město město město a uprostřed holou horu. Bueno, abych pravdu přiznala, není tak těžké vidět město „kam oko dohlédne“, protože přes ten smog, co je tady a co mě nutí kašlat a cítit se můj nos ne moc pohodlně, to není zas tak těžké, ale co já si pamatuji, tak když jsem letěla letadly, asi bylo jasno. Bez smogu. To ale nemění nic na tom, že je to velké a mě dostává úplně nejvíc. Me encanta! A je mi jedno, jestli nevíte, co je to encantar!
Bydlíme na jihu a budeme tady bydlet dále, ale tak na jiném místě, že. Všechny domy, co chceme, chceme – stejně jako tento byt – v jakési kolonii s jinými domy, kam se musí projet policií. Aby to bylo více bezpečné. Co bych vám tak ještě řekla… už se půjdeme podívat na to, co jsem dnes dělala.
Dneska jsme se šli podívat do centra. NOHAMA! Vyšli jsme z bytu, prošli jsme ostrahou, přešli jsme asi tři bloky a sešli jsme do stanice metra jmenující se „Copilco“ na lince 3, barva vyblitá zelená. Vedle mnoho lidí prodávající u stánků nebo bez stánků, s věcmi v ruce, na zemi nebo na hlavě, vykřikující, co prodávají, mlčící, čtoucí noviny nebo spící a samozřejmě i žebrající. Bez nich by to nešlo.
Metro vypadá v celku jako v Česku. Akorát bych řekla, že to máme hlubší a vždy pohyblivé schody. Mají turnikety s policií. A lístky koupíš za tři prsa, strčíš to do díry v turniketu, ono tě to pustí a lístek ti sežere. Což znamená, že to nemáš jako v Česku omezené na stanice nebo na čas, ale že když už jsi jednou v metru, můžeš tam klidně bydlet a přestupovat ze stanic na stanici jak chceš.
V metru neříkají „Flora, příští zastávka Želivského“ ani „Muzeum, přestup na linku C“, „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají“, „Černý most, vystupujte prosím vpravo, ve směru jízdy“ a předpokládám, že ani „Depo Hostivař, konečná zastávka, prosíme, vystupte“ ani nic podobného. A dokonce ani ve vlacích nemají napsáno, na jakou zastávku jedou a co je končená.
Ale jako my mají napsáno „neopírejte se o dveře“ (neosírejte dveře, hihih). Tedy skoro. Oni mají „Pro vaši bezpečnost se neopírejte o dveře“. Také mají nálepky se jmény stanic, ale co je nového, že k tomu mají obrázky! Každá stanice jméno a obrázek s barvou linky, a když je přestupní, má ty barvy na půl. Nikde jsem ale nenašla celý plán metra tak, jako to máme my, což ale rozhodně chápu, protože jak si můžete všimnout, nemají jen 3 linky, že…
Jinak sedadla mají z plastu a stejně jako my, 2 a 1 nebo sedadla po celé délce (jako my ve starých). Matka mi řekla, že metro je nejbezpečnější MHD, sestra mi řekla, že metrobus. Viděla jsem i autobusy a trolejbusy a nemají tramvaje. V busech a všeho, co není metro, se pla
tí řidiči a je to nějak 6 prsos nebo tak nějak a také s tím můžete jet, kolik stanic chcete.
Když jste v metru, přijdou tam lidi a začnou řvát „Kapesníky! 2 balíčky za 5 prsos!“ a podobně. Co mě ale překvapilo víc, bylo, když přišel pán s batohem a s CDčkama v ruce, zapnul diskman, z batohu, kde měl repráky, se ozvala hudba a on začal „Hudba mexicaaaana, pro každou chvíííííly, pro jakékoli formáty za 10 pesoooos“ už ze zvyku více zazpíváno než řeknuto. Když chcete něco koupit, jen na něj kývnete nebo zvednete ruku.
Btw3: Teď koukám na televizi a je tam reklama na čisticí prostředek Mr. Musculo, což znamená Pan Sval.
Nebylo tam tolik lidí, jako na co mě připravovali. Ale to rozhodně neznamená, že to bylo jako v Letňanech v 5 hodin ráno! Lidi byli, nebylo přecpáno. Taky že jsme tam nebyli v nijak tragickém čase jako třeba v 7 ráno, když jedeš do školy, že. A také se pouští starší sednout.
Matka dostala chuť na torty, což jsou jako housky se salátem a šunkou nebo masem, avokádem (ho strkají všude a nemůžu říct, že by mi zrovna moc chutnalo), čili, cibulí nebo s čím to chcete. Tahle torteria je rodinný podnik a to už od roku 1963 a má několik cen za nejlepší tortu roku. Ale neřekli byste to do ní! Vypadá jako špinavý malý obchůdeček. Btw4: obchody nemají dveře a všechno vypadá nejvíc špinavě, hnusně a čínsky. Maminka by celé dny zvracela.
Btw5: Všimli jste si, že Hamletovo Být či nebýt je ve španělštině „Ser o no ser“?
Napapali jsme se a vrátili zpět do metra, jeli jednu zastávku ještě po 3. lince a potom přestoupili na červenou, také jeli jednu zastávku, vystoupili a přijeli tam, kam jsme chtěli. Prošli jsme uličkou se stánky, což všechno mělo nádech Virgen Guadalupe (panny Marie), která má druhé jméno Maria a los catolicos ji oslavují mnohem mnohem víc než nějakýho jejího potomka Ježíše.
A na tomto místě, kam jsme přišli, se objevila totiž Juanovi Diegovi, právě ona Virgen Guadalupe. Takže na počest tohohle tady udělali asi 15 kostelů, které jsou ale nádherné!
Mě to ohromilo. Na toto místo přišel Jan Pavel druhý za svého otcovství a má tam mnoho upomínek a jednu svou obří sochu. Všichni z rodiny se mi svěřili, že Benedikta 16. nemají tak rádi jako Juan Pablo.
Mají tam také jeden krásný obří a moderní kostel. V tomto jsme zůstali na mši, u které matka usnula a skoro spadla z lavice, z čehož jsem se opravdu překvapila… A samozřejmě zase přišli s „přispějte na kostel“ a tentokrát s plechovou krabičkou, což mě nasralo, protože mi to připadá jako „aby bylo pěkně slyšet, kdo přispěl a kdo ne, cink“. Já jsem dala svých 20 prsos na pomoc Haiti. No nevím, bylo to do krabičky v kostele, tak doufám, že se neztratí v jídle a korálech pro kněží.
A toto mě přimělo k přemýšlení. Ano děti, je to tak. Přemýšlela jsem. A zjistila, že se nemůžu rozhodnout. Když vidím ty nádherné kostely, baziliky, katedrály a všechno toto, říkám si „jéé“, ale když si řeknu, kolik peněz do toho museli lidi i stát nastrkat?! Nebylo by lepší, kdyby se toto dalo třeba na vzdělání chudších nebo něco prostě s těma chudýma, protože je to něco strašnýho tady! Nebo cokoli jiného. Ano, samozřejmě vím, že také je důležité nějaká sociální kultura. Tak to chcete mít doma pěkné, aby se vám tam žilo lépe a i tak chcete mít hezké město i zemi. Rozumím. Ale když máme tak moc lidí, kteří žijí ze dne na den, z huby do huby? Stavět tak obří a drahé věci? A proč se to všechno pro ty bohy dělá? Proč se musíš křižovat a modlit a chodit do kostela a blablablablabla? Vždyť ten/ta nahoře je ve tvém srdci a tak snad ví, že jí máš ráda, i když jí neděláš obří kostel, ne?
No, nebudu tady vyvíjet zase tyto teorie. Někdo přijde a řekne mi „seš kráva“. Bueno. Tady jsou fotky, co jsem našla na googlu. Totiž… Můj fotoaparát již nám odešel na věky… Mrzí mě to. Tak se přede všemi vámi ptám mé matky, mohla bys mi dát dárek k narozeninám maličko dříve ve formě peněz na foťák?
Co dodat. Bylo vedro. Koupili mi zmrzlinu v pytlíku, která je zmrzlá a je v pytlíku. Ha, nakousne se v rohu a saje se. Je to sranda. Vnutili mi koupit si náramek. A jak to bylo všechno s tou panou Lupitou, tak mam jeden s rolničkama, takže zase zvoním, když chodím a mezi nimi visí její malý obrázek. No, uškubávat to nebudu, ne?
Vrátili jsme se metrem a šli koupit ještě barevné papíry pro Marisol do školy, koukala jsem tam na stánky a viděla maličkou vodničku.
Jsem šťastná. DF bude něco úžasnýho!

Chiquitas noticitas de aqui

Po moc dlouhe dobe, za kterou se rozhodne stydim, jsem zase zde. Tentokrat bez hacku a carek, protoze nabijecka meho notebooku se malikco rozbila a patrne je tu nemozne koupit jinou anebo stoji 1500 prsos, coz za to tedy rozhodne dat zatim nehodlam, kdyz jsem jeste nezkusila dat to opravit a nebo pouzit kouzla ci motlidby. Kdyz je to tedy takhle, tak se predem omlouvam i za gramaticke a slohove chyby, protoze me jiz nebude moci opravit Word.
Tento clanek je nepripraveny. Bude skakat z jednoho tematu na druhe a jednou to bude jen bod, podruhe slohove cviceni. Tak se na to pripravte.
· Los Mexicanos maji miliony plechovek! My mame vetsinou plastove lahve, oni vsechno v plechovkach. Ja jsem sbirala jiz v Cesku ty otevirani od plechovek a mela jsem jich na penale neco pod 100, co jsem sbirala asi 2 roky. Tady mezi prvnimi mesici jsem jich nasbirala 150 a uz jsem s tim prestala, protoze kdyby ne, uz by se mi do tasky do skoly neveslo nic jineho nez penal.
· Kdyz chcete colu, nemuzete rict „cola“, protoze cola znamena „ocas“. Jen coca, porfavor!
· Jak my mame skoro vzdycky modre propisky, oni maji cerne. Take neznaji versatilky. Kdyz videli tu mou stoletou odpornou zlutou, rozzarili se jim ocicka a rikali „Jee, co to jee??“. Ja jsem takhle vyvadela na mikrotuzky, ktere ale vypadaji jako propisky a jsou strasne pekny!
· Narozdil od nas, kdyz je nekdo ucitel, znamena to, ze je dobre placeny. Jeste jsem se neptala na zdravotni sestry, ale az se zeptam, tak vam reknu!
· Vec, ktera se mi nelibi: Studovat si muze dovolit jen clovek, co ma penize. Protoze ty nejlepsi skoly jsou soukrome.
· Jednou jsem si dala na hlavu rucnik po umyti vlasu a sla jsem s tim do kuchyne a moje starsi sestra se div nepocurala smichy. Pry normalne je to nejak jinak. S vlasama?!
· Jejich silnice maji divne predpisy, s kterymi se tady ted nechci psat, ale jestli si na to nekdo vzpomene pozdeji, tak mu to vysvetlim.
· Nemaji trideny odpad na sklo, plasty, barevne sklo, smesny, papir a karton, ale jen organicky a anorganicky.
· Rikaji divne veci. Pismeno š (ktere jsem ted okopirovala ze sestrineho profilu na facebooku) nerikaji jako my normalne š, ale vic teple a vic s jazykem nekde v krku. A anglicke slova rikaji s anglickou vyslovnosti ne jako my se Shrekem. Oni to maji s r z anglictiny a Wallmart, ktere ja rikam s v, oni s w.
· Kdo si mysli, ze Mexico jen vedro a vedro a vedro, bude ted velmi prekvapen. Ve state Durango v nocich maji -12°C. Co ale neznamena -12° jako v cesku s topenim a cajikem s griotkou ci rumikem. Tady to znamena -12° v domecku bez dveri. A s dekou v oknu. V Meride ted prumerne kolem 20, DF 10. (Psala uz jsem to milionkrat, ale vidim, ze nekdo neni schopny si to zapamatovat – DF -> Distrito federal -> Ciudad de Mexico -> Mexico city)
· Spanelstina je jazyk, ktery rozhodne prekvapi. Camion v cestine znamena kamion, ale ve spanelstine je to autobus, kdyz vam maminka rekne „ty creaturo“, neznamena to nic oskliveho, jak se muze na prvni pohled zdat a jak muj pohled „co jsem udelala?“ rikal, creatura se rika diteti; compromiso mi delalo velky problem, protoze my zname kompromis jako kompromis, ale jejich compromiso znamena v cestine povinnost a ceský kompromis se rekne „transaccion“, pod cem si take predstavime neco jineho. A je jich vic a neprestavaji me udivovat!
· Znate tu skupinu Mensa? Tu, ktera zdruzuje velmi inteligentni lidi? Kdyz tady nekomu chcete rict, ze je to strevo, idiot, blbecek, debilek… reknete, ze je to menso. Anet, tu 144, menso!
· Tak jsem se tak pidila po ceny nafty. Jednou takhle v aute jsem si vzala kalkulacku, koukla na to, kolik jsme nacerpali a kolik jsme zaplatili a pak mi spadl mobil s kalkulackou na zem a ja se probudila v nemocnici. Jeden lirt vyjde na 7 prsos, coz znamena asi 8,2 korun? A na novinky.cz ctu, ze v Cesku se ceny vysplhaly az na 30kc!
· S timto se take poji cena naseho obrovskeho domu, kterou jsem ohdadovala nejmene na 10 milionu. Stala 3. Nas malickaty bytecek stal v prepoctu na prsa odhadem 2.7 milionu.
· Prasata mexikanci jedi cervy a podobne veci! Taky to jednou zkusim… Az najdu odvahu. Take uz jsem ochutnala kus ryby a kus plodu z more. Nechutnalo to tak spatne. Ale ja proste nemuzu! Take jsem zacala jist cibuli (nevarenou) a jine masa nez jenom kure a dokonce i masa s tlustym. A zacali mi chutnat tortily a to strasnlive moc! Nevim, co budu pak delat v Cesku s jednim druhem tortil naprosto odlisnym od tehto.
· „Hago pipi“ v doslovnem prekladu znamena „delam curani“. Kdyz se to ale rekne, nemysli se to jako hned ted jiz mocim, ale znamena to, chci na zachod. Nelekejte se!
· A jedna zabavna vec kolem vztahu, kdyz chcete mit novio (vy, jako zena) musite se zeptat svych rodicu, jestli s tim souhlasi. A muzi se musi ptat rodicu sve novia, jestli s tim souhlasi. Ale take to neni v kazde rodine stejné. Marisol uz se neptala. A jedna kamaradka mi rekla, ze by klidne novio ve svem pokoji se zavrenymi dvermi mit mohla.
· V Mexiku je jedna rodina, co ma 17 deti.
· Kdyz mate 5 deti, je to v poradu, kdyz mate 4 deti, je to v poradku, kdyz mate 3
deti, je to ten nejnormalnejsi a nejidealnejsi pocet, kdyz mate 2 deti, jste podivni, kdyz mate jen jedno dite, neexistujete a kdyz nemate ani jedno, mate porouchany rozmnozovaci system.
· Vsechny rodiny nejsou takove, jako ta moje. Take existuji tissi, dochvilnejsi, stresovanejsi a vedící, na jakou skolu pujdete jeste pred zacatkem skolniho roku.
· V minulem clanku jsem napsala, ze se stehuju v zari (hahaha), pak jsem to opravila na unor. Mel to byt leden. Ale ted naprsosto nemam tuseni, kdy se budu stehovat, ale uz mame dum! Aspon, ze tak 🙂