Jak jsem se na Kypru zajímala o životní prostředí

Konečně jsem na konci srpna dostala titul a mohla si užít poslední tři týdny prázdnin bez stresu ze státnic. Řekla jsem si, že už jsem dlouho nebyla na žádném projektu Erasmu +, tak že se zkusím na nějaký last-minute přihlásit. Byl tam jeden na Kypr. Něco o životním prostředí. Tak jsem si řekla, že pojedu. Bude tam teplo a procvičím Řečtinu (haha). Continue reading „Jak jsem se na Kypru zajímala o životní prostředí“

Síla slova

Oblíbila jsem si španělský seriál Aquí no hay quien viva (Nikdo tu nechce žít), kde jsou mezi hlavními postavami homosexuálové, takže téma přiznání této skutečnosti společnosti se tam objevuje celkem často. Používají slovní obrat „salir del armario“, což znamená doslova vylézt ze skříně. Po pár dílech už jsem byla tak zblbá, že jsem nevěděla, jestli to používáme i v češtině, nebo ne. Když nevíš, googli, takže jsem náhodou přišla na zajímavý článek o lesbickém knihkupectví a vůbec otázky homosexuálů v Čechách, ale také jsem narazila na článek o tom, jak řeč a volba slov může ovlivňovat cítění lidí. Protože jsem se o něj chtěla podělit v celé své kráse, rozhodla jsem se vám ho přeložit. A pak jsem se rozhodla, že mě to nebaví, takže jsem ho trošku přetransformovala.
Článek se jmenoval „Síla slova: změň svou mluvu, změníš své smýšlení“
Byla jsem nadšená, protože jsem si myslela, že půjde o to, že když mluvíte jiným jazykem, tak smýšlíte jinak, jinak se chováte a někdy i změníte tón hlasu. O toto nešlo, ale stejně jsem nebyla zklamaná!
„I když někdy přemýšlíme v obrazech, převážně používáme na přemýšlení slova. Mluvíme sami k sobě, při čemž vybíráme určité výrazy – ne jiné -, jimiž si řekneme sérii konkrétních věcí. To, co si neuvědomujeme, je důležitost výběru slov a efekt, který na nás mohou mít. Slova, která použijeme při myšlení mužou mít silný dopad na psychiku, takže je třeba je vybírat opatrně.“
Ve článku se dále dozvíme i konkrétní praktické rady, jak nahranit slova či celé věty, abychom se cítili lépe.
Měli bychom vynechat všechna extrémní slova jako je nikdy, vždycky… Místo nich bychom měli použít výrazy méně absolutní například někdy, často, skoro vždycky, skoro nikdy. Když řekneme „nikdy“, je to výrok, který je dost nereálný; „Nikdy mi nekouká do očí, když se mnou mluví“. To jistě není pravda, protože se na mě někdy kouknout musel, takže můžeme místo toho říci „Když se mnou mluví, nekouká mi často do očí.“ Slovo nikdy můžete použít v případech, kdy je ta skutečnost opravdu nemožná jako například „Slunce nikdy nevychází v noci.“
Nahraďte sloveso muset za přát si nebo chtít. Místo Musím jít pracovat použijte Chci jít pracovat. Místo toho, aby to byla vaše povinnost, jdete tam dobrovolně. Nakonec se přistihnete u toho, že věci, které máte neradi, děláte rádi.
Třetí náhrada je ve spojení „měl/i by“. Můžete použít „líbilo by se mi“. Ne Měli by mi zvýšit plat, ale Byl bych rád, kdyby mi zvýšili plat. Takhle nezměníte své přání na požadavek a akceptujete realitu takovou, jaká je, ale při tom děláte vše proto, abyste ji změnili k lepšímu. Když se vám přání nevyplní, je to prostě jen nevyplněné přání. Když se ale nestane něco, co by se stát mělo, budete zklamaní a naštvaní.
Takže… pardon, ale teď se chci učit, protože bych se ráda dostala na vysokou školu. A pořád nemám v matematice skoro nikdy více než 50 bodů.
Krásný pozitivní pršivý den!

Rady pro budoucí au-pair

Krásný dobrý den vespolek! Tentokrát nečekejte žádné historky ze života ani žádné filosofické úvahy (a že to má vždy hlubokou myšlenku!). Dnes přijde rada! Rada, která pomůže mnohým mladým dívkám či chlapcům!
Abych to uvedla pro lidi, kteří mě neznají… Nejsem žádná propagační sranda, nikdo mi za nic nezaplatil. Jsem devatenáctiletá holka, která toto léto jednu au-pair zkušenost prožila a – protože ví, že začátky byly těžké – chce pomoci ostatním.
Co se dozvíte? V první řadě představím, o co se vlastně jedná. Dále řeknu, proč vás do toho nutím. Pak poradím s kým a jak, pak přijdou rady k pobytu a máte to za sebou! Já bych tak chtěla přednášet a učit…
Co?
Pod názvem au-pair se skrývá člověk ze zahraničí, který se stará o děti v určité rodině. Což pro vás znamená, že jste Čech, pracujete např. ve Francii, bydlíte v rodině, kde pracujete, dostáváte jídlo, máte nějakou pracovní dobu a dostáváte peníze.
Proč?
Je to výborná práce asi hlavně pro mladé lidi. Naučíte se cizí jazyk, zkusíte si bydlet jinde než u své maminky, poznáte jinou kulturu, zjistíte, jak se starat o děti (a při tom děláte, že už to všechno znáte), můžete si to napsat do životopisu, poznáte nové lidi a máte zkušenost na celý život.
Jak?
Začátky vypadají nejtragičtěji. Na googlu vám vyjedou miliony divných nabídek, miliony rodin, miliony agentur a vy se tím prohrabáváte a jste zmatení, protože nechcete být podvedeni.
Já jsem si po dlouhé době úplně zoufalá vybrala agenturu, se kterou jela moje sestra před čtyřmi pěti lety. Rodinu dostala, chovali se tam k ní špatně, měla jeden den volna a celkový dojem nebyl úplně nejlepší. Rodinu ale v každém případě měla a já jsem si řekla, že 2 měsíce to vydržím, i kdyby mě měli mučit. Podala jsem přihlášku (asi 30 papírů), paní, co se mnou komunikovala, komunikovala tak na půl a vypadalo to, že jí jsem úplně u prdele. Častokrát mi ani neodpověděla. Jasně jsem tam psala nějaké požadavky, při čemž mi pořád posílali rodiny, které nevyhovovaly těm požadavkům. Na nejvíc poslední chvíli (už jsem ani nedoufala) mi zavolala nějaká rodina, plus mínus jsme se nějak domluvily, že tedy přijedu. Agentura byla úplně mimo a zase se mnou nekomunikovala. Příšerný. Za celou dobu se na mě nikdo nepřišel ani podívat. Kdybych měla 3 hlavy a sklony k zabíjení, tak to nikdo neví. Nakonec jsem ale přijela do Francie a vše proběhlo dobře.
Hostitelská matka mi řekla, že ta agentura ve Francii funguje velmi dobře. Že se za ní byly kouknout, promluvili si s nimi, co by si tak představovali atd. Říkala, že radši chtěla au-pair přes agenturu, že jsou tam ty au-pair prověřené. Tak jsem se jí vysmála a vysvětlila jí, jak to bylo se mnou. To byla Agentura All. A poplatek 2 tisíce jen za přihlášku a 4000 za celé zprostředkování. Do jednoho internetového fóra jsem hodila otázku na zkušenosti s touto agenturou a většinou byly negativní.
Když jsem byla úplně zoufalá a myslela jsem, že se na mě má milá Agentura All vysrala, šla jsem k jiné, kterou mi doporučovala jedna slečna z toho fóra. Napsala jsem jim, jestli by pro mě takhle na poslední chvíli něco neměli… Komunikace neuvěřitelně příjemná, rychlá, i přihláška nevypadala tak sociálně. Ale když už mi jednu rodinu nabídly, napsala mi i právě ta první agentura, takže jsem pak tuto nechala, protože jsem tu ještě nic neplatila. U Coolagenta měl být poplatek podstatně nižší… snad pár stovek korun. A za celé to bylo také kolem 3 000- 4 000. Takže pokud agenturou, doporučovala bych tuto.
Další způsob, jak vyjet za dětmi, je internetová stránka, kam se přihlásí au-pair lidé a rodiny, které by au-pair člověka chtěli. Vy si tam vyplníte profil, něco pěkného tam napíšete, přidáte si fotky s dětmi (na to berou nejvíc!) a píšete rodinám (milionu rodin), které se vám zalíbí z jejich profilu a fotek roztomilých dětí.
Vypadá to možná nebezpečně, ale myslím, že je to úplně stejně nebezpečné jako jet si s agenturou. Prodat do otroctví vás můžou vždycky. Já ale mám hlavně celkem hodně kamarádů, kteří si tam rodinu našli a jsou velmi spokojení; například kamarádka z Polska, která se po dvou měsících rozhodla ve Francii zůstat na rok, nebo kamarád z Itálie, který také dělal au-pair. Vždy všechno fungovalo moc dobře. Dohodnete se s nimi na penězích, na volnu, na úkolech v domácnosti a – když máte štěstí – třeba vám zaplatí i letenku a budete mít další výhody…
Kdybych měla jet ještě jednou, rozhodně bych tuto stránku zkusila; au-pair world! Chce to udělat si jednou čas a napsat všem rodinám, co by mohly vyhovovat aspoň z dálky. Pokud jste student, co nemá moc zkušenosti s dětmi, neumíte řídit, jazyk taky nic moc, tak bych brala naprosto všechno!

Jinak si myslím, že výhodou jsou velká města a města, kde jsou bohatí lidé (např. St. Tropez), protože tam máte další hromadu au-pair mladých lidí, se kterými se můžete seznámit. U bohatých je ale zase větší možnost, že se k vám budou chovat jako k hadru.

Co s dětmi a rodinou?
Jednou mi nějaká slečna na blogu řekla, že vůbec nezáleží na tom, jak vycházíte s dětmi, ale že záleží hlavně na vztahu k rodičům. Pokud vycházíte dobře s rodiči, máte vyhráno. A je to tak! Matka ve mně měla obrovskou důvěru a i přes ty nedorozumění a kraviny, které jsem působila, vypadala stále, že mě má ráda a že mi důvěřuje. Do teď nechápu, jak se to stalo. Nikdo mi snad takhle nikdy nedůvěřoval! A když vidíte, že je tam ta důvěra taková, tak začnete věřit i sám sobě a hlavně tu důvěru nechcete zklamat. Ještě k tomu matka byla hrozně skvělá osoba. Doporučuju všem budoucím au-pair lidem, aby se bavili se svými hostitelskými rodiči. Aby váš jediný rozhovor nebyl „Jdu s dítětem na nákup, budu tu za 30 minut. Kdyby něco, volej“. Do teď mě mrzí, že jsem si ten vztah trošku neprohloubila…
Když už máte rádi ty rodiče (a oni mají rádi vás), tak to znamená určitou autoritu a oblíbenost i v očích jejich dětí. No a děti se zvládnou tak, když na ně budete hodný. Budete si s nimi hrát. Budete s nimi mluvit. Budete je chlácholit atd. Hlavně neřvat. Zahra
jte spíš na city. Je lepší říct „Tys mi rozbil čelenku, a proto jsem smutná.“ Než zařvat „Ty blbý jelito! To byla moje nejoblíbenějčí čelenka! Za trest budeš v pokoji a budeš spát!“, protože ho to jen ještě víc naštve a spát nebude stejně. No… rada i pro rodiče.
Co jazyk?
Na začátku je to těžké. Je to těžké. A je to strašně těžké. Ten první týden, jak upozorňovali v nějaké příručce… Všechno je nové, nevíte, kde co je a ještě k tomu ničemu nerozumíte. Než si také zvyknete na rodinný slang a slova jako „plínka“ a „dudlík“, které jste se ve škole neučili, tak je to strašná masáž… Musíte si říkat, že to nejhorší za chvíli přejde a bude to jen a jen lepší. Skvělé je tomu jazyku pomoci. Učit se slovíčka, hodně mluvit s kýmkoli, koukat na jejich televizi na cokoli v tom jejich jazyku, poslouchat písničky a mluvit, mluvit, mluvit. A nestydět se! Já jsem vždycky chodila s bločkem a tužkou a zapisovala si slova, kterým jsem nerozuměla, a pak se je učila.
Co společenský život?
Choďte ven! Ze začátku klidně sami, abyste si osahali, co je kde, koukli se na památky a zjistili, jak fungují autobusy a další doprava. Ptejte se rodiny na nejlepší spoje, najděte si na netu nějakou mapu, nějaký idos a cokoli. A hlavně si hledejte kamarády! Na facebooku nějaké au-pair skupiny okolo vašeho města, já jsem si našla pár nějakých lidí na couchsurfingu, který pořádá nějaké akce, kde se poznávají lidé z celého světa, může s nimi chodit za památkami nebo jen tak na víno. Zkuste si nějaké kamarády najít, co nejdříve, protože po nějaké době vás začne hrozně deptat být pořád v tom samém s těmi samými.
Co Česko?
Radím snažit se být co nejméně v kontaktu s Českem, s českými kamarády, s rodinou a češtinou obecně. A hlavně nebýt furt na počítači!!! Je to kravina… Na compu můžete být i doma. Snažte se vážně být co nejvíce s rodinou, venku nebo s kamarády. Nebo sami si číst nebo se učit jazyk. Obohatí vás to mnohem víc. Jeden dlouhej mail nebo skype konverzace za čas stačí. Hloupé je, když na vás v Čechách čeká přítel. Stýská se vám, neužíváte si pobyt tak, jak byste měli, a jste na netu pořád. Moje racionální rada je, abyste se to snažili přerušit, nebo zařídit tak, abyste nikoho neměli. Co si ale budem vyprávět…
Jak docílit toho, abych tam byl nejšťastnější?
Velice záludná otázka. Úplně stejně jako když jdete např. do práce nebo do školy; nikdo nedokáže na 100% zaručit, abyste tam byli šťastní. Ve škole nebo v práci ale můžete jít domů, napustit si vanu a stěžovat si matce. Tam už se musíte spolehnout jen sám na sebe. Nikdo vám nezaručí, že se k vám rodina bude chovat hezky, že budete mít hodně peněz a dům u pláže. Někteří na tom budou lépe, někteří hůře. Bohužel. Pokud jedete na dýl a jste nespokojeni, hledejte novou rodinu, pokud to nepřekousnete. Pokud jedete na kratší dobu, snažte se to překousnout. Mmm… to, co tím chci říct je, že i když jsem neměla moc peněz, bydlela jsem ve vesnici, neměla jsem klimatizaci a pravidelně jsem zabíjela děti, jsem ze svého au-pair pobytu velice spokojená!
Já jsem zastánce toho, že i špatná zkušenost je zkušenost, které si později budeme velmi cenit! Takže hurá do toho! Nebát se! A pokud máte ještě nějaké otázky, šup sem s nimi! Tuleň milující vedro vám rád odpoví. Pro stydlivé tu mám rubriku s mými články z Francie.

Ní zěn me yàng? aneb Wazzup, China?

Všichni umíme česky, všichni ovládáme jakž takž angličtinu, hodně z nás umí i jiný jazyk a pár lidí se domluví i více jazyky. Většinou jsou to jazyky, které najdete v Evropě, a které mají vždy podobná pravidla. Po naučení dvou jazyků pochopíte princip těch ostatních a najednou zjistíte, že je všechno stejné a za chvíli mluvíte jako kniha. Cizojazyčná kniha. Tu ale přijde hromada Asiatů a vy jste v prdeli. Nerozumíte nic. Ale naprosto nic. Ani z tónu hlasu nemůžete nic rozpoznat. Co je otázka? Co je odpověď? Kdy se hádají? Kdy si naopak říkají pěkné věci? Děs!
K tomu ještě ty jejich tragické komplikované znaky. Taky jste přemýšleli, jak asi píšou sms? Nebo jak sakra může vypadat jejich klávesnice? Mají tam ty znaky? Moje teorie byla, že mají na klávesnici ty čárky a tak píšou ty jejich znaky. Po tomto víkendu ve Vídni mám hromadu nových poznatků o čínštině, Číně a Číňaněch!
Vždy se nám zdá, že Číňané hrozně zpívají, když mluví. Je tomu tak, protože mají 4 tóny nad samohláskami, které se čtou přesně tak, jak se píšou. (hlas nahoru, hlas dolů, hlas stejně/rovně, hlas zhoupnout). Při čemž je výslovnost velmi důležitá, protože když řeknete má a má, jedno může znamenat matka, druhé může znamenat anaserpentní spinóza.
Z intonace nemáte tedy ani možnost zjistit, co by byla otázka, protože neexistuje nic jako zvedání hlasu nebo něco obdobného co by se u otázek používalo. Věta je prostě jako otázka utvořena a končí si jak chce.
„Jak se píše ,Ben‘?“ zeptala jsem se. Xin [Šin] nevěděla a tak se podívala do mobilu na sms. Napsala normálně latinkou ben a na displeji se jí objevilo několik znaků, ze kterých si měla vybrat ten pro ten význam, který měla na mysli. Takhle to funguje i na klávesnici na počítači. Napíšou tam začátek slova s normálními písmenky a pak si vyberou znak.
„Jak se píše ,Ben‘?“ zeptala jsem se. Xin nevěděla a tak se podívala do mobilu na sms, po čemž se podivila „To má jenom šest významů?“. Normálně jejich slova mají významů mnohem více. S tím, že některé odlišuje ten akcent a některé jsou prostě synonyma. I když to hrozně záleží na větě samé.
Například Ní hǎo (你好 ) [nihau]znamená Ahoj a doslovný překlad je Ty dobrý. Ní hǎo mā? (你好吗?) [nihau má]znamená Jak se máš a Ní hǎo bèn(你好笨 ) [nihau pn]znamená Ty jsi blbeček.
Používají normálně tečky, vykřičníky a otazníky k těm jejich znakům.
Mají strašně moc nářečí, kde i píšou trošku jinak a vyslovují jinak.
Často se obejdou bez sloves. Neskloňují. Nerozlišují muže a ženy. Nečasují; když chtějí říci něco v minulosti, řeknou větu normálně v přítomnosti a dají tam včera nebo před týdnem atd. To samé mají s budoucností.
Počítání na prstech je taky jiné. Když si Xin chtěla objednat 8 kousků pečiva, přinesli jí jen 2, ačkoli jasně ukazovala na prstech jedné ruky osm. Později pochopila, že my to takto nechápeme a vytáčela oči do neuvěřitelných úhlů, když zjistila, že na ukázání musí použít prsy na obou rukách.
Číňané nekývají hlavou ani jako ano, ani jako ne a moc neházejí rukama ani nohama při mluvení. Jak asi víme, jsou velmi klidní, hodně disciplinovaní a striktní.
Používají spíše vložky, i když tampóny jsou normálně dostupné. (Informace hlavně pro muže)
Již jsem věděla, že oni se svým „romantickým“ životem rozhodně nezačínají v patnácti jako v Evropě. Věděla jsem také, že dost často začnou na tyto věci myslet klidně až ve 25 letech či později. Teď jsem se k tomu dozvěděla, že mnozí z nich se neberou ani z lásky. Často je to jen „Synu, toto je dobrá slečna, už je ti 30, vem si ji.“ a syn řekne „Ok, mám na to věk, co jinýho bych teď měl dělat.“ a za půl roku svatba a dítě.
„A jak se má komunismus u vás?“ ptám se.
„My už dlouho nejsme komunistická země.“ odpovídá mi.

Populista či úplatkář?

Před pár měsíci politici odhlasovali přímou volbu prezidenta, což znamená, že my – čerstvě plnoletí – si užijeme první volbu v plné parádě.
Tato změna ústavy byla postavena na tlaku veřejnosti, která si již dávno přála volit si svého prezidenta sama. Chápu to. Lidem se nelíbí věci, co se poslední době v politice dějí. A já se rozhodně nedivím. Jeden fluše na druhého, každý druhý je obviněn z korupce, slibují hory doly a ve své funkci se drží zuby nehty. „Tak si aspoň toho prezidenta zvolíme sami! Ať se k tomu také my – ubozí malí lidé – můžeme vyjádřit.“, říká si mnoho lidí.

Ráda bych ale upozornila na to, že jsme to právě my, kdo si tyto funkcionáře vybíráme, také volbami. Stejně tak, jako si budeme vybírat prezidenta.
Druhá věc, která někdy bývá dost opomínaná, je ta, že vše, co se dozvídáme, jsou zprávy od novinářů, kteří si s těmi informacemi můžou dělat, co chtějí, a ačkoli by tyto informace měly být objektivní, dost často jsou nějak zabarvené, něco je opomenuto nebo naopak nadzdvihnuto, překrouceno či úplně pozměněno. Takže prostý člověk se všechno dění z Pražského hradu, které už tak je prošpikované tajnostmi, dozvídá z takovýchto zpráv z médií.
Pak najednou máme volit Velkou Hlavu Státu. Nedělám si naděje, že by se alespoň 50% obyvatel České republiky zajímalo o politiku. Předpokládám, že před volbami se bude většina lidí řídit billboardy, krátkými televizními spoty a kandidátovým vzhledem. Pár lidí si přečte něco o jejich názorech, o jejich minulosti a o plánech do budoucnosti, ale masová většina se rozhodne podle mega-gigantických kampaní, které za chvilku přijdou a které budou samozřejmě placeny státem, což je v době krize moc fajn. Volby vyhraje ten s nejpopulističtějším úsměvem a stejně si zase budeme stěžovat.
Senátoři a poslanci toho o politice vědí více než my. Žijí v tom každý den, pracují v tom a tak by měli asi vědět, jak co funguje a kdo by byl nejlepším kandidátem. Na druhou stranu – jak to podle medií – u nich řádí korupce, taktiky na dosáhnutí silnějšího postavení a další nekalé praktiky. Není moc pravděpodobné, že by si nějaký kandidát, velká firma či jiná vlivná osoba, podplatili 10 milionů obyvatel.
Otázka tedy nezní, jestli chceme přímou či nepřímou volbu, ale jestli chceme prezidenta populistu či úplatkáře (popř. loutku).

Jedna bizarnost na blog.cz

Blog.cz používají dvanáctileté holčičky, které tam kopírují články o Jonas Brothers, někdy ho mají mladí teplí kluci, někdy ho mají lidé v cizině a někdy se stane, že ho má někdo dívka, které je před 16 let, takže si myslím, že zaplatit si zde reklamu na erekci se rozhodně vyplatí!

Aburrida…

Jsem zde. To, kam na školu půjdu, mi prý řeknou v úterý (aha, zítra, v pátek, v pondělí, zítra, v pátek s nimi budeme mluvit, úterý, středa, ještě ji nemáš?, tak ve čtvrtek už určitě!). Takže jsem zde. Znuděná, protože nemám kamarády. A tak jsem se jednoho krásného dne dostala na jednu stránku asi s 300 vtipy. A musela jsem se s vámi podělit. Ať se vám líbí! Que se divierten!
→→ Děsně nesnáším opilce. Minule, když jsem šel z hospody tak mi pořád šlapali po rukou.
→→ Chlapík drhne mýdlem rifle
„Nikomu se nedá věřit, nikomu, dokonce ani sobě…“
Dál drhne rifle:
„A to jsem si chtěl jen prdnout!“
→→ Víte, proč slimák nemůže utíkat?
Protože by mu vlály oči…
→→
Z Guinessovy knihy rekordů byli jako nejmenší národ na světě vyřazeni Pygmejové a nahrazeni českými silničáři. Kdykoli napadne 2 cm sněhu, tak silničáře není vidět.¨
→→
Je to černé a žere to hranolky. Co je to?
Polovina USA…
→→
Chlapík tlačí na záchode ako najatý, ide okolo uklizečka, zdá sa jej, že sa zbytočne svieti, tak zhasne.
V tom sa ozve strašný rev, tak zase zasvieti:
– A čože tak revete?
– Tfuj, to bol sprostý fór! Už som sa zlakol, že mi vypadli oči
→→ Sedm divů komunismu:
1. Všichni mají práci.
2. Přesto, že všichni mají práci, nikdo nepracuje.
3. Třebaže nikdo nepracuje, plán je plněn na 100%.
4. I když je plán plněn na 100%, není nic k dostání.
5. I když není nic k dostání, všichni všechno mají.
6. Bez ohledu na to, že všichni všechno mají, každý krade.
7. Přesto, že všichni kradou, nikde nic nechybí.
→→ Abeles, vědí, že ten náš nový rabín dělá zázraky?
Nemluvěj, Kohn, opravdu?
Znají, Abeles, Roubíčka?
Toho, co chodí o berlích?
Nemlich toho. Tak včera se tenhle Roubíček belhá kolem synagogy, před ní stojí nový rabín, a najednou zvolá: Roubíček, odhoďte berle!
A copak se, Kohn, stalo?
To si, Abeles, nedovedou představit, jak si Roubíček namlátil držku!
→→ Co chce žena od muže (22 let)
1. Hezký
2. Šarmantní
3. Finančně zabezpečený
4. Umí naslouchat
5. Duchaplný
6. Dobře stavěný
7. Dobře se obléká
8. Dokáže ocenit jemné věci
9. Plný zajímavých překvapení
10. Vynalézavý, romantický milenec
Co chce žena od muže (revize, 32 let)
1. Pěkný na pohled (vlasy vyhodou)
2. Otevírá dveře u auta, přidržuje židle
3. Má dost peněz na pěknou večeři
4. Víc poslouchá než mluví
5. Směje se mým vtipům
6. Nosí nákupní tašku bez výmluv
7. Má nejméně jednu kravatu
8. Ocení dobré, domácí jídlo
9. Pamatuje si narozeniny a výročí
10. Je romantický aspoň jednou týdně
Co chce žena od muže (revize, 42 let)
1. Není příliš ošklivý (pleš je OK)
2. Neodjede, dokud nenastoupím do auta
3. Neochvějne pracuje, občas mě vezme na večeři
4. Přikyvuje když mluvím
5. Většinou dokáže sledovat myšlenkovou línii vtipu
6. Je v dostatečně dobré kondici, aby dokázal přestavět nábytek
7. Nosí dost dlouhé tričko, aby zakrylo břicho
8. Nekupuje šampaňské se šroubovacím víčkem
9. Sundává prkýnko na záchodě
10. Skoro každý víkend se holí
Co chce žena od muže (revize, 52 let)
1. Stříhá si chlupy v nose a v uších
2. Nekrká a neškrábe se v rozkroku na veřejnosti
3. Nepůjčuje si příliš často peníze
4. Neusne, když mluvím
5. Neopakuje přiliš často ty samé vtipy
6. Je v dostatečně dobré kondici, aby se o víkendu dokázal zvednout z gauče
7. Obvykle nosí čisté prádlo a obě ponožky stejné
8. Ocení dobrou večeři u televize
9. Pamatuje si moje jmeno
10. Sem tam se o víkendu oholí
Co chce žena od muže (revize, 62 let)
1. Nestraší malé děti
2. Pamatuje si, kde je koupelna
3. Nevyžaduje příliš mnoho peněz
4. Chrápe jen lehce
5. Pamatuje si, proč se směje
6. Je v dostatečně dobré kondici, aby dokázal sám vstát
7. Obvykle nosí oblečení
8. Má rád měkká jídla
9. Pamatuje si, kde nechal zuby
10. Pamatuje si, kdy je víkend
Co chce žena od muže (revize, 72 let)
1. Dýchá
2. Trefí se do záchodové mísy
→→ Přijde Adolf Hitler do kostela, poklekne k ukřižovanému Ježíši a začne:
˝Ó děkuji Ti, že jsi mi dal Rakousko.˝
˝Máš štěstí.˝
˝Ó děkuji Ti Pane, že jsi mi dal Čechy.˝
˝Máš štěstí.˝
Hitler se podiví, ale pokračuje:
˝Ó děkuji Ti, že jsi mi dal Francii.˝
˝Máš štěstí,˝ zní znovu odpověď Ježíše.
Hitlerovi to již nedá a tak se zeptá:
˝Proč mi stále říkáš, že mám štěstí?˝
˝Protože kdybych neměl přibité nohy, tak Tě kopnu do držky.˝
→→
Stopuje Smrtka u cesty a po chvíli jí zastaví kolem jedoucí řidič:
„Teta, kam to bude?“
„Ale, jedu jenom kousek, támhle do tý zatáčky…“

Pro radost, pro pobavení, pro hezký pocit

To takhle jednou koukám na youtube, co všichni čtou divně a nikdo pořádně neví, jak to číst, a říkala jsem si, že mám v oblíbených hromadu videjek () a že je ale zná jen málo lidí. Nejdříve mě napadlo, že sem dám odkaz na můj účet na youtube na oblíbené, jenže kdo se v tom má vyznat? A ještě k tomu ani nemůžu napsat komentář. Tak jsem se rozhodla, že ty, které vás zaručeně pobaví, sem hodím. Celkem lituji ty, co mají pomalé připojení… ;o)
Budu se snažit napsat od koho jsem to vzala a nějakou legendu k tomu, ale nevím, jak to vyjde…
  • Mezi mé nejoblíbenější patří Je to fajn, o kterém jsem ale psala a co jistě už znáte. ;o)
  • Dále je tu Odbouraná rosnička, což je opravdu super a opravdu se to stalo v německé televizi.

  • Pak je tu Ostravák z Na stojáka. To mi ukázala teď v sobotu Chůli stejně jako následující video.
  • Tohle video se asi nebude líbit všem, ale já jsem se u toho smála jako debil!
  • A pak je tu ještě jedno, co už znám déle, ale… ty jo! ;o))
  • Teď by to chtělo něco milého, hezkého. To znám už strašně dlouho a jsem si jistá, že to znáte i vy ;o)
  • Dále je tu parodie na Pokemony, teda na tu úvodní písničku. Zmiňovala jsem se o ní tady. ;o) Mám to moc ráda. Líbí se mi to a připomíná mi to Lupáčovku (jak moc se mi stýská!!)
  • Teď přijde jedna písnička, ke které mám extrémě velký citový vztah! Stala se takovou druhou hymnou IX. C!
  • Dále je na řadě jedna naprostá super věc, které se snad zasmějete všichni! ;oD
  • No a další je z rodinné sbírky, kde je hlavní aktérkou moje sestra… teda, druhou hlavní aktérkou a kameramanem. Je to natočeno, když byla dělat au-pair do Španělska.
Další videa budou spíše pro ty, co mají aspoň malé základy angličtiny, což má teď snad každý. ;o)
  • Achmed, the dead terrorist mám s titulkama. Znám ho naspamět a připadá mi dokonalý! Posuďte sami
  • Další video na holení je věc kolem Harryho Pottera. Jak jsem se dozvěděla, je to hrozně známé a dost parodované. Našla jsem to u Verči v Budějovicích. Je to fajn! ;o)
  • No a nejlepší nakonec, skvělé a dokonalé video!
Patrně časem přihodím ještě nějaké. Teď ale jen toto. Doufám, že se vám většina líbila a že nelitujete času (kolem 45 minut), který jste museli obětovat na dívání se na ty to videa. Když tak se během nějaké doby koukněte na můj účet, myslím, že budou přibývat.

Tak to jednou blog.blog.cz vyhlásil soutěž…

Jak mě znáte, soutěže nejsou nic moc pro mě. Blog.blog.cz už jich vyhlásil dost, ale vždycky jsem si říkala, že stejně je blogů hrozně moc a proto nemám šanci umístit se aspoň v prvních 200. Samozřejmě k tomu přispěla i moje všude známá lenost; Co bych se s něčím srala, když to stejně nikam nepovede. Ještě, musím uznat, jsem se bála, co tomu řeknete vy, když najednou tady budu mít soutěž. Jak vám to sem napíšu? Jak to přijmete?
No. Tak jsem zase viděla nějakou soutěž. Koukala jsem na ní a říkala si: mám, nemám, mám, nemám. Pak mě napadlo, jak by to mohlo vypadat. Mám, nemám, mám, nemám. A mohla bych k tomu ještě tohle přidat. Mám, nemám, mám. No, nějak se to vyvrbí.
A vyvrbilo. Včera jsem neměla co dělat a tak jsem začala dělat fotky, pak jsem začala dělat jiné fotky, pak jsem hysterčila, jelikož jsem myslela, že můj notebook nemá PrintScreen, pak jsem upravovala, upravovala, dávala oči v sloup nad debilností upravovacích programů, upravovala, upravovala a usmála se nad konečným výsledkem. Nic extra, ale jsem na to hrdá! A jsem hrdá i na svůj blog!
Jen mě mrzí, že na tom není vidět, jak dlouho jsem se s tím dělala, ale to je patrně normální. ;o)
Můj výtvor jsem kvůli té soutěži (fůj! z toho se mi ježí hrst!) musela zmenšit na 220 x 220 pixelů, což vůbec nevím kolik je. Výtvor byl vytvářen v nevědomosti o tom, že to musí být takhle velké, respektive malé, a čtvercovité a tak je to dokonalé jen, když je to velké, což si můžete prohlédnout zde.
Na brzkou shledanou a vězte, že jsem furt taková, jakou mě znáte!
PS: Zmenšování probíhalo tak, že jsem si naměřila, kolik to má být u jiného obrázku, který se účastnil, pravítkem a pak jsem ho přikládala k obrazovce a zmenšovala a zvětšovala obrázek. Když to viděla máma, myslela si, že jsem se zbláznila.