Odposlouchávat by se nemělo

Pár měsíců zpátky jsme tu měli kauzu Rath a odposlech několika jeho rozhovorů. Mezi jiným mluvili o dalších politicích, při čemž používali nespočet nejzajímavějších sprostých slov a pak i hrubě vyjádřili přání, aby soudce souložil ve vězení s cikány.
Média si to samozřejmě pořádně užila a udělala z toho hlavní zprávu týdne s rekonstruovanými všemi rozhovory a často i počítačovými animacemi. Já jsem na to jeden večer koukala, oči navrch hlavy a poznamenala jsem, že to, co říkají je šílené. Vedle sedící matka chvíli mlčela a pak pronesla, že kdyby odposlouchávali nás, taky by to nedopadlo slavně. Než jsem se začala přít, zjistila jsem, že ta stará matka má asi pravdu. Kdyby odposlouchávali naši rodinu a pak to zveřejnili, už bych nikdy neměla žádné kamarády a odstěhovala se do Ugandy!
Už jen to, že jsem chvíli před tím slyšela z kuchyně matku oslovujíc kočku „Co čumíš, debile!“ něco vypovídá. Dále jsou to extrémně klidná a bez emocí debatovaná všechna fekální témata, kde většinou každou drobnost nazýváme pravým jménem. K tomu matka přihodí historku o kapce moči v oku a dále pokračujeme na sebe mířícími urážkami o hloupých, úplně blbých lidech nebo „jak ses proboha mohla dostat na vysokou školu“ či „to nechápu, že jsi Bc.“, na čež se matka ohradí, že je přece maminka nebo že je tu vedoucí. Načež zazvoní sestra, která každou větu doprovodí slovesem mrdat. Přidáme pár debilních kreténů, vole a pokračujeme v urážkách, že sestra žere jako prase, já mám velké uši a nos a matka je alkoholik a korunujeme to brutálním mučením nové kočky, která se jmenuje Lumír a kterému říkáme, že je to houpej tlustoprd. Když nemáme do říct, řekneme smrdíš a když se nám něco nepovede, neváháme použít slovo od K či doprdele nebo tyto 2 slova kombinovat i s jinými.
Matka je Bc., přednáší první pomoc, vždy chodí na vysokých podpatcích a vypadá jako dáma. Sestra má 2 vysoké školy, učí na gymnáziu francouzštinu a pracuje ve významných firmách jako Leo express nebo Penta. Já jsem prvním rokem na vysoké škole, přednáším na středních školách o mezikulturním vzdělávání, učím španělštinu a pracuji ve čtyř hvězdičkovém hotelu.
Odposlouchávání by se nemělo zveřejňovat. Ani uskutečňovat. PROSÍM!
…Nech toho! Ty jsi zlobivá kočka! Co s tebou uděláme?
Vrátit?
Sníst!
Mmmm! Ale pozóór! To by nebylo jako Mikeš! Z toho by bylo masa!
Tak ještě pár měsíců počkáme a pak ho sníme!
——————————————————-
Jé, to je hezký květináč!
No! A až tam dám tu kytku po babičce, to bude teprv!
Aha. A nechceš tam dát nějakou hezkou kytku?
Vyliž si pr**el!

Někdo nám vyměnil kočku

Blog už mám přes sedm let a celou tu dobu mám i kočku, která silně zasahuje do mého života, takže jsem o ní už nejednou psala. Kočka byla vždycky dost svá. Jako malá jsem se jí bála kvůli její nebývalé agresivitě a lstivosti. Jako větší jsem z ní měla už jen respekt. A teď se nestačím divit.
Za těch patnáct let, co ji máme, jsme se všichni dost změnili. Já jsem začala milovat mluvení na veřejnosti, sestra začala a přestala nosit piercingy, matka chce jet do Ugandy a otec pěstuje novou odrůdu broskví. K mému překvapení se ale změnila i kočka.
Změny samozřejmě proběhly ve vzhledu; Kvůli problému s ledvinami ztrácel dost chlupů a neustále mění barev kožichu (přemýšlíme, jestli jeho matka nebyla chameleon) a také vzhledem k problému se zuby má vyplazený jazyk a když špatně kousne mlátí hlavou ze strany na stranu, takže hází jídlo 2 metry na zeď a vypadá u toho jako dravý žralok. Tak co… jako každý starý pán má vrásky a šediny. Jenže on se strašně změnil i uvnitř!
Náš kocour neměl rád kuřecí konzervy, ale všechny ostatní vždy s chutí snědl. Také měl moc rád své kočičí bonbonky, které jsme mu někdy dávaly. Na staré kolena začal konzervy, kapsičky a dokonce i bonbonky bojkotovat a stal se šíleným po lidském jídle. Ať je to šunka, brambora nebo piškot, chce nám to sníst a je tak vlezlý, vynalezavý, rychlý a neodbytný, že – když jíme – musíme ho zavírat do jiných pokojů a poslouchat při jídle jeho prosebné škrábání na dveře. Druhá možnost je utrhnout si od huby kus pochutiny a hodit mu ji do misky. Nebo na talířek někam vedle. Nebo klidně na zem, protože to stejně vždycky pusou nebo drápkem vytáhne na parkety a když to nedojí, my po tom uklouzneme, což nám zajistí spolehlivý dojezd na druhou stranu chodby. Když už kočku neuhlídáme a přistihneme ji s kusem šunky v puse, máme 2 možnosti. Nechat ji to. Nebo jí to vytrhnout z úst, znovu to dát na chleba a kočku shodit z kuchyňské linky.
Další věc je věc picí, která má 2 druhy. Ten první začal již před nějakou dobou, kdy si matka všimla, že kočka nějak hodně pije. Pije hodně ze své misky a dokonce ji někdy i načapala pít ze své skleničky s vodou. Veterinář řekl, že má tedy problémy s ledvinami a že musí mít dietu. Začali jsme s dietou, ale kočka pila pořád divně. A intenzita ubývání vody ze sklenic rostla. Začaly jsme si skleničky přikrývat papíry, které kocour sundaval, tak jsme si tam začaly dávat mobily a čekaly, až je tam shodí. Některé skleničky byly moc vysoké, vody měly málo a kočka tam jazykem nedosáhla. Tak si pomohla rukou! Myslely jsme si, že jí vadí třeba její miska. Daly jsme tedy místo misky skleničku, ale upíjela nám pořád. A nejen ze skleničky. Klidně přijde ke dřezu a pije tam vodu v hrnci, který jsme nechaly odmočit.
A to není konec. Ta nejdivnější část začíná teď, když si naše kočka – vždy nesnášející vodu – začala libovat v chození v mokré vaně a v mokrém umyvadle. Jak už se blížíme do koupelny, víme, že je za námi a čeká, co tam budeme dělat. Když se dosprchujeme a otevřeme dveře, kočka už tam vbíhá a mapuje situaci. A dokonce už je tak úchylná, že když si umyju ruce, začne mi je oblizovat.
Kočička už také neumí zatahovat drápky, takže když se chce mazlit (nebo když chce cokoli), zaryje nám drápy do nohy a dožaduje se vysazení na nás. Jenže my nechceme, ale on se snaží dál, snaží se na nás vyšplhat nebo se od nás odrazit, což dělá pořád těmi svými drápy. Když my chceme a kocoura vysadíme do optimální výšky na mazlení a chceme si ho uložit na hrudník, rupne mu v bedně a v mžiku nám vyleze za krk, kde stojí s drápy v ramenou. Když se trochu pohneme, abychom mu ukázaly, že má slézt, posune se dál na záda, takže už klasicky končíme v předklonu s kočkou na zádech, která si tam buď lehne, nebo se ji další půl hodinu snažíme setřást, což končí tak, že se zády sesuneme na úroveň postele nebo stolu a tím mu umožníme ničím nerušený přesun z nás na nábytek
K tomuto všemu má pořád ten vyplazený jazyk a vypadá jako idiot. Kdybych tady celou tu dobu s tou naší hnusnou kočkou nebyla, tak si budu myslet, že mi ji matka regulérně vyměnila!

Na co chlapa? Svítit si můžeme i baterkou

Už to bude pár let, co máme doma jen jednoho zástupce mužského pohlaví. Žije se nám tu ale hezky, i když jsme si ze začátku čas od času naříkaly, že by se nám nějaký ten muž do domácnosti hodil. Kocour sice penis má, ale vzhledem k jeho křehké postavě se na moc práce využít nedá.
My – jako emancipované ženy – jsme se naučily již mnoho mužských prací jako například pověsit obraz, sestavit skříň, vylepit tapety, hnout s nábytkem, nahodit pojistky a nosit těžké nákupy.
Stejně tak jsme se naučily vypořádat se i se záležitostmi, se kterými si nevíme úplně rady. Například žárovky. Je mnoho tvarů, mnoho svítivostí, mnoho typů a musely bychom celou věcí strávit mnoho drahocenného času, který bychom mohly věnovat pečení bezlepkového koláče nebo depilování nohou.
Proto už 2 roky nesvítíme v obývacím pokoji lustrem, ale malými stojacími lampičkami. V mém pokoji jsme sice asi po čtvrt roce opravily stropní svítidlo, ale hned potom praskla žárovka stolní lampičce. Vyřešila jsem to tedy tím, že jsem po večerech na posteli a svítím si noční lampičkou a přemýšlím o výměně sestřiné lampy za moji. V předsíni svítí světlo jen jedno, což ale nevadí, protože si můžeme posvítit na cestu světlem z přilehlých pokojů. Kdyby náhodou přestala fungovat světla na záchodě či v koupelně, kde jsou jen jedna, víme, kde máme baterku. Kdyby přestala fungovat baterka, zašly bychom pro svíčky. Kdyby nebyly svíčky, půjdeme spát. Všechno bez problémů, bez stresu a bez práce.
Na co je potřeba chlap?

Když štědrý večer nastává

Bylo něco po páté. Matka se převlékla a začala smažit předobalené kapry, kuřata a myši… Zavřely se dveře do obývacího pokoje, abychom Ježíška při ukládání dárků nerušily, a rozsvítil se stromeček, aby Ježíšek věděl, kam jít. Postarší kočka na nás koukala a čas od času jsme ji pochovaly, což končilo podrápanými rameny, zády a hrudníkem. Protože je již kočička postarší a trošku se bojí výšek, vylezla nám vždy na záda, takže jsme v pravidelných intervalech setrvávaly v předklonu.
Sestra nám ukázala svou novou sukni, na kterou byla hrdá, a těšila se, že jí to bude slušet. Když se do toho však navlékla, musely jsme všechny uznat, že úplně nevychytala barvy. Zkusí to s jiný tričkem, což způsobí zjev obráceného stromu v zimě ve městě (hnědý kmen – triko, zelené listy – sukně, sněhová pokrývka pokrytá špínou z aut – šedé punčochy). Sestra však odmítá dělat stojky, abychom si prohlédly strom tak, jak má být, a bere si triko černé a punčochy sundavá. Černé triko je průsvitné a má rukávy, kterým nikdo nerozumí, a sestra se je snaží schovat. Snaží se rozparek od lokte nějak zaonačit, aby to vypadalo jako hodnotné zakončení rukávu. Což se však úplně nedaří. Když už se zdá spokojená, odmítne finální úpravy argumentem, že nemůže Ježíškovi ukazovat lokty. Že je to moc odvážné a dráždivé pro Ježíška.
Mezi tím obě běháme do kuchyně, kde máme na starost připravit bramborový salát a prostřít stůl. Vzhledem k tomu, že to sestře dlouho trvá, začnu se salátem sama. Házím lžící salát do mísy ve tvaru ryby. Dávám si záležet, aby ryba měla břicho, aby mísa nebyla upatlaná a už přemýšlím, jak rybu finálně dozdobím. V tom přiletí strom div neudělajíc stojku a začne na mě strašně hrubě řvát, což dokončuje slovy o debilech a chudácích rybách. Máme totiž mísu ve tvaru ryby a ještě formu ryby. A sestře se nelíbilo, že salát není ve formě té ryby, ale jen tak v míse. Uklidila jsem se do chodby a krčila se v koutě. Sestra hrubě naházela salát do formy a zdobila.
Nabrala jsem odvahu a začala dávat skleničky na stůl. Vzala jsem skleničky jménem sloní nohy, protože to byly jediné skleničky, od kterých máme 3 kusy.
„NEJDŘÍV ZNEUCTÍ RYBU A PAK CHCE SLONÍ NOHY! VIDĚLAS TO NĚKDY, MATKO? KRISTE JAK SE TOHLE MOHLO STÁT! Je vidět, že tu má nejnižší vzdělání!“
Našla jsem skleničky jiné a bylo mi nakázáno nalít do nich víno. Ve stresu vyndavám víno z lednice. Něco ale není v nepořádku. Matka na mě kouká jak na debila a vážně se mě ptá, co to vytahuju. Byl to sirup.
„Ježiši ta se na vysokou školu rozhodně nedostane!“
„Možná na nějakou soukromou.“
„To nějak hodně soukromou!“
„Nebo na zvláštní.“
„Zvláštní soukromou!“
„Nebo prostě u pásu, no… to taky není špatný! Stejně si chceš zkusit tu práci v továrně, ne?“
S brekem se odklidím do pokojíčku, kde se ze sebe snažím udělat aspoň drobnou okrasu. Sestra odešla také a zavolala na nás něco ve smyslu, že si jde namalovat čtvrté obočí. Při čemž měla do té doby jen jedno.
Salát hotový, tak ho jdu vyfotit. Jak byla sestra hrrr, odlétly nějaké kousky salátu na kuchyňskou linku, čehož jsem si nevšímala. Až slyším příkaz, ať to nefotím s těma hovnama vedle. Ať si to dám někam pryč, ať tam ty hovna nejsou. Dvojtou rybu jsem přenesla a podle rady jsem ji vyfotila bez hoven. Pak jsem šla uklízet ty zbytky. Ale že by to bylo škoda to vyhodit, tak jsem ty kousky salátu nasála z linky pusou.
Když už nebylo co, stoupla jsem si patama na práh kuchyně a koukala. Sestra konstatovala, že mám podpatky, a matka si stěžovala, že jí je 31 a upraví se za 5 minut a nám – mladým kusům – to trvá hodinu.
Pak jsme se začaly bavit o Lupinovi, což je naše kočka, která se jmenuje Mikeš. Má však problémy s ledvinami, což se mimo jiné projevuje mastnou pokožkou a velkým počtem lupů. Tak jsme mu začaly říkat Lupin a někdy i Lupus, podle čehož pak vznikl i vlk, takže naší kočce, která je vlastně kocour, a dost často jí říkáme pes, říkáme vlku. Pak jsme přišly k tomu, že lupus je vlastně i dost nepříjemná nemoc projevující se navenek zarudnutím kůže.
Sestra pak oznámila, že od jejího muže má pozdravovat tu starou vopelichanou kočku. Můj vtip o tom, že by neměl takhle mluvit o jeho budoucí tchýni, nepadl na úrodnou půdu.
Nakonec jsme zasedly ke stolu a v podobném duchu jsme pokračovaly se slavnostní večeří a poté rozdáváním dárků.

Bllblblbbll

Psáno na Jitku, 5.12, 23:15
To je vám takhle jednou 5. 12. Jste ve škole až do setmění, povrchně vnímáte, že je Mikuláš, na záchodech potkáte spolužačku převlečenou za anděla, venku se ozývá nebývalý hluk.
Cestou domů vzpomínáte na předešlá léta… Když jsme byly malé, táta s dědou se převlékávali za Mikuláše a čerta a my jsme musely zazpívat nebo říct nějakou básničku. Babička vždycky odněkud vyhrabala uhlí, zabalila ho do alobalu a s ním jsme dostaly ještě velkou tašku s hromadou čokolády, ovocem a většinou k tomu byl i nějaký kus spodního prádla nebo ponožky.
Když už se starším nechtělo převlékat do kostýmů, zahájila matka jinou tradici. Tašku s nadílkou nám někam schovala. První rok nám nápovědu byly šipky z čokoládových mincí a další roky už jsme si to musely najít samy. Nebylo to ale tak těžké, protože nám to matka schovávala každoročně pod peřinu. Někdy se však stávalo, že jsme na to zapomněly a večer nadílku zalehly…
V metru jsem si vyndala z tašky mobil a čekala jsem na signál. Hned po výlezu z metra jsem vytočila matčino číslo. Matka mi po chvíli hovor vytípla a zavolala mi zpátky. Zeptala jsem se jí, jestli má ranní službu, protože jsem věděla, že ráno nebyla doma, což znamená, že mohla mít denní (do 18 hod.) nebo ranní (do 15 hod). A já věděla, že musela mít ranní, protože je přeci Mikuláš a matka má povinnost mi připravit nadílku. Protože jsem její dítě a přeju si to a jsem na to zvyklá.
Neměla ji. Byla dosud v práci a já věděla, že na mě nečeká nic. Se smutkem jsem se tedy dobelhala domů.
Pojedla jsem, prokrastinovala jsem si, poumyla jsem se, pokecala jsem s příchozivším otcem, porozloučila se s odchozivším otcem, podělala nějaké drobné úkoly v domácnosti, povysvobodila kočku z vězení a dala se do referátu.
Přišla matka s gulášem a bolestí hlavy, která ji už tíží dlouho. Zprostředkovaly jsme si události v našich životech, já se šla umýt a matka koukala na televizi.
Když jsem se domyla, matka už měla všude zhasnuto a zavřeno, což znamenalo, že už spala. Pokračovala jsem na referátu.
Tu najednou matka vystřelí z obýváku a běží ke vchodovým dveřím. To si vzpomněla, že chce zamknout? Nonsense. Stejně nás nikdo neukradne… Matka ale překvapila a místo zamknutí dveří dveře otevřela a naštvaně se mě zeptala, jestli jsem dala kočce najíst. Říkám, že ano. Ptá se mě kdy. Odpovídám, že když jsem přišla ze školy; v 5. Odpovídá, že má ale furt hlad a běží do sklípku, který máme na chodbě. Běžím za ní a sděluji jí žhavý drb o jednom našem sousedovi. Celou dobu, co vyprávím, se na mě matka kouká a nehledá kocourovo jídlo. Pak mi řekne, jestli bychom to nemohly vyřešit vevnitř. Tak odbíhám do pokoje a pokračuju v konverzaci se sousedem, který mi drb o jiném sousedovi sdělil. Matčin návrat ze sklípku nezaregistruji, ale když vyběhne z kuchyně směr obývák, vyběhnu z pokoje i já a sděluju ji další zajímavé informace. Matka se se mnou ale bavit nechce a běží do obýváku s igelitovou taškou, ve které otec přinesl zeleninu. Divím se a ptám se matky „Si bereš s sebou křen?“. Matka něco zamumlá a rozejdeme se každá do svých pokojů.
Sedím u počítače, přemlouvám se, ať dělám něco užitečného, a najednou periferním viděním zahlédnu, že je někdo za mnou. Matka si asi něco zapomněla. A tak se otočím a tam matka nad mou postelí s mikulášskou napěchovanou punčochou v ruce.
Já jsem mezi tím zapomněla, že je to vlastně dneska a vydala jsem ze sebe překvapené: Jéééééééé. Matka byla trochu nešťastna, že jsem ji objevila, a tak se to snažila zachránit vydáváním čertovského citostovce „Blblllblblbl“, ale protože matka taky už není nejmladší (a byla ostuzena tím, že jsem ji objevila), tak to neznělo úplně čertovsky a úmysl se dal poznat jen ze zkušenosti z minulých let, kdy nám matka vysvětlila, že čert dělá „Bll-bl-blbbll“.
Hned jsem se na nadílku vrhla! Čokoládová postavička anděla a čerta, bonbony, sušenky, čokoládové postavičky na stromeček, perníky a 750 ml šamponu s mentolem. Při čemž v jedné ruce držela úžasný čokoládový kalendář od Lady. A v druhé přidržovala ananas. Ostatní ovoce se jí tam prý nevešlo a mám si ho vzít v lednici. S tím už jsem začala o víkendu…
Po bližším ohledání jsme zjistily, že matka – patrně vlivem prášků proti bolesti – mi nadělila i části ze sestřiné nadílky, takže jsem potom polovinu musela odevzdat.
Člověk se někdy ptá, na co ty tradice jsou. Takový kraviny. Racionální důvod žádný… Ale pak to přijde a vy – z čistě nepochopitelného hlediska – jste spokojení a tradice si vychvalujete.

Deux fois deux jours libres

Už jsem dávno za půlkou svého pobytu a zbývá mi něco před 2 týdny do konce. To znamená, že budu mít ještě 2x 2 dny volna, že mě čekají ještě 2 zabijácké víkendy, že se budu moct ještě 2 týdny skoro každý den koupat v moři, že se budu ještě 3 týdny koupat v potu (doufám, že nikdo z vás teď nejí), že přesně za 21 dní budu s osobou, která mi nejvíc schází, a také to znamená, že za 3 týdny mi maminka konečně vypere! Potom, co mé oblečení je práno jen v ruce, se na to opravdu těším.
Miluji poznávání nových koutů světa a nových kultur. A tak jsem tentokrát zjistila, že 2 měsíce jsou opravdu málo. Natož když jste au-pair žena. Sice poznáte do detailů jednu cizorodnou rodinu, ale jinak toho ze země moc neobjevíte. Můžete vidět památky, naučíte se trochu jazyk, zjistíte, co jedí a co mají v supermarketech a to je všechno. Kromě pár matčiných kamarádek nepoznáte žádné opravdové Francouze. Když už poznáte lidi, tak jen cizince, kteří také nemají kamarády a hledají, kde se dá. A když už je to opravdu Francouz, tak je zcestovalý z couchsurfing a je to úplně jiný tip Francouze než normálně. Ještě víc jsem si začala vážit výměnných pobytů s AFS, kdy poznáte i to, co jste poznat nechtěli. Můžete být v sebelepší zemi, ale to, jestli se vám tam líbí nebo ne, vždycky určí lidé, které tam poznáte. Ať už cizince nebo domorodce.
I přes to, že jsem nic moc do hloubky nepoznala, myslím si, že bych tu asi dokázala bydlet. Tedy ne tady, ve vesnici La Penne sur Huveaune, ale v Marseille. Miluju prostě velká města… Pořád se tam něco děje, všechno je blízko, MHD tam jezdí každou chvíli a v noci můžu vyjít ven a potkám tam obchod! K tomu Marseille je taková pomalá a pohodová. Už jen to jak řídí, to potvrzuje; V půlce křižovatky se zastaví, na zelenou reagují až po zatroubení auta za nimi, pletou se tam kola, motorky, lidi jezdí nazí…
Nejlepší ale je, jak jsou tu ti lidé milí. Ať si každý říká, co chce, ale mně se to prostě líbí. I kdyby byli takoví, jaké je vykreslovala matčina kamarádka z Nice (myslím); že jsou na povrch hrozně milí a všechno, ale když máte problém, tak vám nepomůžou. Je mi to jedno. Prostě se mi líbí, že se ani neptám na cestu a už mi někdo radí, protože viděl můj bezradný obličej. Miluju, když běžím k busu, který už ODJÍŽDÍ ZE ZASTÁVKY a otevřou mi dveře. Miluju, když řidiče pozdravím a on mi pozdrav oplatí.
Pak je tu otázka toho příšerného vedra, na které si pořád stěžuji. Je přeci ale jen léto, tak je větší vedro než normálně. Zbytek roku bude příjemné teploučko, je tu moře, je tu hezky… A ještě k tomu už jsem si na to zvykla a popasovala jsem se s ním.
Moře je fakt báječný. Umíte si představit, že byste po škole řekli „Heej, holky? Já se dneska nudím, nechcete jít na pláž?“ a pěšky byste tam během pěti minut došli?. No nepředstavitelné pro mě, co celý život žije uprostřed Evropy.
Zdraví zahleněný Tuleň z pokreslené postele z malého domečku z malé vesničky z regionu Provence Alpes Cote d’Azur z velké Francie.

Těžký život velkého dítěte

Jak všichni víte, je mi osmnáct, jsem polomenší štíhlé postavy a vyznačuji se druhou největší adolestsensou vlastností; přemýšlením. O sobě samé, o životě, o životě těch druhých, o Zemi a určitě v dohledné době přijde na řadu i vesmír, u kterého se buď zblázním anebo dospěji.
Teď jsem si psala na facebooku s kamarádem mezi tím, co jsem se přesvědčovala, že si balím věci na tábor, a najednou mě chytla strašná touha pomazlit se s matkou. Takový ten pocit, který jste měli, když jste seděli rodičovi na klíně a on vás celou svou váhou a velikostí choval a hladil. Ten pocit bezpečí, pohody a lásky. A tento pocit jsem musela mít. Napsala jsem kamarádovi, že se jdu mazlit s matkou a odešla jsem do obýváku. Matka právě vstávala z gauče, tak jsem jí nakázala, ať si znovu sedne a sedla jsem si jí na klín a objala ji kolem krku.
Matka byla chvíli vyděšená a nevěděla, co se děje, a když se dostala z tranzu, začala křičet, že mám špičatý zadek a že ji to hrozně bolí. Já jsem taky nebyla spokojena. Pocit bezpečí a pohody se někam ztratil. Matka byla malá a mlátily jsme o sebe kostmi. Rozhodně jsem si spíš připadala komicky než hezky. A to jsem ještě malá a drobná! Představa, že bych byla velká a měla 100kg mě děsí ještě víc.
Tak, přišlo to… Musím si prostě uvědomit, že už nejsem malá a že bohužel nějaké věci provozovat nemůžu. Na druhou stranu… některé zase dělat můžu a člověk si musí užívat to, co je teď a ne myslet na minulost nebo budoucnost, že, Karo! Nebudu se mazlit s matkou, ale zase s ní můžu skákat padákem! A to se vyplatí!

Zase jedináčkem

„Druhorozené děti bývají přizpůsobivé, společenské a soutěživé. Umí vyjednávat a hledat kompromisy. Jsou méně náročné.“, říká magazín Minerafit.
Celkové charakteristice člověka nevěřím. Připadá mi to to samé, jako u předpovědi budoucnosti či horoskopů (promiň, sestro), kdy si vyberete jen ty vlastnosti či události, které souhlasí nebo souhlasí alespoň z dálky. A ty, které nesouhlasí, úplně vymažete z paměti a pak říkáte „Ta věštkyně měla pravdu!“ a zahrnujete ji miliony komplimenty a miliony peněz. Když se kouknu na sebe jako na druhorozené dítě… a zamyslím se… musím uznat, že bohužel vše souhlasí. A to i přes to, že jsem si připravila řeč o tom, jak jsem jako malá byla stydlivá a s nikým kromě vyhraněných osob, které jsem si vybrala, jsem se nebavila. Ale vždycky jsem měla spoustu kamarádů, nevadilo mi být ve společnosti a byla jsem tam ráda. Moje flegmatická duše nahrává i přizpůsobivosti, kompromisům i náročnosti. A soutěživost je zde také, ačkoli se jí snažím zakrýt a dělat, že nic takového neznám.
Sestra mi pomáhala ve škole, ukazovala mi filmy, které moji spolužáci poznali až za pár let, muziku, jako první ze třídy jsem měla icq a přezdívku Tuleň. Dokonce mi pomohla i s blogem a způsobila to, že tu spamuju blog.cz už 5 let. Prokopala mi cestičky u rodičů, patrně nechtě mi ukázala i to, co bych neměla dělat, dávala mi do postele prkno, zastala se mě před rodiči, opravovala počítač, opravovala internet, řvala na mě, když jsem škrtila kočku. Pomohla mi, když jsem vylila čaj do klávesnice tím, že zamknula místnost s počítačem a rodičům řekla, že děláme překvapení zatímco omývala hadrem klávesnici a nadávala mi. Nakonec jsme udělaly jako překvapení animaci matčiné bouračky s tramvají.
Měla jsem vlastně strašně lehký život. Proplouvala jsem jím bez větších obtíží ve šlépějích své sestry. Najednou ale odjela a já se měla stát na chvíli jedináčkem. Bylo to v osmé třídě. Strašně mi chyběla, ale musím říct, že jsem se díky její absenci naučila strašně moc věcí. Už nebyl nikdo, kdo by mi pomohl a já to prostě nějak zvládnout musela.
Mimo samostatnosti jsem se naučila něco dalšího a pro mou osobu podstatnějšího. Jsem strašně soutěživá. Se sestrou to totiž vypadalo tak, že ona byla hrozný bordelář. A já si hlídala, abych měla vždy o kousek uklizeno, tudíž, abych já nebyla označována za nepořádnou. Najednou však odjela a já neměla s kým soutěžit. Z mého pokoje se stalo smetiště a matka nevěřila svým očím.
Další věc na jedináčkovství byla ta, že najednou pozornost byla upírána na mě. Což jsem si náležitě vychutnávala. Myslím, že jsem nebyla za prohřešky tak tvrdě trestána jako za sestřiny přítomnosti, mohla jsem nosit její oblečení, bylo více ručníků, více jídla a větší klid. Také ale větší ticho a dost často se stávalo, že jsem v bytě bývávala sama.
Na rok to bylo skvělé. Sestra mi ukázala, jak ve světě chodit, pak mě do něj vypustila, já měla prázdniny a pak se zase vrátila. A ještě jsem mohla říkat, že moje sestra byla na rok ve Francii!
Pak jsme se přestěhovaly, vyrostly, odjela jsem já, přijela jsem a teď zase odjíždí sestra. Tentokrát na 4 měsíce.
Před pár dny mě o studijním volnu asi kolem půl osmé probudily hlasy. Naštvaně jsem si říkala, že jsem mohla ještě spát. Pak jsem si ale řekla, že se tam třeba něco děje a tak jsem vystartovala z postele a šla se kouknout do obýváku. Tam sestra s matkou a o něčem si povídaly. Zapojila jsem se do hovoru a po chvíli si uvědomila, že tohle už se moc často stávat nebude. Pochybuju, že by si matka povídala sama se sebou. Už takhle tu skoro nikdy nikdo nebyl. Teď už tuplem. Bude tu ticho, pusto a nikde ani noha. K tomu si sestra odnesla fén a žehličku. Mé nejhezčí ponožky. Kytku. A nikdo mi nebude radit o tom, jak sladit oblečení.
I když bude lednice plnější a já budu moct okupovat její bijou, make-up, kytky, oblečení a matka si se mnou možná někdy bude chtít povídat, bude tu ještě větší nuda než teď . Po čtyřech měsících na chvíli přijede, pak se odstěhuje a já tu zkysnu až do čtyřiceti a to odejdu jen proto, že mě matka vyhodí. Třeba mi to vyjde aspoň s nějakým zahraničním studentem. Btw: Nechcete také?
Být jedináčkem je fajn. Ale být z početné rodiny je sranda. Já budu mít nejméně 3 děti. První bude kluk s ochraňovatelskými sklony. A druhé dvě holčičky, dvojčátka, které budou mezi sebou soutěžit a kout pikle proti velkému bratrovi. Škoda, že si každý nemůže zkusit vlézt si do kůže svého bratra.

Jak? Proč?

V pondělí ve škole jsem na hodině francouzštiny dostala z ničeho nic neuvěřitelnou obrovskou extrémní intenzivní strašnou a moc velkou chuť na zmrzlinu. Napsala jsem matce „Zmrzlina!!!“. Během dne se slina vzdálila a já zapomněla. Tu však přijdu domů, zasednu k Big Bangu a po chvíli běžím za lednicí. V záchvatu žravosti skočím i na mrazák. A TAM TŘI POLÁRKOVÉ DORTY, straciatella, čokoládová a s ořechama. Vezmu nejdřív straciatellu a trochu jí ujím. Pak se vrhnu na čokoládovou. V úterý přijdu po zátahu školy domů. Maličko zase ujím z čokoládové. Sestra také. Najednou vidím, že v koši leží prázdná krabička od ořechové. Za chvíli leží v jiném koši i ta straciatella! Čokoládová se zatím celkem drží. Takhle mizí všechno. Matka nakoupí obrovský nákup, který musíme vynést nahoru do bytu na 3x a za 2 dny už zase není co jíst. Jak je tohle možné?!

Ježiši, ona brečí!

Vše, co zde napíši, je pouze teorie, na kterou jsem přišla na základě zkušeností a vyprávění mých zletilých známých a kamarádů. Vzhledem k tomu, že mi ještě není 18 let, tak myslet si, že bych se kdy dotkla alkoholu, je skoro zločin. Ideozločin.
Všichni již určitě známe chvíle, kdy se sejdou lidé, otevřou se nějaké flašky, pije se a je hezky. Někdy je míň hezky, někdy více hezky. Záleží na tom, který z problémových faktorů party přijde na svět. Nevíte, co tím myslím?
  • Hiperactivo – jak název napovídá, osoba je dosti hyperaktivní a všichni o ní mají strach. Aby nevyskočila z okna, nehodila backflip na postelích a nerozsekla si hlavu, neřvala v panelákovém bytě a nevzbudila sousedy atd.
  • Mamado – osoba zeblila vše, co viděla a i to, co neviděla (tento stav se pojí s hiperaktivo)
  • Caliente – hledá cokoli druhého pohlaví (po chvíli může přejít i na stejné) na ukojení svých tuh
  • Triste – nemluví, smutně kouká, nebaví se, je nasraná
  • Llorante – většinou je to druhá fáze triste a je oblíbená hlavně u žen. Osoba začne usedavě plakat.
Už chápete, o čem mluvím? Poznali jste se v některých? Někdy si z nich děláme srandu a ty osoby nedělají žádné velké potíže, ale někdy je to naopak a my mám chuť, vrazit jim kaktus do zadku a poté do očí (nejhorší je to, když zmiňovaná osoba projde všemi fázemi, některými i několikrát). Ráda bych se o celém tomto problému rozepsala víc, ale dnes mám v plánu jen poslední bod; llorante [jorante]
Buď jste byli přímo ti brečící, nebo jste alespoň někoho brečícího utěšovali, anebo jste aspoň někoho brečet viděli. Alkoholem se všechny emoce vygradují a najednou ze sebemenšího problému je globální problém, který se musí vyřešit hned. Ale on se nemůže vyřešit hned, protože je to problém, který už se táhne delší dobu a vypadá, že je neřešitelný a nikdo ho už kromě mě řešit nechce, nikdo nemá tu snahu, jen já, kráva, se tady pořád angažuju, ale to nikoho nezajímá, protože mě nikdo nemá rád! Proč mě sakra nikdo nemá rád?!?!?!?!?! Proč jsem tak hnusná?! Proč nemám větší prsa?! Proč mi matka zrovna dneska vyprala to černý triko, když jsem si ho chtěla vzít?! Proč dneska prší?! Proč jsem se musela vrátit z Mexika?! Proč jsem odjela do Mexika?! Proč mi nefunguje mobil?! Proč mi kočka sere do koupelny?!
Důvodů na brečení je najednou tolik! A je tu tolik lidí, co mě můžou utěšovat! Není to krásný pocit? Všem řeknu, co mě tíží, protože to normálně nikomu to nevykládám, protože jsem silná holka, ale teď jsem opilá a mluvit můžu! Juchů! Jsem středem pozornosti! A určitě vypadám tak sladce a bezbranně! Ale stejně mě nikdo nemá rád!
Můj názor je, že brečet pod vlivem alkoholu, je to největší slabošství a největší egoismus. Když se ta osoba utěšuje, tak jen brečí dál a dýl. Měla by se nechat anebo by měl přijít někdo a říct jí: „Krávo, laskavě tady neřvi, uklidni se, začni se bavit, nekaz nám to tu a sama si to užívej.“. Měl by se jim vyrvat jejich mobil z ruky a někam pečlivě uschovat, aby nemohli psát svým milým, svým ex-milým nebo maminkám; proplesknout a hotovo.
Supy se mohou samozřejmě těšit na chudinku, která teď brečí a za chvíli bude chtít ulehnout do náruče svého utěšitele. To je ale hnus, děti! Chudák chudinka.
Já jsem llorante specialista. Takže až mě někdy opilou (až mi bude 18!) uvidíte brečet, buď mi dejte pár facek anebo mě nechte na pokoji. Nerada bych marnila váš čas a vykecala to, co nechci, ani to necítím a říkám to jen proto, abych na sebe strhla více pozornosti. Děkuji!