Již od mala jsem se děsila toho, že jako velká budu revizorem. Jakýmkoli, ale samozřejmě nejvíce tím, jakého jsem znala osobně – revizor jízdenek. Nechápala jsem, proč to někdo chce dělat a proč to vůbec dělá. Měli ale rozhodně také můj obdiv! Stejně jako zdravotní sestry pracující na pracující na popáleninách, vedoucí uklízečů kanálů nebo gynekolog.
Můj první kontakt s revizorem si velmi přesně pamatuji. Bylo to na výletě se školou v metru, když jsem neměla jízdenku. Naštěstí jen prošel. Možná si to také někdo vymyslel a byl to jen prostě pán v modrém oblečení. Bylo mi asi deset…
Druhý kontakt – poněkud těsnější – byl, když jsem jela se sestřenicí z knihovny. To jsem však měla tramvajenku dokonce i s platným kupónem. Třetí, který si pamatuji, byl, když jsem jela na počítače – tramvajenku doma – a krčila jsem se na konci vagónu. Jsem však malá drobná holčička, takže mě revizoři asi přehlídli a já jsem s tlukoucím srdcem co nejklidněji vyběhla z vagónu.
O pár stanic dál a o pár měsíců později mi někdo řekl, že tramvajenka platí i 3 dny potom, co vyprchá. O tom, že to není pravda, jsem se přesvědčila několik měsíců před mými patnáctými narozeninami. Pán ke mně přišel, ukázal placku, já znervózněla a chaoticky jsem hledala tramvajenku. Při tom jsem si s ním povídala a pozorovala jeho kolegy, jak budí jednoho z cestujících. Revizor řekl, že už neplatí, já jsem říkala, že mi to kamarádka řekla a on nakonec řekl, že mi ještě nebylo patnáct a tak, že to nechá. Poučila jsem se a do patnáctých narozenin jsem jezdila na černo.
Dále jsem se s ním setkala na Florenci, když mi tramvajenku ukradla
sestra, takže zatímco jsem vyplňovala papír s mým jménem a rodným číslem, tramvajenka se válela u sestry na stole. Kupón jsem však měla a tak jsem doběhla do ulice Na Bojišti, zaplatila 50kč a seřvala sestru.
Tak podobně to pokračovalo. Jezdila jsem s tramvajenkou, s tramvajenkou doma, pár dní sice s tramvajenkou, ale bez platného kupónu a měla štěstí.
Jeden den jsem spěchala a zapomněla celou peněženku doma. Pro vaši informaci, pojem celá peněženka zahrnuje tramvajenku, peníze, občanku a dokonce i kartičku do knihovny! Tak si jedu a najednou na zastávce vidím 2 pány, kteří se rozhodují, jestli mají nastoupit do toho vagónu nebo ne. Nakonec se rozhodli, že ano. A jistě větříte, že to nebyli jen tak obyčejní dva pánové, ale že to byli revizoři.
Během jedné zastávky zkontrolovali celý vagón včetně mě. Mně už je patnáct, což jsem přiznala, ale jinak jsem u sebe neměla nic, co by je mohlo potěšit nebo zpříjemnit situaci tak, abychom se smály nad šálkem kávy. Oznámili mi, že je to celkem blbý a že musím na policii. Volám matce, jak se věci mají a ať se připraví do pohotovostní polohy na výjezd na policejní stanici s mou peněženkou. Ještěže nebyla v práci. To bych značně znervózněla…

Revizor u každé zastávky stál buď u mě, nebo u dveří, abych nemohla zdrhnout. Jeli jsme na Florenc. Říkala jsem si, že mám celkem štěstí, že se mi to nestalo, když jsem někam spěchala. Přijeli jsme a 2 revizoři vedli mě a ještě jednoho Vietnamce nahoru k policistům. Já jsem volala mámě, ale neměla jsem informace, které chtěla vědět a tak jsem předala telefon revizorovi. Musím říct, že jsem byla celkem nervózní a zas tak mě netěšilo, že budu někde s policisty. Ale kdybych neměla tu tramvajenku aspoň doma, asi bych se zbláznila. Teď jsem ale věděla, že všechno bude v pořádku. Přišli jsme nahoru na Florenc ke dvěma strážníkům. Revizor se na mě otočil a říkal, že můžu jít. Patrně mě chtěl vystrašit, což se mu podařilo.
Nechtěla bych být revizorem. Fuj.