Všem cestujícím MHD je velmi dobře známo, že by měli pouštět starší lidi si sednout. Dokonce i reklamy DPP nás na to upozorňují a od mala je nám vtloukáno do hlavy, že je neslušné, aby starší člověk stál u tyče v cukajícím se prostředku hromadné dopravy, zatímco my si lebedíme na sedátku nad topením.

Zní to logicky. Já jako příslušník mladé silné a statné generace pustím sednout staršího občana, protože ho určitě bolí nohy, mohl by upadnout, celkově je unaven z jistě náročné cesty a jeho reflexy patrně již nebudou to, co bývaly. Krásná a jasná myšlenka!

Jenže takováto prostinká věc jevící se tak jednoduše zas tak jednoduchá není. Složitost systému pouštění starších lidí vás může dohnat k šílenství… Jak totiž vyhodnotit, zda ta osoba na místo čeká? Jak zjistit, jestli už je to člověk starší nebo ještě pořád fit na stání? Máme počítat vrásky? Nebo se rozhodnout podle barvy vlasů (při čemž fialová a modrá by patřila do té skupiny, kterou pustit musíme…)? Nebo podle toho, jestli má hůl? Jestli nadává? A od kolika let tak začne být člověk starší?!

Takže pak jste v tramvaji, periferním viděním si paní prohlížíte a přemýšlíte; Kolik jí asi bude? Mmm… je moc hezky oblečená, ale obličej má zase celkem vrásčitý, ale u tyče stojí bez problému… Mám ji pustit? Neurazí se? Nebude na mě řvát? A teď nastane to příšerné dilema. Třeba je to jen dost nezachovalá padesátnice. Té bych příšerně zkazila den – možná týden -, kdybych se zeptala, jestli si nechce sednout. Ale co když je to zase dost zachovalá sedmdesátnice? Ta mě pro změnu umlátí taškou, pokud se jí nezeptám! A hlavně mě pohledem usmrtí ostatní cestující, kteří mají lepší odhad na věk a stav člověka než já. Mohla bych se tedy řídit pohledy ostatních? Ale to bych působila nevychovaně, když se zvednu, až když mě bude hypnotizovat vraždícím pohledem pár cestujících kolem.

Ještě ten můj hloupý věk, při kterém nejsem ani dost malá na to, abych si sedla, a ani dost stará, aby si stoupali jiní. Je to jen na mně. Nemůžu si v klidu ani číst, protože pořád hledám někoho, koho bych možná pustit mohla. Pak přemýšlím, jestli teda ano nebo ne…

Před dávnými časy jsem to řešívala tak, že jakmile jsem viděla někoho staršího, zvedla jsem se a zdrhla někam pryč. Jenže ti starší si místa nesedli, protože buď nechtěli nebo ho neviděli. Takže výsledkem bylo, že jsme stáli oba. Pak jsem se jich tedy ptala, jestli si sednout chtějí, ale byly v tom ty výše popisované muka.

Teď už to většinou řeším tak, že si prostě nesedám!

Jsou dvě ženy, jedna druhou nezná. První jede z práce, sedne si v autobuse na přední dvojsedadlo, které je celé volné. Sedne si blíže k oknu, přečte si sms, odpoví na jinou, vyndá si krabičku s jablkem a Miňonkami, začne telefonovat. Je uvolněná, těší se tam, jak jede. Během telefonování ukusuje jablko.

Po chvíli si všimne, že místo vedle ní je již obsazené. Sedí tam žena mezi 25 – 30 lety. Telefon odložíte a dojídáte jablko mezitím, co ona také telefonuje a při tom smrká a natahuje. První žena – nohu přes nohu, klepe si nohou do rytmu – poslouchá telefonát. Druhá žena říká, že to dneska nepůjde, že je hrozně nemocná, což pořád doprovází popotahováním, mluvením jako šmoula a hlasitým dýcháním pusou.

Dotelefonuje. První žena již vytahuje MP3, ale v tu chvíli ji spadne svačinová krabička z klína o metr dál na zem. První po ní hned skáče, ale druhá žena ji zvedá rychleji. První žena je zcela udivená, že ta na smrt nemocná žena je tak hodná, že i vzhledem ke svému stavu, pomáhá ostatním. První žena poděkuje, podotkne něco o její nemoci. Po chvíli jí nabídne zbytek Miňonek. Na druhé pobídnutí si je vezme. První žena podotkne, že by byla sranda, kdyby v nich byly nějaké drogy a vzhledem k tomu, že se druhá žena tomuto vtipu zasměje, přidá: „A nebo projímadlo.“, což již takovou slávu rozhodně nesklidí.

Druhá žena mluvila s ucpaným nosem a zvláštně. První žena si nebyla jistá, jestli druhá žena vůbec chce vést nějaký rozhovor, protože vždycky, když něco podotkla, ta druhá jen mlčela, nebo udělala znavené „ahm“. První ji nechala být, ale po chvíli ticha přišla druhá žena s nějakou otázkou. První odpověděla, a když viděla, jak se láduje těmi Miňonkami, nabídla jí i pití. Žena se nenechala 2x pobízet. A to doslova. První žena jí pobaveně dala termosku s vodou a přemýšlela, jestli má vyřknout svou obvyklou pochybu o tom, zda-li flaška náhodou nezapáchá. Vzpomněla si na vtip s projímadlem a radši to nechala plavat.

Ženy udržely pochybnou a z jedné strany dost unavenou, z druhé dost vysmívající se konverzaci až dokonce. Druhá vystoupila a šla za svou sestrou. První jela dál a vystoupila o několik zastávek později.

Nandávám si sukni, hledám triko, snažím se přemluvit vlasy, aby nebyly odporné, aranžuji kytku, dávám si trojčlenku a knihu do kabelky a snažím se úpěnlivými pohledy popohnat ve dveřích stojící a telefonující matku, která asi ještě neví, že mě bude muset obrovskou rychlostí hodit na metro.

Sjedeme výtahem sedm pater a matka konečně pokládá telefon. Venku vedýrko, vypadá to na ukrutný déšť a já lituji, že jsem si přeci jen ten deštník nevzala. Pozdě. Matka se zeptá, kam to bude. Řeknu jí své metrové přání, kde musí být do tří minut a vyjedeme.

Matčino vražedné tempo způsobuje, že mé hodinky, které se mi nehodí k sukni a jdou jen o 12 vteřin pozadu ukazují, že je již 17:28; tj. čas, kdy metro mělo přijet. Matka mě musí vyhodit u přechodu, aby se mohla otočit. Já vybíhám z auta, na drobném podpatečku (mám užasný nový boty!!!) probíhám loužemi, na stanici se dostávám ve skvělém čase myslíc na zítřejší sportovní den a svou výbornou formu, ale když přiběhnu ke dveřím, vidím, že se již dávno ukončil výstup s nástup a dveře se zavírají. Doběhla jsem, došla jsem k metru a najednou, co nevidím! Pohyb uvnitř řidičské kabiny. Říkám si „Asi mě vidí, je mu mě líto a teď dveře ještě otevře“, a hloupě mačkám tlačítko na prvních dveřích prvního vagónu, které se ne a ne otevřít. Zase pohyb. Co se to sakra děje? Si ze mě dělá prdel nebo co?, ale než to stačím domyslet, dvéře letí a jsem prý pozvaná, ať jdu k panu řidiči. Myšlenku o znásilnění přebila myšlenka o dobrodrůžu a já jsem byla na začátku v metře a viděla jsem před sebou tu díru.

Aby nebylo ticho, ale také proto, že mě to zajímalo, jsem se ptala na hromadu otázek ohledně metra a této práce, které mě už dávno zajímaly. Mezi tím, co mi odpovídal, ukázal mi sedátko, kam si mám sednout a já se kochala pohledem do tunelu a přemýšlela, kam to vlastně jedu, protože jsem to samým vzrušením zapomněla. Aha, Vysočanská, a už jsem zase poslouchala.

Byla jsem dovezena až na Vysočanskou a nemohla se z toho dost dobře vzpamatovat! Přemýšlela jsem o tom, jak neuvěřitelná je tohle věc pro mě, jako normálního občana, ale jak nudné, stereotypní a stresující to musí být pro řidiče. Také jsem přemýšlela, jestli by se mi tohle stalo, i kdybych neměla prsa (a to že jich moc nemám)…

Myšlenky článku:

Tak vám takhle jedu domů autobusem 186. Je to asi půlhodinová cesta z Letňan na Černý most. V jednom uchu sluchátko od MPtrosky a jinak bez jiné zábavy. Přemýšlím, píšu sms, volám a zase se zabavuju myšlenkama. V tu ale zbystřím! Vejde slečna asi v mém věku s psíkem v ruce a hned se k ní naklání nějaká postarší paní a začne „Ale jezisi! To je kjásnej pejsánek, jak pak se jmenuje?“ říká za stálého hlazení psa. Paní nabízí slečně, ať si k ní sedne. Začnou vést hovor. Slečna je hezky namalovaná, má vlasy v ohonu, takovou tu lesklou černou vestu a dlouhatananánské modré nehty. Od pohledu byste řekli, že je to taková ta normální namalovaná holka, která bude zvedat oči v sloup hned jak na ní babka promluví. Tak ji tak pozoruju a nic. Usmívá se, i když paní odejde a nakloní se k ní jiná babička a zase něco vypráví a ona se pořád usmívá. A to, i když odejde ta druhá.

Paní přede mnou dává hlasité instrukce paní sedící vedle ní, že má na příští zastávce vystoupit a pak přesednout na 185. To jí říká i potom, co ta druhá vystoupí z autobusu. Řve na ní přes sklo sto osm pět a při tom jí kreslí čísla ve vzduchu.

Pozoruju ostatní lidi a vidím paní, která se tváří neuvěřitelně nasraně a dělá divné neidentifikovatelné xichty.

Najednou nastoupí víc lidí, ve kterých jsou i 2 dospělí lidé a dítě, kteří si pořád něco šuškají a pořád se spiklenecky koukají kolem, jakoby se bavili o tom, jak vyhodí celý autobus do vzduchu.

Vedle je pán s dítětem, který je pořád s neuvěřením pozoroval.

Sedím a koukám na to všechno divné, co se kolem děje a najednou se za mnou ozve „Hovno“. Pán, co říká z ničeho nic hovno?

Za pár stanic nastoupil pán, co měl knír a naušnici?!

A najednou ještě babička v modrém plátěném klobouku a s bílou mikinou jasně určenou pro mladistvé, která na sobě měla anglické nápisy, z nichž jsem přečetla jenom „I am“ a pak ještě třpytivým písmem napsaný letopočet 1994!

A uprostřed toho všeho jsem já, všechny nevěříc vystrašeně pozorující, schoulená na sedadle s igelitkou a šálou!

Když jsem se začala oklepávat a dostávala jsem hlavu z ramen trochu víc nahoru, vidím na ulici 2 holčičky v růžovém, kdy je jedna z nich na všech čtyřech a ta druhá jí má na vodítku…

To nejde!

Již od mala jsem se děsila toho, že jako velká budu revizorem. Jakýmkoli, ale samozřejmě nejvíce tím, jakého jsem znala osobně – revizor jízdenek. Nechápala jsem, proč to někdo chce dělat a proč to vůbec dělá. Měli ale rozhodně také můj obdiv! Stejně jako zdravotní sestry pracující na pracující na popáleninách, vedoucí uklízečů kanálů nebo gynekolog.

Můj první kontakt s revizorem si velmi přesně pamatuji. Bylo to na výletě se školou v metru, když jsem neměla jízdenku. Naštěstí jen prošel. Možná si to také někdo vymyslel a byl to jen prostě pán v modrém oblečení. Bylo mi asi deset…

Druhý kontakt – poněkud těsnější – byl, když jsem jela se sestřenicí z knihovny. To jsem však měla tramvajenku dokonce i s platným kupónem. Třetí, který si pamatuji, byl, když jsem jela na počítače – tramvajenku doma – a krčila jsem se na konci vagónu. Jsem však malá drobná holčička, takže mě revizoři asi přehlídli a já jsem s tlukoucím srdcem co nejklidněji vyběhla z vagónu.

O pár stanic dál a o pár měsíců později mi někdo řekl, že tramvajenka platí i 3 dny potom, co vyprchá. O tom, že to není pravda, jsem se přesvědčila několik měsíců před mými patnáctými narozeninami. Pán ke mně přišel, ukázal placku, já znervózněla a chaoticky jsem hledala tramvajenku. Při tom jsem si s ním povídala a pozorovala jeho kolegy, jak budí jednoho z cestujících. Revizor řekl, že už neplatí, já jsem říkala, že mi to kamarádka řekla a on nakonec řekl, že mi ještě nebylo patnáct a tak, že to nechá. Poučila jsem se a do patnáctých narozenin jsem jezdila na černo.

Dále jsem se s ním setkala na Florenci, když mi tramvajenku ukradla sestra, takže zatímco jsem vyplňovala papír s mým jménem a rodným číslem, tramvajenka se válela u sestry na stole. Kupón jsem však měla a tak jsem doběhla do ulice Na Bojišti, zaplatila 50kč a seřvala sestru.

Tak podobně to pokračovalo. Jezdila jsem s tramvajenkou, s tramvajenkou doma, pár dní sice s tramvajenkou, ale bez platného kupónu a měla štěstí.

Jeden den jsem spěchala a zapomněla celou peněženku doma. Pro vaši informaci, pojem celá peněženka zahrnuje tramvajenku, peníze, občanku a dokonce i kartičku do knihovny! Tak si jedu a najednou na zastávce vidím 2 pány, kteří se rozhodují, jestli mají nastoupit do toho vagónu nebo ne. Nakonec se rozhodli, že ano. A jistě větříte, že to nebyli jen tak obyčejní dva pánové, ale že to byli revizoři.

Během jedné zastávky zkontrolovali celý vagón včetně mě. Mně už je patnáct, což jsem přiznala, ale jinak jsem u sebe neměla nic, co by je mohlo potěšit nebo zpříjemnit situaci tak, abychom se smály nad šálkem kávy. Oznámili mi, že je to celkem blbý a že musím na policii. Volám matce, jak se věci mají a ať se připraví do pohotovostní polohy na výjezd na policejní stanici s mou peněženkou. Ještěže nebyla v práci. To bych značně znervózněla…

Revizor u každé zastávky stál buď u mě, nebo u dveří, abych nemohla zdrhnout. Jeli jsme na Florenc. Říkala jsem si, že mám celkem štěstí, že se mi to nestalo, když jsem někam spěchala. Přijeli jsme a 2 revizoři vedli mě a ještě jednoho Vietnamce nahoru k policistům. Já jsem volala mámě, ale neměla jsem informace, které chtěla vědět a tak jsem předala telefon revizorovi. Musím říct, že jsem byla celkem nervózní a zas tak mě netěšilo, že budu někde s policisty. Ale kdybych neměla tu tramvajenku aspoň doma, asi bych se zbláznila. Teď jsem ale věděla, že všechno bude v pořádku. Přišli jsme nahoru na Florenc ke dvěma strážníkům. Revizor se na mě otočil a říkal, že můžu jít. Patrně mě chtěl vystrašit, což se mu podařilo.

Nechtěla bych být revizorem. Fuj.

Od doby, kdy jsme se přestěhovali, a já nastoupila na brigádu, mám v plánu začít psát seriál. Nemyslím tím Ordinaci v růžové zahradě nebo Big bang theory, myslím to v článkovém slova smyslu. Téma, které bude obsahovat mnoho článků a jednou se uzavře. Měla jsem vymyšlené dvě. Sebe a MHD.

Proč MDH? Co je na tom? Divili byste se… Každodenní ježdění odkrylo vše, co normální člověk neví. Bohužel váš Tuleň samozřejmě měl na všechno hromadu času a teď už by to do odjezdu nestihl napsat, a kdyby, tak by toto byl blog jen o MHD, což by jistě hodně lidí odradilo a nevím, jestli by tím byl zrovna Tuleň nadšený.

Protože jsem to ale nemohla vydržet, tak jsem tu s jedním článkem z prostředí dopravních prostředků. Nechám sebe i vás překvapit, jestli bude ještě nějaké pokračování. Teď už ale konec s úvodem a vrhneme se na samotný článek a to, proč jsme se tu dnes sešli.

Neuvěřitelné záchvaty neuvěřitelných rozměrů neuvěřitelného hněvu mě postihují snad každou jízdu mastnou tyčí, tedy jakéhokoli prostředku městské hromadné dopravy. A hádejte, čemu se tak divím? Co mě tak vytáčí? Co nemůžu vystát? Lidi sedící na druhém místě od okna, když vedle nich nikdo nesedí a ani si tam sednout nemůžou, protože se tam přes osobu takhle debilně sedící nedostanou. NEUVĚŘITELNÉ!

Seděla jsem takhle jen jednou a ten zážitek si pamatuju do teď. Jela jsem totiž jen pár zastávek, a když jsem nastupovala, autobus byl celkem prázdný a tak jsem si říkala, že je to jedno. Bus se ale trošičku naplnil a já se cítila neuvěřitelně trapně. Přišla jsem si jako ten největší hajzl, který miluje jen sebe a odmítá kohokoli pustit, jen aby ho náhodou někdo tu chvilinku, co musí vydržet v tom odporném autobusu, neotravoval a netísnil. Jak jsem psala, byl to takový zážitek, že si to pamatuji dodnes…

Celou dobu jsem na tyto lidi koukala s mírným kouřením z nosu, ale když jsem JÁ sama jednou prožila to, že všude byly místa takhle debilně obsazené a já se musela v uličce tísnit se smradlavými lidmi a ani jsem se nemohla držet tyče, jelikož byla děsivě daleko a celou cestu jsem se strašně bála, že se neudržím a spadnu na ten štrúdl osob, které to tam ucpávali, takže jsem ani nemohla říct těm smradům, co zabírali místa „S dovolením!“, prošoupnout se kolem nich na místo u okna, šlápnout jim na nohu, omylem jim bouchnout taškou do obličeje a až si sednu, hlasitě si pustit MP3 a roztahovat se se svou obr knihou, co nejvíc to jde, najednou jsem pocítila nenávist!

Třeba vám to připadá banální a říkáte si: Jestli to takhle půjde dál, ta holka to s nervy nevydrží, ale zkuste si být tam!