Co mě Frodo naučil

Máme tu v nadaci oblíbené pacienty. K jednomu z nich patří „Frodo“, o kterém jsem psala v předešlém článku. Vždycky jsme s ním seděli na ebedě a povídali si, protože uměl anglicky. Teď jsme ho ale deset dní neviděly, protože odjel na dovolenou s rodinou (jak nám sdělil).
Po krátké době, co jsme na obědě neseděly s ním, jsme si stěžovaly, jak nám Frodo chybí. Že jsme si s ním vždycky dobře pokecaly, smály jsme se jeho smíchu a otočení hlavy, těšily jsme se, až bude říkat nějaká jeho oblíbená slova a užívaly si čas strávený s ním.
Přišlo pondělí a my jsme si rády zase sedly k němu. Čekala jsem, že se budeme bavit o dovolené, o jídlu, zasmějeme se a půjdem domů. Realita byla jiná.
Za těch deset dní jsem totálně zapomněla na všechno ne úplně skvělé, co vlastně tyto konverzace zahrnovaly. Zapomněla jsem, že mluví hrozně potichu a že většinu věcí nechápeme nebo mu nerozumíme. Zapomněla jsem, že když se na něco zeptám, tak mu to trvá den, než odpoví a člověk neví, jestli slyšel otázku, jestli je uražený nebo jen přemýšlí. Zapomněla jsem, že kvůli těmto dvou věcem nesmím říct, že nerozumím, ale radši se usmívám a kývám a snažím se zachytit nějaké slovo, abych vypadala, že vím, co se děje. Zapomněla jsem, že nemůže vykonávat funkci překladatele.
V pondělí jsem byla jak opařená. Věděla jsem, že si z minulosti pamatujeme hlavně ty hezké věci, ale nevěděla jsem, že si můžeme minulost tak hodně překroutit. Tím jsem pochopila, že je blbost začínat vztah s exmuži a taky jsem pochopila, proč tolik starších lidí volí komunisty.

Naše paměť je divná. Ale díky bohu, že si pamatujeme jen ty lepší věci. Kdyby to bylo naopak, polovina lidí by byla oběšená (což by na druhou stranu vyřešilo přelidnění planety).

Být učitelem

Minulý týden jsem byla na přednášce. Na tu přednášku nepatřím, ale chodím tam, protože na mojí přednášce máme učitele, který vás během prvních deseti minut přesvědčí, že počítání světel ve třídě je mnohem zajímavější než přednáška. A tak chodím k jinému učiteli. Přednáška probíhá v aule pro 200 studentů. Pokud se nás tam vždycky sejde 15, je to hodně. Tak si tam tedy sedím s notebookem, čas od času dávám pozor, čas od času si hledám informace o Indii… a zapnula jsem video, které začalo řvát na tu celou prázdnou místnost. Po chvíli se mi podařilo ho vypnout. Učitel nehnul ani řasou. Nerušeně pokračoval dál ve výkladu.
A přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem o učitelích. Naplňovalo by mě chodit každý den do práce, kde mě nikdo neposlouchá? Den za dnem, každý semestr jiní studenti, každý semestr stejná nulová účast na přednáškách… A to jsou učitelé, kteří jsou na tom ještě hůř. Co kdybych byla učitel na střední škole, šla bych každý den do školy a věděla, že mě studenti nesnášejí? Že jsem je za 4 roky nic nenaučila? Že se nudí? Že si na mě dovolují? Že o mě do sešitu, který na konci hodiny vybírám, píší, že jsem kráva? A jak to udělat, aby je to bavilo? Aby se něco naučili? Aby se na to ty líný prasata koukli i doma? Aby nechodili do hodin a nebyli celou dobu myšlenkami jinde? A kolik jsem za svůj život měla učitelů, které jsem měla ráda? Které jsem obdivovala? Kteří mě něco naučili?
Hromada učitelů je šíleně chytrých a vědí toho strašně moc. Jenže to neumí prodat. A já nechápu, jak se můžou každý den probudit a jít učit, když by mohli dělat něco užitečnějšího pro svět. Nebo pro nás – neučit.
Učit je lehké. Učit zvládnu i já. Učit zvládne i opice. Ale být dobrým učitelem je sakra těžké.

I debil může překvapit

Tak mi najednou došlo, že bychom neměli soudit děti. Nedošlo mi to teda jen tak. Potřebovala jsem k tomu perné roky dětství, které mě k tomu dovedly. Začala jsem rozšiřovat mou teorii a zjistila jsem, že se mnou moc lidí nesouhlasí. Protože to nezažili. A protože se to tedy asi moc často nestává?
Jak už jsem několikrát psala, na základní škole jsem neměla vůbec dobré známky. Patřila jsem k pár nejhorším studentům z naší třídy. Měla jsem doučování na matiku, francouzštinu a málem jsem propadla z dějepisu. Sestra mě chtěla dát na nějaký skoro učňák a učitelé neměli radost, že jdu na gymnázium.
Teď – 5 let po opuštění základní školy – zjišťuju, že jsem odmaturovala velmi dobře z matematiky a že jsem se dostala s velkým počtem bodů na VŠE. Mám velmi dobrý level francouzštiny a mám hrozně ráda dějepis. A vypadám jako úplně krásně průměrný student.
Kdyby se ta změna dala sníst, nakrmila by Afriku!
Takže vážení, pokud vaše dítě vypadá jako idiot, který má problém i se sčítáním, neházejte ho ještě do žita…

Perdono pero nunca olvido

V mé oblíbené písničce od skupiny Calle 13 se zpívá „Perdono pero nunca olvido“ (odpustím, ale nikdy nezapomenu). Tato fráze se mi vždycky strašně líbila. A jak to tak bývá, někdy o větách a výrocích začnete přemýšlet. A já jsem s překvapením zjistila, že větě vlastně nerozumím. Jak odpustit, když nezapomenu? Jak se dá něco zapomenout?
Dá se odpustit vrahovi, který mi zabil dítě? A když mu řeknu „odpouštím ti“, opravdu to tak myslím? Znamená odpustit, že tu osobu začneme mít rádi? Teoreticky by mělo, ne? Protože když mu odpustíme tu věc, tak už nemáme důvod ho rádi nemít. Znamená to, že už na něj nikdy nenahlížíme tak, že nám někdy ublížil? Že už si na to nevzpomeneme? A když si vzpomeneme, tak jen s úsměvem a myšlenkou jak nás taková blbost mohla tak rozezlit? Když mi někdo zabije dítě? I když mu dítě vběhlo do silnice, takže to vlastně jeho vina tolik nebyla? Co kdyby byl opilý?
Na co to je, když někdo něco někomu odpustí? Přinese to užitek i tomu, který odpouští? Můžou se zase obnovit zničené velmi dobré vztahy? Vždycky tam přeci budou nějaké pochybnosti ze strany poškozené osoby o dobrém srdci a úmyslech osoby druhé. I nepatrná blbost může vyvolat nejistotu nebo obnovit pocit nenávisti. Hledíte na ni se zadumaným výrazem a ptáte se Změnila se? Nebo je to to samé jako před lety?
A může se vlastně člověk změnit? Když ano… co udělat proto, aby tomu druhý uvěřil?
Mluví k vám tuleň, kterému lidé skákali po hlavě už od dětství. Vždycky si to uvědomil až pozdě. Byla to pro něj rána. A vztahy utrpěly obrovskou ujmu, která není schopná dát se zase do pořádku. I když už je to mnoho let, pořád nevím, co si myslet. Nevím, jak se chovat. Nevím, jestli odpustit. Nevím, jestli chci odpustit. Nevím, jestli můžu zapomenout. A nevím, jestli jim to vadí nebo je jim to jedno.
Možná… když mi jsou lidé jedno, tak je mi jedno i odpuštění, tím pádem jim neodpustím. Když mám tu osobu ráda, tak je větší možnost, že jí odpustím a sžiji se s tím, co mi udělala. A budu se snažit dát vztah jakž takž do pořádku. Co když ale přijde další rána? Co potom? Zase odpustit? Další španělská věta říká „Cuando perdonas demasiado, la gente se acostumbra a lastimarte“ (když hodně odpouštíš, lidé si zvyknou ti ubližovat). A jak poznáme, jestli omluvu myslí upřímně, nebo je to jen pokrytecká omluva pro ulehčení života?
To jsou sračky. Zlatá matika.

Spoustu ruma způsobuje nevolnost, prasata!

Když jsem byla na prvním stupni, matka mi vtloukala do hlavy, abych psala gramaticky správně. Mně to bylo jedno a brala jsem to jako další opruz, který mi ztěžoval život. Vždyť mi přeci stejně každý rozumí?! Stárnutím a moudřením jsem došla k názoru, že je trapné psát s chybami a začala jsem kroutit očima, když mi stejně starý kamarád napsal „samozdřejmě“.
Později jsem si začala všímat i mluveného slova, což začala touha mluvit správně tou naší krásnou češtinou, která je tak těžká, a kterou mluví jen 10 milionu lidí. Od učitelů na češtinu jsem zjistila, že se pointa čte jako „poenta“ a že tvar slova „obouch“ neexistuje.
Poslední dobou mě ale nejvíce trápí jeden stále se rozmohující fenomén; předelávání neživotných věcí na životné.
Víme, že v mužském rodě jsou hlavní čtyři vzory, které se dělí na životné a neživotné. Životné jsou muž a pán. Neživotné potom hrad a stroj. Ze základní školy bychom si měli pamatovat, že jen sněhulák, který nežije, se může považovat z gramatického hlediska za žijícího, a tudíž se skloňuje podle životného vzoru pán. Tato výjimka se v češtině objevila patrně proto, že když se sněhovým koulím postaveným na sebe (nebo za sebe) udělá nos, oči, pusa, vlasy a ruce, vypadá jako člověk a lidé si ho asi připodobnili sobě samým tak, že si ho zživotnili.
Teď mi, prokrista, vysvětlete, jak loupák může připodobňovat lidskou bytost?! Nebo co takový hermelín? Poslední dobou si nikdo v hospodě nedá nakládanej hermelín. Fuj, nakládanej hermelín nechci! Radši mi přineste nakládanýho hermelína! Je to můj nejlepší kámoš, pokecáme, vypijem rumů, pak mě podepře, dovede mě domů a nakonec ho sním! Pane vrchní, ještě jste zapomněl na toho ruma! Když tohle člověk slyší, tak ani nemá chuť do těch hospod chodit!
Jenže pak přijde ho školy a někdo si dá tousta, jiný by si rád dal svařáka a takhle to jde pořád! Nemůžu si pomoct, ale nemůžu v jídle a pití najít nic, co by připomínalo lidi. Ani zevnitř, ani zvenku. Nežije! Nemůže být skloňováno podle životného rodu! Akceptovatelné by to bylo možná jen v případě, pokud byste si dávali tousta, který by byl pokryt třiceti centimetrovou plísní, ve které se už vyvinul organismus schopný přečíst si ranní noviny. Ale jinak je to prostě ten toust skloňující se podle vzoru hrad, protože jak hrad, tak i toust jsou úplně mrtví!
A když už jsme i vaší prasácké mluvy, připomněla bych, že mám spoustu papírů. Nemám spousta papírů a nikdy mít nebudu. Ani já, ani nikdo jiný.
Doufám, že se teď hluboce zamyslíte a přehodnotíte životné a neživotné rody! Pokud na mě chcete řvát, že píšu a mluvím s chybami, tak ano, je to pravda, ale snažím se, aby se to změnilo.
PS: Češtině a jejímu užívání jsem se na blogu již párkrát věnovala. Doporučuji rok starý článek „Vyndej ti ten ospalek!“ upozorňující tentokrát na problémy s ženskými a mužskými rody. A pokud se chcete poděsit nad mým článkem z roku 2008, tak tento.

We <3 maths!

Já jsem člověk, který si s matikou nikdy úplně moc nepokecal. Na základní škole jsem mívala trojky a učitelka mi nedoporučovala gymnázium. Když jsem se šla na základní školu kouknout po pár letech a oznámila paní učitelce, že jsem na gymnáziu, vyvalila na mě oči, soucitně se usmála a zeptala se „Jak to tam zvládáš?“. Na gymnáziu jsem mívala již klasicky z matiky čtyřky a byla jsem rázně proti maturitě z matiky. Matiku jsem bojkotovala, neučila se a o hodinách spávala. Najednou však přišel čtvrťák a já zjistila, že by se mi líbilo jít na ekonomku. Toto rozhodnutí znamenalo, že budu muset dohonit ty 4 roky, co jsem spala. Vlastně celých 13 let, co matematiku mám, protože mám problém i se sčítáním a odčítáním.
Tak jsem se do toho tedy dala. Začala jsem dávat pozor, dělat si všechny úkoly, čas od času podělat i nějaký ten úkol navíc… Začala jsem také chodit na kurzy matematiky na VŠE, o kterých už tu byla několikrát řeč.
Pár krát jsem si nad tím pobrečela, zničila jsem si několik propisek, když mi velikou rychlostí spadly proti zdi stojící přede mnou, stálo mě to mnoho nervů a nervů několika mých kamarádů. Začala jsem do toho malinko proklouzávat. A náhle jsem zjistila příšernou věc;
Mě ta matika snad i baví… A líbí se mi… A nedávno jsem objevila i další zajímavou skutečnost. Totiž tu, že je matika hrozně logická, hrozně prostá a hrozně jasná. A je příjemné do tohoto transparentního světa čas od času uniknout.
Svět, ve kterém žijeme, je naopak plný nejasností, nepochopitelných věcí, pudů, citů, polopravd a zvláštností. Nedá se nijak moc jednoznačně uchopit, protože dokonce ani není pořádně vyzkoumaný. Existuje milión nějakých psychologických a filosofických teorií a výzkumů, ale u žádné se nedá říci, že by byla sto procentní a nevyvratitelná, protože každý člověk je jiný, lidé lžou i sami sobě a sami sebe nechápou. Tak jak se v tom mají zorientovat ostatní? Tam prostě není šance!
Nejradši bych patřila k Pythagorejcům, kteří věřili, že všechno se dá vypočítat. Jenže můj názor je, že lidi a jejich chování se prostě nijak jasně a vypočítat nedá. Ještě k tomu se mění. A přeměňuje. A mění názor. Někdy i postoj. JAK SE V TOM MÁ SAKRA ČLOVĚK VYZNAT!
Víte co? Asi půjdu na Matfyz a najdu další prvočíslo
Pro ještě úchylnější úchyly než jsem já: http://www.facebook.com/mathslovers

Nemožné se stane skutkem

Znáte takové ty povinnosti, které prostě máte a musíte je udělat. Myšlenky na neúspěšné provedení povinnosti zakončujete v duchu rezignovanou větou No… tak co no… tak se prostě oběsím. to už pak bude jedno. Je to tak důležité, že cokoli by se vám připletlo do cesty, nemělo by šanci. Pro splnění cíle byste udělali všechno. Prostě to tak bude. Jiná možnost neexistuje.
Ale najednou do toho vstoupí opravdu něco vyššího, co vás od cíle roztrhne. A jste v prdeli. Život nemá smysl, co si budem povídat… Ale tak jako najednou zjistíte, že to tedy budete moci odložit, no… Nebo že tam tedy nepůjdete. Nebo že tam naopak půjdete, když teda musíte. Nějak to přežijete i bez té věci. A život jde dál. Najednou to, co se zdálo zprvu nemožné je realita, se kterou jsme jakž takž smířeni.
Na toto jsem začala přicházet tuto neděli, kdy jsem měla jít na trampolínu. Byla by to jedna z mých skákacích posledních hodin, protože patrně už dál chodit nebudu.
V pondělí mě čekala schůzka se zubařem, na kterou se těším už asi čtvrt roku, protože jsem u něj nebyla hrozně dlouho a můj problém s citlivými zuby mě každý den víc a víc ubíjí. Ještě k tomu už jsem jednou skoro měla přijít, ale oni to odvolali. Pak jsem zase nemohla já a teď jsem tam měla jít místo ranního semináře z literatury, takže jsem se tam těšila dvojnásobně! A už jsem tam prostě musela.
Toto osudné pondělí jsem se měla vrátit ještě do školy na seminář z politologie, který miluju. Pondělí bez tohoto semináře mi nepřipadá jako normální plnohodnotné pondělí.
Ze semináře jsem pak musela jet rovnou učit, protože moje finanční situace je po zakoupení nového telefonu víc než smutná. Takže jsem prostě musela, abych měla prostředky na plánované výdaje.
V úterý jsem měla učit taky. Bylo to důležité teď nejen kvůli penězům, ale hlavně kvůli testu, který hoch ve škole psal.
Ve středu jsem musela jít na předtančení, protože jsem lemra, co nic neumí, a už se nám ples blíží. Ještě k tomu teď budu pravděpodobně chybět, takže to musím nějak nahnat a být na všech hodinách.
Ve čtvrtek byl maturitní ples mé nejdražší sestřenice, kde přeci nemůžu chybět!

A v sobotu mě čeká den otevřených dveří na mé vybrané fakultě.

K tomu – jak jsem ve čtvrťáku – je toho celkem hodně. Musím si máknout s některými maturitními otázkami a přijímačky na VŠ se už také blíží. Takže cíl je se učit, protože se to všechno neúprosně blíží. Také se snažím, abych v té škole seděla co nejčastěji, protože si toho z hodin nejvíce pamatuji a doma pak nemusím dělat nic.
No… tolik důležitých akcí, které nemůžu vynechat! Týden naplněn. I kdybych vynechala jen jednu z těchto aktivit, tak bych to velmi těžce nesla. Všechno by se mi zhroutilo. To by bylo pěkně na hovno…
A teď si představte, že musím oželet všechny!
V neděli jsem přesvědčovala matku, že mám jenom horečku a že k zubaři a učit určitě budu moct. A i na politologii prostě musím. Když jsem se ale celou noc budila vlastním potem, řekla jsem si, že tyto aktivity asi vynechám. Rovnou jsem se smutkem odvolala i doučování úterní.
Vzhledem k tomu, že se nemoc vůbec nezlepšovala, řekla jsem si, že by asi nebylo dobré pouštět se do předtaneční pohybové aktivity. Vyhodila jsem z pokoje kocoura a den na to jsem oznámila sestřenici, že na ples nebudu moct jít.
Přičemž – vzhledem k tomu, že mi není zrovna nejlépe – jsem se na učení nekoukla ani z dálky.
Teď si hledám, jestli budou dávat přednost z dne otevřených dveří.
Zajímavé. Zprvu to vypadalo jako absurdní věc, která se v žádném případě nedá provést. Teď tu sedím v novém nemocničním pýžu s fialovými protizkluzovými ponožkami a škrtám si dlouhými čarami v diáři.

Byl pozdní večer…

Na létě se mi vždycky hrozně líbilo, že jsem za tmy mohla být venku. Procházet se, sedět, povídat si, pít… Tma má v sobě totiž něco zvláštního. Něco magického. Něco, co nám odebere zábrany, něco, co nám dodá sebejistotu. Důvěřivost možná…
Myslívávala jsem si, že je to způsobené vždycky jen alkoholem, který večer venku obvykle přicházel. Po pár střízlivých večerních chvílích jsem ale zjistila, že to nebude tak úplně pravda.
Najednou se míň bojíte komunikovat s člověkem, kterého máte před sebou. Najednou se přistihnete, že říkáte věci, na které byste normálně neměli koule. Anebo najednou vyblijete všechny svoje tajemství pěkně se všemi detaily a tehdejšími emocemi. Mluvím například o takových večerech, které se přehoupnou až do čtyř do rána. Po probuzení jste pak sami překvapení, co všechno jste si řekli. Nedokážete pochopit, že jste se bavili zrovna o tomhle a že vám protější strana řekla tohle, o čemž jste neměli ani nejmenší tušení.
Čím to je, že za tmy se lidé chovají tak odlišně? Jednou na hodině základů společenských věd nám profesorka vysvětlovala, proč jsou lidé u psychologa vždycky na tom lehátku a koukají do stropu. Jde o to, aby nekoukali na terapeuta, protože by z jeho tváře mohli vyčíst jeho názor na jimi vyprávěný příběh, takže by si příběh trochu poupravili. A tak si myslím, že podobný efekt má šero. Také nevíte, jak se druhý tváří. A i vy se můžete tvářit jak chcete a nemusíte se soustředit na to, abyste se pořád usmívali.
Další krása tmy je ta, že si připadáte anonymní. Všechno, co se stane, jakoby bylo někde mimo reálný svět, který je kdesi na světle. A nepočítá se to. Takže čas od času provedete věci, které byste na světle neprovedli.
Tma je neuvěřitelná a nevyzpytatelná věc s magickou mocí!

Rdže-e to kretén, r-stě…

Mexičani jsou příšerní! Mluví jako prasata! Jak asi jim mám rozumět, když neumí pořádně vyslovovat, sakra?! Například říkají místo „puedo“ pedo… A pak to ani nepřiznají! Prostě fakt strašný…
Mmm… myslíš? Slyšelas někdy sebe? Poslouchalas někdy lidi kolem tebe? PRASE! PRASATA VŠICHNI VY! Všichni my…
Jednou jsem se tak zaposlouchala, co za kraviny říkají Češi v mém okolí, a nestačila jsem se divit! Například často slýchávám slovo „pám“. Co by to tak mohlo být? „Třá“ už vám bude možná povědomější… A slovo „úpe“ bude jasné pubertálním výrostkům, kteří toto paslovo začlenili i do psané a normálně používané podoby.
Jednoho dne přišla hodina české mluvnice, kde jsme si vyprávěli o hláskosloví a fonetické transkripci. Tak jsem se dozvěděla, že ve slově léčba nevyslovujeme čb, ale dž a ptáme se Gdo?. Zajímavé však bylo čtení takového normálního slova vodník. Samozřejmě víme, že to n vyslovujeme jako ň (vodňík). Ale – co je zajímavé – změkčujeme asi i d, abychom se vyslovováním tak nenadřeli, takže říkáme voďňík. To mě neuvěřitelně překvapilo a začala jsem se na mluvu soustředit.
Najednou jsem se ocitla v úplně jiném světě… Říkala jsem si „Jak se sakra s touto řečí můžeme domluvit? Jak to, že si rozumíme, když každý mluvíme úplně jinak a úplně divně! A teď si ještě představte, že jste cizinec a tu češtinu se chcete naučit, ale každý mluví jinak, než to píše, a když je na to upozorníte, tak to jednomyslně odmítnou?
Na cizí češtině si rozdílu můžete velmi dobře všimnout. Student z Chile bydlící v Praze vždycky říká „Já chce“ místo „Já chci“. Pražáci totiž vyslovují písmeno i tak, že pusu neroztáhnou, takže i je něco mezi e a i a cizinec to nepostřehne. To samé se španělským yo puedo, které říkají prostě hodně rychle a vznikne z toho yo pedo.
Třá je rychle řečené třeba. U rozkazu pojte!, budete rozumět, že se máte na něco podívat. Úpe pochopíte jako úplně. A pám znamená v podáví mého dědy povídám
Nejraději mám ale slovo protože. Protože je protože dosti dlouhé používané slovo a nedává se na něj většinou důraz, každý si ho nějak komolí. To potom sedíte v hospodě a z jedné strany na vás leze prote, z druhé protoře, zezadu zaslechnete dobře známe páč, od druhého stolu přichází pre, další překvapivé če se ozývá z podstolu a vy sama se slyšíte argumentovat zvukem připomínajícím dže

Je to to nejdůležitější a dětem by se to mělo vtloukat do hlavy od dětství!

„Každý by měl vědět, jak ten stát funguje. Vždyť v něm žijem – proboha – a je neuvěřitelný, že já se dozvídám, jak ten politickej systém je, až na VŠ na právech.“, řekla mi včera sestra. Samozřejmě jsem jednoznačně přikývla, protože v mých devatenácti letech v tom mám dost bordel. Nevím, jaké ministerstvo co řídí, kolik politiků je kde, kam jaký zákon chodí a co můžu – jako občan – udělat. Připadá mi to jako nejzákladnější znalost nezbytná k životu ve společnosti, abych mému státu mohla pomoci a abych věděla, o čem mluvím, když říkám, že budu volit Dolejše z KSČM.
Pak jsem šla na autobus a pořád mi to vrtalo hlavou. Já a sestra jsme obě humanitně zaměřené. A tak nám připadá důležité vědět tohle. Myslíme si, že bez toho je člověk neúplný. Že je to úplně základní informace, kterou MUSÍ bezpodmínečně znát každý.
Důležité ale také je vědět, jak funguje například lidské tělo. Ať chceme nebo nechceme, každý z nás v tom těle bydlí. Každý ho má jiné, ale v celku ho vidíme všude, kam se kouknem, a neobejdeme se bez něho. Což znamená, že každý člověk by měl rozumět aspoň trochu tomu, co se v těle děje. Protože je to to základní. A pro člověka pohybujícího se v biologickém oboru je to také to nejzákladnější, co by měl vědět každý.
A co třeba chemie? Kor teď v této době, kdy se dbá tolik na zdravou výživu, bio výrobky apod.? Při tom ještě v době krize a kapitalismu, kdy se každý snaží vydělat co nejvíce a ušetřit každou korunu… Když čtu složení výrobku, normálně jen koukám na počet Éček, který mě většinou vyděsí, ale stejně si moc neumím představit, co znamená.
A fyzika? Umím si přesněji vysvětlit princip magnetu?
Zeměpis? Není to ostuda, když nevím, kde je Chile a jak se tam mluví? A když nevím, proč je moře slané?
Dějepis? Historie (už jsme zase u Dolejše)? Z toho bychom se přeci mohli tak poučit!
A jazyky… Je příjemné zjistit, že se domluvíte rukama nohama, ale není příjemnější se normálně hezky zeptat a rozumět tomu, co mi odpoví? Není hezké koukat na filmy v originále? Číst si jinokulturní články? Není důležité rozumět jiné řeči a umět se v ní i vyjádřit?
A co česká gramatika? Vždyť je příšerné vydět reklamní plakáty s chybami! Nebo jen si psát s kímkoli... (kvůli tomuto jsem nechala dnešní článek bez kontroly pravopisu, zasmějte se!)
Nakonec i spočítat si pravděpodobnost znásilnění na Černém mostu může patřit k základům...
Já osobně považuji za největší přínos do života jazyky, porozumění politickému systému, historii a trochu geografie. Matika, chemie a fyzika jsou mi více méně u prdele. Stejně jako větší věci z biologie.
Chápu, že teď si bude matfyzák (ahoj Ájo) rvát vlasy, doktor taky (ahoj Petře) a student farmacie (ahoj Eliško a Klári) jakbysmet.
Ale musíte chápat, že každý má jiné zájmy a jiné priority. Někdo umí všechny druhy dinosaurů a někdo zase mluví třiceti jazyky.
Co si ale budeme povídat… všeobecný rozhled je fajn. Pokud budete ovládat dinosaury na špičkové úrovni, ale jinak budete životě neschopný a nebudete umět nic jiného, máte problém. Pokud se domluvíte třiceti jazyky, je to úžasné. Ale pokud nevíte o čem mluvit, máte také problém. Pokud máte ve škole samé jedničky, ale jinak neděláte nic… uvidíme!
Tohle je názor dívky, kterou učitelé na základní školy nechtěli pustit na gymnázium. (Dokonce když jsem se šla po pár letech kouknout za naší matikářkou a řekla jsem jí, že jsem na gymplu, usměvavá tvář se jí v mžiku změnila na lítostivou a řekla „Ježíš“ a zeptala se mě „Jak to tam zvládáš?“, na čež jsem odpověděla, že úplně bez problémů a ona spadla udivením pod stůl).