Svůj první deníček jsem si začala psát ve čtvrté třídě. Každé zápis byl v průměru stejný. A dost nezajímavý. „Ráno sem vstala, nasnídala se, vyčistila si zuby a šla do školi. Ve škole jako dycky. |Pak jsem šla na keramiku kde to bylo dobrý. Byl to fajn den“. Takhle nějak bych charakterizovala každý zápis.

Měla jsem psací období, nepsací období, období bez deníku a období s deníkem. Dnes je mi 19 let. Mám svůj osmý deník. Píšu do něj občas. Jak se mi chce. Většinou shrnu události, co se staly, a pak k tomu připíšu, co si o tom myslím, proč se to asi stalo, jak bych chtěla, aby se to vyvíjelo a jak se to pravděpodobně asi vyvíjet bude. Někdy píšu, když jsem znuděná, někdy píšu, když se chci pochlubit (nechci, aby něco bylo zapomenuto), někdy když mám nějaké trápení, když se stalo něco zajímavého, když jsem strašně šťastná a snad skoro vždy, když mě sem přijede navštívit někdo v Mexika (což se dost pojí s tím předposledním bodem).

Pff!!! Je jí 19 a pořád si píše deníček?? Hahaha, píšeš „můj milý deníčku“ a máš popsané plné stránky pubertálních výlevů? Svůj poslední deník píšu prakticky jen ve španělštině a každý zápis začíná podravem; většinou Hola. Je to takový rituál, při kterém promýšlím, co napíšu.

To, že je to plné pubertálních výlevů, se dá možná říci také, i když se tam čas od času najde kus kvalitní literatury.

Proč to ale dělám. Proč to vůbec někdo dělá? Víte… je to super.

První věc, co mě přesvědčí vzít si do ruky propisku, je malinko egoistická: chci, aby po mě něco zbylo. Byla bych strašně nerada, kdyby se po mě nic nedochovalo a já zmizela v zapomnění. Chci dát mnoho materiálů lidem, co mě budou studovat. Znáte to… Jak se vyvíjely její názory? Co mohl být podnět k tomuto činu? a tak dále… Prostě aby se životopisci tolik nenadřeli a aby to informace o mně byly pravdivé a nezkreslené. I když to asi ani možná prostě nejde. Takový normální důvod, který mají všichni… Heheh

Druhá věc – dost podobná té první – je již více o mně. Píšu, abych si mohla přečíst, co jsem dělala. Abych si vzpomněla, jak jsem se měla. Abych se mohla zasmát nad problémy, které jsem řešila a které se teď zdají nejtriviálnější na světě. Chci si zavzpomínat a rozpomenout se.

Na třetí důvod jsem přišla až postupem času. Tento důvod je vlastně i důvod, proč jsem se k tomuto článku uchýlila. Je to takové to „když se chceš vypovídat, můžeš to říct deničku“, což jsem nikdy nepochopila. Ačkoli jsem to samozřejmě vždy říkala, protože to říkali všichni ostatní!

Já si tam třídím myšlenky. Jsem taková rozlítaná žena. Nedokážu se moc soustředit na jednu činnost, ráda věci měním, musím mít ve všem pořádek (nemyslím to fyzicky, ale psychicky) a nenávidím, když u něčeho nevím, jak to bude pokračovat nebo co se děje. Naložím si toho milión a pak mám hlavu jako vzducholoď, nevím, co dělat dřív (proto nic nedělám), brečím nad tím, v jak strašné jsem situaci, trápím se tím a prožívám muka. Taková normálka prostě.

Najednou ale přijde deník. Sednu si. Pozdravím a suše a stručně začnu vysvětlovat situaci. Pěkně od začátku se vším, na co si vzpomenu a připadá mi to důležité. Připravuju se na to, že budu při vzpomínání na všechno, co se stalo/co musím udělat, brečet a psychicky se zhroutím, protože je to TAK STRAŠNÁ situace. Najednou v půlce ale zjistím, že to vlastně skoro nic není. Shrnu si pak vše do přehledných pár bodů a jsem nasraná sama na sebe, že jsem se tím takhle trápila a nechala si narušit den. Někdy i dva.

Stručně a abtraktně řečeno: Myšlenky běhají v hlavě jak se jim za chce a leckdy je člověk nemůže pochopit ani nijak uchopit. Není schopen si je rozřadit do nějakých škatulek, kterým by rozuměl. Tím, že se hodí na papír (nebo někomu řekne), najednou dostanou nějakou podobu a už jsou lépe pochopitelné.

Bájo. To, že si musím uvědomit, jaký je princip „vypovídání se z problému“ v devatenácti je celkem tragické. Ale nemyslím, že vy byste na tom byli lépe.

I když jsem si plánovala, že můj článek bude začínat „Vždycky jsem byla počestná a upřímná“, článek tak začínat nebude, protože jsem si uvědomila, že to není pravda. Pamatuji si, jak jsem si vymýšlela a lhala. A dokonce i jak jsem kradla drobnosti v Pemi a ovoce u Vietnamců. Jednou chytli mě, jednou kamarádku. Nepříjemné. Byla jsem prostě takové normální dítě. Ne?

Jenže někdy přišel zlom. Nelíbilo se mi dělat protizákonné věci, neviděla jsem v tom smysl a začala jsem chodit na zelenou. Dokonce si pamatuji, jak jsme šly jednou s matkou někde po přechodu, kde byla hrozně dlouho červená a matka mě přemlouvala, ať na ni jdu. Nechtěla jsem. Proč? Není to legální. A zákony tu nejsou od toho, aby se porušovaly. To bylo někdy na druhém stupni základní školy, taková osmá, devátá třída.

Netěšila jsem se, až mi bude patnáct, nechtěla jsem být dospělá ani tak vypadat, ani řešit problémy, ani pít, řídit, přemýšlet. Nenáviděla jsem alkohol. Do patnácti let. Ale ani potom jsem se můj postoj tolik nezměnil. Snažila jsem se vycházet zákonům – dávajícím mi smysl – vstříc.

Pak jsem odjela do Mexika, kde se postoj ještě zradikalizoval, když jsem viděla tu povrchnost Mexičanů. Nevím, jestli je to tady stejné a jen jsem si toho všimla v Mexiku, nebo jestli jsem byla ve skupině neupřímných lidí, anebo jestli jsou prostě takoví. V každém případě jsem tam začala ještě víc nenávidět lži. Dokonce i milosrdné lži. Neviděla jsem v nich pointu. Proč nejsou lidé upřímní? Vždyť by všechno bylo tak lehčí. Nemuseli bychom trávit hodiny přemýšlením o tom, co je pravda a co ne. Jestli to jídlo je doopravdy čerstvé, jestli je se mnou, protože mě má rád nebo z nadrženosti, jestli nám ti lidé v televizi něco neskrývají, jestli to řekl proto, že to tak cítil nebo mě jemu bylo líto… Kdyby se říkalo všechno hned a na rovinu, nebyl by život krásnější?

Tato teorie mi vydržela asi 2 roky. Najednou však přišel zlom. Kamarádka patrně razila dost podobnou teorii jako já, akorát ji praktikovala trošku brutálněji. Možná až někdy hnusně a úsečně. Brala jsem to jako nutné zlo, bylo mi to celkem jedno. Tu ale přišla druhá kamarádka a rozčilovala se „Sakra tak ať si to nechá pro sebe! Mně je u prdele, co si myslí. Proč mi to pořád nutí?“ A najednou mě to osvítilo. Mmm, má pravdu, ta žena. Proč by se mělo říkat vše, co se myslí? Ještě k tomu, když se názory pořád mění. Ještě k tomu přeci někdy ten člověk potřebuje slyšet nějakou lež, která ho uchlácholí, uklidní. Taková utopie by vůbec nedávala smysl, i když se to tak na první pohled může zdát. Neměli bychom žádné dobrodružství, city by přešly do ústraní a politika by byla plná lidí, kteří plní sliby (ó?!).

V Mexiku jsem také začala nenávidět estetiku. Musí to být hezké. Nemůžeš mu to odevzdat takhle. Musí to být ve dvou sloupečcích, nahoře jméno, pod tím datum, logo školy do druhého rohu! Já jsem byla přesvědčená, že i když odevzdám práci na toaletním papíru, tak můžu dostat jedničku. I když jídlo vypadá hnusně, může to být dobré. Že „Fuj, tahle z venku je to fakt vodporný, ale vevnitř to máte pěkný!“ znamená to samé jako „No né! Máte to tu nádherné! Ty hodiny, ten jelen! Tady to vypadá úplně jinak než zvenčí.“. Že by se mělo kakao posuzovat podle toho, jak chutná, a ne podle toho, jak vypadá. Za tohle jsem Mexičany nenáviděla. Vždy jen aby všechno vypadalo hezky, včetně jich samých.

Bohužel. Časem jsem zjistila, že pokud něco není hezké nebo to tak aspoň na první pohled nevypadá, nemá to šanci. Když jsem přistihla, jak na to dám také, upustila jsem i od této teorie a začala dbát také na estetičnost. Ať ve škole, u jídla, v dárcích nebo i u sebe samé.

Nenávidím tento svět. Plný lží, intrik, Potěmkinových vesnic, povrchnosti, pochybné krásy, zmutovaných gigantických jahod a zmrdství.

Uvítala bych, kdyby lidé byli trošku morální i v době krize. Více bych uvítala, aby obrovské firmy nemyslely jen na peníze a na sebe samé, ale aby trošku mysleli i na své zaměstnance (popř. zaměstnané děti). Uvítala bych, kdyby se lži používaly k dobrým účelům, estetika nebyla všechno a my byli aspoň trochu dlouhodobě šťastní.

Takže, dámy a pánové, je mi skoro 19 let a zjišťuji, že život není jako v pohádce.

Titulek jsem opsala z MF Dnes, doufám, že mě nezažalují.

Jistě jste všichni již slyšeli o tom, že umělec Týc půjde do vězení, protože nezaplatil pokutu za tento trestný čin. Je to všude. Zakládají se skupiny na Facebooku typu „Bábovka pro Týce“, ve zprávách je každý druhý den a všichni jsou rozhořčení, jak je možné, že jde do vězení umělec za svoje dílo a že tolik hajzlů si běhá po svobodě. Je to tak. Ale jak to asi vidí Týc?

Skupina Ztohoven se proslavila již několika skutky. Vsadím se, o co chcete, že všichni z vás si vzpomenete na atomový výbuch na čt2 v pořadu Panorama. Také překryli srdce na Hradě tak, aby vznikl otazník. Je to skupina plna zajímavých nápadů, jistě i zajímavých lidí, kteří se snaží poukázat na nějaké skutečnosti, které normální lidé neřeší. Například jejich projekt Občan K, kdy si pořídili falešné občanky a normálně je používali.

Roman Týc se v roce 2002 snažil proplout při povodních Prahu na kusu dřeva. Bral policistům čepice. A chvíli poté vymyslel ten – podle mě – geniální nápad se semafory, za které byl v pátek poslán do vězení. Co si myslím já?

Týc má teď popularitu, kterou by jinak asi nenabral. Je brán skoro až za mučedníka, každý o něm mluví – a to je v této branži to nejdůležitější. Vězení bych taky nebrala tak tragicky. Je to jen měsíc, nemůže ztratit žádné zaměstnání, protože je na volné noze a je to umělec a těm je povoleno být ve vězení. Ještě k tomu si myslím, že jeden hloupej měsíc se dá vydržet kdekoli – pokud to přežiju. Bude v nějaké nejmírnější věznici pro prvotrestané, takže tam bude mít plus mínus pohodičku, za měsíc vyjde pryč a bude mít tolik inspirace z tohoto prostředí, že si ani nesedne, jak moc bude tvořit.

Takhle to vidím aspoň já ze svého spisovatelského pohledu. Kdybych to byla já a neměla žádné povinnosti, letím do vězení hned teď (a to jsem v pyžamu!) a pak z toho čerpám celý život!

Všichni tedy pláčeme pro Týce. Ale vlastně bychom měli být rádi. Pěkně si to užije, vrátí se ještě s větší popularitou a my se můžeme těšit na nové hovadinky. A v případě, že to radní Prahy Udženije vyjde, budeme se moct těšit na čůrající panáčky po celé Praze.

Klukům rozhodně závidím a už jsem si pár krát říkala, že bych si to s nimi vyměnila. Moc nepřemýšlí, jejich zábava není tak akční, říkají hodně věcí na rovinu, nemůžou otěhotnět, nenavštěvuje je Teta Irma a můžou močit kde chtějí, kdy chtějí a za jakýchkoli příležitostí.

Jako holčička mám ale taky pár dobrých vlastností. Můžu jezdit v metru v kabině, můžu nosit sukně, šaty, ale i kalhoty. Mám 300 druhů bot, ze kterých si můžu vybrat. Když jsem malá, můžu nosit podpatky. Můžu s kamarádkami řešit hodiny jeden a ten samý problém a – na což chci upozornit – můžu si brečet kdy chci a kde chci a nikdy to nevypadá tak divně.

Umíte si představit kluka, který brečí při zkoušení z chemie? Neříkám, že kluci nemají city a že pláč je u nich něco špatného, ale přeci jenom naše kultura to pořád ještě tak samozřejmě nebere… Slzy při filmech se povolují, při jiných smutných situacích také. Já se tu však snažím upozornit na opravdový pláč. Kdy se vám zkřiví obličej, cuká vám brada, teče vám z nosu, ústa ohnutá do půlkruhu, vychází z vás divné skřeky. Teď když o tom tak přemýšlím, tak ani u holčiček to nevypadá zrovna nejlépe, věřím v to. Ale rozhodně je to hezčí u padesáti tříkilové dívky měřící 166 centimetrů, než u stokilového muže měřicího dva metry.

V každém případě mi to poslední dobou nedělá žádný problém. Od doby, co jsem ztratila peněženku, poplakávám pravidelně na poště, úřadech či cestou z pošty v různých dopravních prostředcích, na zastávkách atd. Autoškola mi také často způsobuje tyto problémy v unikání tekutin z těla. Chudák pan instruktor.

Asi je to tím, že se nedokážu nasrat a na někoho zařvat. Měla bych se to už konečně naučit, abych neumřela ve čtyřiceti letech na nervy. Ať je to tak, nebo není, je strašně super být dívka, protože pláč nikoho moc nepřekvapí ani nezhnusí…

A když budu moc smutná z toho, že si musím k čůrání sednout, můžu si poplakat.

Miluji naši učebnici angličtiny. V New english file od Oxfordu konečně není pan Prokop s rodinou, už je nám jedno, že blue book is under the chair a už vůbec nemusíme dávát oči vsloup nad monsieur Catastrophe jako na hodině francouzštiny s učebnicí pro kojence. V English file si čteme článek o kulturním šoku, o paní, co žije bez peněz, o nejlevnějším a nerychlejším cestování, posloucháme tam opravdové písničky (Ka-ching!), na poslechu je tam příběh Marka a Allie, kteří jsou ve zkrytém vztahu a lžou si a debatujeme na různá témata jako například: Jakou část těla bychom si změnili, kdyby to šlo, co si myslíme o telefonování v dopravních prostředcích, jestli si myslíme, že jsou češi ješitní a naposledy mě zaujala otázka ohledně školních uniform.

Všichni ve třídě je odmítli. Pokud ale jste moji stálí a pozorní čtenáři nebo mě znáte lépe, víte, že můj postoj k uniformám je velmi kladný. Také víte, že jsem měla možnost uniformu do školy půl roku nosit, takže to mohu porovnat.

FOR

AGAINST

–> Samozřejmě že až vylezou ze školy, tak se s nimi nikdo mazlit nebude. Všichni si budou všímat jeho zevnějšku, ale záleží na tom JAK člověk z té školy odejde. Pokud na svět vyjde se vztyčenou hlavou, plný nových nápadů, znalostí a sebevědomí, tak pak bude všem jeho staré tričko od vietnamců jedno. Pokud však vyjde zakomplexovaný, bez kamarádů, bez sebevědomí a ještě k tomu s děravými botami, nemá naprosto žádnou šanci na uplatnění. Je škoda zníčit člověka jen proto, že se mu jeden velký kluk v dětství vysmíval, jedl mu svačinu a poštval proti němu celou třídu, což ho znemožnilo v celé společnosti, protože pro dítě je škola většinou jediný sociální prostředí, kde se vyskytuje, kde má možnost získat zkušensti, kamarády, informace o světě, sebevědomí… je to místo, kde se formuje jeho osobnost, ať chceme nebo nechceme. A i když říkám, že za všechno můžou rodiče, není tomu tak vždycky.

–> Ještě k tomu dítě není jen dítě. Dítě je později i puberťák, který se nevyskytuje jen ve škole, takže rozhodně poznává svět i během školních let. Zjišťuje, že je na tom asi trošku hůř. Ale je rozdíl, pokud to zjišťuje s partou kamarádů za zády nebo sám.

Takže si ihned všichni vemte uniformu a nechoďte mi tady s nějakýma výmluvala!

Stála jsem na Jiřího z Poděbrad a prohlížela si reklamu na tabletek. Stála jsem tam před tou reklamou, poslouchala z jednoho ucha MP3 a přemýšlela nad jeho potencionální koupí (Acer w500 vyhrál) a tu najednou slyším nějaký hluk. Otočím se a vidím člověka s košíkem, co na mě mluví. Vyhodím si sluchátko z uší, poplašeně na něho koukám a je mi jasné, že z toho už se nevyvlíknu. „Vwvwpejsciwvvwvw“, říká pán. Jsem tak rozrušená, že se nemůžu rozhodnout, co dělat a nemohu vnímat to, co říká. Oči koukají po košíku, kde nalézají samozřejmě drobné plyšové přívěsky na klíče a kasičku, na které spatří to, o co jim konečně šlo. Padesát korun. Když na to přijde vhodná příležitost, řeknu „No, ale já mám asi stejně jenom dvacku…“, na což pán pohotově odpoví, že to nevadí, ať dám cokoli. S vědomím, že jestli uvidí ty 4 stovky v peněžence, tak to bude hodně trapné, vytahuji peněženku a k mé smůle v drobných nacházím asi 80 kč. Dám padesát a za stálého „vwvwvpsiwv“ si vybírám zvířátko a k mému překvapení zjišťuju, že plyšáci nejsou psi, ale medvědi. Vezmu si ho a konečně mi trošku povolí nervy. Už bych ráda šla, ale pán mi opakuje, že to jde na útulky pro psy, které už nikdo nechce, kteří mají nádory nebo jsou jinak nemocní, tak aby umřeli hezky a vysvětluje mi, jak si můžu dobře zapamatovat internetovou stránku azylrita.cz (azyl jako azyl a Rita… to je normální psí jméno). Abych byla příjemná, prohodím, že to takový problém nebude, že se takhle jmenoval i můj pes a probíhám kolem pána s Novým prostorem, na kterého se jen omluvně usměju a běžím do metra. Jsem zmatená a cítím se zneužita.

Člověk, co občas vychází mezi lidi do velkých měst, to jistě zná, nebo o tom alespoň slyšel. Člověk, který jezdí MHD, to vidí denně. Jde o lidi žádající vás o peníze. V posledních letech vyrostli jak houby po dešti a stala se z toho celkem oblíbená forma vybírání peněz. Nevím, jak to máte vy, ale já se jich bojím. Bojím se jich proto, že vím, že tu jejich „laní tvář“ (to, že se tváří jako mučedníci) mají natrénovanou a manipulují s vámi zdrobnělinami a tragickými příběhy. Štve mě, že ti, co tam stojí z toho mají také nějaké procenta, takže pak z mých 50ti korun se na dobrou věc dostane po dalším přerozdělení při největším polovina. A to jen s velkým štěstím, protože taky si z mých 50ti korun může někdo postavit dům nebo udělat prsa. Štve mě, že jsou všude a všude na vás naskakují. Žiju v neskutečném stresu, aby na mě nevyskočili i z okurek! Štve mě, že se vám snaží vnutit pocit viny. Jakoby říkali Jestli nepomůžeš, tak ta velryba umře JEN kvůli tobě!. Nechci dávat všechny svoje peníze každému v metru!

Třeba to vypadá, že jsem hajzl. Že si žiju jako prase v žitě a nechci pomáhat ostatním, ale není to pravda. Pokud pomáhat chci, najdu si způsob, jak pomoci a také toho využívám. Ať už dobrovolnickou prací nebo smskama, které mi nepřipadají tak brutální. Nechci, aby to ze mě mámili na ulici, kde si o tom nemůžu nic zjistit a jsem pod těžkým tlakem jejich naučené manipulace.

Ok, takové otravování života je někdy užitečné. Těšte se příští článek o reklamních letácích!

Hahaha, v prváku jsme dostali na obědech kiwi a to normálně bylo tak tvrdý! Fakt jako kámen… Jsme to potom cestou ze školy hodili proti týhle zdi a on se z toho ulomil asi takovejhle kus, ty vole! A ta kiwa zůstala úplně stejně… Ani se nerozkydla, nic! Hahaha

U češtiny jsme skončili, u češtiny budeme pokračovat. Čeština je vtipný jazyk. Má mnoho zákoutí, nesrovnalostí, výjimek, divných věcí a patří mezi těžší jazyky na učení, na mluvení – a jak jsme se jistě přesvědčili ve škole v diktátech – i na psaní. Jako u každého jazyka máme mnoho nářečí a slangů a každý z nás mluví trochu jinak. Máme oblíbená jiná slova, dáváme jim jiný důraz, trošku jinak skládáme věty etc.

Někdy se tedy stává, že slyším nějaké tvary slov, které mě nechají s vyděšeně otevřenýma očima.

Mám v puse obrovskou aftu?! Chceš ještě jednu piškotu?! Vyndej si ten ospalek z oka! Jdu koupit rohly. No krucizadek, co to je?! Takže jsem se teď maličko zaobírala těmito slovíčky a přicházím se správným rozuzlením!

Nejdřív jsem chtěla napsat, ať to laskavě šíříte dál… Ale afta?! Celý život jsem žila v iluzi o TOM aftu. Celý život mám zničený… Nic nemá cenu…

Pokud znáte ještě nějaké slovíčko, o kterém vedete bouřlivé dohady s kamarády doprovázené sprostými slovy a fyzickými útoky, ráda se ho dozvím. Pokud mě nezabije nějaký aft. Tedy afta…

PS: Jestli se chcete pobavit, klikněte na následující odkaz na blog mladé romky kradoucí články. Moc jsem se posmála, ale cítím se zneužita! http://leydi.blog.cz/1104/klic

Jak jsem již psala, pohybuji se ve společnosti lidí připravujících se na maturitu nebo již jí prošlou. Samozřejmě – i když si to nechci přiznat – pomalu se to začíná týkat i mě. Maturita se pořád mění a nikdo mi nedokáže říct, z kolika předmětů budu maturovat, jak, kdy, školně, státně, ze španělštiny a tak. Jedno je ale jasné, bude povinná čeština (jako všechny roky), cizí jazyk a na naší škole matematika.

Matematiku už celostátně zrušili, ale naše vedení si za tím stojí, protože ten, co vychází gymnázium to prostě musí dát, jinak tam nemá co dělat. (To ale díky bohu za to; dám si nižší úroveň, spočítám procenta a jdu domů.)

Cizí jazyk je v dnešní době potřebný a pokud chce být naše republika světová, jazyky tomu chybět nesmí. Problémy s tím mají ale střední školy a učňáky, které na to házeli bobky a teď mají ty bobky studenti.

Čeština. Nikdy jsem neslyšela nikoho pochybovat o její povinnosti. Jsi Čech! Musíš maturovat z češtiny! To je přeci logické?! Všechny země to takhle mají! O tom se hádat nemůžu, protože o tom moc nevím. ROZHODNĚ si myslím, že dospělý člověk MUSÍ psát bez gramatických chyb, protože je to neuvěřitelná ostuda, když neumí. Je to čeština, je to náš jazyk. Člověk by měl vědět, kam psát čárky (jej), kde odstavce, jak se píše odstavec (?!!!!?), a potažmo i co je to sloveso a pád, protože jinak bude mít problém s ostatními jazyky. Na co to umět? Už jen žádost o práci musí mít nějaký formát. Natož stížnost či smlouva. Takže gramatika je jasná.

Nevím, proč by každý měl psát úvahy, popisy, charakteristiky, ale budiž. Taky se vám to k něčemu může hodit.

To, co ale nechápu, je, proč by to nejdůležitější, co bychom všichni bezpodmínečně měli vědět, mělo být to, co napsal Schiller, kdy to bylo, co vystudoval, s kým se stýkal a že umřel na tuberkulózu. Uznávám, že to pro někoho může být zajímavé, ale proč by to měli znát všichni? Proč je toto povinné, proč se to vyučuje jako „čeština“ a proč nikoho nenapadne, že je to divné? Anebo jsem snad divná já? Fakt ale nechápu, proč by se z toho mělo maturovat povinně. Proč není jedna zkouška jen ze znalosti českého jazyka jako jazyka a potom volitelná zkouška z literatury, kde by byla jen ta milovaná literatura?

Můžete mi oponovat tím, že v biologii si také nemůžete vybrat jedno z geomorfolgie, zoologie nebo botaniky. Nebo z matematiky maturovat jen ze stereometrie. Ne, tak proč by se na to měla dělit čeština? Tady ale nemluvím o součástech předmětů, ale o tom, že je to POVINNÉ. Biologii povinnou (státem) nemáte. Matematiku už taky ne. Čeština tam ale stále je a tak se musíte naučit detailní biografii i Elišky Krásnohorské navazující na myšlenky Karolíny Světlé (Johanny Rottové), která byla realistickou spisovatelkou vyznávající myšlenky Májovců…

Dobré ráno všem, a to i když už je večer. Znáte takové to heslo v nejlepším přestat? Jako malá jsem to nechápala. Proč bych tu nejvíc nejlepší chvíli měla opouštět? Třeba to bude ještě lepší! Nebo si to aspoň budu užívat o trochu déle! Co to je ta divnou teorii? Člověk však roste, moudří padá přes klacky, co mu ostatní hází pod nohy, zklamává se, nechápe, zjišťuje, že život není jako z pohádky, překvapuje se a pak najednou přijde doba, kdy z ničeho nic chcete v nejlepším přestat. Tolikrát se to již podělalo, že nechcete zase domů přicházet zklamaní. Bolí vás to, unavuje vás to a sere vás to… prostě chcete klid, pohodičku a přemýšlet o tom, jak to, co jste prožili, bylo super.

Odcházíte od konverzace, z fiesty nebo z oběda v půlce, jen ze strachu, že by se to mohlo ještě zkazit. Co když si pak nebudeme mít o čem povídat? Co když mě někdo poblije? Co když v jídle najdu vlas? Proto se ani nepouštím do žádných velkých akcí. Představa, že bych se s něčím dělala hodiny, dny, možná i týdny a pak by to nevyšlo, mě děsí. Pocit ze ztraceného času a osobního selhání není nic příjemného, alespoň pro mě ne.

Nejhorší je, že nikdy nevíte, jestli stojí za to v tom pokračovat. Nebo jestli to nejlepší už máte za sebou. Máte dokonalý ideál, který máte rádi. Jediný problém je, že je daleko a vy se bojíte mu věnovat tolik času, peněz, …lásky za možnosti, že ten ideál odejde, vy poznáte to, co se pod ideálem skrývá. Nebudete mít ty krásné vzpomínky, možnost vyprávění dokonalého příběhu a přijde právě ten pocit selhání a ztraceného času. Co kdyby to ale bylo fajn?

PS: Vždykcy jsem říkala, že Češi mají nejlepší dabing… A začala jsem říkat, že hispánci mají nejhorší dabing…