Bojíte se? Ne? TAK ZAČNĚTE!

V této době nás straší duchové, vrazi, atentátníci, šílenci, únosci, lupiči a zloději. Mě ale straší poslední dobou další věc a to jsou lidé, kteří se objevují v mé blízkosti.
Všichni podvědomě nějak škalutkujeme lidi. Protože je psychologie složitá a ještě neprozkoumaná věda, na kterou má každý vědec jiný názor, není divu, že si ještě nikdo toho škatulkování nevšiml. Podle mě si každý škatulkuje lidi podle svého; podle svých zkušeností a toho, co mu připadá v životě „nejdůležitější“ a s čím se nejvíce setkával nebo s čím měl největší problémy (hodný-zlý, chytrý-hloupý). Já všechny seřazuji podle stupně „tichosti“.
  • tichý
  • střed
  • extrovert
Dále jsou ještě přeběhlíci, které znám v několika podobách (ke kterým se hlásím). Jsou to lidé, kteří se mění podle společnosti, ve které jsou. V každém případě se můžete bát i přeběhlíků a to v případech, kdy zrovna přeběhli k tichým nebo k extrovertům. Obě tyto skupiny jsou nesmírně nebezpečné a každý by se měl u nich držet na pozoru.
Jak to? Vždyť přeci extroverti jsou většinou strašně sympatičtí fajn lidi, a když jsou to takoví ti „party extroverti“, tak dělají pořád nějakou show a hromada lidí je má ráda? A ti tišší přeci nedělají nic, takže ani nic nemůžou zkazit!? A jak můžu tyto 2 extrémy házet do jednoho pytle? JEDNODUŠE! Každý vyhrocený extrém je problémový a v celku stejný. Ať jsou to pravicoví extrémisti či levicoví, dělají nakonec úplně stejný bordel.
Problém: Nikdy nevíte, co si extrovertní nebo tichá osoba myslí. To je to nejnebezpečnější. Tišší to neřeknou, protože to nemají za potřebí, nevadí jim mlčet, rádi poslouchají nebo jsou rádi v nějakém svém světě mimo realitu. Takže nemáte tušení, co se jim v těch hlavách děje.
Extroverti vypadají, že řeknou všechno, umí se bavit o všem a jsou nejotevřenější na světě, ale když o tom tak popřemýšlíte, oni si vytvářejí to, o čem bude celá konverzace, a když se jim o něčem mluvit nechce, bravurně a s humorem to obejdou tak, že si nikdo ani nevšimne, že na téma nebylo řádně odpovězeno. Takové osoby si nerady stěžují, nerady se otevírají a svěřují ostatním.
To jsou moji extrémisté, kterých se bojím. Jsou to lidé, se kterými všichni vycházejí na povrchu dobře, ale nikdo jim nevidí do hlavy a při bližším ohledání se zjistí, že jim v hlavě sídlí sakra super velký a nečekaný kostlivec, o kterém vědí jen ti nejbližší. Nikdy nevíte, co se jim zrovna honí hlavou a jestli vám říká, že vás má rád jen proto, že si to žádala chvíle, ale při tom k vám žádný extra cit nechová. Nebo jestli ho hra, kterou hrál, bavila nebo ne, protože se při ní tvářil hrozně nešťastně, ale potom přišel a řekl, že ho bavila strašně. Nikdy nevíte nic. Najednou na vás vystřelí věc, kterou byste v životě nečekali. Skočí na vás a vy zůstanete s otevřenou pusou a nevěřícným pohledem.
Že by to střed nedělal? Dělá. Ale na něm jsou vidět nějaké emoce. Extrémisti vypadají, že žádné emoce nemají, ale najednou se objeví. A vy třeba zjistíte, že jste tu osobu před dlouuuuhouuu dobou moc ranil, ale vy jste nevěděl nic. Nebo že vás má již dlouho rád. Nebo že vás právě moc v lásce nemá.
Bojím se jich. Chovám k nim strašný respekt a snažím se s nimi nestýkat! BOJTE SE TAKÉ, máte proč…

Dis „au revoir“

Přidala jsem se do skupiny „Nesnáším loučení“. Myslím, že vždy po tom, co jsem se s někým musela loučit, jsem se do nějaké podobné skupiny v nějakém jazyku přidala. Nejdřív jsem se držela. Dlouho. Loučit se mi nevadilo a nechtěla jsem být ve stádě, co nesnáší loučení. Však jde čas, dějí se věci a já loučení opravdu nemám v lásce. Z praktických důvodů.
Když vám někdo umře, většinou si připomínáte jeho poslední slova. Co udělal nebo co řekl. Stejně je to tak i u loučení. Vzpomínáte na to, co vám ta osoba řekla, jak se u toho tvářila, jak u toho stála, jak silně vás objala… Je to důležité. Někdy to může potvrdit to, co jste si o vašem vztahu mysleli, někdy vás to překvapí, někdy se dozvíte o té osobě věci, které by vás normálně nenapadly.
Já mám však problém. Nenávidím jakékoli ukončování. Miluji začátky, někdy chvíli i ráda pokračuji, ale strašně nerada něco dokončuji. Ve slohovkách ani na blogu nikdy nemám pořádný závěr, který by vše shrnul a tak to mám asi i v životě. Chtěla bych, aby to vždycky mělo řádný a krásný konec, se kterým budu spokojená. Přemýšlím o něm vždy hrozně dlouho, všechno to mám skoro naplánované, ale možná proto nikdy neřeknu to, co chci. Pak jdu domů, vyčítám si to, jsem smutná a přemýšlím, jak se asi toto rozloučení projevilo na našem vztahu.
Většinou jsem ráda za každou věc, co udělám špatně. Zkušenosti a poučení jsou to nejlepší, co můžeme nabrat, kor v pubertě. Ale když se to stává častěji a pořád nenastává žádná změna k lepšímu, strašně mě to stresuje a tak při loučení myslím jen na to, abych to zase nezkonila.
Připravím si krásné povídání. O tom, co jsem se dozvěděla, co mi řekl, co bylo jen mezi námi, co jsem vypozorovala, co cítím, co jsem cítila a co cítit budu, ale většinou se nedostanu asi na začátek.
…teď jak na to koukám, tak si připadám opravdu směšně. Chci, aby to bylo srdceryvné loučení, kde nebudu brečet jen já (ehm) a nechápu, že to nemusí být vždycky tak extrémní. Jsem naučená držet se hesla „Všechno nebo nic“, čehož se musím co nejrychleji zbavit. Také bude problém v druhém hesle „Čím delší, tím lepší“, což se také projevuje na článcích i na slohovkách. Když to všichni mají na půl stránky a já už začínám třetí, něco bude špatně.
Dlouhá cesta vede k dokonalosti. Pokud vůbec nějaká je. Však člověk bez chyb je jako fiesta bez opilého kamaráda, který se 30x ptá na jméno černocha lákajícího nás do strip baru. Když už se ho ptá po třicáté první, jste nasraní, ale den potom se tomu všichni smějete. Nebýt jeho, byla by to nuda. Nebýt našich chyb, ukousali bychom si uši do špičata.

Myšlenky, jež způsobují činy

Myšlenky. Zkoumají se, existuje mnoho teorií o nich, dohadů, hypotéz, posibilit, domněnek, předpokladů a (s odkazem na slovník synonym přihazují ještě) názorů. Pořád je to více méně neprobádané území. Už jsem vám vysvětlovala, že číst myšlenky, jak to vidíme ve filmech či čteme v knihách, je nemožné, protože tok myšlenek je tak rychlý, že někdy mu nerozumíme ani my sami, natož někdo, kdo nepřebývá většinu času v naší hlavě. Určitě si říkám, že je to škoda. Někdy bych chtěla vědět, co se děje v hlavě lidí. A někdy bych možná uvítala, aby lidé kolem mě věděli, o čem zrovna přemýšlím. Zdá se vám to jako odporné zasahování do soukromí? To rozhodně je! Nerada bych, aby – když s někým hovořím – poznal, že ho vůbec neposlouchám a i přes úsměv mám v hlavě jen „Ty jsi ale tupý kretén. Mozek sýrové topinky, ano, anó.“. Hodilo by se to však v mnoha situacích!

I když se to totiž nezdá (zvláště u některých), vše, co děláme, má nějaké odůvodnění. Od dýchání, přes stahování lidem kalhoty, po tik v oku. Vše. Problém ale je, že někdy se nepozná ten důvod proč, a proto vznikají tvrzení, že ta osoba, co to udělala, je zvláštní či méně formálně… prostě divná. Pořád se nechytáte? Váš drahý tuleň je tu i pro Vás, pomalejší, a ráda vám to vysvětlím na názorných příkladech doplněných kouskem teorie!

Nejlépe to znázorním v mém oblíbeném MHD. Jedete, a pokud ještě nebo nejste člověk, kterému je okolí úplně u kloaky, jede si se svou MP3, ve svém pédu (z šp. slova „pedo“ – prd; ve svém světě, se svými problémy) a neohlížíte se na ostatní, tak jste si asi prohlíželi spolucestující. Během snahy vypadat co nejnenápadněji, jste si všimli právě těch divných lidí, kterých byla všude hromada. Jeden seděl s otevřenou pusou, druhý do rytmu roztahoval nozdry, třetí měl na sobě bílé oblečení, čtvrtý s sebou z ničeho nic trhl a pátý měl ponožky v sandálech. Řeknete si „Co to sakra je?! Proč tu jsem?! Jen Češi jsou tak divní?!“, a z panického strachu přestanete jezdit MHD a po sléze i vídat se s lidmi.
Jenže… to MÁ vysvětlení! Otevřenou pusu má proto, že má rýmu a prostě jinak nemůže dýchat, roztahování nozder je cvik na ovládání mimických svalů (třeba je to herec), trhl sebou, protože mu projela nohou křeč (staré zranění z války) bílé oblečení, protože přespával u kamaráda a den potom šel na Sensasion White a čtvrtý je prostě postarší muž, který už má své odsloužíno, chce si vzít sandály, ale prostě je mu zima na nohy!

Mimochodem, už jste někdy viděli sebe? Ten vytřeštěný pohled, když koukáte do blba? Když přemýšlíte o nějakých prasečinách a najednou máte na tváři takový ten šibalský úsměv a pohodíte k tomu pár krát obočím? Když se z ničeho nic začnete smát? Nedejbože nahlas? Nebo když se normálně usmíváte a pak zjistíte, že jste nechali zapnutou žehličku, a z úsměvu se ve vteřině stane na smrt vyděšený výraz, kdy otevřete i tu pusu? Když se rychle skrčíte, protože jste viděli svého ex muže? Když máte stojící ofinu, protože jste prostě neměli čas s ní něco udělat? Když si potichu mluvíte sami se sebou, protože si opakujete slovíčka? Zameťte si pod vlastní rohožkou!

Z dálky to všechno vypadá neuvěřitelně divně, ale když se nad tím člověk zamyslí a zváží všechny možnosti, tak to dává smysl a nic divného na tom není! To, že někomu stáhnu kalhoty znamená, že se nudím, že je k tomu dobrá příležitost a že by se měl naučit používat pásek, jestli se se mnou chce dále stýkat. Nemůžu za to, že někdy plácám kraviny nebo nedokončuji myšlenky, protože to prostě v tu chvíli neumím dobře vysvětlit, už se s tím s*tá nechci a jsem na to fakt líná. Někdy odpovím tak, že nic nedává smysl, ale to má taky své vysvětlení! Buď jsem nepochopila zadání nebo jsem chtěla zmást osobu pokládající ho! Ráda používám neexistující slova, protože mi připadá, že i když neexistují, pasují do mého proslovu víc! Odbíhám od lidí, protože chci být jinde. Neleduji si modřinu, protože ji chci ukázat následující den kamarádům! Vyjdu v ukrutném dešti ven, protože jsem ho již dlouho neviděla a nezažila a mám ho ráda! Měním své obličeje, náladu, chůzi i přístup k lidem podle toho, co mi právě jede v MP3. Ano, mám oblíbené sedadlo hned vedle dveří v metru, kde je asi 7 sedadel naproti sobě, protože se o tu skleněnou stěnu mohu opřít a klidně spát! A prostě nemůžu být v prvním a posledním vagónu metra, protože tam není ta tyč!!!!
Divní lidé vlastně neexistují. Všichni jste divní!
PS: Tento článek je dedikovaný mému drahému spolužákovi Míšovi.

Ach ta úžasná zima…

Dobré ráno. Pokud článek bude postrádat pointu, čárky, interpunkci, slova nebo i celé věty, omluvte mne prosím, protože jsem ve vysokém psychickém vypětí. Spala jsem jen 2 hodiny, jsem strašně unavená, měla bych se učit, chtěla bych spát, ale nejde to a chtěla bych sníst matčiny koláče, které napekla, ale myslím, že bych je asi nespořádala a tak čekám na vepřovou kotletu. Chápete, že to nemám lehké.
Jako malé mi lidé dávali často otázku, které roční období mám nejradši. Všichni vždycky říkali léto, někdo, že zimu a moje maminka říkávala jaro. Já, protože jsem si nebyla jistá, jsem někdy říkala, zimu, někdy léto a když jsem si spletla léto s jarem, tak sem někdy řekla i jaro. Moje důvody pro výběr léta byly: Můžu se koupat, je teplo. A pro zimu: Napadne sníh a můžu jezdit na lyžích/snb. Dnes už jsem starší a po roce v Mexiku jsem zjistila, o co tady jde.
Každý na Zemi nemůže mít stejný názor, protože pojmy „teplo“ a „zima“ jsou v každé části Země brány jinak. Když jsem byla v Mexiku, všichni byli zvyklí na 40°C a zima pro ně byla kolem nuly, takže všichni měli radši rádi zimu. U nás je to tak, že teplo je teplota kolem 30°C a zima je -10°C, takže po našich zkušenostech mají všichni radši léto. Do této skupiny patřím po této zimě i já.
malý tulen na snb
Sníh je nádherná a kouzelná věc. Neznám lepší sport než jezdění na snowboardu. Bruslení také rozhodně není k zahození. ALE když žijete ve městě, tak se z krásného romantického snížku stane odporná černá břečka, která buď zmrzne a vy se na ni dost neelegantně vymáznete, nebo břečkou zůstane a vy pak přicházíte na jakékoli místo s mokrýma nohama. Kromě toho sůl na posyp se vždy udrží na vašich botách a vy pak vypadáte, jako kdybyste nosili na botách trolí nudli. Pokud bydlíte někde na horách, zapadáváte pořád do závějí a 15x za den vás musí někdo vytahovat z příkopu. A nakonec všechno roztaje a přijdou záplavy, které přicházejí znovu a znovu, protože sněžit jen tak nepřestane.
Další roztomilou věcí je ta odporná zima, ve které se prostě nemůžete jen tak procházet v parku a povídat si s kamarády. Ne, ne. Musí se někam zalézt, protože když jste chvíli venku, nejenže vám mrznou všechny části těla, ale ani vaše mluvící schopnosti nejsou nijak dobré vzhledem k znemožnění artikulace kvůli zmrzlým obličejovým svalům. Kromě toho neexistuje, že byste vyběhli z domu v triku a kalhotách odnést odpadky. Ne, i na odpadky musíte mít 3 mikiny, tlusté boty, kalhoty, šálu, čepici a rukavice, což si navlékáte kolem 10 minut, takže místo vyhození odpadků – 5 minut, je vyhazujete 25 minut a ještě k tomu se před domem vymáznete a přijdete zmrzlí.
A pak se stane, že v tomto nasraném zmrzlém rozpoložení mluvím s kamarády z Mexika, kteří pořádají nějakou akci venku z domu a mají tam 18°C.
Já už chci chodit po parcích. Chci už chodit venku nahá. Chci se potit a mluvit o tom, jak je strašný vedro. Chci, aby do mě slunce nastrkalo všechnu svou energii. Chci se probouzet za světla a chodit domů za světla! Teď hned chci lyžák a potom hned teplo! Prosím!

Ženy jsou strašné. Ženy jsou strašné?

Toto téma už se v mém okolí probírá nějakou dobu. Jak již o mně víte, jsem strašně ráda s kamarády. Kamarády mužského pohlaví. Jak to asi může teď vypadat? Buď, že jsem děvka, lesba nebo jen divná. Já si myslím, že nejsem ani jedno z toho, ale to posuďte sami. Prostě mám jen ráda klid, pohodu, blbý kecy o ničem a ráda se dozvídám drby z jiného soudku a z jiného pohledu než jsem zvyklá slýchávat.
Ženy, holky, slečny, dívky, paní, děvčata nebo dámy, všechny jsou stejné! Ukecané, mají ječivé hlasy, jsou žárlivé mezi sebou, všechno strašně probírají a to několik set krát a do detailů. Všechny kolem sebe pomlouvají a řeší sebe, vás, rodinu, sebe, lidi, co znají i lidi, co neznají. Jsou strašně akční. Pořád musí něco dělat. Stráví 10 hodin denně před zrcadlem a při výběru oblečení a potom stejne vždycky vypadají tak, jako na začátku, ne-li hůř. Dokáží se bavit 3 dny v kuse o dietách a o tom, co všechno snědly. Píšou vám 500 sms denně, když zrovna nemáte náladu, rozbrečí se kvůli naprosto všemu, soukají z vás věci, které byste si chtěli nechat v danou chvíli pro sebe a mají o vás obavy ve chvílích, kdy je to naprosto zbytečné. Jsou vypočítavé, jízlivé, nevyzpytatelné a v celku jejich charakter je odporný!
Na druhou stranu, být 24 hodin denně obklopena bandou puberťáků, bavících se jen o jejich imaginárním sexu, pornu, počítačích a fotbalu také po chvíli omrzí. Je zajímavé se dozvídat, jak hodnotí ostatní slečny, co je pro ně jak důležité, co si myslí, když má slečna jen jedny šaty do tanečních. Ale zaprvé jsou některé jejich  odpovědi pro nás ženy nepochopitelné a zadruhé muž nikdy nemluví úplnou pravdu, protože jeho image je být drsný a prasácký, takže nám říkají to, jak si to myslí jejich extrojá a ne jejich introjá, podle kterého nakonec jednají, že.
A na druhou stranu, jsou to ženy, které nás dokáží pochopit a většinou si na nás v době krize udělají čas. Které nás podrží, které se nás po rande ptají „Tak jaké to bylo?“, které nás nechají vykecat se, kterým se můžeme svěřit s čímkoli. Řeknou nám „Strašně ti to sluší!“, když to potřebujeme slyšet a „To je fakt strašný.“, když máme ještě čas se převlíknout před tím, než přijdeme mezi lidi. Rozesmívají nás svými naprosto zbytečnými sms zprávami, můžete se s nimi smát několik hodin bez zjevného důvodu a převlíkat se před nimi bez jediného divného pocitu.
I pro mě překvapivé vyuzlení z téhle situace je, že ženy jsou fajn, jen když je poznáte víc a muži jsou dobří z dálky a pak hodně z blízka. Z mých zkušeností kamarádství s pány vyplývá, že se vždycky nějak po chvíli posere. To s ženou má trvanlivost vyšší. Doufám, že aspoň nějaká kamarádství si udržím na mnoho let. Je mi teprve tři čtvrtě na 18 a tak jsem za těch 17 let nenasbírala tolik zkušeností, které by to potvrzovaly, a tak pořád můžu doufat v to, že vydrží. Když to nevyjde, tak tu aspoň vždycky bude rodina, kterou si na rozdíl od kamarádů nevybíráme, ale zbožňujeme ji. Tedy alespoň ti, co měli štěstí. 

Yummy, mám rád jídlo!

Poslední dobou mi úvahy o jídle rozhodně nejsou nijak vzdálené. Uvažuji o tom, co budu jíst, uvažuji o tom, kdy budu jíst, uvažuji o tom, jestli mám dost jídla na den, kdybych neměla, kde bych si opatřila víc, kolik hodin či minut mi do jídla zbývá, na kolik procent se může stát, že si sním vlastní uši a teď se objevila i myšlenka, odkud se jídlo vzalo.
Když nám paní učitelka na základní škole řekla v hodině chemie, z čeho jsou párky, věřila sem jí jen na půl, protože po nějakých letech s ní už jsem si zvykla, že nekteré věci trochu zveličuje. Vyprávěla nám, že v párcích jsou vlastně jen odřezky a zbytky z masa, rozemlété kosti, barviva, sádlo, sůl, soja, kořeníčko, škrob atd. Od této doby jím párky pořád, ale rozhodně ne v takové kvantitě a s takovou chutí.
Teď mě sestra upozornila na článek na novinkách.cz Pokrm z rychlého občerstvení ani po 137 dnech nenapadla plíseň, jehož název situaci dost vystihuje. Abych nezapomněla, rychlým občerstevním je myšlený McDonald’s. 
Paní si koupila Happy Meal (slyšíte tam tu radost) a 137 dní se toho ani nedotkla. Píše „Po této době jsou hranolky jako čerstvé, žemle trošku ovadlá a maso jen trochu seschlo. O plísních a rozpadu tohoto „biologického“ materiálu nemůže být ani řeč. Každý jiný organický materiál položený volně na vzduchu by přitom po tolika dnech byl jen hromádkou hnědočerné mazlavé hmoty obalené různými druhy plísní.“ 
Toto prostě znamená, že to neobsahuje ani zbla něčeho normálního a přírodního a že chápu, že chápu, proč Američané umírají tak mladí a Dr. House má pořád tolik zajímavých případů!
Už se to ale ví, že jsou to sračky a že výživná hodnota tohodle se rovná výživové hodnotě postarší igelitové tašky z Lidlu. Ale stále to jíme. Jíme ty chutné párečky, zahřešíme si jednou týdně u Meca, dáme si ta neuvěřitelně obrovská rudá krásná jablka, tu polívku z pytlíku, kterou máme doma už 2 roky a smlsneme si nad Kolou, ve které vypijeme 36 kostek cukru na litr.
No, tak dobrou chuť. Z čeho asi bude to gigantické grilované kuře, které si teď dám k večeři?

Nejzajímavější vlastnost člověka

Člověk je velmi komplikovaný mechanismus, který je tak spletitý, že by se mohl klidně považovat za zázrak a v několika seti náboženstvích se také za zázrak považuje. Nejdříve je jedno malé vajíčko a ještě menší spermijka, poté rosteme v břichu, vylezeme, umejou nás, zapláčeme, batolíme se, chodíme, dostaneme neštovice, mluvíme, zjistíme, že život není pohádka, rosteme dále, lámeme si ruce, myslíme čím dál tím víc, píšeme, vynalézáme různé věci, motáme se z alkoholu, máme obrovskou touhu jít domů z jiných drog, stavíme domy, letadla, zaděláváme na další zázraky, stárneme, dokážeme neuvěřitelné veci, smrskáváme se a umřeme.
Život. Co dodat. Každý člověk je jiný, každý má jiné schopnosti, každý žije jinak, každý má jiné vzpomínky, jiné zážitky, jiné zkušenosti a jiné názory a určitě všechno toto je strašně zajívaé. Co je ale to nezajímavější? Nejužitečnější? Nejnepochopitelnější z lidských schopností? Proces proměny.
Přesná definice procesu proměny ve slovníku Kubínové zní Proces, který přetransformuje zrůdičku tak, že se z ní stane normální osoba. Pro ty méně bystřejší uvedu příklad:
Osoba A se vzbudí po čtyřech nedostačujících hodinách  spánku a po velmi bujné noci. Během jedné hodiny musí vyrazit do práce mezi lidi. Probudí se celá smrdící od kouře a alkoholu, s několika uhry na tváři, s kruhy pod očima, chlupatými nohami a podpažím a napůl vytrhaným obočím (párty ze včera byla normální domácí chlastačka, takže se na ni osoba A nijak nepřipravovala ani nečistila), hnusným pyžamem s Kačerem Donaldem, otelkýma nohama od tancování na podpatcích a mastnými vlasy, napůl nalakovanými nehty, s tváří s vytlačeným vzorem polštářei a totálně propocená kvůli tomu horku, co teď v létě je.
Vzbudí se. Zamíří k zrcadlu, strašně se lekne, dá postavit vodu na čas, vysprchuje se, umyje si vlasy, oholí všechno, co jde, vyčistí zuby, vyfouká vlasy, odlakuje a n alakuje nehty, vezme obličej odbeďarovávačem, přetře to makeupem, čímž zakryje i kruhy pod o čima, vymění ručník za modrobílou sukni, bílé triko, modrý svetr, bílou šálu a bílé boty, vezme k tomu kabelku, napije se čaje, sní chleba s řetkvičkou, ještě jednou si vyčistí zuby a když zamíří k zrcadlu teď, spokojeně se usměje a zkonstatuje, že by se dnes klidně mohla vidět s prezidentem.
Kdyby ji někdo vyfotil před a po, nikdo by ji nepoznal a vsadil by klidně všechny boty na to, že ta zrůdná odporná příšera rozhodně není ta krásná a civilizovaná dáma. Že zrození je zázrak? Pche! V porovnání s Procesem proměny je to jen dětská hra…

Co dokáže Un estudiante mexicano

Těm, co je nám už více, již došlo, že náladu či názor nebo jen myšlenky může změnit naprosto všechno. Ať je to dědovo poučení, sestřenčin smích, pohled člověka na ulici, kamarádův údiv, sestřiny rady, kamarádčina změna chování nebo matčino konstatování. I ačkoli to bagatelizujeme a možná to i za chvíli zapomeneme, v našem podvědomí se vzpomínka uloží a naše budoucí činy se na to budou ohlížet. Aspoň trošku.
Když vidíme v televizi kytaristu, který to dotáhl daleko a vypráví o tom, jak tvrdě trénoval a jak to rozhodně nebyl žádný med, vzpomeneme si na lekce kytary a na to, že leží již dlouho v pokoji, kde se na ni práší a začneme intenzivně hrát. V tu chvíli všichni chceme být kytarista. Následující den slyšíme dědu, jak se pořád ptá, co jste řekli a to je jeho sluch rozhodně ještě dobrý; v tu chvíli slibujeme sami sobě, že konečně začneme tdénovat pořádně r a ř na logopedii a začneme artikulovat. Na začátku školního roku si každý den sedneme k sešitu a zopakujeme si, co jsme ten den ve škole probrali. Po autonehodě kamaráda už nikdy nepřejdeme ulici bez zebry. Po zhlédnutí videa z videacesky.cz „Without arms without legs without troubles“ si už nikdy nebudeme stěžovat, po „Úsměvem ke štěstí“ budete na vždy šťastni a po krásném mexickém filmu El estudiante si ze začátku filmu hned zítra najdeme kluka, se kterým budeme až po zbytek života a nakonci napíšeme článek na blog.
Ale po pár minutách, po pár hodinách nebo pár dnech, všechno je pěkně uloženo v podvědomí, ale ve vědomí se to již moc neotiskne. Na kytaru se zase začne prášit, tdnenýdky zůstanou jen v notýsku, sednutí lepší k televizi než k sešitu a navzdory usměvavému pánovi v černobílém krátkém filmu se objevíme zase v metru s nasraným pohledem zabíjející lidi. Všechno nás poznamená, to ano, ale rozhodně ne tak, jak jste si mysleli, když jste byly ve fázi poznamenání. Tak to prostě je a tak si na to musíme všichni zvyknout. Já jsem ale teď v poznamenané fázi a patrně z ní již dneska nevyjdu. A doufejme, že ani zítra a že malé účinky to bude mít i nadále.
Po El estudiante – neznámém mexickém filmu, o kterém v češtině není ani zmínka, ale já ho v Mexiku viděla v kině – jsem se rozhodla, že už nikdy nesmím spadnout do té fáze, že bych byla doma, koukala celé dny na filmy, válela se jako prase, jedla všechno jídlo, co jsem našla doma a co se nemuselo vařit, měla problémy s matkou, protože jsem nic neuklidila, nasraný kamarády, protože s nimi nikdy nikam nejdu a moje nejlepší storky by byli „…tak se tam tak válím, jsem na tom gauči a najednou zjistím, že kočka je už třetím dnem na stejný pozici a vůbec s nehejbe! Málem chcípla, protože jsem jí nedala už asi měsíc nažrat…“.
poslední oslava 15 narozenin
Proč být doma? Sami? Není lepší zajít si někam ven? Mít zážitky? Mít opravdový život? Ježiš, proč by někdo měl být celé dny doma ve svém stereotypu a nezažívat naprosto nic, když přitom ho čeká tam venku tak úžasný svět, plný úžasných věcí a hlavně úžasných lidí?! Je to strach ze selhání? Ale proč? Samozřejmě, že žádný zážitek se neobejde bez problémů, naštvání, smutku, čekání, zvednutého obočí, ironických výrazů, páry z nosu a křiku. Ale – cituji kamaráda Sharpyho „Lepší, ať se mi něco stane, než aby se mi v životě nestalo nic“, což řekl, když jsme se bavili o nebezpečnosti D.F. a o tom, jak ho tam obden přepadávají. Zážitky, za které v momentu, co se nám dějí, nejsme vůbec rádi, jsou ty, co nás obrňují a připravují na další podobné situace, které jistě nastanou a za které bychom měli nejvíce děkovat. Ty, Které nám dávají sílu do budoucna a poučují nás, abychom se tomu příště již radši vyhnuli. Rozhodně hesloCo tě nezabije, to tě posílí funguje.
Svět mimo obvyklý stereotyp  je plný života. Když objevujete věci, když se učíte, když se smějete, udivujete se. Život je od toho, aby se žil. A když už se musí žít, tak proč si ho neužít? Něco bychom si od těch Mechikánců rozhodně vzít měli; nebojí se selhání a nebojí se to potom zkusit znovu a znovu. Jsou nabití energií, láskou a radostí. Proč nehodit komplexy za hlavu a život nepřežívat, ale opravdu žít?

Chtěl bych umět číst myšlenky

Myšlenky, a je to tu zase. Ta holka je jima posedlá! Chápu, že si to myslíte. Když jsem do vyhledávače na tomto blogu zadala „myšlenky„, vyřítila se na mě ohromná hromada článků. Po bližším ohledání jsem zjistila, že je jich 106, což by znamenalo, že píšu o myšlenkách nebo se o nich aspoň zmiňuji průměrně v každém třetím článku. Dámy a pánové, vážení čtenáři a čtenářky, musíte se s tím smířit. Jsem v pubertě a takhle to prostě chodí.
Tentokrát, jak již název napovídá, se budeme zabírat čtením myšlenek. Rozeberu to do podrobna, nabídnu pár možností a pak to úplně zakopu.
Kdo by nechtěl číst myšlenky? Myslím, že každý alespoň na chvilinku zatoužil zjistit, jestli jejich dcera lže, jestli ho on miluje, jestli ho učitelka nenávidí nebo prostě jen ze zvědavosti, na co myslí ten pěknej kluk s rovnejma vlasama a čtverečkovanou taškou naproti v metru. Chápu to, také by mě to zajímalo, jenže přemýšleli jste o tom někdy trochu více do hloubky? Zkoumali jste své myšlenky?
Kdyby ano, věřím, že byste považovali touhu umět číst myšlenky za poněkud nedotaženou do konce. Je pěkné, že jeden z Hrdinů Matt to umí a že Nick ví, Po čem ženy touží, ale takhle by to tedy nefungovalo!

Já jsem hned po teorii rychlého usnutí vymyslela také teorii čtení myšlenek. Většinou jsem na to myslela, když jsem nemohla usnout…. Jde o to, že když sledujete svoje myšlenky – což je strašně těžké- zjistíte, že to nejsou krásně řečené věty se vší gramatikou a vzornou artikulací. Ne, nejsou to monology jako ze slohové práce premiantky ve třídě na téma Vysvědčení, někdy to nejsou ani souvětí, někdy ani věty a dokonce ani slova. Mluvíme a píšeme totiž tak, aby nám ti na druhém konci, kterým vyprávíme, rozuměli a pochopili, co myslíme. Proto ty složité věty a dobré vyslovování (to vše v rámci možností jedince, samozřejmě…). Když ale myslíme, povídáme si vlastně jen sami se sebou a tak většinu myšlenek ani nedotahujeme do konce a v půlce jedné myšlenky skočíme na druhou, kde se ani neohřejeme a už rozebíráme něco jiného. Nepotřebujeme dlouho vysvětlovat, co myslíme tím „tvrfv“, protože to víme. Umíte si ale představit, jak by se v tom vyznal někdo úplně jiný, kdo nebydlí celý váš život ve vaší hlavě? Nemožné! Od zeleného trika k Coco Chanel, to vás přivede na Simáky, dále se vyskytne policie, s ní jasně souvisí basa, s kterou mnohem míň souvisí Harry Potter, pak přes jednoho z vedoucích, na kšiltovku a nakonec se dostaneme k psaní článku o myšlenkách. A to vše během velmi krátké doby. Nijak nerozebrané. Jen zmínka a zase k jinému.
Samozřejmě nemusíte být Derren Brown, abyste poznali, na co myslí člověk, který se ohlídne za ženou v sukni, ze které jí leze celé pozadí, ale na ty hlubší myšlenky, které člověk provozuje s očima zabodnutýma někde v neznámu a naprosto odtrhnutý od reality, na ty nemáte, ani kdybyste myšlenky číst mohli.
Abyste mě v komentářích nepomlouvali, že vůbec nemám pravdu, že jsem na něco zapomněla, zmíním se i o tom, o čem možná teď přemýšlíte. To, že číst myšlenky neznamená jen odhalovat ty nejhlubší, které se v mozku pohybují rychlostí blesku v nesrozumitelném tvaru, ale i takové ty menší, jasnější, jednoslovné nebo jednovětné. Jako když vidíte, jak se na vás řítí letadlo a řeknete si „Jejda! Zabije mě!“, nebo když vám ujede autobus a vy se s naštvaným výrazem ženete po ulici s „Do p*dele, tohle se mi musí stát, když tak spěchám!“ nebo s vámi právě promluvil váš idol (smích, prosím) a vy máte v hlavě jen „Wow“. Samozřejmě, to by člověk, co umí číst myšlenky, zjistil, to je jasné.
Proto, až budete v mé blízkosti, nemluvte moc o touze čtení myšlenek, protože nemáte tušení, co si v tu chvíli budu myslet! A nebo možná máte…

Kdybych vyhrál ve sportce

Ahoj!
Ahoj!
Proč voláš?
Potřebuju, abys mi poradil, na jaký čísla si mám vsadit.
Já nevěděl, že sázíš?!
Většinou ne, ale teď jde o 130 milionů!
Tak to se ti nedivím, možná si taky zkusím vsadit.
Umíš si představit, jaké by to bylo, kdybych vyhrál? To by byl sen!
To jo, co bys s tím dělal?
Koupil bych si asi nějakou vilu za Prahou, auto, dal něco na charitu…
Nojo, ale to by pořád nevykrylo celou částku. Co se zbytkem?
Přenechat dětem? Nevím… To by se uvidělo…
Umíš si představit těch dopisů, telefonátů, mailů? Jak by najednou všichni chtěli být tvoji kamarádi? Za chvíli bys nepoznal, kdo je tvůj skutečný přítel a kdo chce jen peníze!
Nojo… A třeba – i když je to jen 130 milionů – by po mně šla mafie. A hromada lidí by mě chtěla okrást.
A policajti by taky byli určitě nasraní a zasedli by si na tebe. Anebo všude poslouchat ty vymyšlené nebo i pravdivé příběhy lidí, které končí „…potřeboval bych si půjčit. Vrátím ti to, neboj!“
Tak bych to možná nikomu neřekl. Prostě to nějak udržet v tajnosti.
Aha! Jasně! A to najednou s platem zdravotní sestry budeš mít vilu a auto? Toho si určitě nikdo nevšimne!
Nojo, tak já už nevím! Najednou tolik starostí.
Tak si nesázej, výhra by ti přinesla jen samý trable!
Máš pravdu.
Ahoj!
Ahoj!