Morální dilemata

Jak již jistě všichni víte, pracuji jako servírka v restauraci. Práce to není úplně jednoduchá ani po fyzické ani psychické stránce. V tomto článku se budu soustředit na jeden z psychických aspektů – morálku. Mám tři morální dilemata, kterými se poslední dobou nejvíce zaobírám.
Práce servírky je hlavně práce s lidmi. Práce s lidmi, které po většinou neznáme a utváříme si na ně názor během jejich obsluhování. Někdy chodíme ke stolu rádi, protože jsou nám hosté sympatičtí a rádi jim uděláme i Mojito, jehož příprava trvá vždy asi měsíc. Naopak ale také existují lidé, ke kterých chodím nerada. A pak existují lidé, kterým bych nejraději do nápoje flusla nebo jim v omáčce vymáchala ponožku nebo zadek. Tolikrát už jsem si říkala, že už to udělám, ale dobré vychování mě zastavilo a s úsměvem jsem tam čisté pití odnesla. Třeba na to jednou dojde (kolik servírek nebo kuchařů tohle asi dělá?).
Také mám někdy chuť říct, že ten steak byl ze psa. Ale to je zaprvé těžko uvěřitelné a zadruhé by to poškodilo spíš restauraci, než ty lidi.
Další dilema, na které jsem narazila teprve nedávno, je dýškové dilema. U nás to funguje tak, že to, co dostaneme jako dýško, dáváme do hrnéčku a nakonci to rozdělíme na stejné části a vezmeme si to. Druhá věc, co u nás funguje (jakožto u hotelové restaurace), je room servis – lidé si na pokoj objednají jídlo, jídlo se dá na vozík a do pokoje se odveze. Veze to tam vždycky jen jeden, takže dýško, které dostane by si mohl strčit do podprsenky, dole říct „tyvéé, se s tim jídlem tak serem a voni nám nic nedaj“ a být o trochu bohatší. Když je to 20 kč nebo 50 kč, tak to vezmu, hodím do hrnečku na dýška a obsluhuju dál. Tuhle to však byly 2 sto koruny a já věděla, že když 200 je mnohem víc než 200/3 (obsluhovali jsme 3). Nejméně 3x. Teď co s tím? Nikdo by se to nedozvěděl. Nikdo by to nevěděl. Já bych si mohla koupit kus bot… Tak jsem si říkala pro a proti a pak jsem vyndala 200 z podprsenky a dala jsem ji do hrnečku. O 133 korun chudší, ale aspoň nemám výčitky.
Kdo se má tímhle pořád zaobírat? Půjdu radši na pás. Tam žádné peníze ani lidi nejsou…

Počernické překvapení

Úplně mimo téma článku bych chtěla poděkovat všem, co sem pořád chodí. A to nejen rodině a známým, kteří mají nakázáno číst mé články, ale hlavně těm, které neznám a kteří sem chodí pravidelně hned po každém nově zveřejněném článku. Jsem šíleně ráda, že se vám Tuleň líbí! (Pokud byste mi třeba chtěli napsat něco o sobě, odkud přicházíte, jak dlouho mě šmírujete atd., nebudu proti!)
Tuhle jsem šla do parku v Dolních Počernicích se svým 84 letým psem. Tak se procházíme, já sleduju psův každý pohyb a také okolí a ostatní lidi. Mezi nimi je i cca. třicetiletý pán, který se náhle několik desítek metrů přede mnou zastavil a vrátil se k lavičce, kde seděl a koukal na rybník. Říkala jsem si, jak je pěkné, když si takhle někdo mladý a sám (dokonce i bez psa) sedne na lavičku a kouká.
Procházeje kolem něho se mě zeptal, kolik je hodin. Otočila jsem hlavu od něj, abych se koukla na mobil, a když jsem se koukala na mobil, došlo mi, že pán nebyl dostatečně oblečen v těch partiích těla, kde bych to v parku za denního světla čekala nejméně. Rozhodla jsem se to ignorovat, řekla jsem mu, že je 17:13, pevně jsem mu koukala do očí a periferním viděním viděla, že už vidím jen černé trenky – nic růžového.
Bohužel jsem musela po pár metrech zatočit k pozvolné cestě k rybníku, což je jediné místo, ze kterého se pes umí celkem bez problémů dostat ven. Pán ale po neúspěšné akci odešel, takže by to bylo v pořádku. Naneštěstí se nechtěl vzdát tak lehce, takže přišel ještě jednou a zeptal se mě, jestli jde dávat fotky z mobilu hned na facebook. Odpověděla jsem mu, že ano, ale že z mého rozhodně ne. Když se chtěl zeptat, jestli bych mohla použít jeho mobil, ani jsem ho nenechala domluvit a řekla, že ne. Chvíli ještě postával a čuměl a pak odešel.
Nechtěla jsem se vracet stejnou cestou, ale byla to ta nejkratší a pes vypadal – i přes jeho stálý přiblblý úsměv – bledě. Vzala jsem to spodem pod tou cestou, kde jsem pána potkala. Měla jsem zavolat policii? Měla jsem to někomu říct? Je nebezpečný? Měla jsem ho vyfotit a pak někam poslat? Co když se pak někomu něco stane? Ale kdybych zavolala policii, jak bych to dokázala? Vždyť by utekl?! Třeba je to jen nějaký blbec, který se nudí? Třeba ne?

Tu jsem viděla, jak daleko přede mnou přeběhl ten pán dolů. To už jsem tedy vůbec nebyla ráda. Chvíli tam postával. Potom zase odešel, ale tou cestou, kam jsem měla namířeno.

Měla jsem zapnuté video. Že kdyby mě zabil, tak aspoň třeba bude uložené, kdo to byl. Nebo bych si mohla vymyslet, že to teď někomu posílám nebo já nevím.
Pak jsem ho viděla jenom jednou. Zase čuměl někde na cestě v parku. I když mě zpozoroval, tak už se za mnou nevydal. Cesta to byla ale stejně krušná a neuvěřitelně dlouhá.
Matka mi vyprávěla, jak ji dal nějaká pán penis do ruky v MHD.
Začala jsem s sebou častěji nosit pepřák. Asi bude těchto historek teď čím dál tím víc. Hlavně aby všechny dopadly dobře. Je tolik nemocných lidí na tomto světě. A tak odlišně nemocných.

Co mě Frodo naučil

Máme tu v nadaci oblíbené pacienty. K jednomu z nich patří „Frodo“, o kterém jsem psala v předešlém článku. Vždycky jsme s ním seděli na ebedě a povídali si, protože uměl anglicky. Teď jsme ho ale deset dní neviděly, protože odjel na dovolenou s rodinou (jak nám sdělil).
Po krátké době, co jsme na obědě neseděly s ním, jsme si stěžovaly, jak nám Frodo chybí. Že jsme si s ním vždycky dobře pokecaly, smály jsme se jeho smíchu a otočení hlavy, těšily jsme se, až bude říkat nějaká jeho oblíbená slova a užívaly si čas strávený s ním.
Přišlo pondělí a my jsme si rády zase sedly k němu. Čekala jsem, že se budeme bavit o dovolené, o jídlu, zasmějeme se a půjdem domů. Realita byla jiná.
Za těch deset dní jsem totálně zapomněla na všechno ne úplně skvělé, co vlastně tyto konverzace zahrnovaly. Zapomněla jsem, že mluví hrozně potichu a že většinu věcí nechápeme nebo mu nerozumíme. Zapomněla jsem, že když se na něco zeptám, tak mu to trvá den, než odpoví a člověk neví, jestli slyšel otázku, jestli je uražený nebo jen přemýšlí. Zapomněla jsem, že kvůli těmto dvou věcem nesmím říct, že nerozumím, ale radši se usmívám a kývám a snažím se zachytit nějaké slovo, abych vypadala, že vím, co se děje. Zapomněla jsem, že nemůže vykonávat funkci překladatele.
V pondělí jsem byla jak opařená. Věděla jsem, že si z minulosti pamatujeme hlavně ty hezké věci, ale nevěděla jsem, že si můžeme minulost tak hodně překroutit. Tím jsem pochopila, že je blbost začínat vztah s exmuži a taky jsem pochopila, proč tolik starších lidí volí komunisty.

Naše paměť je divná. Ale díky bohu, že si pamatujeme jen ty lepší věci. Kdyby to bylo naopak, polovina lidí by byla oběšená (což by na druhou stranu vyřešilo přelidnění planety).

Odposlouchávat by se nemělo

Pár měsíců zpátky jsme tu měli kauzu Rath a odposlech několika jeho rozhovorů. Mezi jiným mluvili o dalších politicích, při čemž používali nespočet nejzajímavějších sprostých slov a pak i hrubě vyjádřili přání, aby soudce souložil ve vězení s cikány.
Média si to samozřejmě pořádně užila a udělala z toho hlavní zprávu týdne s rekonstruovanými všemi rozhovory a často i počítačovými animacemi. Já jsem na to jeden večer koukala, oči navrch hlavy a poznamenala jsem, že to, co říkají je šílené. Vedle sedící matka chvíli mlčela a pak pronesla, že kdyby odposlouchávali nás, taky by to nedopadlo slavně. Než jsem se začala přít, zjistila jsem, že ta stará matka má asi pravdu. Kdyby odposlouchávali naši rodinu a pak to zveřejnili, už bych nikdy neměla žádné kamarády a odstěhovala se do Ugandy!
Už jen to, že jsem chvíli před tím slyšela z kuchyně matku oslovujíc kočku „Co čumíš, debile!“ něco vypovídá. Dále jsou to extrémně klidná a bez emocí debatovaná všechna fekální témata, kde většinou každou drobnost nazýváme pravým jménem. K tomu matka přihodí historku o kapce moči v oku a dále pokračujeme na sebe mířícími urážkami o hloupých, úplně blbých lidech nebo „jak ses proboha mohla dostat na vysokou školu“ či „to nechápu, že jsi Bc.“, na čež se matka ohradí, že je přece maminka nebo že je tu vedoucí. Načež zazvoní sestra, která každou větu doprovodí slovesem mrdat. Přidáme pár debilních kreténů, vole a pokračujeme v urážkách, že sestra žere jako prase, já mám velké uši a nos a matka je alkoholik a korunujeme to brutálním mučením nové kočky, která se jmenuje Lumír a kterému říkáme, že je to houpej tlustoprd. Když nemáme do říct, řekneme smrdíš a když se nám něco nepovede, neváháme použít slovo od K či doprdele nebo tyto 2 slova kombinovat i s jinými.
Matka je Bc., přednáší první pomoc, vždy chodí na vysokých podpatcích a vypadá jako dáma. Sestra má 2 vysoké školy, učí na gymnáziu francouzštinu a pracuje ve významných firmách jako Leo express nebo Penta. Já jsem prvním rokem na vysoké škole, přednáším na středních školách o mezikulturním vzdělávání, učím španělštinu a pracuji ve čtyř hvězdičkovém hotelu.
Odposlouchávání by se nemělo zveřejňovat. Ani uskutečňovat. PROSÍM!
…Nech toho! Ty jsi zlobivá kočka! Co s tebou uděláme?
Vrátit?
Sníst!
Mmmm! Ale pozóór! To by nebylo jako Mikeš! Z toho by bylo masa!
Tak ještě pár měsíců počkáme a pak ho sníme!
——————————————————-
Jé, to je hezký květináč!
No! A až tam dám tu kytku po babičce, to bude teprv!
Aha. A nechceš tam dát nějakou hezkou kytku?
Vyliž si pr**el!

Plus mínus jedno sluchátko

Psáno 3. 4. 2014
Právě sedím na zastávce metra Kobylisy. Vedle sebe mám plechovku s ochuceným pivem a v uchu sluchátko.
Musím mít sluchátko jen jedno, protože mi to druhé před pár týdny přestalo fungovat.
Ze začátku mě to opravdu iritovalo, ale vzhledem k úmrtí mé nejmilovanější MP3, bych měla smutku až moc, takže jsem se uklidnila a od té doby používám sluchátko jen jedno. Najednou jsem zjistila, že to má dokonce i své výhody!
V kteroukoli denní dobu v dopravním prostředku mě vidíte s MP3 v uších a nějakou hračkou (učení, sudoku, knížka, Rubikova kostka, šití, odlakovač…) Jsem tak mimo, že bych přehlédla nejen vlastní matku, ale i 30 basketbalistů souložících s ovcemi.
Od té doby, co mám jen jedno sluchátko, jsem sice z části zabořená do svých hraček, z části poslouchám i hudbu, ale často si i všimnu toho, co se děje kolem mě! To je dočista nový pocit!
Slyším hlášení o poruše autobusu, takže už nezůstávám v busu jako poslední a netvářím se divně. Slyším, když mi zvoní mobil. Slyším jet auto, troubit tramvaj nebo houkat sanitku…
Mimo to se i častěji dostávám, co zajímavých situací. Teď jsem třeba pomohla sympatickému ztracenému Španělskému páru, kde pán nesl 3 kufry a paní psaníčko, kteří mi řekli, že mám zvučnou španělštinu a malinko ještě mexický akcent.
Před pár dny jsem zase zaslechla v autobuse divné brblání. Potom, co jsem slyšela „Dál od té plošiny!“, došlo mi, že to mluví řidička. Za chvíli sebou autobus trhl, ozvalo se zatroubení doprovázené hřmotným „KRETÉN BLBÝ!“. Já jsem seděla hned za kabinou a byla jsem unavená, tak jsem si udělala pohodlí a opřela si kolena o kabinu řidičky. Bohužel to nebylo udělané přesně pro mé tělo, takže mi nohy dost klouzaly. Když to už bylo asi po desáté, autobusem se rozlehlo „Přestaňte mi kopat do té kabiny!“. Tak si teď říkám, kolik stížností jsem asi tak za život přeslechla… Možná v očích ostatních vypadám jako neukázněný spratek.
Kromě toho si často pokecám v noci, když se střízlivá vracím z práce, s ožralými lidmi, kteří se se mnou vsází, jestli tu Rubikovu kostku složím, nebo ne.
Někdy je to i fajn, protože si s větší pravděpodobností všimnu podezřelých věcí. Jako lidí v parku nebo hádek, které by mohly vést k těžšímu konfliktu. Nebo lidí bez bot.
Kromě zpěvu ptáků, klasické hudby na Můstku a živé hry na piana na ulici, které jsem nepostřehla už roky, mám šanci pozorovat ty jedince, se kterými se normálně nesetkám. Zrovna dneska jsem pozorovala patrně romskou rodinu s dítětem. To je prostě úplně jiná výchova než u nás. Díky tomu mi došlo, že etnické rozdíly, časté konflikty a nenávist mezi nimi nejsou způsobené tím, že by si prostě řekli, že se nemají rádi, ale je to těmi obrovskými rozdíly, tradicemi, zvyky, kulturou chování, které se o sebe mlátí a nemůžou být spolu. A teď když si představím, že by v tom byla zapletená i víra v odlišné bohy… Bůh chraň!
Další zajímavý objev jsou výroky bezdomovců. Samozřejmě jsou nejlepší ty, které vynesou, když jsou sami. To se člověk někdy snad ani nezasměje, jen udiví.
Ke všem kladům jsem našla i pár mínusů. Třeba když jedete v autobusu z konečné na konečnou a vedle vás se baví velmi nahlas lidi a vás to zrovna nezajímá. Nebo slyšení hlasité hudby ostatních lidí z propouštěcích sluchátek nebo z mobilu (?!?!?). A před tím neutečete nikam!
Další ne-úplně-pozitivní věc je poslouchání nějakých cizojazyčných rádií. Tomu rozumíte z půlky, i když to slyšíte normálně. A když jen do jednoho ucha za burácení motoru, nemáte šanci!
A nakonec je tu problém vychutnání si hudby. Když máte nějakou písničku, kterou milujete a chtěli byste si ji žít se vším všudy. A nemůžete.
Jak tu tak čekám na tom nástupišti, tak jsem si všimla, že tu delší dobu než já (teď 40 minut) čeká kluk. Chodí tam a zpátky, vypadá nervózně a nemá hračky. Tak jsem si sundala i to jedno sluchátko, navázala jsem oční kontakt, on ústy naznačil pozdrav, jako bychom už se znali.
„Nechceš půjčit telefon nebo něco?“, ptám se v domnění, že čeká a nemůže si ověřit, jestli ta osoba žije. Prý že ne. Že má. A že to bude ta poslední možnost a že děkuje. Nezávidím mu to. Pak si sedl a vzal si do ruky mobil. Tak jen doufám, že to dopadne dobře. Možná to ještě uvidím!
Jak tu sedím, projela kolem mě koloběžka. Teď slyším z rozhlasu „Nejezdi na té koloběžce!!!“.
Život je… skvělý!
Za minulu tu budu čekat přesně hodinu. Je čas se zvednout. Vypadám divně…

Život a životy druhých

Jednu obyčejnou únorovou neděli jsem si vzala kabát a boty a vyjela jsem metrem na Muzeum. Tam jsem vystoupila hned u koně, kde bylo více lidí než obvykle. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že je to kvůli aktuálním událostem na Ukrajině. Tyto záležitosti mě zajímají, tak jsem se rozhodla vyřídit si svoje věci a na pár chvil se sem vrátit.
S očima dokořán pusou ve tvaru pomlčky jsem viděla hromady svíček položených na soše. Některé byly zapálené, některé už nehořely. Pod nimi fotky a nápisy. Některé v azbuce, některé česky a ty největší anglicky. Okolo byli lidé s vlajkami a modro žlutými páskami přes paže. Také bylo hodně těch, kteří si všechno fotili. Mezi ty jsem patřila taky. Kromě toho, že miluji všechny nevšední sešlosti s velkým počtem účastníků, není mi vůbec příjemné to, co se na Ukrajině děje. Špatně snáším, když se jeden chová hrubě k druhému. Natož když se jeden chová hrubě s mase občanů. A moc ráda bych postiženým lidem pomohla.
Pozorovala jsem obrovský pravoslavný kříž ze svíček. Uviděla jsem také slečnu s velkou modro žlutou krabicí s velkým otvorem, kterým byly vidět vložené peníze. Vyndala jsem peněženku a také jsem přihodila bankovku. V krabici ležela i Ema Destinová a já se začala modlit, aby to šlo opravdu těm potřebným.
Zvědavě jsem si šla obhlédnout celého koně. Najednou ve mě zatrnulo, udělalo se mi úzko a málem mi vyhrkly slzy. Vedle Ukrajinské vlajky byl další plakát. Tentokrát s nápisem „SOS Venezuela“. Před očima se mi zjevila, na které venezuelská policie zajímá Leopolda Lopéze, který je jedním z hlavních leaderů opozice. V uších jsem znovu slyšela zprávu, že je ve vězení a přišlo mi to neuvěřitelné, protože před méně než šesti měsíci jsem ho viděla naprosto zdravého a usmívajícího se na Foru 2000, kde spolu s Yoanni Sánchez (blogerka z Kuby), mluvili o situaci v jejich zemích. Leopoldo mi přišel jako neuvěřitelně sympatický chytrý muž plný života, elánu a neuvěřitelného odhodlání udělat pro svou zemi cokoli, ale bez násilí. Po devadesáti minutové konferenci jsem si ho oblíbila a začala jeho a celou situaci ve Venezuele sledovat na facebooku. Nijak extra. Jen jsem čas od času koukla na povzbudivé statusy, které mají desetitisíce likeů, a zhlédla pár fotek.
Takže jsem ho vlastně neznala vůbec, dá se říct. A přesto jsem byla (a stále jsem) z jeho zatčení dost nesvá a představa, že ho bijí, mučí nebo že o něm nemám dlouho zprávy, mě děsí. A to ho ještě vlastně ani neznám. Co kdybych ho znala dýl? Co kdybych byla jeho blízká kamarádka? Jeho přítelkyně? Jeho matka? No, kurva, to bych se zbláznila! Kolik je lidí, jejichž blízký je v podobné situaci? Kolik je takových matek? Kolik je takových synů, kteří neví, co se děje s jejich tatínkem? A co vůbec ti, kteří jsou těmi postiženými? A co ti, kteří už nejsou?

Tulení učitelka španělštiny

Asi dva roky zpátky jsem si řekla, že začnu učit španělštinu. Když mi přišla první odpověď na inzerát, byla jsem z toho značně nervózní. Žačka byla slečna, která chtěla španělštinu oprášit, což znamenalo, že jsem všechno vysvětlovala úplně od začátku. Na každou hodinu jsem se aspoň 30 minut připravovala, pouštěla si španělské písničky, abych nabudila atmosféru a vypudila ostatní jazyky, napsala si na papír aktivity a předpokládanou dobu jejich trvání a šla jsem z nervozity 2x na záchod. Na otázku „Kolik tak máš studentů?“ jsem zalhala, že 3, a snažila se téma stočit jinam.
Žáci odcházeli, přicházeli, vraceli se a já si takhle čas od času přivydělávala. Často jsem si připadala jako kretén a pochybovala jsem nad mým učením a nad mnou samou. Doma jsem zjišťovala, že jsem si gramatické pravidlo vycucala z prstu, že jsem psala špatně akcenty nebo špatně použila sloveso být. Když na to žák přišel, buď jsem chybu přiznala, nebo jsem mu řekla, že se ptele, a vysvětlila to správně.
Jednoho dne jsem zjistila, že za 4 minuty učím a že vůbec nevím, co budu učit. Tak jsem na to v rychlosti koukla a hodina proběhla bez problémů. Najednou jsem zjistila, že už si nemusím pouštět španělské písničky a že na dotazy odpovídám pohotově a pravdivě. Hodiny začaly být příjemné.
Já – jako učitelka – jsem ze sebe mrštila věty na překlad (stylu zelená sukně není ve středu večer pod modrým tygrem), čekala, než se sebe žák něco vyklopí, nechala ho celou větu zopakovat, abych se v ní zorientovala, s úsměvem jsem řekla „Super, super! Skoro přesně!“, přiblížila jsem jim chyby a soustředila se na to, co měli blbě. Když jsem viděla, že se nudí, hodila jsem nějakou hru, když jsem viděla, že si to velmi dobře dávají, přešla jsem na konverzaci… A najednou jsem zjistila, že za hodinu strávenou v teple mám 200 korun a jdu domů! Za hodinu, kdy sedíte úplně v klidu s čajem v ruce naproti úplně vyčerpané osobě, na které vidíte, že přemýšlí tak intenzivně, až se jí skoro kouří z hlavy. Taková sranda.
Ta učící pohoda vygradovala učením po skypu. Nejen, že přípravu můžete provádět během doučování, ale ani není problém si odpověď na právě položený dotaz do pár vteřin najít a předstírat, že jste to dávno věděli! A u toho si lakovat nehty, psát si s přáteli, malovat se, jíst anebo u toho stát na hlavě a to vše v hnusném špinavém potrhaném oblečení a s mastnými vlasy. Lahoda!
Ách jo… někdy mě to úplně strhne a pak si říkám, že bych chtěla být učitelka. Jenže se pak rychle proberu. Protože se mi líbí učit jen lidi, kteří mi jsou sympatičtí. A nechtěla bych to cpát do lidí, které to nezajímá. (S tím už mám taky zkušenost: Žák celou dobu koukal na hodiny, zíval, smskoval a završil to nípáním si beďaru na noze.)

Miluju svou práci. Miluje však práce mě?

Abych se přes rok nenudila, našla jsem si práci. Dělám servírku v hotelové restauraci v Praze. Práce mě baví zatím ze všech prací, co jsem kdy měla, nejvíce. Líbí se mi, že můžu s lidmi mluvit a že se musím usmívat a že se oni většinou usmívají na mě. Baví mě, když si ve volných chvílích můžu pokecat s kolegyněmi, užívám si markování jídla, otevírání lahví s pitím a připravování margarit a mojit. Bohužel ta práce vždycky nejde tak, jak bych si představovala. Nebo jak by si představoval můj zaměstnavatel.
  • Úplně na své první směně jsem rozbila svícen. Na druhé pár skleniček. Pár směn poté jsem shodila plný tác prázdných skleniček na sedícího hosta, z nichž se o něj 2 rozbily a dopadly částečně na něj a částečně na zem. Za 24 hodin jsem akci opakovala u stolu s hosty z Asie. K oživení situace jsem nesla tác se skleničkami a plnými skleněnými lahvemi s vodou. Za 24 hodin už jsem jen vylila podobnou flašku ruským hostům na stůl a do jídla. Teď už z toho mám trauma, takže jakýkoli transfer tekutin či skla nechávám na kolegyních.
  • Ustavičně zapomínám podávat pečivo k polívkám a salátům. Stejně tak nemají moji hosté většinou ke steaku steakový nůž.
  • Když si u mě někdo objednává jídlo, píšu si to na papírek – jinak bych to zapomněla. Hosté mi to ukazují s jídelním lístku a já si píšu stručné poznámky o umístění jídla v lístku, protože většinou nevidím, na co přesně ukazují, takže mé poznámky vypadají jako „Čes 2 – 1x“. Potom dojdu k počítači, kliknu na stůl (poslední dobou se trefím i do správného čísla) a hodinu se snažím opisovat z papírku objednávky, protože z úplně jasných poznámek, které jsem viděla u stolu při objednávání, se stala obstojná abstraktní kresba. Když už konečně vyluštím, co by co mohlo znamenat, kouknu se do svého jídelního lístku a zjistím, že jako druhé v české sekci jídelního lístku je řízek. Po hodině hledání řízku v počítači mi dojde, že nevím, jestli to chtěli s hranolkami nebo bramborami, takže se jdu zeptat. Takhle se jdu zeptat asi ještě 3x a nakonec to napíšu blbě.
  • Ze začátku jsem se bála oslovovat lidi. Když jsem se jich chtěla jít zeptat, jestli po vypití Kofoly si dají ještě jednu, hodinu jsem se na to připravovala a pak jsem jako duch přišla ke stolu, rychle jsem se zeptala, jestli ještě něco nechtějí, a čekajíc negativní odpověď jsem se už na konci otázky vzdalovala. Teď už je to lepší. Už mě znervózňují jen lidi, kteří vypadají moc povýšeně, ti, kteří se ocumlávají, ti, kteří se často smějí, ti, kteří čumí divně a ti, kteří jsou sexy. V posledním případě jsem nervózní tak, že většinou posílám ke stolu kolegyni.
  • Když jsem nervózní, moje řečové schopnosti se nachází na úrovni sedmiletého dítěte. Mám problém mluvit i česky, natož pak jinými jazyky. Už jsem to ale vymyslela a používám zvuky a řeč těla.
  • Často mluvím na všechny anglicky. I když to jsou Češi.
  • Také se mi stává, že z anglického přízvuku cítím, že je to člověk mluvící francouzsky nebo španělsky, takže se pak úplně zmatu a místo odpovědi na jeho otázku na něj notnou dobu vyděšeně hledím a pak vydám ten výše zmiňovaný zvuk.
  • Také vyděšeně, dlouho a bez použití mimických svalů koukám na baru na hosty, kteří si u mě v jednu ráno objednávají pití. Ne, že bych to dělala proto, abych je odradila od koupě alkoholu. Prostě už jsem unavená a musím si v hlavě srovnat, co pro znamená „Tři Jacky, tři zlatý tequily a neperlivou vodu“.
  • Čas od času si spletu stoly a nutím pití jiným lidem. Naposledy jsem pánovi vnutila řízek. Skoro jsem ho přesvědčila! S oblibou stejným způsobem měním účty.
  • Protože mám většinou večerní směny, naučila jsem se říkat dobrý večer. Na své první snídaňové směně byli hosti velmi překvapeni a ptali se na časové pásmo.
  • Když se mě hosté na něco zeptají, většinou se musím zeptat kolegyně. Někdy mě to ale nebaví a tak si něco vymyslím a usmívám se.
  • Usmívám se také, když nesu těžké talíře s jídlem a už cítím, jak se mi klepe ruka, a vypočítávám pravděpodobnost pádu pokrmu.
  • Matka se mě jednou ptala, jestli taky, když nosím talíře, mám palec v omáčce. Pár dnů poté jsem s dobrou náladou nesla pánovi talíř s pepřovou omáčkou vedle palce a místo toho, abych řekla „prosím“ a usmála se, vyprskla jsem smíchy a odběhla za bar.
Někdy se společně zasmějeme, někdy se směju jen já a někdy se už ani já nesměju. V každém případě jsem ale velmi spokojená a povětšinou jsou spokojení i hosté. Těžko říct proč.
Pokud to čte někdo z mých zaměstnavatelů, slibuji, že se polepším. Nebo spíš přísahám, že všechny události jsou vymyšlené a jakákoli podobnost se skutečností je čistě náhodná…

Výtečné zakončení skvělého roku

2.1.2014 – 1:41
Tak si sedím na posteli, vedle sebe meduňkový čaj, dohlížím poslední videa na youtube, přemlouvám se k zaklapnutí počítače a předstírání spánku. Tu ale přemýšlím o předešlém večeru – silvestru. Před pár dny jsem chtěla napsat článek o tom, jak je silvestr hloupý, protože se od něj vždycky očekává strašně moc, ale většinou očekávání nesplní. Tento rok už jsem se ani neopovažovala čekat hvězdný večer a těšila jsem se na příjemně strávenou domácí party s kamarády ze základky a s ohňostrojem. Tak jsem o tom tedy nezávazně přemýšlela a zjistila jsem, že jsem si ten poslední večer roku 2013 hrozně moc užila, i když se naprosto lišil od mých představ.
Pak jsem začala přemýšlet dál. Dál do minulosti. A na co jsem nepřišla… číslo 2013 mi připadá úplně trapné a nelogické, takže jsem se na předešlý rok ani trochu netěšila. Jenže ho teď budu muset asi jmenovat nejlepším rokem za svých 20 let. I když jsem čas od času skuhrala, strašně jsem si ho užila, skoro všechno mi vyšlo, hodně jsem se toho naučila a to nejen ve školách, ale i v životě.
Začalo to tím, že jsem musela každou středu chodit na zkoušku z předtančení, které mě vždy nabilo energií aspoň na týden. Ve škole jsem si přestala dělat taháky, protože na předměty, které mě nebavily, jsem byla moc líná se učit – natož dělat tahák – a předměty, které mě bavily, jsem se chtěla naučit dobře. V matematice jsem našla jakési tajemné kouzlo. A celým svým srdcem jsem se chtěla dostat na VŠE a konečně jsem si byla jistá, čemu bych se chtěla věnovat v budoucnu.

Došlo mi, že co si člověk sám nezařídí, to nemá a že život by se měl žít a ne přežívat, takže jsem se stala hodně akční a rozhodla se dělat to, co mě baví. Klidně sama, ale raději s lidmi, které mám ráda. Také jsem zjistila, že těch lidí, které mám ráda je celkem hodně, a že oni mají rádi mě. V březnu přišel ten dlouho očekávaný ples, který považuju za jeden z nejhlubších a nejúžasnějších zážitků mého života. Dále to pokračovalo maturitou, kterou jsem úspěšně a moc hezky zvládla, zkouškama na VŠE a následným přijetím.

Pak jsem trávila čas s kamarády; pomáhala jsem při povodních a nechávala se zadržet německou policií, dokud jsem nepřijela na tábor, který se také extrémně dobře vyvedl. Dále týden v Praze a než jsem se nadála, jela jsem do Španělska, kde jsem strávila měsíc na pláži se skvělou rodinou. Ten čas doma, který následoval, byl plných skvělých zážitků od fóra 2000 po seznamovák VŠE. Během rozkoukávání na škole jsem si našla skvělou práci, která mě baví, kde můžu mluvit jinými jazyky, kde mám velmi dobrý plat a jsem spokojená v kolektivu. Na škole také všechno zatím v pořádku a dokonce mě to i baví.

K tomu jsem si začala silně uvědomovat, že se mám jako prase v žitě a že je strašně – šíleně – moc lidí, kteří jsou na tom milionkrát hůř. Ať už to jsou vzdálení obyvatelé válčících zemí anebo Pražáci, kteří bydlí byt od nás. tohle uvědomění značně ovlivnil fakt, že jsem pár těchto osob potkala a zjistila, že i přes to všechno, co se jim stalo nebo se jim pořád děje, normálně žijí, nevyužívají tu tragedii ve svůj prospěch, nemstí se na nikom a ani si moc nestěžují. Tak jsem se musela kouknout na sebe a říct si „Co mi vlastně chybí?!“.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi pomohli udělat tento rok tak skvělým (protože bez vás by to nešlo) a chtěla bych se omluvit za mé občasné nálady a stěžování si.

Přeju vám všem, ať je pro vás rok 2014 rokem, který se vám bude líbit. A o kterým budete smýšlet stejně tak jako já o roce předešlém.

Být učitelem

Minulý týden jsem byla na přednášce. Na tu přednášku nepatřím, ale chodím tam, protože na mojí přednášce máme učitele, který vás během prvních deseti minut přesvědčí, že počítání světel ve třídě je mnohem zajímavější než přednáška. A tak chodím k jinému učiteli. Přednáška probíhá v aule pro 200 studentů. Pokud se nás tam vždycky sejde 15, je to hodně. Tak si tam tedy sedím s notebookem, čas od času dávám pozor, čas od času si hledám informace o Indii… a zapnula jsem video, které začalo řvát na tu celou prázdnou místnost. Po chvíli se mi podařilo ho vypnout. Učitel nehnul ani řasou. Nerušeně pokračoval dál ve výkladu.
A přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem o učitelích. Naplňovalo by mě chodit každý den do práce, kde mě nikdo neposlouchá? Den za dnem, každý semestr jiní studenti, každý semestr stejná nulová účast na přednáškách… A to jsou učitelé, kteří jsou na tom ještě hůř. Co kdybych byla učitel na střední škole, šla bych každý den do školy a věděla, že mě studenti nesnášejí? Že jsem je za 4 roky nic nenaučila? Že se nudí? Že si na mě dovolují? Že o mě do sešitu, který na konci hodiny vybírám, píší, že jsem kráva? A jak to udělat, aby je to bavilo? Aby se něco naučili? Aby se na to ty líný prasata koukli i doma? Aby nechodili do hodin a nebyli celou dobu myšlenkami jinde? A kolik jsem za svůj život měla učitelů, které jsem měla ráda? Které jsem obdivovala? Kteří mě něco naučili?
Hromada učitelů je šíleně chytrých a vědí toho strašně moc. Jenže to neumí prodat. A já nechápu, jak se můžou každý den probudit a jít učit, když by mohli dělat něco užitečnějšího pro svět. Nebo pro nás – neučit.
Učit je lehké. Učit zvládnu i já. Učit zvládne i opice. Ale být dobrým učitelem je sakra těžké.