Když se řekne „latino“, všichni si představíme nemravné písničky mluvící o sexu, kde v klipu vystupuje mnoho spoře oděných žen. Nicméně oni si svojí nahotu velmi hlídají. V Mexiku jsem neviděla ani jedno kamarádky prso a tady na acroyoze nebyla převlékací místnost a všichni si přes své zpocené oblečení jen něco hodili, v lepším případě sukni, v horším si přes zpocené tlusté tepláky navlékli jeany. Na kolegu Čecha zavolali v převlíkárně sekuriťáky, když shodil ručník a v Adamově rouše si chtěl navléci spoďáry.
Když na sobě nemá Kolumbijka přiléhavé oblečení s výstřihem, je něco špatně! Většina holek cokoli neustále vystrkuje, a to i tady v chladné Bogotě. Ptala jsem se kamaráda z Venezuely, jestli se slečny v jeho domovině také tak oblékají, a on řekl, že je to ještě víc odhalenější – že se všechny holky snaží vypadat jako z klipů reggaetonových písniček. Continue reading „Když pozorujete Kolumbijce“
V nemocnici jsem byla už 2x. Soukromé kliniky s úplně vším, co si můžete přát, jsou tady na severu na každém pátém rohu. Jako pacient jsem si musela vytáhnout pořadové číslo a počkat, než na mě dojde řada. Poté jít k sestře, která se mě letmo zeptala, s čím přicházím, změřila mi přes svetr a triko tlak, dala mi něco plastového na prst, na ruku náramek se jménem, rodným číslem a čárkovým kódem. Zmateně jsem si šla zase sednout.
Systém ulic
V Kolumbii byly doby (doufejme, že už nejsou), kdy guerilly (partyzáni) kromě zabíjení a unášení lidí i strkaly bomby, kam se jim zachtělo. Kvůli tomu se třeba tady i teď v nákupních centrech koukají do kufrů aut a u vstupu jsou psi, kteří vyčuchávají střelný prach.
I přes moji dobrou úroveň španělštiny se někdy dostanu do situací, kdy jsem velmi zmatená. Jako když mi máma (zase bydlím u rodiny) řekla „Jsem si tě představovala jinak. Myslela jsem, že budeš mona.“ Mona pro mě znamená 2 věci: opice nebo hezká. Ani jedna mi moc nezapadalo do kontextu. Nebo jsem aspoň doufala, že ne. Nakonec se zjistilo, že mono v kolumbijštině znamená bílý (blonďaté vlasy, bílá pleť). Vzhledem k tomu, že mi děti ve škole říkali „cikáne“ (jednou dokonce i černoško), tak kolumbijská mona tedy opravdu nejsem.
Ráno jsme se vyprostily z houpacích sítí a šly si ulovit snídani, což byly 2 manga, o které jsme musely bojovat s mouchami. Vykoupaly jsme se v moři, daly si pizzu, pokecaly s extrémně příjemným pánem od pizzy a jely rovnou do Cartageny. Na pláži si nás odchytl nějaký neoficiální taxista neplatící daně, který řekl, že nás odveze za málo peněz, když najde ještě 2 lidi, kteří pojedou s námi. Tak jsme čekaly a čekaly (během toho jsme pozorovaly pána, který vyhodil plastový pytlík na zem), ale nakonec jsme jely na motorce na zastávku, kde jsme se přesunuly do autobusu. Autobus byl narvaný, tak jsme nabídly stojícímu pánovi, ať si na nás může dát batoh. Na křižovatce jsme viděly pána, který myl motorky, ale nic za to nechtěl. 
Po deseti dnech v Bogotě jsem se rozhodla, že je čas odjet pryč. Nejlépe do tepla. A nejlépe někam, kde potkám jednu ze svých nejlepších českých kamarádek. Ta byla právě v Cartageně [Kartachena], které se nachází u moře, je tam strašné teplo a je hodně turistické. Letadlem je to hodina a čtvrt, autobusem někdo kolem dne jízdy. 