Hola, tentokrát z Kolumbie

Universita Hradec Králové, kterou většina z vás určitě ani nezná (což je škoda, protože je nejlepší), mi umožnila vyjet na stáž na ambasádu v Kolumbii, v Bogotě. Neměla jsem v úmyslu zase rozjet Tuleně, ale jsem si jistá, že v příštích článcích pochopíte, že jsem si to nemohla nechat jen pro sebe.

Bogota

Kolumbie se nachází na rovníku. Tudíž je všude vedro. Kromě Bogoty. Tam dosahují ještě Andy. Tam jsem i já. A kdo mě zná, tuší, že před přihlášením na stáž jsem se do mapy nekoukla a počítala jsem s tropy. Místo toho jsem si musela jít koupit tlustý obrovský ošklivý svetr, ve kterém tu teď sedím na posteli pod peřinou.

To ale není všechno. Víte, jak v ČR máme na zimu, pak docela hezky, pak vedro, pak prší a pak zase zimu? Tohle se v ČR otočí za 365 dní. Bogota tohle zvládne za den. Někdy za hodinu. Mění se to tu neuvěřitelně rychle a člověk tedy nikdy neví, co si má obléknout. Na ulici každý den vidíte člověka v tričku a vedle člověka v péřové bundě a rukavicích. Continue reading „Hola, tentokrát z Kolumbie“

Jak jsem navštěvovala psychologa

Často, když jsem poslední dobou vyprávěla svým bližním o tom, jak jsem byla u psycholožky, mi bližní se zamyšlením řekli, že by si možná taky mohli zajít. Že by jim to možná taky prospělo. Tak jsem se rozhodla se podělit o můj příběh s širší veřejností a třeba vám změnit k lepšímu kus života.

—————————————————-

Od mala jsem hrozně k psychologovi chtěla, moc mě to zajímalo a vždycky jsem si říkala, že až budu mít sebemenší problém, půjdu. Nakonec to období přišlo. Jenže ten problém nebyl tak malý a zábavný, jak jsem si představovala. A ani jsem si tolik neužívala ty návštěvy a byla bych radši, kdybych nikam nemusela.

Nedalo se s tím ale nic dělat. O Vánocích jsem se šíleně pohádala se svým nejvíc nejlepším mužem na světě, zjistila jsem, že už nemám moc kamarádů, že odstříhávám i rodinu, že nesnáším svoji školu, že špatně odvádím své povinnosti v práci a že už několik měsíců jen sedím doma a koukám na seriály. Ve zkratce: dlouhodobě jsem se necítila šťastná a cítila jsem, že jsem se hrozně změnila. A nechtěla jsem takhle pokračovat dál. Continue reading „Jak jsem navštěvovala psychologa“

Proč chodit darovat krev?

  • Krev darovaniDostanete jídlo a pití
  • Zjistí vám případné nemoci
  • Pěkně si pokecáte se sestřičkami
  • Budete mít krásný pocit z toho, že pomáháte
  • Pomůžete někomu, kdo to potřebuje
  • Dostanete slevu na daních a další výhody
  • A TOHLE VŠECHNO ZADARMO!

Já jsem tuto středu byla darovat po jedenácté. Už od dětství jsem byla trochu úchylná a měla jsem ráda i zubaře i jehly. Tudíž nebylo divu, že jak mi odbil 18 rok, naběhla jsem do FNKV na odběr. Ještě k tomu… moje máma ani moje už sestra darovat nemůžou, takže zachránit svět je na mně! Tímto článkem vás chci navnadit, abyste zachraňovali svět i vy! Continue reading „Proč chodit darovat krev?“

Život se vší všudy

Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou uvařím něco, co bude dobré.

Nikdy by mě nenapadlo, že si jednou dám dobrovolně tělocvik na 7:30 ráno.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou chodit s matfyzákem.

Nikdy by mě nenapadlo, že citlivka stydlivá přežije více než měsíc mojí péče.

Hlavně by mě nikdy v životě nenapadlo, že si se svým mužem jednoho dne uděláme hezký večer, pustíme si pěkný romantický film, zapálíme si svíčku, usadíme se na postel blízko sebe a začneme si z vlasů vybírat vše. Budeme si je navzájem ukazovat, házet je do hořící svíčky a se zájmem pozorovat, jak vybuchují.

PS: Liquido DUO Forte moc nefunguje. Účinnější a finančně příjemnější varianta je Francovka, která zabrala mně, nebo ocet, který pomohl muži.

Jak jsem se na Kypru zajímala o životní prostředí

Konečně jsem na konci srpna dostala titul a mohla si užít poslední tři týdny prázdnin bez stresu ze státnic. Řekla jsem si, že už jsem dlouho nebyla na žádném projektu Erasmu +, tak že se zkusím na nějaký last-minute přihlásit. Byl tam jeden na Kypr. Něco o životním prostředí. Tak jsem si řekla, že pojedu. Bude tam teplo a procvičím Řečtinu (haha). Continue reading „Jak jsem se na Kypru zajímala o životní prostředí“

Den s představitelkou opozice na Kubě 2/2

Protože blog.cz nechce na svých stránkách delší články než 3 slova a 5 obrázků, musela jsem článek rozpůlit. První část najdete zde.

Sonia byla doktrorka. Už být nemůže.

Dělala sešlosti gayů a lesbiček ve svém domě. Teď už je toto téma docela uvolněné a jsou i vidět na ulici teplé páry. Dokonce mají i festival gayů a lesbiček, který se koná na pláži.

Alkohol je prý legální od 15 let.

Průměrný plat na měsíc je kolem 18 dolarů (455kč). Boty stojí 25 dolarů a za týden se rozpadnou. Barva na vlasy 5 dolarů. Internet v nějaké kavárně 4,5 dolaru na hodinu. Holky chodí na internet hlavně na ambasády (i na naši). Drahé je všechno. Pokud to v obchodě vůbec je.

Byly unešené z našich obchodů. Jak je všechno plné a je toho hodně. Dceru jsem fotila u obchodu s Converskami, u stánku s párky atd. Jsou jako v jiném světě a vlezou i tam, kam já bych nikdy nešla. Najednou jsme se například ocitly v obchodě, kde se dělaly tetování. Tak jsem poprvé viděla vytváření tetování naživo. Ještě k tomu tatéři mluvili perfektně španělsky.

Není to vůbec jako s ostatními latinoamerikánci. Nejsou to rozdovádění Mexičani, kteří hodně mluví a chtějí si to tu užít. Kdo by se jim taky divil.

Když jsme šly kolem muzea komunismu, zeptala jsem se, jestli se nechtějí kouknout. Vtip nepadl úplně na úrodnou půdu.

Narazily jsme na nějakého Kubánce, který už v ČR dlouho žije. Byl překvapený, když mu řekly, že tu jsou jen na dovolené a že se budou vracet. Nechápal, proč se chtějí vracet.

Doufám, že se vám tento článek líbil. Že jste se toho hodně dozvěděli, máte něco na přemýšlení a třeba si uvědomíte, že Česko je fakt hodně dobrá destinace na žití.

Den s představitelkou opozice na Kubě 1/2

To jsem se tuhle válela na gauči, když tu mi přišel mail od mé učitelky na španělštinu. Že prý přijedou nějaký Kubánci a jestli je nechci provést Prahou. Jakmile jsem kladně odepsala, dorazila angína, která ale se ale stačila vzdálit, než mi Člověk v tísni odepsal, že se tu na mě těší 2 Kubánky.

Sonia je členkou opozičního hnutí na Kubě Damas en Blanco (Dámy v bílém), které bylo založeno matkami, sestrami a manželkami bývalých kubánských politických vězňů. Druhá Kubánka je její devatenáctiletá dcera.

Sonia si před třemi lety šla po ulici, když tu na ni skočila policie a bez jakéhokoli soudu byla 3 roky ve vězení. Cela měla 2×1 metr, malinké okýnko, žádné světlo (bylo vidět jen ve dne a to jen málo tím okýnkem), malinkatou postel (když jsem se ptala na materiál, ukázala na dlažební kostky na Václaváku) a záchodem v podobě díry v zemi. V 11 večer jí tam hodili deku a v 6 ráno si ji zase vzali. Takhle 3 roky až do minulého měsíce, kdy ji propustili a tím, že to byl prý omyl.

O tomto příběhu se dozvěděl Člověk v tísni, a protože měli zrovna grant na podobné věci, pozvali Soniu s dcerou na měsíc na dovolenou do Čech, kde má k dispozici i psychologa.

Ve stejnou dobu, co ona byla ve vězení, byl tam i její bývalý manžel, se kterým má právě tu dceru, která je tu s ní. Tudíž se o dceru starala jedna z příbuzných. Té však po chvíli začali vyhrožovat, že když se o ní bude pořád starat, tak že ji vyhodí z práce a způsobí jí i další příkoří. Dcera tedy putovala od jednoho příbuzného k druhému, až se nakonec usídlila u silné starší ženy, které byly výhružky jedno.

Dcery jsem se mezi řečí zeptala „A studuješ nebo už pracuješ?“ na což mi bylo odpovězeno, že ani jedno. Že ji nenechají ani studovat, ani pracovat. Já si vzpomněla, jak jsem nasraná, že se musím do školy učit statistiku a dala jsem si v duchu facku.

Procházely jsme městem a narazily jsme na průvod proti potratům. Já se usmívala, protože mám jakékoli demonstrace moc ráda. Zatímco Sonia skoro nebyla schopna slova, protože to bylo skoro poprvé, co něco takhle viděla. Na Kubě když seberou odvahu a vyjdou do ulic, tak jsou hned rozprášeni.

Potom jsme se začali bavit o potratech. Na Kubě je jich šílené množství. Myslela jsem, že se to děje, protože antikoncepce buď není dostupná, nebo drahá. Není tomu tak. I dostupná, ani tolik drahá. To, co chybí je sexuální výchova nebo alespoň nějaké povědomí. Slečny souloží třeba už od 11 (takhle já jsem vypadala, když mi bylo 12) a pak si řeknou, že si můžou takhle i vydělat peníze, tak se prostituujou a chodí na potraty, které se ani nikam nezapisují, aby se skryl tento šílený problém.

Blog.cz si usmyslel, že tento článek je nevhodný pro tyto skvělé stránky jeho délkou, takže jsem ho musela rozpůlit. Zbytek najdete zde ->

Mám ten nejhorší život ze všech

Řítila jsem se dlouhým dusavým krokem z Centra Černý most a těšila jsem se na teplo domova a matčinu náruč. Cestou jsem si představovala, jak rozrazím dveře, matka se zeptá „Co se ti stalo?“ a já začnu hystericky vyprávět, co strašného se mi děje a proč jsem tak nasraná.

„Já-á j-jsem měla hroznej de-én a jsem strašně unavená prostě… já už to nezvládnu.“ a doplnila jsem to několika vzlyky.
„Cos dělala??“, zeptala se ustaraná imaginární matka a já začala vyčerpaně vysvětlovat.
„Strašný to bylo-o! Šla jsem spát pozdě, protože jsem byla na party. Vstala jsem v deset a pak jsem byla asi 2 hodiny na počítači a neučila jsem se, což mě vyčerpalo tak, že jsem si musela na hodinu lehnout. Ale než jsem vůbec zabrala, zazvonil mi budík, že jsem musela na konferenci. Kvůli mý lenosti jsem si neudělala nic k jídlu a šla jsem si koupit jen čínskou polívku! A doma je strašná zima furt!“, řvu s občasnými přestávkami na vysmrkání se. „Pak jsem se na tý konferenci musela furt hýbat, protože i když to bylo zajímavý, tak jsem měla hrozný hlad a byla jsem strašně unavená. A nejdřív to mělo končit v 16:30, ale pak řekli, že to bude končit v 16:00, jenže v 16:04 to furt jelo a já už jsem chtěla hrozně domů, tak jsem se prodrala z prostřed řady, a když jsem opustila přednáškovou halu, uviděla jsem tam hromady jídla, kterého mi ale bylo trapný se dotknout, protože tam nikdo nebyl, takže kdybych tam počkala dokonce, mohla jsem sníst i stůl!!!!!“
„Pak jsem jela už totálně mimo domů, jenže jsem musela ještě pro sako do toho CČM, který máme asi 15 minut pěšky od domu. Jak už jsem vycházela z metra, cítila jsem něco špatnýho. A samozřejmě!! V CČM nějaká akce, takže tam bylo narváno jako v Kotvě za komunismu a já se potřebovala dostat do obchodu na druhé straně. A když jsem se tam prorvala,tak jsem zjistila, že tam nebylo?! A musela jsem sezase procpávat ven?! A co je nejhorší?! Chtějí mě 2 kluci a já nevím, kterého si vybrat!!!!!“.
V této chvíli jsem se na ulici zastavila. Utřela si slzy. Zamyslela se. Matka by mě nelitovala. Matka by se mi vysmála. Vysmála se mi do obličeje, že řeším takový kraviny. Takový malichernosti, které jsou úplně jedno.
Jsem chudák, že jsem nevyspalá? Ne, užila jsem vi večer. Jsem chudák, že jsem se neučila? Samozřejmě, ale za to si můžu jen a jen já sama a budu tím trpět nadále, protože mě buď vyhodí ze školy nebo se to budu muset naučit v příštích dnech. Že mám doma zimu? Můžu si vybrat – buď budu na periferii v teple nebo v centru v zimě. Že jsem musela na konferenci? Mohla jsem se na ni vybodnout, ale chtěla jsem to vidět! Že bylo v CČM hodně lidí? No a co?! Že tam nebylo to sako? Moje chyba, měla jsem si zjistit identifikační číslo toho, který jsem chtěla. A… no a co? Můžu si ho koupit jindy. Že nevím, kterého chlapce si vybrat? Vážně?
Život je většinou spíš takový, jaký si ho uděláme. Já ho mám komlikovaný, protože chci. Protože mě to v jistých situacích baví a komplikovaný si ho vlastně dělám. Radši hodně věcí ňák nechám plynout, abych se jimi nemusela zaobírat teď, a jsem zvědavá, jestli vyjdou. Na některých věcí mi zase záleží, abych je měla jasné a vyřešené hned. Nad něčím přemýšlím víc, nad něčím vůbec. Co je to za kravinu litovat se? Proč s tím radši neco neudělat?
Jsem moc ráda, že mám kolem sebe upřímné lidi, kteří mi řeknou, že to jsou kraviny. Děkuju!

Siidibi ritiriki – priktickí přidmnit ni VŠI

Jak jsme si všichni stačili všimnout, české školství prosazuje teorii nad praxí. Na středních školách je to nejpraktičtější referát či prezentace, na VŠ je to seminární práce. Já se rozhodla použít své 3 volné kredity na jeden z mála praktických předmětů „Soudobá rétorika“, o kterým mi bylo vyprávěno již od seznamováku. Považuji schopnost mluvit před lidmi za vysoce důležitou. Kromě toho mě to taky strašně baví, vykládám před lidmi často a chci, abych z toho měla vždy co nejlepší pocit a aby si z toho posluchači co nejvíce vzali. Tak jsem se přihlásila a první čtvrtek ve 12:45 už jsem seděla natěšená ve druhé řadě ve Staré budově na Žižkově.

Vyučující byl starší klidně mluvící pán se zvučným hlasem. Vysvětloval nám, že je rozdíl mezi ostýchavostí a trémou a poznamenal, že před roky měli lidé problém s výslovností „r“ a „ř“ ( -_- ) a teď je to „l“. Aby si nás poslechl, všichni ve třídě jsme měli říkat „L“. Jako „L, L, L, L, L“ všichni najednou. Upozornil na chyby, co děláme, řekl, ať se nebojíme a opravdu to „L“ vyslovíme a tak začala nová vlna „L, L, L, L,“, kde se pauzy mezi jednotlivými výkřiky toho písmena zmenšovaly a za chvíli jsem si připadala jako na boxu nebo jako bychom skandovali u soulože a blížili se k vyvrcholení.

Dostali jsme jazykolamy (za 2 týdny z nich budeme mít zkoušku). Nejlepší na učení jazykolamů je opakování jednoho jazykolamu 3x po sobě a nahlas (učí se i poslechem) a pak se vrhnout na další. Abychom si to předvedli a také, aby vyučující viděl, jakou máme úroveň, šli jsme popořadě a četli jsme takhle 3x dva řádky. Před všemi. Na mě vyšel „Byly přečteny přiřčené ceny, sazeč dnes všecko nevysází“ a „Sčeš si vlasy z čela, vlky plky, drbu vrbu“.

Když jsme to všichni přečetli, řekl „Jak je vidět, jsou mezi vámi obrovské rozdíly. Ale to se může pravidelným cvikem změnit“.

Dále nám bylo oznámeno, že budeme mít zkoušku i z dýchání. A cvičili jsme, jak se rozdýchat. Na začátek vypustit všechen vzduch, co máme v těle. Konečné vypuštění vzduchu se neobejde bez zvuku. Nejdřív jsme se všichni ostýchali vydechnout nahlas. Za chvíli jsme tam vydechovali všichni. Po výdechu se nadechuje nejdřív do břicha a pak do hrudi. A já zjistila, že jsem se úplně odnaučila dýchat břichem. Vyučující říkal, že ve starších učebnicích bylo říkáno, že se má dýchat jen břichem, což ale mnoho rétorů považuje za neestetické, což nám poté i vyučující ukázal z profilu, kde bylo velmi dobře vidět, jak šíleně by se to břicho hýbalo. Zvláště starší páni milujících pivo a českou kuchyni by měli dech rozdělovat i do hrudi.

Vydechli jsme a pak všechno nadechli a zase to ukončili nadechujícím polapením dechu, který jsme vzápětí vypustili.

Dále následoval cvik na rozhýbání mimických svalů. Zpívání lidovky Holka modrooká používajíc jen samohlásku a. Zpívali jsme trošku stydlivě Halka madraaká nasadávaj a pataka… Východní studenti nevěděli, co se děje nebo si písničku hledali na internetu. Zvuk nebyl nikterak pěkný a říkala jsem si, že na sbor by to asi nebylo. Po „A“ přišlo „O“. Poté „E“, kde jsme byli upozorněni, že u toho musíme mečet. Že to musíme přehánět a sám nám tam udělal krásnou kozu. Po „E“ přišlo „I“ a potom následovalo „To vám moc nešlo, zkusíme to jeden po druhém“. Začalo se vzadu a jeden po druhém jsme zpívali před 28 studenty a jedním vyučujícím Hilki midriikí nisidivij i pitiki. Zkoušeli jste to někdy? I je fakt těžký! Ještě k tomu, když to máte zpívat opravdu měkce. Jako ne podemele = pydymili, ale pidimili! Jedna slečna odmítla, ostatní si zapěly. K této písničce nám bylo sděleno, že se přes ni dokonce můžou zjistit nějaké psychické poruchy.

Poslední rada na výstup před lidmi byla zvýšení těžiště. Předejdeme před ně, stáhneme zadek, lehce roztáhneme nohy, vystoupáme trochu na špičky, pak klidně dolů, čekáme na prostor (až na mě všichni budou koukat) a pak teprve začneme. U tohoto nám na sobě vyučující ukazoval zády k nám rozdíl mezi povolenými a stáhnutými hýžděmi.

Nakonec nám sdělil, že zkouška se bude skládat z těch jazykolamů, z dýchání (kolik vran bude orat), testu z teorie a desetiminutového výstupu na jakékoli téma.

Druhá hodina vypadala velmi podobně, jen Halka madraaká už zněla jako ze sboru. Před zpěvem jsme si ještě proštípali a promnuly tváře. Přečetli jsme si jazykolamy „Jsou mezi vámi obrovské rozdíly. Je vidět, kdo cvičil a kdo ne. Může se to samozřejmě zlepšit. Je to jen otázka cviku“. Trochu teorie, zajímavých faktů, které je dobré si uvědomit i při normální řeči (artikulovat, nespěchat, dát důraz na to co a jak to říkám a jak se u toho tvářím/stojím etc).

Poslední hodina mě dostala. Kromě jazykolamů, které už jsme měli říkat rychle po sobě, a halky madraaký, která už byla největší nudou (jen si říkám, co si o nás myslí ti třídy vedle nás), jsme zkusili i cvičení na zvýšení těžiště. První figura se jmenuje „Kouzelné kalhoty“. Spočívá v tom, že nás ty kalhoty táhnou ke stropu. Aby se nezařízli, musíme je držet (ruce v bok). K tomu zase mírně roztáhnout nohy, stáhnout zadek a zůstat v aktivní poloze nahoře, kam nás ty kalhoty táhnou.

Druhá figura „Panáček na pérách“ se dá přeložit jako skoky snožmo. S kouzelnými kalhoty si představíme, že na chodidlech máme péra a že skáčeme. Ale bez krčení kolen a dopadáme na celá chodidla („Což se pěkně pozná podle toho zvuku, co to udělá“ – předvedl a BUCH). Všichni jsme se zasmáli. To jsme ale nevěděli, že to budeme muset zkoušet i my. Samozřejmě přede všemi. První slečna si vyšla do uličky, zkusila si poskočit, ale moc jí to nešlo. Není to tak lehký, jak to vypadá. Když jste zvyklí u všech skoků používat kolena, najednou je to divný. Další slečna byla lepší, pak jsem přišla na řadu já a bylo mi řečeno, že mám bezvadné hýždě, a to i když jsem měla sukni, přes kterou hýždě nebylo vidět. Takhle jsme tam skákali všichni. A dopadali se šílenými ránami na zem. Kdyby pod námi ve třídě 113 byly lustry, už by na Nově byla dvacetiminutová zpráva o studentovi zabitým lustrem.

Když jsme se zaktivnili, skočili jsme ještě na rozeznívání hlasu. Četli jsme text (jeden po druhém) a přehrávali délku samohlásek. Takže jsme jeden po druhém četli:

  • Míííííííínííííííííííí mimi moje mimi (krátké velmi krátce)
  • mííníííí-li mííníííí-li mimi
    mami babi mami babi
  • míííínííí mééééně máááňa, mamino, máááááámo
  • halóóó, halóóó, dáááále
  • volno Vááááááňo, volno Váááňo

Nevím, jak to vypadá, když je to takhle psané. Ale zkuste si to říct. A pak si představte, že to čtete před více lidmi a vysvolujete pořádně, srozumitelně a nahlas každou hlásku.

Dále bylo uvolňovací cvičení, kde jsme si nesměli ubírat slabiky, ale klidně jsme jich tam mohli říct víc.

  • papapapa – papapap – papagéno
  • tam ten den, tam ten den
  • ná pipipipi, ná ťuťuťuťu
  • kokokokodák, vrkůůůů, vrkůůůů
  • cilililink, cinglingi
  • kutululu, kutululu
  • gloglogloglogloglo Glória
  • čimčarára tím ta čára

Někteří se do toho tak ponořili, že slabiky i zdvojnásobili. Zakončil to jeden chlapec, který u těch slepičích citoslovců opravdu zněl jako slepice nebo babka dávající slepicím najíst. Po zazpívání Glo glo glo glo glo glo glóóória! řekl vyučující „No, už vás tam vidím.“ a vrhli jsme se na osobní rozcvičku. V té bylo 6 cviků, mezi které patřil i výše zmíněný panáček, protažení krční páteře, cvik „nožičky, ručičky“ (vleže na zádech proklepáváme a protahujeme ruce a nohy) a pozice lva.

Pozici lva můžeme provádět na zemi na čtyřech nebo na židli. Spočívá to v převádění energie do konečků prstů a nakonci mocným zařváním. Na to nás vyučující neupozornil a z ničeho nic po soustředění se na své prsty mocně zařval a všichni se lekli.

Moc se těším na další hodiny!