Ručně šité Adidasky, 50 metrová studna a kozí guláš bez příboru (4/4)

Do úplně poslední komunity už jsme jeli bez redaktorů a už bylo docela pozdě. Cesta byla příšerná. Díry, výmoly, krávy a kozy na cestě a najednou 10 metrů asfaltu a pak zase to samé a pak zase 10 metrů asfaltu. Extrémně špatně využité peníze.

IMG_1852-001

Tento ranč dokončil svojí/naší studnu právě v den, kdy jsem je jela navštívit. Ještě na sobě ani neměla českou propagandu. Tato studna byla 2x tak hluboká než ty ostatní – měla 52 metrů a muselo se na ni využít víc než 100 prstenů. Při hloubení se zranil jeden z té komunity, protože mu spadl kámen na hlavu. Před třemi lety se jim díra na studnu při hloubení zasypala. Vzhledem k těmto okolnostem byli strašně rádi, že se to konečně povedlo. A to i přes to, že vodu musí tahat tak zhluboka. Shipia Wayuu teď přemýšlí, jak by jim to mohla ulehčit a automatizovat (třeba solárním panelem). Před tím vodu získávali jen z cisteren, protože tam nikde v docházkové vzdálenosti žádná voda není. Pokračovat ve čtení „Ručně šité Adidasky, 50 metrová studna a kozí guláš bez příboru (4/4)“

Děti s melíry aneb co umí podvýživa (3/4)

Třetí den jsem jela s dvojnásobných počtem bodyguardů a 150 procentním počtem aut. Byl s námi totiž ještě redaktor z nejdůležitější kolumbijské televize Caracol, který natáčel reportáž o dalších mrtvých dětech. V té době umřelo kvůli podvýživě a s tím spjatými nemocemi od začátku roku (9 měsíců) 38 dětí do pěti let. My jsme se vydali do tří rodin, kde byla ta poslední úmrtí.

WhatsApp Image 2018-09-09 at 04.49.33

Tito Wayuus bydlící v poušti často jedí jen jednou denně a to třeba jen chichu [čiča], což je nápoj vyrobený ze zrnek kukuřice. Dospělí to nějak zvládnou, ale děti se svými slabými organismy jsou ještě slabší a častěji podlehnou triviálním nemocem. Druhý problém je v tom, že nemocnice nebo doktoři jsou daleko. Když už se do nějaké nemocnice dostanou, často je tam nechtějí ošetřit, protože někteří nemají občanku ani nejsou nikde oficiálně zapsaní. To je moment, kdy volají Javierovi.

„Mmm… a proč je rovnou nezaregistrují, když už jsou ve městě a když už s nimi budou dělat nějaké formality?“, ptá se zvídavá Češka.

„Hahaha“, směje se Javier, „Ve Guajiře je podle statistik 49% wayuus, tudíž jsou bráni jako menšina. Kdyby se teď všichni začali registrovat, přešli by ve většinu, což krajská vláda (alijunas samozřejmě) nechce, protože by na ně musela brát větší ohledy“.

Dojeli jsme do první komunity, kde jsem si hned všimla holčičky, která si hrála s panenkami – dost používaná hlava panenky nabodnutá na petlahvi. Holčička ji skrz rozřízlou pusu krmila pískem. Holčička měla tmavé vlásky se světlými melíry. Ty melíry se dětem udělají sami právě když jsou podvyživené. Stejné vlasy byly vidět i u ostatních dětí. Vedle běhali její vrstevníci. Nejmenší, což už chodil, měl na sobě rozpárané tričko. Další si hrál na sluníčku s pneumatikou. Přes to všechno mají děti na tváři vždycky obrovský úsměv a jsou velmi živé. Tedy pokud nejsou mrtvé.

IMG_1767.JPG

Pokračovat ve čtení „Děti s melíry aneb co umí podvýživa (3/4)“

Vysoká běloška mezi znuděnými Wayuu (2/4)

…pokračování minulého článku

Z města jsme jeli nejdřív po silnici a poté jsme z ní přejeli do lesa. Cesta už nebyla dvouproudá asfaltová, ale jednoproudá písečná a na mnoha místech nebyla ani rovná, ale byly v ní obrovské díry. Když naprší, je všude bahno a dostává se tam ještě hůř. Když jede proti auto, jedno z nich musí zastavit.

Lesní cestu si nepředstavujte obklopenou jehličnany. Písek je obklopen kaktusy a stromy s malými lístky. Když zaprší, flora využije naprosto každou kapku a během dne se změní z béžové na zelenou.

Obě auta zastavila na suchém plácku, kde na nás čekaly všechny tradiční autority z místní komunity. Ne, že bych nebyla tak důležitá, ale nečekali na mě. Čekali na Javiera, který jim šel říct, že od státu vysoudili nějaké peníze, které teď komunitě dá.

Tradiční autorita je ten nejdůležitější člověk v komunitě. Často to bývají to i ženy. Genderové rozdíly jsou mezi Wayuus odlišné od těch, které známe my. Wayuus si často vydělávají taškami, které háčkují. Muži většinou pletou popruhy u tašek. Také jsem viděla mnoho mužů nosil růžové tašky.

IMG_20180906_133343-001.jpg

Překvapil mě rozdíl v oblékání. Muži mají většinou velmi evropské oblečení a ženy mají dlouhé velmi prodyšné šaty, které jsou na poušť velmi praktické. Já být chlap, radši bych měla šaty. Pokračovat ve čtení „Vysoká běloška mezi znuděnými Wayuu (2/4)“

Tři dny mezi domorodci v poušti – začátek (1/4)

Konečně to přišlo. Já se zdravotně cítila o chlup líp a mohla jsem začít svůj jediný větší výlet po Kolumbii. V 5 ráno jsem nasedla do Uberu a nadšeně jela na bogotské letiště, přišla jsem k bezpečnostní kontrole a ukazuji letenku.

„To ale budu potřebovat tu druhou“, říká bezpečnostní pán.

„Aha, tak já ji najdu“, odpovídám zmateně, i když jsem si byla jistá, že mu dávám tu z dneška.

„No… ale vy jste přiletěla do Bogoty dneska v 5:35!“, oznamuje mi pán.

„Hahaha, to jsem teda nepřiletěla. Jsem se před chvíli vyštrachala z postele v Bogotě“, odpovídám už trochu nervózně.

Nebudu vás dlouho napínat, místo Bogota – Barranquilla jsem si koupila letenku Barranquilla – Bogota. Společnost už s tím nemohla nic udělat, tudíž jsem chodila od okýnka k okýnku aerolinií a ptala se na ceny letenek. Možnost, že bych se vrátila domů do Bogoty a výlet se nekonal, neexistovala.

Pravidelní čtenáři vědí, že jsem si během svého pobytu v Kolumbii prošla mnohým. A podle pořekadla „Co tě nezabije, to tě posílí“ jsem tedy měla být už řádně posílená. A to jsem taky byla. Místo toho, abych se tam rozbrečela a zkroušeně si sedla na zem do kouta, jsem se čas od času hystericky uchechtla a kroutila hlavou nad tím, jak se mi to mohlo stát.

Koupila jsem si letenku do Barranquilly, kde jsem z letiště rovnou vyrazila na autobusové nádraží, při čemž mě taxikář obral a do autobusu do Riohachi jsem skoro nenastoupila. Taky jsem ztratila jsem svoji nejoblíbenější šálu. Hezký začátek výletu.

mapa 1.png

Riohacha se nachází ve kraji La Guajira, který patří mezi nejchudší kraje s největším počtem indigenních obyvatel. (Slovo indigenní používám záměrně, protože domorodý nebo původní obyvatel může být zavádějící.) Od blízkoležícího karibského města Cartagena  se liší tak, že místo černochů jsou tam právě ti indigenní lidé. V Latinské Americe i v samotné Kolumbii je těchto kmenů nesčetně druhů. Nejznámější jsou Aztékové a Inkové. Na severu Kolumbie jsou to Wayuu.

Co jsem v Riohache dělala já? Většina lidí tam jezdí, aby se poté mohli vydat na nádherné pláže v poušti nebo na nejsevernější bod Kolumbie. Já jsem se tam jela kouknout na chudé Wayuu bydlící v poušti bez elektriky a bez vody. Pokračovat ve čtení „Tři dny mezi domorodci v poušti – začátek (1/4)“